Zapomenuté výpravy: Sjezd divokých peřejí Colorada

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného. Autory fotografí v dnešním dílu seriálu jsou Marek Hýža a Jiří Jorge Šmíd.

Byl jsem členem týmu, který v roce 2009 splul kultovní řeku všech světových vodáků Colorado. Úžasný tok, jenž se klikatí neskutečnou skalní průrvou Národního parku Grand Canyon v USA. Tato výprava z roku 2009 je zatím více než zapomenutá nezapomenutelná. A hlavně výjimečná! Navíc nabízí srovnání, na jehož pozadí ty skutečně zapomenuté a dávné expedice o to více vynikají.

Narozdíl od většiny hrdinů naší knihy, jsem totiž nemusel při přípravách na expedici zažívat martýria devizových příslibů, shánění nedostatkového zboží, absolvovat potupná kolečka po všelijakých ministerstvech, doufat v udělení víza, výjezdní doložky, případně čelit nátlaku Státní bezpečnosti, abych donášel na kamarády. Přesto nebylo vůbec jednoduché se na tuto expedici dostat.

Většina expedic z komunistického Československa odjížděla nebo odlétala před rokem 1989 společně. Naše parta se však měla poprvé sejít až v daleké Americe. Část party tvořili vodáci z jižních Čech, někteří byli z Prahy, jeden z Olomouce a my tři výtečníci z Ostravy. Já, Radim Friedl a Jiří Jorge Šmíd.

Byl to velký risk, protože dohromady jsme se nikdy neviděli, teď jsme měli společně strávit tři týdny v kaňonu, ze kterého nebylo úniku. Navíc splouvat divokou vodu, kterou většina z nás nikdy v životě ani neviděla.

Vstáváme brzy ráno 9. března 2009 a míříme na letiště, které se tehdy ještě docela obyčejně jmenovalo Praha–Ruzyně. Každý z členů expedice musel dovézt na sraz v americkém Flagstaffu určité množství materiálu. Naše ostravská sekce měla za úkol dopravit do USA raft, jenž měl pochopitelně pořádnou nadváhu.

Cesta trvala bezmála deset hodin a při mezipřistání v Atlantě jsme se docela rádi protáhli a hlavně prošli po pevné zemi. Ještě nás čekal pohovor s imigračním úředníkem, který naštěstí proběhl bez větších potíží, a byli jsme vpuštěni na americkou půdu. Poprvé v USA! O čem kdysi snily generace nesvobodných Čechoslováků před rokem 1989, bylo pro nás naprosto samozřejmé.

Následný let do Los Angeles probíhal bez problémů, a tak už jsme kolem desáté večer opouštěli tamní letiště. Ráno jsme si v půjčovně ALAMO převzali auto, kterým jsme se dopravili na sraz naši expedice do Flagstaffu.

Kouzelné městečko Flagstaff uprostřed Arizony, jež bylo poprvé osídleno v roce 1876, se začalo rozrůstat díky těžbě dřeva, chovu skotu a ovcí. O čtyři roky později již byl Flagstaff největším městem západního pobřeží na železniční trati spojující východ a západ země, kudy projíždělo až sto vlaků denně. Prochází jím i slavná silnice Route 66.

Ubytováváme se v hotelu Canon Inn, v němž se pak navečer setkáváme s celou partou. Oficiálním tripleadrem je Petra Šprdlíková, která před rokem vyhrála expedici v loterii.

Faktický šéf expedice Robert Kazik to vysvětluje: „Colorado je bezesporu nejúžasnější řeka amerického středozápadu a těch vodáků, kteří ho chtějí splout je strašně moc. Není to rozhodně nejtěžší řeka světa, ale pro vodáky je to symbol. Něco jako pro horolezce Mount Everest. Dřív to bylo tak, že se vodáci zapsali do seznamu a čekali, až na ně přijde řada. Jenomže ten seznam se pořád prodlužoval a někdy v roce 2003 zjistila správa Národního parku Grand Canyon, že čekací doba je třicet let! Oni tam totiž Američané, kvůli ochraně přírody pouštějí jenom nemnoho expedicí. Vymysleli tedy systém loterie, která se tahá jednou ročně, a zhruba s pravděpodobností 1,7 % můžete získat vysněný permit.“

Navečer to konečně vypuklo! V motelu se sešla celá expedice, kterou tvořilo čtrnáct vodáků a dvě vodačky. „Až na Lucišu Hollou ze Slovenska jsme tady byli výhradně Češi,“, představuje Petra jednotlivé členy. „Partu dávali dohromady můj manžel Vítek Šprdlík s Robertem Kazikem. Jeden sestavil polovinu party z českých účastníků a druhý zase z moravských. Expedice se zúčastnilo celkem šestnáct lidí. Kromě již zmíněných ještě Petr Páv, Jiří Dvořák, Honza Špatka, Petr Novotný, Pavel Kříž, Vladimír Bína, Sváťa Viktorin, Tomáš Gryc, Zdeněk Herzán, Marek Hýža, Radim Friedl, Jirka Šmíd a já,“ zakončuje Petra představení expedičního týmu.

Před námi všemi stála výzva v podobě splutí Colorada, jednoho z nejúžasnějších přírodních útvarů na světě. Na jeho vlnách se už před námi pohupovaly i lodě československých vodáků, ale nebylo jich mnoho. Kromě Roberta jsme však nikoho z nich neznali, tak není divu, že jsme si připadali jako novodobí průkopníci.

„Grand Canyon v severní Arizoně v USA není sice největší, ale jistě je nejznámější říční průrvou na světě. Bývá řazen mezi sedm přírodních divů světa. Řeka Colorado ho hloubila přes šest milionů let. Je 446 kilometrů dlouhý, od 6 do 29 kilometrů široký a hluboký více než 1,6 kilometrů. Oblast byla obývána americkými domorodci, kteří zde měli osady. Jako první Colorado splavil John Wesley Powell se svou posádkou v roce 1869. V roce 1919 byl Grand Canyon vyhlášen národním parkem a od roku 1979 je zapsán na seznamu přírodních památek UNESCO.

Řeka Colorado ve španělštině znamená Červená řeka a pramení v pohoří Wind River Mountains ve Wyomingu a svoji sílu čerpá z horských bystřin, do nichž stéká voda z tajících horských sněhů. Colorado nejprve teče mezi smrkovými lesy, až dosáhne na planinu porostlou keři a ostnatou trávou.

Odtud se dostává do mlčícího, tajuplného světa tmavých hlubokých údolí, kde vzniká divukrásná scenérie, jež nemá na světě obdobu. Protéká několika státy USA a ústí do Kalifornského zálivu v Tichém oceánu. Američané na ní vybudovali dvě velké přehrady a několik menších, což vede k tomu, že skoro celou řeku dokážou spotřebovat. Proto některé „suché“ roky ani nedoteče do oceánu. Nicméně v úseku Grand Canyonu, ve kterém se řeka splouvá, má průtok přibližně 500 až 600 kubíků, což bohatě stačí na pořádné a občas i nadmíru nebezpečné rodeo.

Vodácké expedice začínají v Lee´s Ferry, místě které je považováno za samotný počátek Grand Canyonu. Do roku 1928 zde dokonce sloužil přívoz mezi městečky Moab a Needles. Odsud vyplouvají za dobrodružstvím všechny expedice.

Lee´s Ferry, místo startu expedice.

Začalo velké balení a veškerý materiál se z různých papírových krabic a sáčků přesouvá do speciálních vodotěsných beden (teda aspoň zatím si myslíme, že jsou vodotěsné…) a lodních vaků. Na dvě tuny materiálu, který budeme po dobu tří týdnů plavby mimo civilizaci potřebovat.

Po těžké dřině a ochutnávce mnoha druhů amerických piv usínáme večer jako nemluvňata. Ráno chystáme poslední věci a odplouváme na tři týdny mimo civilizaci, kde o nás nikdo nebude mít jedinou zprávičku. My zase nebudeme vědět, co se děje doma na druhém konci světa.

Dlouho očekávaná a vytoužená chvíle byla tady. Před námi je 226 mil, což je přibližně 363 kilometrů. Řekou protéká 500–600 kubíků vody, která se z devadesáti procent relativně klidně klikatí mezi rozeklanými skalami. Zbývajících deset procent tvoří 140 různě obtížných peřejí. To vše musíme zvládnout za 21 dní.

Malý raft, ve kterém jsme pluli ve čtyřech.

První část plavby vede Marble Canyonem, jenž je nejsevernější části Národního parku Grand Canyon a nachází se na území indiánů z kmene Navajo. Podle nich jsou také pojmenovány jediné dva mosty přes kaňon – Navajo Bridge.

První z roku 1929 je dlouhý 254 metrů, klene se 142 metrů nad řekou a dnes už slouží jen pro pěší, druhý z roku 2005 je o dvacet tři metrů delší a ještě o metr výše nad Coloradem. Připlouváme na místo prvního tábořiště u Soap Creeku, vybíráme si každý místečko na spaní a služba dne vaří první večeři.

Dopoledne připlouváme k peřeji House Rock Rapids, která je hodnocena obtížnosti sedm a já nevěřícně zírám na dva nechutné válce, za kterými jsou ve vodě díry jako do zadku a ze kterých přece není možné vyjet! V Radimových očích vidím značnou nervozitu a poprvé od něj slyším: „Chlapi, musíme s tím nějak odrbat!“

To se lehko řekne, ale hůř provede, zejména poté, když vidíme Roberta, jak se na prvním válci s kajakem otáčí hlavou dolů a zbytek peřeje už tak profičí. Až dole kajak eskymákem zvedá a lapá po vzduchu. No nazdar, ale aspoň máme jistotu, že válce pouštějí. Nasedáme do raftu a najíždíme do peřeje.

Robert Kazik na prototypu nového expedičního kajaku.

Přestože dřeme jako nikdy v životě, šest set kubíku vody nás neomylně žene přímo proti válcům. Hned první nás trefí naplno. Neviditelná síla katapultuje z raftu do řeky stokilového Sváťu a já se štěstím končím v kotrmelci uprostřed lodi. Voda si s námi pohrává jako s gumovým míčkem. Nikdo ji teď neřídí, protože Radim tahá Svaťu zpět do lodě. Ve zlomku vteřiny nás mohutná síla vymrští z válce ven a neomylně míříme do druhého. Je větší než všechno, co jsem do té chvíle na vodě viděl – ohromná stěna z vody. Máme však štěstí, protože nás jenom líznul, a jsme z toho venku. Tep mám snad dvě stě! Proboha, co tohle bylo za sílu?!?!

V následujícím nájezdu se ještě podaří Jorgemu otočit raft vzhůru nohama, takže máme do večera co sušit. Ráno vyplouváme a přes první šestkové peřeje se blížíme k jeskyni Red Wall Cavern. Jeskyně je tak obrovská, že když ji spatřil první přemožitel Colorada, poznamenal si do svého deníku, že by se do ní vešlo na padesát tisíc vojáků. V průvodci jsme se dočetli, že jeskyně má prý akustiku lepší než slavná Carnegie Hall, což prý před mnoha lety vyzkoušel i soubor slavné Metropolitní opery New York. Ten tady údajně nahrál nějakou LP desku.

Jeskyně Red Wall cavern.

Den končí pod indiánskými sýpkami na místě zvaném Nankoweap. Ráno šplháme v dopoledním vedru po skále vysoko nad řeku. Šlapeme po stezce, kterou po stovky let vyšlapávali indiáni ve svých mokasínech k místům, kde jsou ve skále vytesána tři malá okýnka pro uchování potravin.

Pohled od indiánských sýpek Nankoweap.

Po cestě procházíme kolem kvetoucích kaktusů a tu a tam se pod nohama mihne ještěrka. Naše smysly jsou nastaveny také na setkání s jedovatým chřestýšem či škorpiónem, po kterém však nikdo z nás opravdu netouží.

Po této pěší výpravě následně opouštíme Marble Canyon a vplouváme do Grand Canyonu. Užíváme si poslední míle tyrkysově zelené vody, která se po soutoku s malým Coloradem změní na hnědou. Ten úkaz je úžasný a nic podobného jsem do této chvíle neviděl. Zleva do Colorada vtéká hnědá voda Little Colorada, jež svou barvu získá od písku, který po cestě pouštními oblastmi bere s sebou.

Kajakáři Tomáš Gryc a Luciša Hollá.

Barva těchto řek se však hned nesmísí, takže ještě několik mil plujeme po dvoubarevné řece, která je vlevo hnědá a vpravo čisťounce zelená. Na první peřeji se dvoubarevná řeka definitivně smísí do jedné barvy – k našemu smutku do červenohnědé. Nemění se však jenom barva řeky, ale také charakter krajiny. Ta se více otevírá, až dosahuje šířky několika kilometrů.

Teprve teď vidíme, že to, co jsme považovali při pohledu na okolní skály za vrch kaňonu, je pouze konec první galerie, nad kterou se tyčí nejméně dvě až tři další.

Také peřeje získávají na mohutnosti. Ve svalech začínáme pociťovat únavu a ruce, neustále máchané ve vodě a vystavené slunci i písku, už by se také do glazé rukaviček nehodily. Prsty jsou nateklé jako buřty a snad každý z nás má nějakou tu krvavou jizvu, která na slunci pálí jako čert.

Jediným místem, na kterém se při naši plavbě protneme s civilizací je Phantom Ranch, který se nachází na soutoku Bright Angel Creeku a Phantom Creeku na pravé straně řeky. O tomto místě indiáni věděli a také ho využívali dávno před příjezdem bílých mužů, o čemž svědčí různé staré sošky nalezené při archeologickém průzkumu v roce 1933.

První oficiální návštěva bílého člověka se datuje k 15. srpnu 1869, kdy zde zakotvil s vyčerpanou posádkou major John Wesley Powell. První oficiální turisté pak navštívili Phantom Ranch po založení Národního parku Grand Canyon v roce 1919. Od těch dob se toto místo stalo vyhledávaným turistickým místem při návštěvě Grand Canyonu.

Dnes je tady k dispozici několik prostých domků k přespání, restaurace (naštěstí bez hamburgerů), elektřina a také heliport. Připadáme si tady nějak cizí, a tak s ulehčením nasedáme do raftu a vyplouváme zpět do divokých peřejí Colorada. Po týdnu v kouzelné přírodě nám ten náš dokonale zcivilizovaný svět vůbec nechybí.

Vítek Šprdlík splul Colorado v singlkanoi.

Připlouváme k první osmičkové peřeji, Horn Creek. Koryto řeky se nad peřejí výrazně zužuje a voda doslova vře. Není slyšet vlastního slova. Horn Creek není moc dlouhá peřej, zato je náročná na udržení správné stopy.

Nemůžu ji jako filmař vynechat, takže beru kameru a přes hledáček sleduji, jak si jednotlivé posádky vedou. Kamera opravdu jen těžko dokáže popsat velikost peřejí a válců a už vůbec nedokáže zachytit rachot, který vydává šest set kubíků vody spoutané mezi skalami. V žádném případě pak nevleze do hlavy vodáků, kteří po prohlédnutí dobrovolně vlezou do raftů a pustí se do souboje s peřejí. Jsme v obrovské euforii a máme ohromnou radost!

Strach z prvních dní je ten tam. Není však čas na žádné velké oslavy, protože peřeje se teď střídají v rychlém sledu za sebou, takže se akorát tak tepová frekvence stačí zklidnit na normální stav, než opět vylétne do výšin, ze kterých by kardiologové radost neměli. Pohupujeme se na vlnách a vyhlížíme další osmičkovou peřej. Tentokrát to bude Granite Rapid, jenž se nachází už dvě míle pod Horn Creekem.

Konečně máme po týdnu volný den, který všichni uvítají. Přece jen se potřebujeme trošku vzpamatovat z předchozích zážitků a nabrat síly na dalších čtrnáct dní plavby. Teplota dávno přesáhla tropickou třicítku, a tak ležíme ve stínu skal, kecáme, hodnotíme, čteme, chvilku spíme. Kolem poledne už se na slunci nedá vydržet, a tak vyrážíme do nedalekého bočního kaňonu. Je v něm příjemný chládek, který ještě umocňuje chůze kolem zurčícího ledového potoka křišťálově čisté vody.

Oheň se může rozdělávat jen na plechovém plátu.

Jsme obklopeni skalami těžko odhadnutelných výšek, všude kolem kvetou kaktusy. Sem tam narážíme na zkamenělou fosílii a desítky různých druhů kamenů. Geolog by se tady vyřádil. Následující den úspěšně splouváme Hermit a přistáváme pod bouřící peřejí. Tak tohle byla poslední osmičková peřej a nejspíš každý z nás si v duchu kladl otázku, jak bude vypadat devítka?! Co těžšího ještě může přidat další stupínek obtížnosti navíc? Sifon? Zrádný válec? Ještě větší vlny? Skálu uprostřed proudu, na kterou se valí všech těch šest set kubíků hnědé vody v řece?

Již brzy dostaneme odpověď – blížil se totiž Crystal Rapid, což je devítková peřej. Američané mají pro obtížnost řeky jinou stupnici než my: „Tady v Americe se vodáci řídí podle jiné klasifikace peřejí než evropští vodáci. Zde je klasifikace obtížnosti od nejjednodušší jedničky do desítky, zatímco na starém kontinentu se řídíme podle šestkové stupnice obtížnosti, přičemž šestková voda už je na samé hranici sjízdnosti,“ připomíná Robert vodákům známou skutečnost.

Stojíme na břehu u Crystalu a nevěřícně hledíme na obrovský válec uprostřed řeky, do kterého si nikomu ani trošku nechce! Hledáme průjezd a po chvíli vyrážíme. Sjezd peřeje trvá snad patnáct, dvacet sekund, ale v lodi se to zdá nekonečné. Raft uhání po hladině hnán našimi pažemi. Jeho rychlost se ještě zvyšuje, když vletíme do jazyku, který nás vtahuje do peřeje. V žilách nám hučí opojný drink adrenalinu a radostí se všichni objímáme.

Těžká pasáž řeky končí a máme před sebou relativně jednoduchý úsek. Čeká nás teď pár dní klidné plavby s několika menšími peřejkami a téměř na úplný závěr pak vrchol celé expedice – nejtěžší peřej Colorada Lava Falls. Obrovské napětí z těžkého programu posledních dnů polevuje. Plujeme zklidněnou řekou a na břehu nacházíme torzo opuštěné lodi. Nevěřícně zíráme, kdo našel odvahu se v něčem takovém pustit do divokých vln Colorada?

Do hlavního kaňonu, kterým protéká Colorado, ústí ještě mnoho bočních kaňonů. Jedním z nejúžasnějších se pro všechny účastníky stal kaňon Havasu. Při svém ústí je široký akorát tak na klasický raft, takže dva zásobovací musejí zůstat uvázané u vstupu. Je to tady tak úzké, že se dokonce ani pádlovat nedá, proto se odrážíme rukama rovnou od skal.

Asi po sto metrech se kaňon prudce rozevírá a vplouváme do „ráje“, který je po staletí domovem havasupaiských indiánů. Jsme v údolí pevně sevřeném travertinovými galeriemi, jehož středem protéká blankytně modrý potok. Podobnou barvu vody jsem naposledy viděl ve Slovinsku na Soči. Na březích rostou růžovými květy obsypané stromy. Po tomto úžasném estetickém zážitku už se všechny naše myšlenky ubíraly k vrcholu celé expedice, sjezdu obávané peřeje Lava Falls.

Je to suveréně nejtěžší peřej na Coloradu. Podle zdejší klasifikace obtížnosti je hodnocena devítkou a při vyšším stavu vody dokonce nejvyšší možnou známkou deset. Navíc přichází pár dní před koncem expedice, kdy už je na nás všech patrná fyzická i psychická únava.

Z tábořiště je to k peřeji šest mil „oleje“, ale nějak se nám moc nedaří rozpádlovat. Všichni jsou v napětí, posádky lodí se trumfují, kdo vymyslí černější vtip. Peřej je slyšet už zdaleka, ale ještě není vidět. Vysedáme asi dvě stě metrů nad ní a jdeme si ji prohlédnout. To, co vidíme, by vyrazilo dech i nejotrlejším vodákům. Pod námi se v řece objevuje něco, čemu se snad už ani nedá říct peřej. To je vodopád!

Řeka se zužuje na nějakých sedmdesát metrů a na vzdálenosti dvě stě až tři sta metrů se přes tektonický zlom na dně řeky dere s úžasným řevem šest set kubíků vody. Uprostřed je ohromný válec, který rozděluje řeku na dvě cesty, a ocitnout se v něm, tak to je konečná! Vlevo se zdá být cesta snazší, ale bojíme se, že než se do ní dostaneme, stáhne nás ten příšerný válec. Takže zbývá už jen cesta vpravo.

Pokud se nám podaří vyhnout válci, vjedeme do „vodáckého pekla“, na jehož konci se točí dva další válce velikosti autobusu. Střídavě se zavírají a otevírají, pulzují, pětkrát, šestkrát voda odteče, na posedmé se válec zavře a vytvoří nepropustnou vodní zeď. No, při trošce štěstí by to tudy snad šlo. A skutečně, přibližně po dvouhodinové přípravě všechny naše lodě více méně bezpečně (až na pár eskymáků naší kanoistické a kajakářské sekce) proplouváme. Neuvěřitelný a těžce sdělitelný zážitek.

Do konce expedice už pak zbývá jen pár dní, a paradoxně se v nich většina z nás uzavírá do sebe a vyhledává samotu, jen aby si ty vzácné chvíle co nejvíce užil. Poslední den výpravy vstáváme a vyrážíme na poslední plavbu po řece Colorado Grand Canyonem, který se stal na dlouhé tři týdny našim domovem. Cíl dnešní etapy, kemp nazvaný Poslední šance, se už nachází zhruba jednu míli nad Diamond Creekem, místem, kde naše putování zítra skončí.

Expedice Colorado 2009, dva dny před koncem.

Náš raft přistává u břehu jako první, abych mohl natočit příjezd ostatních lodí. Je to nesmírně dojemná chvíle, když se za skalním ostrohem vynořují první z nich a líně, metr po metru se doslova plahočí do cíle naší cesty. Dvacet jedna dní uplynulo jako voda a expedice byla u konce. V očích zarostlých vodáků se objevily poctivé chlapské slzy. Většina z nich projela nejtěžší řeky světa, ale splout Colorado Grand Canyonem, to je sen, který se v životě splní jenom několika málo vyvoleným. A my jsme teď byli těmi šťastnými…

Zajímá Vás detailní popis třítýdenní expedice? Jste zvědaví, jak se v Grand kaňonu chodí na záchod a rozdělává oheň? Jak náročné je třítýdenní odloučení od okolního světa na lidskou psychiku? Jak náročné je splout těžkou peřej Lava Falls? To vše, a mnohem více fotografií naleznete v nové knize Zapomenuté výpravy, která se před Vánocemi objevila na knižních pultech. 

                                                                                                                    Marek Hýža