Nejnovější zprávy: Dračí lodě na Hartě a Nohavica v Porubě. Zveme na Top 10 akcí tohoto týdne! Ve Frenštátě se skákalo na počest Jiřího Rašky. Memoriál má zvuk nejen u místních

Společnost

Zapomenuté výpravy: Nepovedená vodácká expedice do Keni skončila v poušti

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného.

Měla to být expedice, při které se poprvé československý vodák dotkne svým pádlem africké řeky. Bohužel tehdejší události na černém kontinentu způsobily, že nakonec byli všichni členové výpravy rádi, že se ve zdraví vrátili domů.

Příběh této expedice navíc vyvede každého romantika a snílka z představ, že účast na výpravě byla vždy jen selankou a výletem do dalekých a pro velkou většinu tehdejších občanů i zapovězených zemí, kde si účastníci především parádně užili.

Členové expedice před odjezdem. Tady ještě nic nenasvědčovalo tomu, že atmosféra na výpravě bude zoufalá. Foto: Archiv expedice

Členové expedice před odjezdem. Tady ještě nic nenasvědčovalo tomu, že atmosféra na výpravě bude zoufalá. Foto: Archiv expedice

Cílem výpravy byl prvosjezd řeky Tany pramenící z ledovců nejvyšší hory Kilimandžáro v Keni. Vlivem bezpečnostní situace v celé střední Africe se však proměnila v noční můru, neboť naši vodáci nakonec do Keni vůbec nedojeli. Kritické chvíle, které pak v Africe prožili, naplno odkryly charaktery jednotlivých členů expedičního týmu.

Události z této expedice už neměly nikdy spatřit světlo světa. Vše, co se tenkrát stalo, mělo zůstat navždy zapomenuto. Vždyť kdo by rád vzpomínal na věci, které se v životě nepovedou? O to víc si vážím osobní statečnosti Jiřího Bobáka, který se mi nakonec svěřil a dovolil mi napsat o této akci kapitolu.

„Psal se rok 1984 a podle předem schváleného plánu kanoistické sekce ÚV ČSTV jsme měli odcestovat do Afriky,“ vzpomíná na nepovedenou expedici Jiří Bobák.

„Měl jsem již z předchozích soustředění a expedicí sedmdesátých let hodně zkušeností a vždy jsem dokázal drobné krize kolektivů vyřešit a vrátit se s celou partou zpět do naší vlasti. Při cestě na africký kontinent se mi to ale málem vymklo z rukou.“

Postup přípravy expedice byl jasný. Organizační výbor prověřený z minulých akcí pracoval ve složení Jiří Bobák z Ostravy, Vítězslav Choleva, nejspolehlivější řidič nákladních vozů a super mechanik, chlap jak hora z Děhylova u Ostravy.

Třetím byl Oldřich Vašek‚ judista z TJ Baník Ostrava, držitel šestého danu a červeno-bílého pásku, který pak v Africe držel některé agresivní členy „na uzdě“. Velmi dobře hovořil anglicky. Čtvrtým pilířem, bez kterého to holt v těch dobách nešlo, byl Zdeněk Král, politruk z Ostravy.

Rozběhl se kolotoč příprav, který všichni tak dobře znali z předchozích expedicí. Bylo především důležité zajistit potraviny, nástroje, léky, sportovní vybavení, auta a přívěsy včetně náhradních dílů a hlavně finanční prostředky, jichž byl vždy velký nedostatek.

Rozhodli se do Afriky cestovat novým vozidlem Tatra T-815, který byl teprve dvacátým vozem nulté série, později tolik úspěšného vozu, s nímž se Karel Loprais několikrát zdárně zúčastnil legendárního závodu rallye Paříž – Dakar. Na podvozek nákladního vozu postavili obytnou skříň, ve které nechyběla kuchyň, ložnice s šesti postelemi, cestovní prostor s dvanácti místy, sprcha i WC.

Průřez expedičním vozidlem. Foto: Archiv expedice

Průřez expedičním vozidlem. Foto: Archiv expedice

Vyrobili i desetitunový přívěs na lodě, pádla, přídavné nádrže pro palivo, dvě přídavné cisterny na pitnou a užitkovou vodu o objemu každá šest set litrů, vyprošťovací zařízení, nářadí a spoustu jiných drobností. Vezli s sebou i tolik náhradních dílů, že by z nich byli schopni postavit další motor. Jako doprovodné vozidlo zvolili tehdy oblíbenou Ladu Nivu.

Všichni členové v mezičase absolvovali lékařské prohlídky a očkování do cizích států. Dny ubíhaly a expedice byla připravena. Odjezd byl naplánován na 9. listopadu 1985, ale ve skutečnosti vyrazili z Ostravy až o tři dny později.

Jiří Bobák listuje ve svém expedičním deníku. „Po odjezdu z Československa nocujeme ve Frankfurtu a následující den pokračujeme přes celnici a řeku Rýn do Francie. Přenocujeme na dálnici v blízkosti policejní stanice, odkud se telefonicky ohlašujeme na naše velvyslanectví, kde nám mají vystavit víza do Španělska, Alžíru a Maroka. Schůzka je dohodnuta na následující den a z ambasády pro nás přijíždí řidič, kterého s naší obrovskou tatrovkou následujeme až do centra Paříže. Parkujeme zhruba sto padesát metrů od Eiffelovky, a jdeme se projít po městě. Ještě dopoledne máme víza vyřízena, takže už v 17.30 opouštíme město. Nocujeme po ujetí zhruba dvou set kilometrů od Paříže, v areálu čerpací stanice.“

Ráno zjišťuje řidič Víťa Choleva, že jim kdosi v Paříži nastříkal na přívěs z čelní i bočních stěn auta nápis KGB, což je zkratka sovětské špionážní tajné služby. Po jeho odstranění pokračují v cestě ke španělským hranicím. Počasí je bídné, stále mrholí a je chladno.

Vylodění na africkém kontinentu ve městě Ceuta. Za moment vypuknou neřešitelné problémy a spory. Foto: Archiv expedice

Vylodění na africkém kontinentu ve městě Ceuta. Za moment vypuknou neřešitelné problémy a spory. Foto: Archiv expedice

„Jedeme do Barcelony, kde zažíváme neskutečné drama při parkování v úzkých uličkách. Víťa míjí s ohromnou tatrou historicky cenné balkony jen o centimetry, a kdyby mu to nevyšlo, tak by to byl asi kardinální průser,“ rosí se Jiřímu Bobákovi čelo při té vzpomínce ještě dnes.

Po třech hodinách opouštějí Barcelonu a pokračují po pobřežní dálnici pár kilometrů za město k přenocování. Mírné poryvy teplého větru je přivádí alespoň na chvíli k lepší náladě, a tak v blízkém bistru kupují koňak, který je zde levnější než pivo.

Následující den jedou po dálnici, kterou si pro sebe pojmenovali ,,pomerančové údolí“ kvůli zrajícímu ovoci všude okolo na stromech. Na jejím konci naposledy plní nádrže nenasytné tatry naftou a nivy benzínem ještě z domova.

Odteď už budou za vše platit. Pomerančové údolí se střídá s plantážemi meruněk, citronů a fíků. Večer pak dojeli na nádherné parkoviště za městečkem Alicante. O co romantičtější byl večer, o to dramatičtější bylo probuzení.

„Ráno nás budí střelba. Obezřetně vykukujeme z auta a vidíme, že Španělé střílejí ze všech stran do obrovského snášejícího se hejna špačků, kteří se přiletěli nasnídat. Po desítkách padali k zemi. Špačkobití po chvíli ustalo, hejno odletělo o kousek dále, kde se konal další masakr. Po dvaceti minutách byl zbytek špačků odpuzen a nastalo ticho. Nevěřícně po sobě zíráme – holt jiný kraj, jiný mrav.

Následující den navštíví Granadu. Vstávají brzy, odepínají vlek, vaří čaj a také třicet litrů polévky, tzv. prdelanky. V padesátilitrovém hrnci jí po snídani zbývá ještě asi patnáct litrů, a je proto rozhodnuto, že ji sní na odpolední svačinu. Pořádně uvážou hrnec provazem a přikryjí poklicí. Kdyby tušili, že se stane předmětem prvního velkého konfliktu, asi by ji raději vylili.

Oficiální složka výpravy. Foto: Archiv expedice

Oficiální složka výpravy. Foto: Archiv expedice

Stoupají příkrou horskou silnicí, ze které jsou dobře vidět zasněžené vrcholy Sierry Nevady. Tři hodiny se zdrží prohlídkou Alhambry, jež je střediskem historie Granady a kterou v minulosti proměnili z pustiny v nádhernou kvetoucí zahradu.

Nadšení z úžasného prostředí však mělo vzít brzy za své. Na zpáteční cestě se při prudkém zabrzdění špatně ukotvený hrnec i s polévkou převrátí dnem vzhůru a patnáct litrů polévky se roztéká v uličce mezi sedadly. Kdosi, kdo měl plné tenisky, zaklel a zaječel: ‚Prdelanka je v prdeli!‘

Místo, aby se takové banalitě zasmáli, atmosféra houstne. Dialog a konverzace nabývá na ostrosti. A to byli jen pár dnů na cestě a ještě v Evropě. Vše, co bylo polito, bylo i umyto, ale sémě nenávisti a vzájemné nevraživosti bylo zaseto.

Tým československých vodáků přijíždí v pondělí 26. listopadu 1984 k místu nalodění na trajekt přes Gibraltarský průplav mezi Evropou a Afrikou. Do vypuknutí skutečného a neočekávaného dramatu zbývá už jen pár hodin.

Dopoledne vyřizují nezbytné formality a platí další poplatky. Po vylodění a krátké prohlídce Ceuty jedou pár kilometrů na celnici a po pěti stech metrech dorazí na celnici Maroka. Zde je však čeká to nejhorší možné překvapení. Celníci jim odmítli povolit vjezd do Maroka, protože neměli nejdůležitější dokument, takzvaný telex – seznam věcí převážených ve vleku před jeho zapečetěním našimi celními orgány.

Seznam sice měli, ale pouze v české a anglické verzi. Celníkům scházel překlad do francouzštiny, který se dal zařídit už jedině v Rabatu a Casablance. Čechoslováci byli nemilosrdně vyhoštěni z marocké hranice.

Vracejí se tedy na španělskou, kde je ovšem pro změnu odmítají vpustit, neboť nemají povolení k tranzitu na zpáteční cestu, jež se vyřizuje tři týdny. Ocitají se na malém betonovém plácku v zemi nikoho! Všichni jsou jak opaření a atmosféra rychle houstne.

Nášivka na bundu. Foto: Archiv expedice

Nášivka na bundu. Foto: Archiv expedice

Následující den brzy ráno odjíždějí Jiří Bobák a Jiří Blata v ladě pro požadovaný dokument do Rabatu, hlavního města Maroka. Cesta vede přes pohoří Malý Atlas s občasným výhledem na Atlantický oceán, ale k velkému „kochání se“ nemá ani jeden chuť. Vždyť na plácku, na území nikoho, na ně čeká řádně „nastartovaný“ tým, takže je jim jasné, že musí rychle spěchat zpět.

To o čem byli přesvědčení, že se vyřeší za den, nakonec trvalo dlouhých pět dní. Pořád nemohli pochopit, proč se obyčejný překlad tak táhne, až jim k rozluštění této záhady pomohla náhoda.

U východu z ambasády leželo na stole pohozeno několik časopisů a novin. Úplně nahoře francouzský deník Le Monde. Již jen z fotografií na titulní straně, na kterých jsou tanky, mrtvá těla, kaťuše a kouř z rozvalin, jim tuhne v žilách krev a začínají chápat, o co tady celou dobu jde!

Neuměli dobře francouzsky, ale z článku si dali dohromady, že došlo k útoku alžírské osvobozovací armády, která dobyla město Dakhla na doposud sporné hraniční čáře. Na marocké straně bylo sedmdesát dva mrtvých a sto čtyřicet dva osob raněných. Blízko Mauretánie proběhl další útok. Na tomto bojišti zůstalo sto čtrnáct mrtvých lidí.

Tím došlo k prudkému zostření vztahů a Alžírsko se připravuje na otevřenou válku s Marokem. Jako hlavní důvod je uváděn spor o oblast těžby strategických surovin zemního plynu a ropy. A expedice skončila dříve, než začala, pomyslel si tehdy Jiří Bobák.

Brzy ráno 1. prosince opouštějí s přeloženým dokumentem Rabat a odjíždějí na hraniční přechod, kde už několik dnů trčí bezmocně jejich kolegové. Konečně jsou skoro po pěti dnech všichni pohromadě. „Na skupině je na první pohled vidět ponorková nemoc. Není se co divit,“ konstatuje vedoucí expedice.

Svačina v pustině. Foto: Archiv expedice

Svačina v pustině. Foto: Archiv expedice

Proběhla velká porada, kde Jirkové Bobák a Blata tlumočili obavy našeho velvyslance v Maroku z válečného konfliktu. Tím je ohrožen průjezd Alžírem a velmi pravděpodobné je i uzavření hranic s Marokem. Po hlasité diskuzi bylo rozhodnuto, že využijí povolení marocké strany projet přes jejich území až do Alžíru. Nechali si tedy prodloužit transit na pět dnů a v noci přejíždějí až do města Larache, na jehož okraji se ukládají k spánku.

V pondělí 3. prosince 1984 dojíždějí na výstupní celnici Maroka. Běžná kontrola pasů a celní prohlídka proběhla v klidu. O pár desítek metrů dál, je celnice alžírská. Po letmé kontrole nás bleskově orazítkují a vytlačí do celního prostoru, kde nás sympatický celník protekčně vyhazuje za závoru.

Přijíždějí na předměstí hlavního města Alžírska Alžíru, kde se setkávají s obchodní zástupkyní farmaceutické firmy Chirana paní Kopečkovou. Ta jim umožňuje využít plechové sklady k uložení nepotřebného expedičního vybavení a ubytovává je v malé vilce obchodního oddělení u moře. Je to překrásné místo a všichni se cítí po dlouhé době spokojeni. Zdá se, že mnohé sváry jsou na čas zažehnány. Bohužel jen nakrátko.

V pondělí 10. prosince 1984 totiž křehká idyla rychle končí na československém velvyslanectví. Konzul jim oznamuje, že pozemní hranice Nigerie jsou pro veškerý provoz a pro všechny státy uzavřeny, bez výjimky! Ve všech dalších zemích směrem do Keni jsou občanské nepokoje, v Nigeru hladomor a jinde po cestě občanské války.

Doprovodné vozidlo Lada Niva. Foto: Archiv expedice

Doprovodné vozidlo Lada Niva. Foto: Archiv expedice

Na celém území sousedících zemí se nacházejí ozbrojené loupežné bandy, vzniká domobrana, v okolí hranic se budují sběrné tábory uprchlíků. V těchto oblastech není žádný konzulát ani zastoupení ČSSR. Za těchto zcela výjimečných skutečností jim náš konzul vůbec nedoporučil opustit území Alžíru a už vůbec ne směrem na jih.

Vodácký program, na který byli všichni nažhaveni, byl definitivně v troskách! Zaměstnanci velvyslanectví jim operativně nabídli alespoň pomoc při realizaci náhradního vědeckého a horolezeckého programu v oblasti saharského Hogaru.

Po bouřlivé diskusi si nakonec členové výpravy odhlasují, že využijí nabídky našeho velvyslanectví a přijmou aspoň náhradní program v saharském Hogaru. Následující den předávají cestovní pasy konzulovi Libichovi k prodloužení o jeden měsíc.

Po vydání pasů s prodlouženými vízy vyjíždí expedice s poloprázdným vlekem a doprovodným autem plným nádrží nafty, benzínu a pitné vody za náhradním programem. Přes průsmyk Atlasu až na písečné pásmo Sahary.

Mířili přes poušť do Tamanrassetu, v pohoří Hogar plnili horolezecký program. Dále jeli podél hranic Nigeru do městečka Džanet u hraničního přechodu s Libyí, kde uskutečnili výstup a prohlídku pravěkých skalních kreseb v Tassili. Přes Tamanrasset se pak zase vraceli do Alžíru.

I z takové šlamastyky se dokázala Tatra vyhrabat bez cizí pomoci. Foto: Archiv expedice

I z takové šlamastyky se dokázala Tatra vyhrabat bez cizí pomoci. Foto: Archiv expedice

V rámci tohoto programu však dochází k mnoha konfliktům, které nepřejdou do fyzických konfrontací jen díky Oldřichovi Vaškovi, mezinárodnímu mistrovi v judu, který drží rozvášněné členy výpravy na uzdě.

Výprava mnohokrát ve špatně označeném terénu zabloudí a několikrát zapadnou do hlubokého písku. Jednou dokonce omylem vjede do vojenského prostoru, což se jen díky velké dávce diplomacie podaří ustát.

Jiří Bobák na nepříjemné chvíle vzpomíná, “Netrvalo dlouho a zastavuje nás vojenská hlídka, která nám okamžitě zabavuje nafocené a nasnímané filmy. Rovněž pasy Milana Vrány, Pavla Vašenky a Mirka Cabrnocha, kteří se s nimi začali hádat. Vojáci nás přinutili, abychom je následovali pár kilometrů na stanici, kde sepisují protokol o zabavení filmů. Následně vrátili chlapcům pasy, ale ten Mirkův mi předali s výhružně zdviženým ukazováčkem,“ vzpomíná na další z celé řady nepříjemných afrických peripetii Jiří Bobák. Vykazují je z vojenského prostoru a ukazují cestu.

Zdá se, že jsou z nejhoršího venku, ale kdepak! Téhle expedici štěstěna rozhodně nepřeje! Jen co vyjeli z jednoho průseru, řítí se, aniž to tuší, do dalšího. Poškozený ukazatel směru je totiž navede na silnici ve stavbě, kde je opět staví armádní hlídka. Ta už se s nimi ale nepárá jako ta předchozí. Odebírá jim cestovní doklady, řidičské průkazy i dokumenty od vozidel a vleku. Vrací jim je až poté, co je smění za oblečení a sportovní tenisky.

Expediční Tatra i s návěsem kdesi v Africe. Foto: Archiv expedice

Expediční Tatra i s návěsem kdesi v Africe. Foto: Archiv expedice

Kalvárie pokračuje, neboť nedlouho poté zapadnou do písku, a zatímco vytahují vlek, přijíždí další vojenská hlídka. Důstojník ale naštěstí mluví německy, neboť studoval v NDR a zná Prahu. Domlouvají se, že přijede ráno a pomůže jim vyjet ze začarovaného kruhu. V noci po večeři ovšem přichází další vojenská hlídka a ve 23 hodin ještě jedna. Nervy všech jsou na pochodu, a tak celou noc drží stráž v obavách, co jim ještě vojáci provedou.

„Nejhorší je, že vůbec netušíme, co chtějí. Mluvíme anglicky, španělsky, rusky, německy, ale nikdo z nás bohužel neumí francouzsky. To jsem před odjezdem strašně moc podcenil a dodnes si to vyčítám,“ kaje se Jiří Bobák. Ráno 27. prosince přijíždí německy hovořící důstojník a omlouvá se za předchozí návštěvy svých kolegů. „S pochopením omluvu přijímáme a pokračujeme v jízdě.“

Asi sto třicet kilometrů do Tamanrassetu se na ně ale valí nový problém, neboť je pro změnu zastavuje alžírská policie. Znovu jim kontrolují doklady a sdělují, že prý mají údajně den propadlou pojistku na auta. Je to nesmysl, ale nemohou nic dělat. Auta jim nařídili odstavit na vedlejší silnici v blízkosti osady In Ecker a řidiče donutili jet stopem k zaplacení pojistky do Tamanrassetu. Nedovolili jim použít ani osobní doprovodné vozidlo Ladu Nivu!

Cesta pouští. Foto: Archiv expedice

Cesta pouští. Foto: Archiv expedice

Čekání se protahuje na dva dny. Jiří Blata a Víťa Choleva se vracejí až v neděli 30. prosince odpoledne. „Konečně jsme se jich dočkali, protože nervozita už silně poznamenala naše už tak vyhrocené vztahy. Skončilo to dalšími vzájemnými střety, kdy se nešetřilo vulgárními výrazy a urážkami. Vše ještě korunovali Mirek Cabrnoch a Zbyněk Pulec, kteří si šli před odjezdem nafotit tabuli zákazu vstupu na kopec, jenž byl v minulosti francouzskou atomovou střelnicí. Čekali jsme na ně zbytečně další čtyři hodiny,“ vypráví Jiří Bobák.

„Na Silvestra 31. prosince 1984 dojíždíme v poledne do cílového pohraničního města Tamanrassetu. Parkujeme na velkém tržišti a chceme zde oslavit příchod Nového roku 1985. Moc se to ale nepovedlo, neboť pro nějakou malichernost vznikla další prudká hádka mezi Mirkem Cabrnochem a Jirkou Blatou, což téměř vyústilo ve rvačku. Jen díky silným pažím Oldy Vaška se nám ji podařilo na poslední chvíli zabránit. Ale já toho mám akorát tak dost! Oznamuji všem, že ráno jedeme zpět do Alžíru a domů do Československa!“ pokračuje v líčení nepovedené výpravy její lídr.

Ráno na Nový rok 1985 se sešla celá expedice a debatovala o možnosti naplnění sportovního programu. Všichni mu slíbili podporu a udržení kázně. Ustoupil. Odpojili tedy vlek a pokračovali v cestě do pohraničního města Džanet, kde se v pohoří Hogar nalézá nejvyšší hora Alžírska Tahat vysoká 2 908 metrů. Pod vedením Petra Baudiše na ni naši horolezci vystoupili.

Neslavný návrat domů. Foto: Archiv expedice

Neslavný návrat domů. Foto: Archiv expedice

Mohlo by se zdát, že tato expedice nepřinesla nic dobrého, ale není to tak úplně pravda. Poznatky a zkušenosti z této cesty těžkým saharským terénem později využil šestinásobný vítěz rallye Paříž–Dakar Karel Loprais.

Zejména díky speciálním „šlapadlům“ na kola, které na této expedici vymysleli, se dokázal se svou tatrovkou vyhrabat i z toho nejhlubšího saharského písku a vítězit.

Zajímá Vás detailní popis celé nepovedené výpravy do Afriky? Detailní popis jednotlivých dní, včetně spousty fotografií, naleznete v nové knize Zapomenuté výpravy. 

                                                                                                        Marek Hýža

Foto dne