V mládí jsem nevynikal, říká Solák z Karviné. Dnes je oporou reprezentace

Loni se zranil a říkalo se, že kdyby byl zdravý, měla Karviná titul. Teď už je Dominik Solák zase oporou házenkářů Karviné.

Když rozhoduje zápasy, možná si někteří diváci říkají: No jo, to je talent od Boha. Jenže to tak úplně není…

Sport Zárubovu hlášku jsem slýchával často, přiznal Becher. Sní o NHL 28/01/2024

Dominiku, kdybyste byl zdravý, měla by Karviná ten titul?

Já to upřímně nerad slyším. Přeci jen hrajeme kolektivní sport a je nás tam čtrnáct, patnáct. Když jeden vypadne, ať už má jakoukoli roli, tak je tam pořád dalších třináct lidí, kteří budou bojovat. Nehrajeme tenis, kde se bavíme o něčem jiném. Z jedné strany je to příjemné, na druhou stranu je to obrovský tlak. Vždycky si říkám, že jsem pro to celý život makal, celý život jsem dřel pro tento moment, abych se do této pozice dostal. Kdybych si na to teď stěžoval, tak bych šel sám proti sobě.

Jste poměrně mladý, máte dvacet šest let. Jaká máte přání, jaké představy v rámci vaší hráčské kariéry?

Je to otázka, která je mi celkem často pokládaná. Vždycky na ni odpovídám tak, že jsem v Baníku, mám platnou smlouvu a soustředím se na to, aby tým byl úspěšný. Co bude dál – těžko říct, člověk nikdy neví. Může přijít nějaká lukrativní nabídka, která se neodmítá. V tuto chvíli je to pro mě dosti křehké téma, takže na to nedokážu odpovědět.

Před chvíli jste řekl, že jste celý život makal a dřel, abyste se dostal na pozici uznávaného hráče, na kterém hra často stojí a který je pro tým důležitý. Vím, že vaše začátky úplně jednoduché nebyly. Vy jste se narodil v Karviné, vyrůstal jste v Orlové. Kdy jste začal hrát házenou a za jakých okolností to bylo?

Bývalý přítel od mojí maminky koketoval s házenou. Já jsem s házenou začal v druhé třídě na základní škole. Vždycky jsem chtěl hrát nějaký sport, lítali jsme kolem baráku od rána do večera, hráli jsme fotbal, schovku, lozili jsme po stromech. Sport a pohyb mi byl od malička blízký. Padlo to na házenou. Přišel jsem na první trénink, tehdy ještě na betonové hřiště v Orlové. Od prvního tréninku jsem byl tím sportem nadšený.

Foto: Vladimír Pryček

Vynikal jste už tehdy výškou?

Ne. To je úsměvné. V deváté třídě základní školy jsem byl ještě mezi nejmenšími. Takový Peťa Mokroš, se kterým dnes hrajeme ve stejném týmu, byl větší než já. Až v prváku, druháku střední školy jsem povyrostl.

V čem jste tedy v začátcích vynikal?

Neřekl bych, že bych něčím vynikal. Spíš tam byla láska k pohybu a sportu jako takovému, vášeň něco dělat a pocit úspěchu, když se mi něco povedlo. Myslím, že jsem ničím nevynikal, nebyl jsem talentovaný.

Znamená to, že jako kluk jste nepatřil k těm nejlepším, k tahounům týmu?

Ne, to určitě ne.

Po několika letech přišel pokus o hokejovou přestávku. Co se stalo?

Kolem baráku jsme lítali s kamarády, pár z nich hrálo hokej. Jednu dobu jsem si usmyslil, že chci být Jarda Jágr a přišel jsem domů s tím, že budu hrát hokej. Samozřejmě, že to bylo okamžitě smetené ze stolu, protože hokej je náročný sport, co se týče financí, a my jsme na tom nebyli úplně nejlépe.

Jak to?

Maminka byla na všechno sama, asi proto. Měla to těžké. Žili jsme spolu ve dvou, hodně jsme se stěhovali. Bylo to náročné období. Ale zpětně na to vzpomínám rád, protože mě to formovalo v člověka, kterým jsem dnes. Nemám nikomu nic za zlé.

Když jste mamince řekl, že byste rád hrál hokej, tak to pro ni bylo těžké.

Samozřejmě. Maminka věděla, že je to finančně náročný sport. Ale na druhou stranu se vždycky snažila mi vyhovět ve všem, co si usmyslím, abych byl šťastný. Ne vždycky to bylo úplně jednoduché. Ze začátku se jí do toho moc nechtělo, ale nakonec mi povolila. Byl jsem hokejista.

Jak to fungovalo? Jak vám to šlo? Řekl jste sbohem házené a šel hrát hokej?

Ano, skončil jsem s házenou a šel na zimní stadion. U hokeje je důležité bruslení, které mi vůbec nešlo, takže si dokážete představit, jaké byly začátky.

Neodradilo vás to?

Vždycky jsem se tam klouzal. Měli jsme tréninky v šest ráno před školou. Na jednom ranním tréninku, kde nás bylo méně, protože dojíždějící kluci na ranní tréninky nechodili, chyběl brankář. Vždycky jsem sledoval Dominika Haška, tak jsem si do brány vlezl a zjistil jsem, že mi to nějak jde, že mě to baví. A stal se ze mě hokejový brankář.

Jak dlouho vám to vydrželo?

Téměř rok.

Mohl jste být Dominik Hašek?

To určitě ne. Dominik Hašek je jenom jeden.

Foto: Vladimír Pryček

Co se stalo, že jste přestal hokej hrát?

Těžko říct. Parta, kterou jsme tam měli, nebyla úplně taková, jaká měla být. Pro mě jako malého kluka to bylo těžké, ještě když jsem pocházel z rodiny, která je neúplná, neměli jsme tolik financí.

Byl jste v týmu outsider?

Svým způsobem ano. Ze začátku to bylo dobrý, ale ke konci už ne. Bylo to období sedmé třídy. Přestalo se mi mezi nimi líbit, už mi tam nebylo příjemně.

Myslíte, že je důležité pro výsledky týmu, aby spoluhráči byli kamarádi? Zvláště v dětském věku, nebo vlastně v jakémkoli věku?

Určitě je to důležité. Když jsem byl menší, tak jsem to takhle nevnímal. Ale čím jsem starší a znám dospělý sport, můžu posoudit, že to kamarádství a backround, co není na hřišti, je kolikrát důležitější než hra samotná. Když to nefunguje v šatně, tak to za mě logicky nemůže fungovat na hřišti.

Takže s hokejem jste skončil. Vrátil jste se zpátky k házené v Orlové s prosíkem?

Orlová v té době neměla moc hráčů, takže můj návrat byl jednodušší. Vzali mě zpátky. Chviličku jsem hrál v Orlové. Pak babička objevila v novinách nábor do karvinské házené. Ze začátku jsme tomu moc šancí nedávali. Přece jen Karviná je házenkářský velkoklub, je to pojem, ale řekli jsme si, že to zkusíme. Mamka mě přivedla na první trénink a už jsem v Karviné zůstal.

Hokej jste začal hrát proto, že jste chtěl být jako Jarda Jágr nebo pak Dominik Hašek. V házené jste měl taky nějaké idoly?

V tom věku asi ne. Přiznám se, že tehdy jsem sledoval sporty jako fotbal nebo hokej, ale házenou moc ne. Samozřejmě jsem věděl, že Karviná hraje ligu mistrů, že Martin Galia je hvězda, ale víc mě zajímal ten sport samotný než nějaké idoly.

Jestli tomu dobře rozumím, tak v hokeji vás bavily hvězdy, ale házenou jste hrál proto, že vás to prostě bavilo, nesledoval jste velké cíle.

V tom věku asi ne. Bylo to asi i tím, jak jsme chodili často ven, před barákem se hrál fotbal nebo jsme si vzali brusle, z molitanu se udělaly betony, kšiltovka byla lapačka a hráli jsme hokej. Tyhle dva sporty jsme hráli nejčastěji. Možná i to byl hlavní důvod, proč jsem sledoval tyto dva sporty. Házenou nikdo venku nehraje.

To je pravda. Neznámý kluk z Orlové tedy přišel do týmu Karviné. Jak jste se tam cítil? Přijali vás ostatní kluci hned do týmu?

Měl jsem obrovské štěstí. Když jsem přišel do té obrovské haly, ve které jsem v životě předtím nebyl, myslel jsem, že jsem v úplně jiném světě. Hned to na mě dýchlo. Peťa Mokroš, se kterým jsme spolu v Orlové začínali, už tam byl, vzal si mě pod svá křídla a ze začátku mi pomohl. Bylo to pro mě ze začátku těžké, ale s tím jsem do toho šel.

Měl jste průvodce, pomocníka, který vám ze začátku pomohl.

Ano. V tomhle je Baník velmi specifický a výjimečný. Nikdo se necítí sám a každý má svého průvodce. To platí od žáků až po mužské kategorie. Já cítím velký vděk především vůči Markovi Michaliskovi, který ve mě věřil a nikdy nade mnou nezlomil hůl, i když mě všichni odepsali. Nemůžu zapomenout ani na „Nema“ (Nemanja Marjanovič, pozn. red.), který mi byl „starším“ bratrem a ukázal mi cestu, přijal roli mého mentora a nasměroval mě tím správným směrem. Po návratu z ciziny si mě pod svá křídla vzal Michal Brůna, který mě prakticky naučil hrát házenou, kterou praktikuji dnes. Michal byl v tu chvíli legenda a já se roz­hodl využít jeho pomoci na sto padesát procent. V tu chvíli přišla i první nabídka z reprezentace. A já už se rozhodl ji nepustit. Jsem nesmírně vděčný za vše, co pro mě udělal a dělá.

Foto: Vladimír Pryček

Byly požadavky na trénink, fyzičku a všechno ostatní hodně odlišné od toho, co jste předtím zažil v Orlové?

Určitě ano. To se nedá vůbec srovnávat, se vší úctou k Orlové, je to přece jen amatérský klub. V Karviné jsem tehdy nastupoval do kategorie starší žáci a bylo to úplně o něčem jiném. Doteď si pamatuju, že maminka seděla na tribuně, trénink měl hodinu a půl, odtrénovali jsme a já byl tak nabitý, šťastný, že jsem tam mohl být, že jsem měl chuť odtrénovat další dva tréninky, nechtělo se mi domů. Paní trenérka už nás vyháněla, ale já jsem chtěl pořád trénovat. Takže takový pocit jsem z toho měl. Bylo to moc příjemné.

Docela dlouho to nevypadalo, že byste mohl být reprezentant nebo lídr špičkového manšaftu. Byl jste dříč, sám jste to říkal. Kdy jste vy a vaše okolí začali cítit, že by se z vás mohlo něco výraznějšího vyklubat?

Dlouho tomu moc nic nenasvědčovalo, to je pravda. Ve starším dorostu jsem měl krušnější období, kdy jsem asi na měsíc skončil. Můj osobní život nebyl úplně ideální, byl jsem takový baraba. Takže i to byl důvod, proč mi šance moc nedávali.

Takže jste se na měsíc na házenou vykašlal?

Ano, nebylo to fér vůči klukům ani klubu. V té době jsem se nezachoval úplně adekvátně. Potom mi to začalo chybět.

Co vás přivedlo zpátky? Maminka, trenér?

Maminka, babička. To byly dvě ženy, které mi svým způsobem zachránily život. Kdybych se nevrátil k házené, tak Bůh ví, kde bych skončil. To říkám upřímně. Ty dvě ženy mě do toho dokopaly a já jsem jim za to do konce života zavázán.

Jak se zachovali v klubu, když jste se s omluvou vracel?

Tehdy na mě všichni právem byli naštvaní. Já bych na sebe byl taky naštvaný. Nezachoval jsem se tak, jak se sluší a patří. Vrátil jsem se s prosíkem, samotnému mi házená chyběla. Pan trenér mě vzal zpátky s tím, že musím projít přes šatnu – musí mě zpátky vzít kluci. Byli na mě naštvaní. Musel jsem si to nějakou dobu vyžrat. Potom už se to zlepšovalo, začal jsem trénovat a hrát. Bylo to období, kdy jsem na sobě začal fakt dřít a makat.

Co znamená to vzít přes šatnu?

Musel jsem překonat to, jak na mě byli naštvaní. Pamatuju si první trénink, kdy jsem přišel po tom svém období. V šatně byl řev, křik, všichni se bavili. Když jsem vešel, nastalo hrobové ticho. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem se na ně vykašlal a musím si sníst, co jsem si navařil.

Foto: Vladimír Pryček

No, to tedy asi nebylo jednoduché.

Ale zasloužil jsem si to.

Kolik vám bylo let v té době?

Sedmnáct, osmnáct let.

Stalo se vám od té doby, že jste ještě někdy zabaraboval?

Ne, od té doby už ne. I to mě přimělo k tomu, že chci život vést jinak, než jsem vedl tehdy.

Kdy jste se začal zlepšovat a začal cítit, že byste mohl mít na víc než do té doby?

Po starším dorostu přišla mužská házená.

Přestup z dorostu do mužů bývá docela těžký.

Ano, to je obrovský rozdíl. I co se týče síly, rychlosti. Přišli jsme do mužů. Já jsem na to z hlediska herní stránky stále neměl, to si řekněme otevřeně. Byl jsem poslán na hostování do Olomouce do první ligy. S tím, že na sobě musím dřít. Pan trenér Michalisko mi tehdy řekl, že musím makat. Tak jsem makal. Měl jsem i obrovské štěstí – no, štěstí… Zranil se jeden náš spoluhráč, takže jsem dostal šanci. Ten spoluhráč hrál na postu spojky, což je můj post. V tu chvíli jsem si řekl, že teď je to tady, že to chytím za pačesy a udělám všechno proto, abych se v týmu udržel.

Říkáte, že jste musel makat. Musel jste se zlepšit ve všech herních činnostech, nebo jste v něčem už tehdy vynikal?

V té době jsem neuměl prakticky nic. Bál jsem se kontaktu, měl jsem osmdesát kilo a dva metry, takže síla nebyla na takové úrovni, jaká by měla být. Neměl jsem talent, tak jsem to musel nahradit něčím jiným.

Takže žádné zázračné házenkářské dítě, ale kluk, co si to musel hodně odmakat.

Je to tak.

Je to tak pořád? Myslíte si, že je pořád co zlepšovat nebo jste hotový hráč a už jen pilujete nějaké věci?

Určitě je, pořád je co zlepšovat. Hotový hráč určitě nejsem. Všiml jsem si na sobě za poslední dva roky, že jsem zkušenější, nedělám věci bezhlavě. Když mi bylo devatenáct, tak jsem lítal nahoru dolů a kolikrát jsem prakticky nevěděl, co dělám. Jen jsem se snažil všechny mlátit, byl jsem v obraně. Moje chování na hřišti nebylo úplně ideální.

Byl jste nervák?

Ano, byl jsem takový nervák. Provokoval jsem protihráče.

Foto: Vladimír Pryček

Je v Baníku Karviná teď dobrá parta?

Skvělá parta. Zcela nezaujatě musím říct, že jsme si druhou rodinou. Kryjeme si záda, jsme tady jeden pro druhého. Trávíme spolu hodně času, jak na hřišti tak mimo něj. Jak už jsem zmiňoval na začátku, pokud by to nefungovalo v šatně, nemůže to nikdy fungovat ani na hřišti. Na to je v Baníku kladen extrémní důraz.

Vděčíte hodně své mamince a babičce. Chodí pořád na vaše zápasy fandit?

Maminka jo, babička už není mezi námi.

Řekl jste, že jim a také trenérům, kteří vám dali šanci, za mnohé vděčíte. Dovedete si představit, že byste své zkušenosti mohl předávat dál a jednou třeba trénovat?

Já jsem s tím tak trošku začal. S některými spoluhráči z týmu jsem spolutrenér u minižáků, to jsou skoro ti nejmenší hráči u nás. Myslím, že tímto směrem by moje cesta v budoucnu mohla jít. Byl bych moc rád, kdybych mohl své zkušenosti předávat a radit naší karvinské budoucnosti. Dokázal bych si to představit. Myslím, že by mě to i naplňovalo, už teď mě to moc baví. Bylo by to fajn.