Vítkovická nemocnice: Když přišel Munk, začalo se operovat za pomoci narkózy, taky se měřila teplota

Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice letos slaví 170 let od svého založení. Vítkovická závodní nemocnice byla vůbec první závodní nemocnicí v Rakousku-Uhersku a zřejmě i v Evropě.

Přitom ve svých prvopočátcích měla jen pár desítek lůžek. V našem seriálu chceme ukázat, jak se tento zprvu malý vítkovický „špitál“ postupně stal dnešní moderní nemocnicí, která nabízí zdravotní péči nejen obyvatelům dnešní Ostravy, ale některými úzce specializovanými pracovišti i lidem z dalších měst a obcí v celé zemi.

Vítkovická nemocnice: Kupelwiesera zděsil stav nemocnice, z Vídně povolal Maxe Munka 25/12/2023

Pojďme tedy opět do ostravského „předpeklí“, abychom v tomto dynamickém „americkém“ městě poznali i rozsah tehdejší zdravotní péče, jak ji zmapovali archiváři, historici a badatelé.

Odborná úroveň léčby byla na nízké úrovni

Když MUDr. Maxmilián Munk nastoupil do závodní nemocnice, stál před obrovskými zdravotnickými a organizačními problémy. Nemocnice byla ve velmi neutěšené situaci. Zápasila s nedostatkem lůžek a špatným přístrojovým vybavením. Nemocniční léčbu zajišťovali do té doby jen nekvalifikovaní ranhojiči a ošetřovatelé. Ani stará budova nemocnice z roku 1853 nebyla v dobrém technickém stavu. Odborná úroveň léčby byla na nízké úrovni.

Chirurgická činnost nemocnice byla nepatrná, omezovala se jen na menší zákroky. Teprve s Munkovým příchodem se začalo operovat bezbolestně za použití moderních narkotizačních postupů a prostředků jako byly éter, chloroform či rajský plyn. Od příchodu Munka se také ve vítkovické nemocnici začalo provádět měření teploty, chemický i mikroskopický rozbor krve a moči či zjišťování tepové frekvence.

Věhlas Munkovi zajistila náročná operace záškrtu u pětiletého chlapce

Své vynikající chirurgické zkušenosti získal dr. Munk několikaletým působením na vídeňských klinikách i při studijních návštěvách v zahraničních léčebných ústavech. Sledování pokroku lékařské vědy a nových léčebných metod uplatnil koncem roku 1885 ve Vítkovicích při úspěšné a náročné operaci takzvané mázdřivky, čili záškrtu, u pětiletého chlapce.

Toto velmi závažného infekční onemocnění postihuje především horní cesty dýchací a jeho původcem jsou bakterie Corynebacterium diphtheriae. Operací, kterou doktor Maxmilián Munk provedl za asistence dvou spolupracovníků, zachránil pětiletého chlapce před jistou smrtí. Na Ostravsku to byl první případ podobné operace.

Doktor Maxmilián Munk provozoval též soukromou praxi, v roce 1887 byl například povolán jako ošetřující lékař do Vídně k důlnímu ostravskému podnikateli Ignáci Vondráčkovi, který tam onemocněl.

Objevitel původce tuberkulózy mu věnoval lahvičku s očkovací látkou

MUDr. Munk si také všiml, že ve vítkovické závodní nemocnici ošetřuje stále větší počet pacientů ohrožených tuberkulózou a proto se v roce 1890 vypravil do Berlína za německým lékařem, zakladatelem bakteriologie Robertem Heinrichem Kochem, který v roce 1882 objevil původce TBC, dříve zvané též souchotiny či oubytě (1882). Vrcholem Kochovy kariéry bylo později udělení Nobelovy ceny v roce 1905 právě za výzkumy a objevy v souvislosti s tuberkulózou.

Maxmilian Munk měl při své návštěvě to zvláštní štěstí, že jej Robert Koch obdaroval lahvičkou očkovací tekutiny, aby v závodní nemocnici provedl na třech pacientech praktické pokusy. Vybral pacienta v začátečním stadiu TBC, druhého v pokročilém stavu a ve třetím případě pacienta postiženého žeberním kostižerem, což je rozpad kostní tkáně. K jakým výsledkům však dospěl tento experiment, však historici nevědí.

Nemocnice nestačila pro stovky zraněných horníků

Závodní nemocnice ve Vítkovicích se svými pouhými čtyřiceti lůžky a dvěma lékaři v době začínající konjunktury vítkovického závodu v 80. letech 19. století a přílivu nových pracovních sil však přímo ohrožovala zdraví mnoha set nemocných a v dolech zraněných horníků.

Vždyť v roce 1880 pracovalo v železárnách přes čtyři tisíce dělníků a téměř stejný počet horníků v sousední Moravské Ostravě, konkrétně v dolech Karolina, Šalomoun a Hlubina. Pod Vítkovické horní a hutní těžířstvo spadaly také důl Ida v Hrušově, důl Terezie v Polské Ostravě a doly Bettina a Eleonora v Doubravě-Orlové. Horníkům z těchto dolů se většinou pro nedostatek lůžek nedostalo ani nemocničního ošetření. Tato vážná situace vyžadovala urychlené, alespoň nouzové řešení.

Prosadil nouzovou závodní nemocnice pro raněné horníky

Řediteli nemocnice MUDr. Munkovi se tak podařilo v roce 1882 prosadit do urbanistického projektu Nových Vítkovic stavbu nové nemocnice. Avšak její realizaci odložilo vedení těžířstva na konec osmdesátých let 19. století.

Proto musel MUDr. Munk ožehavou otázku stále přeplněné vítkovické nemocnice řešit v roce 1884 založením Závodní nemocnice pro zraněné horníky, která měla sídlo v Moravské Ostravě.

Ve srovnání s městskou nemocnicí v Moravské Ostravě o stejném počtu lůžek a lékařů, kde bylo v roce 1888 ošetřeno jen 165 pacientů, bylo v závodní nemocnici ve Vítkovicích ošetřeno 575 pacientů, což je mnohem více než v moravskoostravské městské nemocnici.

V nouzové nemocnici končili horníci z jam Šalomoun a Hlubina

Nová nouzová hornická nemocnice o dvaceti lůžkách měla své sídlo v domě č. p. 653 v kolonii jámy Šalomoun a byla určena pro horníky této jámy a také jámy Karolina a podle potřeby také pro horníky vzdálenější jámy Hlubina. Právě hlavní inženýr na jámě Šalomoun Emanuel Balcar, který byl také národní aktivista a publicista, se s velkou pravděpodobností na vzniku této nemocnice podílel.

Jedinými nemocničními lékaři závodní nemocnice pro zraněné horníky byli závodní lékaři MUDr. František Bittner a Isak Kafka, který byl v roce 1878 navržen k vyznamenání za záchranu zraněných horníků při důlním neštěstí na jámě Karolina.

Tato nouzová nemocnice byla zrušena asi v polovině roku 1891, kdy byla už v provozu nově postavená Nová závodní nemocnice ve Vítkovicích, která ji v plném rozsahu nahradila.

Nemocnice u jiných dolů byly spíše ošetřovatelnami

Stejně neutěšená situace v péči o nemocné a zraněné horníky byla u ostatních těžířstev. Ta u některých větších dolů budovala nouzové špitály, aby poskytovaly první pomoc při důlních a jiných neštěstích či epidemiích a podobných. V roce 1885 tak bylo v ostravsko-karvinském revíru pět nouzových špitálů s celkovým počtem pětačtyřiceti lůžek. V pozdějších letech přibyly další, v roce 1891 tak bylo v revíru devět nouzových špitálů s třiaosmdesáti lůžky. Jejich zřizovateli byli jednotliví majitelé dolů ve vlastní režii.

Nedostatečné vybavení těchto špitálů připomínalo spíš ošetřovny než nemocnice. Teprve zřízením závodních nemocnic v Karviné a Třinci v roce 1897, v Orlové v roce 1902 a v Petřkovicích v roce 1907 se zdravotní péče o horníky a hutníky v revíru podstatně zlepšila. Nouzové špitály u některých dolů mohly být postupně zrušeny.

MUDr. Maxmilian Munk nabyl během krátké doby mezi lékaři na Ostravsku takové autority, že jej v roce 1893 zvolili jako svého zástupce do Moravské lékařské komory. Nejvyššího ocenění se mu však dostalo v roce 1899, když byl vyznamenán titulem císařský rada.