Vítkovická nemocnice: Kupelwiesera zděsil stav nemocnice, z Vídně povolal Maxe Munka

Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice letos slaví 170 let od svého založení. Vítkovická závodní nemocnice byla vůbec první závodní nemocnicí v Rakousku-Uhersku a zřejmě i v Evropě.

Velký rozvoj vítkovické nemocnice lze datovat až od roku 1873, kdy vlastníci vídeňských bankovních domů, tedy členové rodiny Rotschildů a Gutmannů, sloučili své kapitály do Vítkovického horního a hutního těžířstva (VHHT). Toto těžířstvo postupně zaměstnávalo až třicet tisíc dělníků a techniků. Rothschildi a Gutmanni současně nelitovali vysokých nákladů na vybudování celého systému zdravotnických a sociálních zařízení na úroveň podobných zařízení v některých vyspělých evropských státech.

Vítkovická nemocnice: Pár lůžek a ranhojiči, teploměry chyběly 05/12/2023

Nemocnice tak pečovala o zaměstnance a jejich rodinné příslušníky v takovém rozsahu, který nevykazoval žádný jiný průmyslový podnik na území Česka. Pojďme tedy opět do ostravského „předpeklí“, abychom v tomto dynamickém „americkém“ městě poznali i rozsah tehdejší zdravotní péče, jak ji zmapovali archiváři, historici a badatelé.

Nedostatečnou zdravotní péči dělníků měla na svědomí stagnace a krize

Majitelé, ale především ani představitelé vedení Vítkovických železáren a dolů, nebyli spokojeni se stavem závodní nemocnice, kde pracovali pouze ranhojiči a lazebníci.

Do čela vítkovické závodní nemocnice proto roku 1878 majitelé Vítkovických železáren angažovali a dosadili vysokoškolsky vzdělaného lékaře z Vídně Dr. Maxmiliána Munka, který zde nakonec působil až neuvěřitelných jednačtyřicet let.

Po svém příchodu vídeňský lékař zjistil, že vítkovická nemocnice je zcela nevyhovující, jak po stránce vybavení a materiálního zajištění, tak po stránce zaměstnaných zdravotníků.

Nedostatečnou zdravotní a sociální péči o zaměstnance ovlivňovala od poloviny 60. let 19. století začínající stagnace závodu a v první polovině sedmdesátých let 19. století také hospodářská krize, která patřila k nejkritičtějšímu období v celých dějinách vítkovického závodu.

Bratři Gutmannové našli „zázračného“ Paula Kupelwiesera

Zavinil ji však hlavně vídeňský bankovní dům Rothschildů, který omezil investice do rekonstrukce a výstavby nových provozů. Finanční bilance závodu za posledních několik let dokonce vykazovala ztrátu ve výši 840 tisíc zlatých.

Avšak právě bratři David a Wilhelm Gutmannovi, kteří se stali roku 1873 novými spolumajiteli Vítkovického horního a hutního těžířstva (VHHT), měli nesmírný zájem o překonání hospodářské krize závodu a o jeho další rozvoj. Proto přijali do funkce nového ředitele železáren odborně erudovaného metalurga s vynikajícími řídícími a organizačními schopnostmi.

Tím byl proslulý inženýr Paul Kupelwieser, který v té době řídil válcovny v Teplicích. Ten nabídku z Vítkovických hutí a dolů přijal a ve Vítkovicích poté úspěšně působil sedmnáct let, až do roku 1893.

A právě on provedl ve Vítkovických železárnách rozsáhlé reformy, díky kterým se bývalá vesnice stala hutním městem s novým náměstím, kostelem, radnicí, lázněmi a – nemocnicí.

Zkušený manažer postavil Vítkovice na nohy

Během krátké doby se totiž Kupelwieserovi podařilo zastavit úpadek závodu a nastartovat rekonstrukci a výstavbu nových provozů s novými výrobními obory a technologiemi.

Vítkovický podnik se tehdy nacházel v dlouholeté krizi, ve skladech se hromadily nekvalitní a neprodejné železné výrobky. Paul Kupelwieser nechal v roce 1878 zastavit těžbu nekvalitní a nerentabilní domácí rudy a nahradil ji dovozem kvalitnějších rud, nejdříve štýrských, nakonec slovenské rudy. K dovozu využil nově vzniklé košicko-bohumínské dráhy.

Zkušený manažer zahájil opravu a modernizaci všech tří vysokých pecí. Využil nabytých zkušeností ve Štýrsku, a hlavně ve válcovně v Teplicích, a rekonstruoval vítkovickou válcovnu tak, že byla schopna ihned reagovat na požadavky trhu. V místě Rudolfovy a Anselmovy hutě nechal v roce 1877 postavit novou halu, ve které byla například také pudlovna, Bessemerovy konvertory či válcovna s válcovací tratí kolejnic.

Založil novou koksovnu, začlenil do Vítkovic Žofinskou huť

Kupelwieser nechal například také k pohonu válcovacích tratí místo vodních kol používat parní stroje vyrobené ve vlastních provozech a vodní turbínu. Založil novou koksovnu a nechal vybudovat novou vysokou pec. V roce 1883 zavedl výrobu pancéřových plechů, které svou kvalitou předčily plechy z Německa a Anglie.

Rozšířil také výrobní program železáren a objem výroby. Do průmyslového gigantu se mu podařilo také začlenit v roce 1880 pachtem a v roce 1889 koupením Žofinskou huť a v roce 1888 koupením Schülerovu huť v Moravské Ostravě, která byla ve své době nejmodernější hutí v Evropě.

V době Kupelwieserova sedmnáctiletého působení v železárnách se výroba železa zvýšila čtrnáctinásobně a počet dělníků vzrostl z necelých dvou a půl tisíc na osm a půl tisíce.

Závod zhoršil ve Vítkovicích životní prostředí, znehodnotil studny

Musíme si také uvědomit, že vztahy mezi vedením obce Vítkovice a vedením železáren nebyly v prvních desetiletích existence závodu nejlepší. Provoz železáren způsobil zhoršení životního prostředí obce Vítkovice, a to průmyslovými emisemi. Závod také znehodnotil studny místních obyvatel a ničil či výstavbou rušil původní místní komunikace. To vyvolávalo prakticky stále konflikty mezi obecní samosprávou a železárnami.

Pro místní obyvatele železárny postupně přestávaly být cizorodým vetřelcem teprve tehdy, když jim zajišťovaly práci a obživu a staly se klíčem k rozvoji obce. To bylo už v době, kdy obecní výbor tvořila většina zástupců reprezentujících zájmy Vítkovického horního a hutního těžířstva (VHHT).

Tento nejvyšší samosprávní orgán a ostatní obecní orgány, v nichž se usazovali zástupci zájmů vítkovického závodu, navíc prováděly cílenou germanizaci Vítkovic. Projevovalo se to i při obsazování lékařských míst v závodní nemocnici, kde až do roku 1918 sloužili výhradně lékaři německé národnosti, většinou židovského původu. Ti neovládali češtinu.

Nastala výstavba bytů, závod se podílel na veřejných stavbách

Avšak i přes tuto germanizaci českého obyvatelstva se ředitel Paul Kupelwieser osvědčil jako komunální politik, kterému se podařilo zkoordinovat podnikovou a komunální politiku při rozsáhlé bytové a občanské výstavbě takzvaných Nových Vítkovic k prospěchu závodu i obce.

VHHT se také finančně podílelo na řadě staveb komunálního charakteru, jako byly školy, nemocnice, chudobinec, sirotčinec, lázně, tržnice, kostel, radnice, závodní hotel, místní komunikace, veřejné osvětlení a zavedení vodovodu a kanalizace.

Vizionář Kupelwieser také provedl rozsáhlou reformu nemocenského a starobního pojištění, která materiálně zajišťovala dělnictvo v případě nemoci, úrazu, invalidity a ve stáří, a to včetně vdov a sirotků.

Vznikly bratrské pokladny, pro doly a pro hutě

Zejména sloučením kapitálu bankovních domů Rothschildů a Gutmannů ve VHHT v roce 1873 značně vzrostla agenda společné bratrské pokladny, proto si v roce 1877 doly v majetku Vítkovické horní a hutního těžířstva ustavily bratrskou pokladnu Vítkovických kamenouhelných dolů v Moravské Ostravě a bratrskou pokladnu kamenouhelných dolů Orlová-Lazy a Poremba v Orlové.

Osamostatněná bratrská pokladna vítkovického závodu se v roce 1883 rozdělila na nemocenskou pokladnu a zaopatřovací ústav. Členy nemocenské pokladny byli nadále všichni dělníci, členy zaopatřovacího ústavu jen všichni definitivní a nastálo přijatí dělníci.

Když bylo v roce 1888 uzákoněno obecné nemocenské pojištění dělnictva, byl zaopatřovací ústav zcela oddělen od nemocenské pokladny jako samostatná instituce a vstoupil v život 1. října 1895 pod názvem Všeobecný zaopatřovací ústav.

Paul Kupelwieser měl velké zásluhy o zlepšení zdravotní péče

Dělníci, mistři a úředníci byli od 1. listopadu 1889 povinně pojištěni proti úrazu u Dělnického pojišťovacího ústavu proti úrazu pro Moravu a Slezsko v Brně. Závod platil této pojišťovně za všechny zaměstnance veškeré příspěvky.

Paul Kupelwieser měl též velké zásluhy o zlepšení zdravotní péče na úseku léčby a prevence všech zaměstnanců. Zřejmě jej už v prvních měsících po nástupu, když prohlížel všechny provozy a zařízení závodu, asi nejvíce rozčarovala návštěva v závodní nemocnici, která byla v katastrofální situaci, jak už víme z jeho zveřejněných vzpomínek.

Právě Paul Kupelwieser získal v roce 1878 do funkce ředitele vítkovické nemocnice MUDr. Maxmiliana Munka, který měl několikaletou praxi na vídeňských klinikách. Byl vůbec prvním erudovaným lékařem, který nahradil v této funkci dosavadní ranhojiče.

Sluha Jeremiáš odnášel mrtvé do márovny

Maxmilian Munk už si od prvopočátku uvědomoval, že současná stará nemocnice nejen svým nevhodným umístěním, nýbrž také nedostatečným prostorovým a personálním vybavením i zastaralým zařízením nemůže kvalitně plnit svou funkci léčebného ústavu.

Už jeho první kroky k rychlé nápravě alespoň těch nejzákladnějších nedostatků nemocnice zachytil ve svých vzpomínkách jeho současník, dozorce ve strojírně Jan Vycpálek, který žil v letech 1862 až 1938.

„Nemocnice byla přízemní stavení se čtyřmi nemocničními světnicemi, kanceláří, kuchyní a s bytem pro kuchařku a obsluhovače nemocných. Celý nemocniční personál tvořili dva lékaři, dr. Munk a dr. Fuchs, dva ošetřovatelé, pak sluha Jeremiáš, který mimo čištění domu měl na starosti také odnášeti mrtvé do márovny, jež se nacházela ve sklepě pod nemocnicí,“ zapsal Jan Vycpálek.

Nemocné ošetřovala v noci jedna vdova

Popisuje, že na noc přicházela jedna vdova ošetřovat nemocné, poněvadž ošetřovatelka spala, ale většinou museli lehčeji nemocní ošetřovat těžce nemocné. „Mnoho práce měl doktor Munk, než uvedl nemocnici do pořádku, aby alespoň trochu vyhovovala, a než vychoval personál a pacienty,“ upozorňoval současník doktora Munka.

Opodál stála vila, v níž bydlel nadinženýr Brenner a naproti ní, za rozšířenou strouhou, byl palouk porostlý vysokým stromovím, na němž byly nastavěny stoly a lavice, kde dělníci snídali a obědvali, popřípadě na trávníku u vody odpočívali.

„Později tam byla postavena výdejna pokrmů, nyní v nové československé republice tam sídlí jízdní policie. Kousek od vily stálo hasičské skladiště s polodřevěnou věží, pak koupelna s několika vanami, opodál pak závodní pošta,“ popsal dozorce ve strojírně Jan Vycpálek.

Jeho vzpomínky vyšly zásluhou Jana Rohla pod názvem Vycpálkovy zapomenuté pohledy jako třetí svazek v edici Malá kronika Vítkovic v roce 1969. Poprvé však vyšly s titulkem Vítkovice před padesáti lety v Ostravském deníku 7. prosince roku 1928 pod titulkem Píše starý pensista Vítkovických železáren.

Foto: archiv Vítkovice, a.s.