Společnost
23/10/2016 Jaroslav Baďura

Války, epidemie, katastrofy. Tam všude pomáháme, říká novinářka, která přešla k Lékařům bez hranic

Iveta Polochová pochází z Ostravy, pět let žila v Londýně. Pracovala v MF DNES a iDNES.cz, naposledy jako reportérka zahraniční rubriky MF DNES. Od ledna 2016 však pracuje pro mezinárodní humanitární a zdravotnickou organizaci Lékaři bez hranic.

Proč Lékaři bez hranic?
Po letech v médiích jsem už potřebovala změnu a práce v humanitární organizaci mě lákala dlouho. Takže když se objevila možnost pracovat v české kanceláři Lékařů bez hranic, nebylo co řešit. Byla jsem s nimi v kontaktu pracovně už dříve a respektovala jsem je pro efektivní zdravotnickou pomoc, kterou poskytují tam, kde kolikrát vůbec neexistuje. Nadto jsou nestranní, což pro mě bylo hodně důležité. Základní principy Lékařů bez hranic jsou neutralita, nestrannost, nezávislost – a nejsou to fráze. Často působí v konfliktních či nestabilních oblastech a tyto principy jsou klíčové proto, aby tam mohli poskytovat zdravotnickou péči a nemuseli nosit neprůstřelné vesty.

Čad. Foto: Lékaři bez hranic

Co jsi o Lékařích bez hranic věděla, než jsi s nimi začala spolupracovat?
Jejich práci jsem sledovala léta, psala o nich texty, dělala s nimi rozhovory. Asi nejvíce při nedávné epidemii eboly v západní Africe. Lékaři bez hranic byli od začátku v nejhůře zasažených zemích. Byla jsem s nimi tehdy hodně v kontaktu, ostatně asi jako všichni novináři, kteří o ebole psali. V boji s ní měli totiž nejvíce zkušeností a přinášeli informace přímo z terénu. To je ostatně další věc, která je u nich důležitá. Přinášet svědectví. Jsou takoví mluvčí lidí, které by jinak nikdo pravděpodobně neslyšel.

Jak a kde všude vlastně organizace funguje?
Lékaři bez hranic působí v takřka v sedmdesáti zemích světa, kde mají na čtyři sta projektů. Základ je poskytovat zdravotnickou pomoc lidem, kteří se ocitli ve válkách, uprostřed epidemií, přírodních katastrof. Nejčastěji poskytují základní zdravotní péči, operují raněné, léčí podvyživené děti, pomáhají ženám rodit, poskytují psychologickou pomoc. Zároveň školí místní personál, aby si jednou zdravotnická zařízení převzal a sám dále spravoval. Kromě toho se angažují ve výzkumu a vývoji léků pro opomíjené nemoci, tlačí na farmaceutické firmy, aby důležité léky zbytečně nepředražovaly.

Jižní Súdán. Foto: Lékaři bez hranic

Co máš u Lékařů bez hranic na starost?
Moje role je tisková koordinátorka, takže mám na starosti komunikaci s novináři. V podstatě pomáhám přinášet to svědectví. Nastoupila jsem přitom v době, kdy roste počet útoků na nemocnice. A to navzdory faktu, že lékařská zařízení jsou chráněna mezinárodním humanitárním právem. Loni USA vybombardovaly traumacentrum Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu, koalice vedená Saúdskou Arábií zaútočila za poslední rok na čtyři nemocnice provozované nebo podporované Lékaři bez hranic v Jemenu a v Sýrii jsou nemocnice pod palbou prakticky denně. Naprosto zoufalá je situace ve východním Aleppu, kde syrské a ruské útoky zničily většinu nemocnic a na 250 tisíc obyvatel zbývají tři desítky lékařů. Na nemocnice se ale nesmí útočit, mají to být bezpečné zóny, kde se dostane pomoci všem bez rozdílu.

Malavi. Foto: Lékaři bez hranic

Jaké zajímavé kolegy jsi v týmu poznala?
Zajímaví jsou všichni. Nerada bych vybírala. Všichni jsou nějak výjimeční a pro mě je hodně motivující s nimi pracovat. Osobně ráda sleduju, jak tady s přehledem řeší různé problémy. Asi je to dáno tím, že na misích řeší mnohem obtížnější situace a krize a pak je hned tak něco nerozhodí. Hodně mě baví také diskuze s lidmi z našich dalších kanceláří v zahraničí nebo v terénu, kteří nemají tolik řekněme evropské myšlení a nabízejí jiné úhly pohledu na různé věci.

Jsi u Lékařů bez hranic krátce, už jsi byla na misi?
V létě jsem byla na misi Lékařů bez hranic v Libanonu, kde pomáháme uprchlíkům ze Sýrie, palestinským uprchlíkům (kteří tam žijí už desetiletí) a chudým Libanoncům. Je to čtyřmilionová země, kde v posledních letech vyhledalo bezpečí přes milion Syřanů. To je přes 25 procent místní populace. Jinými slovy: je to, jako kdyby do Česka přišlo 2,5 milionu uprchlíků. Libanonci je přijali, ale naprostá většina Syřanů je závislá na humanitární pomoci. Libanon neuznává statut uprchlíka, takže tam pro Syřany nejsou oficiální uprchlické tábory, přežívají vesměs ve stanech, garážích, školách či prázdných budovách. Nemají pitnou vodu, elektřinu. O lékařské péči nemluvě. A právě tu jim tam bezplatně poskytujeme.

Jižní Súdan. Foto: Lékaři bez hranic

Co tě osobně nejvíce zasáhlo?
Silně se mě dotkla například návštěva palestinského uprchlického tábora Šatíla, jenž leží jen čtyři kilometry od centra Bejrútu. Je to jeden z nejstarších uprchlických táborů na světě. Vznikl v roce 1949 a dnes tam žije odhadem už na 50 tisíc lidí, zhruba na rozloze Václavského náměstí. Kromě Palestinců tam žijí Syřané i chudí Libanonci. Stany tam už dávno nahradily budovy a je to de facto město. Extrémně chudé město. Některé ulice jsou spíše tunely, kam nezasvítí denní světlo, těsně nad hlavou se houpou elektrické dráty propletené s vodovodními trubkami, ze kterých kape voda, což je pro několik lidí ročně smrtelné. Obyvatelé Šatíly nemají kam jinam jít, někteří tam prožili celý život. Lékaři bez hranic tam mají dvě kliniky, poskytují v nich základní lékařskou péči a porodnické služby. Pro mnoho uprchlíků jsou jedinou šancí na lékařskou péči, protože ta je v Libanonu vesměs soukromá a je pro ně nedosažitelná.

Sdílejte článek