Nejnovější zprávy: Na titulní straně: Hrdý třinecký patriot Ján Moder ​Klinika Versis Ostrava: Masáže, lymfoterapie i poradenství

Společnost

Zapomenuté výpravy: Tragédie na expedici Kali Gandaki 1988

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného.

V dalším dílu našeho seriálu se budeme věnovat horolezecko – vodácké expedici do Himaláje, která bohužel dopadla pro dva její členy fatálně.

Rok 1988 byl pro československé výpravy v Himálaji mimořádně tragický. Celou anabázi toho roku zahájilo úmrtí Jiřího Pelikána z Jablonce nad Nisou, který zůstal na Annapurně. Při výstupu na vrchol se opozdil a není známo, co bylo přesnou příčinou jeho pádu, ale pravděpodobně ve výšce kolem 8 000 metrů uklouzl a nekontrolovaně se zřítil.

Další neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Josef Just zahynuli 17. října poté, co se jim jako prvním horolezcům na světě podařilo vystoupit na Mount Everest bez použití kyslíku alpským stylem jihozápadní stěnou, takzvanou Boningtonovou cestou.

Po těchto dvou tragédiích okamžitě vydalo vedení ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) zákaz jakékoliv činnosti pro všechny expedice působící v Himálaji. Ovšem než zpráva o zákazu dorazila k jednotlivým expedicím operujícím v Himálaji, došlo k úmrtí dalších dvou horolezců – Petra Gřibka a Leoše Horky, kteří zahynuli 19. října při sestupu z vrcholu 7 134 metrů vysokého Tilicho Peaku poté, co na něj jako první Čechoslováci vystoupili. Byli členy horolezecké expedice pod vedení Vlastimila Šmídy, která byla součástí vodácké expedice Kali Gandaki 1988. A právě této výpravě se budeme dneska věnovat.

Vodácká část výpravy byla úspěšná, když naši vodáci jako první na světě dokázali tuto divokou řeku splout. Horolezci sice také dosáhli svého vytýčeného cíle, ale po úmrtí dvou horolezců se o úspěchu jistě hovořit nedá.

Vraťme se na začátek celého příběhu. Psal se rok 1988 a komunistickým vládcům zbýval poslední rok jejich panování.

Ostravští vodáci se rozhodli využít permitu, který obdrželi od nepálské vlády za úspěšný prvosjezd řeky Dudh Kosi v roce 1973. A protože potřebovali dobré technické zázemí, přijali do výpravy i horolezce. Původní záměr byl, že ti budou plnit roli zajišťovacího družstva a poté si vylezou na nějaký kopec. Od začátku ale bylo všechno jinak.

Kempování cestou na expedici. Foto: Archiv Marka Hýži

Kempování cestou na expedici. Foto: Archiv Marka Hýži

„Celou výpravu na Kali Gandaki provázely velké neshody od samotného počátku,“ vrací se ve vzpomínkách tehdejší šéf Jiří Bobák. Měli jsme mezi sebou velké nejasnosti ohledně organizace celého podniku ještě doma v Československu, a dokonce reálně hrozilo, že celá výprava vůbec neodcestuje,“ popisuje na rovinu tehdejší situaci.

„Nakonec to dopadlo tak, že jsme sice odjeli, ale v podstatě to byly dvě výpravy v jedné pod původním názvem.U něho už jsme museli zůstat, protože figuroval na všech propagačních materiálech. Horolezci si jeli podle svého plánu a my vodáci zase podle svého. Ale aby nevznikl dojem, že jsme se mezi sebou neměli vodáci a horolezci rádi – to určitě ne! Jen jsme zásadní věci viděli každý jinak,“ důrazně upozorňuje Jiří Bobák.

Přes všechny komunikační problémy nakonec vznikl tým zkušených sportovců. Vodácké části i celé výpravě velel Jiří Bobák z Ostravy, a tvořili ji mistr sportu Vítězslav Choleva, řidič a mechanik výpravy, Jaromír Král, kameraman a účastník expedicí Apurimac Amazonas 81 a Keňa 85.

Dále Antonín Osoha, vedoucí technického družstva a účastník výpravy Keňa 85, Rudolf Pechník, člen sjezdového družstva a přeborník ČSSR v jízdě na divoké vodě, Josef Snopek, člen sjezdového družstva. Rovněž Drahomír Streit, vedoucí kanoistického družstva, který sjel řeky v Itálii, Francii, Rakousku i tehdejší Jugoslávii.

Dalším členem expedice byl Oldřich Vašek, tlumočník, účastník kanoistických expedicí Dudh Kosi 73 a Keňa 85. Následovali Leo Večerek, člen sjezdového družstva, Jiří Voráček, druhý lékař expedice a člen technické skupiny, Zdeněk Král, účastník expedice Keňa 85, Zdeněk Kračmár, člen zabezpečovacího družstva, horolezec druhého výkonnostního stupně a pokladník expedice s hodnotnými výstupy ve Vysokých Tatrách a na Kavkaze.

Vedoucí horolezecké části výpravy byl zasloužilý mistr sportu Vlastimil Šmída z Olomouce a dalšími členy byli Jiří Blata, vedoucí expedice Afrika 82, člen expedicí Afrika – Atlas 78 a Ťan-Šan. Byl účastníkem tří výprav na Sibiř, podnikl horolezecké výstupy v Alpách, Hogaru, na Kavkaze a vystoupil na Mount Camerun.

Petr Gříbek, účastník horolezecké expedice Nanda Devi 87, Svalbarg 87, podnikl výstupy v Alpách a zimní výstup severní stěnou Eigeru japonskou direttissimou. Mistr sportu Leoš Horka, vedoucí zabezpečovacího družstva, účastník výprav do Himálaje, And, na Špicberky, do Alp i na Kavkaz. Raimund Miksl, první lékař expedice a účastník výpravy na Ťan Šan. Ludvík Paleček, člen zabezpečovacího družstva, účastník horolezeckých expedicí Nanda Devi 81, Pamír 85. Dalibor Trpík, tlumočník a účastník horolezecké expedice na Nanda Devi 81.

Zajímavostí je, že původně měl jet místo Trpíka Leopold Sulovský, který pak o tři roky později jako první Čech vystoupil na Mount Everest.

Původní plán výpravy byl, že pojedou všichni společně expedičním vozidlem Tatra, které už za sebou mělo úspěšnou zkoušku v Africe v roce 1985. Ovšem kvůli válečnému konfliktu mezi Irákem a Íránem na Blízkém východě jim to tehdejší Ministerstvo zahraničí ČSSR nedoporučilo. Vozidlo tedy přepravili po vlastní ose do tehdejšího jugoslávského přístavu Rijeka, a poté ho jugoslávská speditérská společnost JUGOEXPORT dopravila do pákistánského přístavu Karáčí. Tam ho měli vyzvednout tři členové výpravy, následně odjet do indického Dillí a naložit další členy výpravy.

Ovšem v době příletu našich reprezentantů do Karáčí byl sestřelen vrtulník s významnými vládními představiteli a v celém Pákistánu byl vyhlášen výjimečný stav.

Bylo rozhodnuto, že tatrovka bude lodí pokračovat do Bombaje a do Dillí pojede až odtamtud. Tam naložili třináct členů výpravy a vydali se k hraničnímu přechodu Raxaul mezi Indií a Nepálem, kde už na ně netrpělivě čekali Jiří Bobák a Olda Vašek.

„My už jsme totiž byli tou dobou ještě i s doktorem Voráčkem v Pokhaře, kde jsme organizovali samotnou expedici,“ vzpomíná Jiří Bobák. „Tam jsme všechno proclili a zaplatili pěkně mastnou kauci. Konečně jsme ale byli v Nepálu a program mohl začít!“ dodává lídr skupiny.

Naši vodáci se chystali na řeku Kali Gandaki, která je jednou z hlavních řek Nepálu a patří mezi nejdelší a nejzajímavější. Zdejšími hinduisty je pokládána za posvátnou a je spojována s Černou bohyní destrukce a smrti Kálí. „Snad proto nám místní obyvatelé tak často sdělovali své procítěné obavy o naše osudy,“ vzpomíná Jiří Bobák.

Členové sjezdového družstva při prvosjezdu Kali Gandaki. Foto: Archiv Marka Hýži

Členové sjezdového družstva při prvosjezdu Kali Gandaki. Foto: Archiv Marka Hýži

Samotná řeka s sebou nese dolů od pramene šedočernou spraš vzniklou omíláním kamenů a černých fosilií původního mořského dna. Protéká hlubokým údolím mezi dvěma osmitisícovkami Dhaulagiri a Annapurnou. Její koryto je přibližně o pět a půl tisíc kilometrů níže než samotné vrcholky zmíněných hor, což z ní dělá řeku v jednom z nejhlubších údolí světa. Pramení v departmentu Mustang v Tibetu a o tisíce kilometrů jižněji se jako levostranný přítok vlévá do řeky Gangy.

Základní tábor si naši vodáci zřídili v osadě Jomson, která byla vzdálená několik dní pochodu od Pokhary. Tam vyhodnotili poznatky z průzkumu a definitivně se utvrdili v názoru, že start prvosjezdu Kali Gandaki provedou z Kagbeni, které se nacházelo čtyřicet čtyři kilometrů proti proudu řeky od Jomsonu.

Dne 14. října 1988 odstartovali z nadmořské výšky 3 150 metrů svůj světový prvosjezd. Jeli na klasických laminátových kajacích a ve čtyřech následujících dnech spluli úseky přes osady Jomson, Marpha, Tukuche až do Kalopani v celkové délce 52,5 kilometrů. Sportovní obtížnost této části sjezdu se pohybovala od WW-I až do WW-V. Obtížnost sjezdu horního úseky řeky byla navíc násobena nadmořskou výškou, která činila některým vodákům dýchací potíže.

Pod osadou Jomson a zejména v soutěskách pod Kalopani však začalo docházet k postupné destrukci kajaků, protože byly tenkrát vyráběné z křehkého laminátu. Dneska by se to určitě nestalo, protože lodě jsou z odolných a pevných plastů. Právě díky těmto dávným expedicím se kvalita lodí se získanými zkušenostmi postupně zvyšovala.

Věnujme se teď zase horolezecké části výpravy. Původním snem našich horolezců byla Annapurna. Ta však byla obsazena, a tak dostali povolení k výstupu na vedlejší horu Tilicho Peak, která je vysoká 7 134 metrů. Poprvé na ní vystoupil francouzský horolezec Emanuel Schmutz severozápadní stěnou.

Domlouváme s šerpy další část pochodu. Foto: Archiv Marka Hýži

Domlouváme s šerpy další část pochodu. Foto: Archiv Marka Hýži

V roce 1988 k jejímu vrcholu zamířili tedy i první Čechoslováci. Celá sedmičlenná skupina horolezců s nezbytným doprovodem styčného důstojníka a sirdara odletěla z Pokhary do Jomsomu, kde se krátce připojili k vodácké partě.

Poté se cesty horolezců a vodáků rozdělily a každá parta se věnovala svému programu.

Vedoucí horolezecké části expedice Vlastimil Šmída o tom ve své zprávě z expedice píše: „Z Jomsomu, odkud vede nástupová trasa do základního tábora na Tilicho Peak, byl proveden nosiči přesun materiálu a dne 3. října 1988 byl založen ve výšce 4 600 metrů základní tábor pod Mesokampola.

Na tomto kopci se odehraje drama s tragickým koncem. Foto: Archiv Marka Hýži

Na tomto kopci se odehraje drama s tragickým koncem. Foto: Archiv Marka Hýži

O den později je pak ve výšce 5 000 metrů založen výškový tábor č. 1 pod pilířem skalní stěny, která představovala hlavní technický problém výstupu na Tilicho. V polovině října byl uprostřed skalní stěny ve výšce 5 600 metrů vybudován výškový tábor č. 2 a vzhledem k technické obtížnosti terénu se všichni horolezci jistili fixními lany,“ konstatuje ve své zprávě Vlastimil Šmída.

Chystali se vybudovat třetí výškový tábor a Vlastimil Šmída o tom píše: „Založením výškového tábora č. 3 ve výšce 6 100 metrů, který se nacházel již nad skalnatou částí stěny v jednoduchém ledovcovém terénu, jsem pověřil týmovou dvojici horolezců: mistra sportu Leoše Horku a Petra Gřibka, kteří se měli po splnění tohoto úkolu ihned vrátit zpět do základního tábora. Zcela neočekávaně a proti připravenému časovému rozvrhu však 18. října 1988 zaútočili z výškového tábora č. 3 na vrchol hory Tilicho Peak. Celý den jsme dvojici při výstupu na vrchol pozorovali ze základního tábora a viděli, jak těsně před setměním dosáhli vrcholu. Bylo už však pozdě na návrat, a tak tam museli zabivakovat,“ konstatuje zkušený horolezec. Ta noc musela být šílená, protože s sebou neměli prakticky vůbec nic. Ani stan ani jídlo, ba ani vařič, na kterém by si uvařili tolik žádoucí horké tekutiny.“

Následující den, 19. října 1988 v půl sedmé ráno, je viděli z výškového tábora č.1 naposledy, jak sestupují dolů. Později však zmizeli z dohledu. Do stěny byla ihned vyslána čtyřčlenná záchranná skupina, přičemž nejzdatněji si vedl Ludvík Paleček. Bohužel po ztracených horolezcích žádné stopy neobjevil, a tak strávil noc ve výškovém táboře č. 3.

Ve čtyři hodiny ráno se poté vydal po stopách směřujících k vrcholu, kterého jako třetí Čechoslovák v historii dosáhl v deset hodin. Radost z úspěšného výstupu však neměl patrně žádnou, zejména když na vrcholu nalezl předměty, které tam Horka s Gřibkem zanechali. Bez dlouhého otálení tedy začal v nejhorší předtuše v jejich stopách sestupovat dolů. Asi šest set metrů pod vrcholem, přibližně tři sta metrů stranou od původní výstupové trasy pak objevil nehybná těla svých kamarádů. Byli k sobě navázáni horolezeckým lanem, takže se zřítili společně a tragický pád bohužel nepřežili. Ludvík Paleček jejich těla na místě pochoval a hrob označil zlomeným cepínem.

Vrcholová partie Tilicho Peaku. Foto: Archiv Marka Hýži

Vrcholová partie Tilicho Peaku. Foto: Archiv Marka Hýži

Po této tragédii byla veškerá činnost ve stěně zastavena a zbylí členové výpravy sestoupili ze základního tábora do Jomsomu a následně do Pokhary.

Členové vodácké části expedice se mezitím chystali na další část plavby, aniž tušili, že Leoš Horka s Petrem Gřibkem zahynuli. K pokračování sjezdu řeky, jejíž průtok se zvýšil až na 40 m3/s, bylo nad osadou Beni spuštěno speciální plavidlo nazvané Ramro, což v nepálštině znamená dobrý. Po odzkoušení lodi a její schopnosti čelit i těm největším peřejím bylo plavidlo, posádka i blízké přemostění řeky ozdobeno místními obyvateli květinami a Ramro 24. října 1988 v deset hodin vyplulo.

„Řeka zcela změnila svůj charakter a zvláštní byla zejména nezvyklá hutnost vody, která s sebou nesla velké množství tmavě šedého písku a mikroskopické slídy,“ upozorňuje na změnu charakteru řeky Jiří Bobák. „Plavidlo se prodíralo peřejemi s mohutnými vodními válci a vlnami, které přelévaly celé plavidlo. Třikrát dokonce běsnící vodní živel smetl z paluby tři muže do zlověstně hučících peřejí, ale díky včasné pomocí ostatních kamarádů se naštěstí nikdo neutopil.“

Sjezd řeky Kali Gandaki byl předčasně ukončen 27. října 1988 po splutí sto šedesáti osmi kilometrů, což společně s kajakářskou částí horního úseku bylo dohromady celkem dvě stě třicet a půl říčního kilometru. Těch nakonec mohlo být daleko více, ale u osady Ramdighát se vodáci dozvěděli o neštěstí horolezců na Tilicho Peaku a plavbu ukončili. Za těchto okolností už stejně neměl nikdo chuť pokračovat dále, byť je prý čekal nejkrásnější úsek řeky.

Mnohem více podrobností o splutí řeky Kali Gandaki, i o tragickém pobytu našich horolezců na Tilicho Peaku naleznete v nové knize Zapomenuté výpravy, která právě vychází. Kromě této expedice tam naleznete i 59 dalších příběhů s bohatou obrazovou fotodokumentací.

                                                                                                                    Marek Hýža

Foto dne