Deník uprchlice. Pořád ještě pláčeme, ale zvedáme hlavy!

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Když je válka, není to jen venku, je to i uvnitř.

Můj syn mě někdy vidí plakat a prosí mě, mami, nečti zprávy. Ale nemohu to nečíst, cítím bolest pro svou zemi, je to MOJE DOMOVINA, je to něco víc, než se zdá, je to DNA mé krve!

Vím, jakou bolestí teď my Ukrajinci procházíme, kolik síly to vyžaduje, kolik víry, kolik akce k osvobození naší Ukrajiny!

A my to dokážeme, jsme silný národ, tím jsem si jistá!

Občas se na sebe podívám do zrcadla a vidím smutnou dospělou ženu, která se od začátku války 24. února upřímně nezasmála.

Co mě tady v Ostravě utěšuje, je sledovat, jak se můj syn aspoň někdy usměje, jak se mu vrací chuť k jídlu, jak si žádá spoustu dobrot a já mu teď dovolím víc než obvykle.

Protože má stres, v noci občas volá ze spaní tátu, bydlí v novém domově, zatím nemá nové kamarády. Stejně jako mně i jemu chybí přátelé a komunikace, není veselý a bezstarostný jako předtím.

Jsem ráda, že jsem začala studovat český jazyk, nejdřív jsem nechápala proč, nejsem tu přece na dlouho? Ve třetí hodině mě konečně začalo bavit učit se něco nového. A teď mi hlavu zaměstnávají nejen problémy, ale i něco dobrého a nového, připadám si trochu jako student a mám z toho radost.

Jsem také ráda, že mám možnost kreativně pracovat, trochu fotit, to mi pomáhá. Plánuji pořádat kurzy pro děti, to je to, co ráda dělám, kromě fotografování.

A obecně něco plánovat, to mě morálně podpoří. Někdy na chvíli, když je dobré počasí a všechno kvete, zapomenete na své hrůzy.

Přichází poznání, že život existuje a navzdory všemu pokračuje! Existuje země, je zde slunce, je zde voda a je to něco věčného!