Stát křiví trh sociální péče. Utrácí zbytečně tam, kde umí být soukromé firmy levnější

Dvaapadesátiletý Ĺubomír Vais má smělé plány - v každém krajském městě a později i v těch menších chce stavět specializované domovy pro seniory GrandPark s celodenní péčí. První takový je již v provozu v Havířově. Ředitel firmy GrandPark otevřeně popisuje, jak složité je v Česku podnikání v sociálních službách.

Demografický vývoj je neúprosný – stárneme. Připadá mi, že kdo podnikatelsky sází právě na služby, výrobky a zkrátka podnikání pro seniory, ten se bude mít… Je to tak jednoduché? 

Ne, není. Je to podstatně složitější. Když to vezmu čistě podnikatelsky, pak musíte v jistém prostředí vytvořit produkt, který vaše cílová skupina musí pochopit a umět přijmout. V prostředí, v jakém podnikáme my, socialismus lidi učil desítky let, že stát je tady od toho, aby se o ně postaral, a to bez patřičné adresnosti, protože jsme si všichni byli rovni. V tom je největší problém, stále ještě lidé, a i ti mladí, uvažují tak, že se přece o ně stát musí ve stáří postarat. Málokdo si uvědomuje, byť se o tom mluví stále více, že stát nebude mít za co se postarat o všechny plošně a neadresně…

Kdy to podle vás lidem dojde, že čistě matematicky nebude možné, aby stát v budoucnu takovou masu lidí v důchodovém věku ve stejné míře, jako dnes, uživil? 

Byznys v sociálních službách je limitovaný, státem kontrolovaný a provozovaný s pomocí algoritmů, které nemají mnohdy logiku. Bude trvat ještě minimálně jednu generaci, než si lidé uvědomí, jak to s nimi ve stáří bude, a že jestli si nepřispějí na nadstandardní péči v první řadě oni sami, stát na všechno mít nebude… Je potřeba říci, že demence v seniorském věku je něco, co si vyžaduje svým způsobem právě péči, která již není standardní a je na hranici mezi péčí sociální a péčí zdravotní… My nenabízíme své služby aktivním seniorům, kteří hrají golf a v létě jsou na jachtě… Jsme tu pro lidi, kteří se o sebe nedokážou postarat, kteří potřebují celodenní péči – takových lidí neuvěřitelně rychle přibývá a přibývat bude.

V čem je ta péče náročná? 

My otevřeně říkáme, že 90 procent našich klientů jsou našimi pacienty. Devadesát procent příjemců našich služeb v havířovském GrandParku jsou tedy lidé, kteří potřebují celodenní péči včetně lékařské, zdravotnické… V roce 2030 bude mít v České republice téměř 300 tisíc lidí diagnózu Alzheimer nebo stařecká demence. Budou zde tedy statisíce lidí, kteří budou potřebovat celodenní péči…

Tak to je přece pro vaše podnikání signál, že budete potřební… 

Ano je, není to ale jednoduché. Podnikáme v prostředí, kdy je nám obrovskou konkurencí stát, respektive veřejná správa, která dělá mnohdy to, co umíme my, ale za násobky peněz z našich daní. Představte si situaci, v níž je soukromý podnikatelský i bankovní sektor připraven investovat do budování zařízení sociální péče, do sociální péče samotné, skutečně kvalitně ji poskytovat tak, aby z toho měli užitek spokojení pacienti i poskytující firmy, ale přichází stát a za obrovské peníze z kapes nás všech křiví trh. Příklad: Já dokážu postavit jedno specializované lůžko se vším všudy, tedy s projektem, stavbou, vybavením, za zhruba 900 tisíc korun. No a stát, kraj nebo město to udělá za 2,5 až 4 miliony korun – nepřipadá vám to absurdní? A pak ještě dotuje neadresně provoz algoritmem dotace na lůžko bez ohledu na to, v jaké finančné kondici se nachází senior, respektive jeho rodina.

Ĺubomír Vais. Foto: Richard Sklář

Co by se tedy podle vás mělo změnit? 

Stát by měl přestat utrácet zbytečně a neefektivně naše peníze na budování zařízení! Samozřejmě je dobře, že investuje do sociální péče, ale měl by to začít dělat adresně prostřednictvím sociálních příspěvků, zejména příspěvků na péči. Z odborných posudků je poměrně přesně zřejmé, co ten který pacient potřebuje, a stát by měl pomáhat cíleně potřebným, kteří si pak můžou dovolit být v privátním nedotovaném zařízení typu Grandpark. Vláda má nyní schvalovat zvýšení těchto příspěvků na péči o deset procent – a já si říkám, že po deseti letech, kdy se s nimi vůbec nehýbalo, by to mělo být o třicet procent více!

Kolik u vás vlastně stojí měsíční pobyt pacienta s celodenní péčí? 

V tom je další zakopaný pes. I tady by města mohla ušetřit miliony. Zjednodušeně to funguje tak, že ve všech zařízeních pro seniory si klient platí ze svého důchodu zhruba deset tisíc. U nás dalších sedm až osm tisíc žádáme po jeho rodině, která tak má zajištěno, že jejich blízký dostává kvalitní celodenní péči. Kdežto v městských nebo krajských zařízeních je to tak, že stejně jako my chtějí zhruba deset tisíc z důchodu klienta, ale dalších dvanáct tisíc dostávají z rozpočtu města. To je o pět tisíc korun měsíčně na jednoho člověka více! Víte, kolik by velká a střední města ročně ušetřila, kdybychom se o ty lidi starali my?

Možná tady hraje roli přesvědčení, že sociální služby jsou ze své podstaty veřejné a že se stát, kraj či město tak nějak mají postarat… 

A proč? Proč má radnice dávat dvě stě milionů na přestavbu staré školy na domov důchodců, když to může udělat za své či bankovní peníze soukromník? Proč má město, kraj či stát utrácet neefektivně peníze nás všech? Ať utrácí tam, kde nikdy privátní sektor nebude mít motivaci investovat.

Možná proto, že si říkají, že sociální služby ze své podstaty nemohou být provozovány jen komerčně? 

Stát přece taky hospodaří s penězi! My počítáme hodnotu našich investic podle úrokové sazby v bance a očekávaného výnosu – to je stejné jako u státu. Ani on by neměl investovat nehospodárně a pouštět se do akcí, které někdo jiný umí udělat za své, levněji a kvalitněji nebo stejně kvalitně. Apropo, každý veřejný rozpočet je naplňován primárně daněmi a ty mají svou hodnotu. Jak jsem již řekl, ingerence státu formou příspěvků na péči má smysl a bez ní by nebylo možné vůbec v této oblasti podnikat. Tam je tedy pro stát prostor.

Člověk by skoro po všem vyřčeném řekl, že vaše podnikání je jeden ústrk a že je všechno špatně… 

Rozhodně ne, snažím se jenom poukázat na chyby státu v oblasti sociálních služeb. Víte, my už začali s podnikáním v sociálních službách v roce 1998. Nefungovalo nám to, neměli jsme investiční potenciál, banky v té době chtěly i deset procent na úrocích a nechtěly půjčovat dlouhodobě, málo jsme o tom věděli – takže to skončilo.

Co se změnilo? 

My investoři jsme vlastně původně projektanti, vydělali jsme si peníze svou činností poctivě a bez spekulací. Kromě jiného jsme nakreslili pro jiné investory pár seniorských domů a s novými zkušenostmi jsme se rozhodli do toho jít v nových podmínkách znovu. Nechci, aby to vyznělo jako klišé – ale já si ve svých pětačtyřiceti letech řekl, že chci dělat něco, co dává smysl, co tady chybí a co pomůže i ostatním…

Jak jste začal? 

Spolu s mými dvěma společníky jsme začali v krajských i dalších velkých městech přesvědčovat municipality, hledat pozemky, vyjednávat podporu našim plánům… Prvním městem, kde jsme získali příznivé přijetí u města a zajímavý pozemek, byl Havířov. Paralelně se zahájením projektu v Havířově jsme začali i v Hradci Králové.

Zatím stojí a funguje pouze GrandPark v Havířově… 

V dubnu otevřeme GrandPark v Hradci Králové, před vánoci 2016 chceme otevřít GrandPark v Praze-Štěrboholích a na podzim příštího roku bychom chtěli zahájit provoz GrandParku v Liberci. Zajímá nás velmi Brno a další města – našim cílem je mít v každém krajském městě GrandPark se zhruba 140 – 160 lůžky a v Praze mít dvě až tři zařízení. Ve druhé vlně bychom pak chtěli jít s menšími budovami i do menších měst okolo padesáti tisíc obyvatel…

Všude jde o novostavby, nebo máte v plánu případnou koupi a renovaci starších zařízení? 

Rekonstrukce je vždy o kompromisech a ty my v péči o potřebné dělat nechceme. Chceme, aby v našem zařízení vše dobře fungovalo dispozičně i technologicky – to u starších, byť renovovaných budov není vždy možné.

To jsou smělé plány. Před chvílí jste říkal poměrně ostře, že podnikat v sociální oblasti je v Česku tak těžké… 

Cítíme v našem podnikání velkou příležitost především do budoucna, věříme, že to bude fungovat. Naše investice není krátkodobá nebo spekulativní – kdybychom primárně a rychle chtěli vydělat, dělali bychom něco jiného, věřte mi.