Smutné výročí: Středa 15. března 1939. Den, kdy do Ostravy vstoupila německá vojska

Spisovatel Ota Filip ji nazval škaredou. V ten den se pro něj změnil svět. A nejen pro něj. Pro všechny obyvatele Čech a Moravy, bez rozdílu národností, byť pro každého poněkud jinak.

Toho dne bylo sychravo. Na zem, do níž proudily kolony vojenských vozidel, se snášel sníh. Pod holínkami německých vojáků se měnil na zešedlou břečku.

Přesto padal dál, jako by se ustupující zima ještě dovolávala svých práv. Svá práva však právě postupně ztráceli mnozí obyvatelé Čech a Moravy, především Židé.

Už den předtím, 14. března, v pozdním odpoledni, překročily první německé jednotky u Petřkovic a Koblova české hranice a vjely do nic netušící Moravské Ostravy. Tedy v ten samý den, kdy prezident Hácha odjel do Berlína, aby jednal o situaci na Slovensku.

Hitler ho postavil před hotovu věc. Slovensko je samostatné a Čechy a Morava si příštího dne bere pod svou ochranu. Zbývalo jen podepsat souhlas s německou okupací. V ranních hodinách dne 15. března, po brutálním psychickém nátlaku, ho Hácha podepsal a vydal rozkaz armádě, aby nekladla žádný odpor.

Jenže Němci už toho dne obsazovali Ostravsko a vojenská posádka Čajánkových kasáren v nedalekém Místku o žádném rozkazu samozřejmě nevěděla. Začala se bránit. Přestřelka si až do kapitulace posádky vyžádala až 18 německých životů.

Jízda vpravo 

Ve středu 15. března se život Ostravy obrátil naruby. Doslova. O pravosměrné dopravě se debatovalo dlouho, v Ostravě se situace změnila z noci na den. 15. března už všechny auta i tramvaje jezdily vpravo.

Na ulicích se objevily plakáty upozorňující na novinku. Při přecházení se nejprve podívejte doleva poté doprava. Předjíždějte vlevo. Jezděte vpravo. Rechts fahren….

Postoj obyvatelstva 

Ve středu 15. března byly už ráno ostravské ulice plné vojáků i obyvatel. Němečtí vojáci vzbuzovali nejen zlost, zoufalství a strach, ale také vlny nadšení a skutečné radosti.

Především u té části ostravských Němců, kteří byli věrni svému Vůdci. Stali se na věky součástí Třetí říše. Netušili, že za nedlouho budou posláni do pekel válečných front.

Kavárny se plnily. Noviny psaly, že němečtí vojáci si zvlášť pochutnávají na českém pivu, zkoušejí místní cukrářské speciality a rádi kupují český tabák. Na mnohých veřejných i soukromých domech se objevily prapory s hákovým křížem, ve vitrínách některých obchodů dokonce i portréty Adolfa Hitlera.

Jen židovské podniky, jindy hojně navštěvované, zůstaly toho dne zavřeny. Před hotelem Palace, kde se shromaždovali Němci, byl vyvěšen velký německý nápis informující obyvatele o tom, že Židé nejsou vítáni.

I mnozí Češi si zvědavě prohlíželi válečnou techniku Němců. Byli však i tací, kteří se rozhodli projevit své rozhořčení. Jedním z nich byl i Pavel Vranský, původně z Lipníka, jenž tehdy studoval na ostravském gymnáziu.

Podle svých vlastních slov spolu s kamarády strhávali německé vlajky. Poté se už v Ostravě raději neobjevil, gestapo nezapomínalo. Později se mu podařilo v Beskydech přejít hranici, dostat se do tehda ještě svobodného Polska a v Krakově se přidat k nově se tvořící české armádě.

Středa 15. března byla zároveň posledním dnem, kdy se šlo dostat legálně na svobodu. Právě z Ostravy. Z nádraží to bylo vlakem do Polska (k němuž patřil i Bohumín) jen pár minut.

Max Brod a Yehuda Bauer

Posledním vlakem odjeli z Ostravy mnozí Židé, mezi nimi i Max Brod, jeden z nejznámějších pražských literátů, díky němuž objevil svět Franze Kafku, a Yehuda Bauer, dodnes přední historik holocaustu.

Jejich cílem byla Palestina. Poté, co si proklestil cestu neskutečnou byrokracií, nasedl večer 14. března Max Brod se svou manželkou na vlak z Prahy do Ostravy. „Ve chvíli, kdy jsme vstupovali do vlaku, přiběhlo několik lidí, kteří se s námi přišli rozloučit, s novou zprávou: německá vojska prý právě obsadila Moravskou Ostravu,“ vzpomíná ve svých pamětech.

Ve čtyři hodiny ráno 15. března dorazil jejich vlak do Ostravy. Když Brod společně se ženou vyšli na nádraží, zhrozili se. „Deset kroků ode mě stál hakenkrajclerský voják v plné válečné zbroji, přilbu na hlavě, pušku s bodákem u nohy.“

Čeští celníci však nikoho nekontrolovali. „I tato neobvyklá úřední liberálnost nemalou měrou přispěla k naší záchraně. Za několik minut se vlak syčivě rozjel, po několika dalších minutách opustil české, teď už Němci obsazené území, a uháněl svobodným Polskem. Neuvědomovali jsme si, že teprv teď jsme v bezpečí, protože Moravská Ostrava byla tenkrát opravdu už začleněna do Říše.“

Ve stejném vlaku cestoval i Yehuda Bauer. Jejich rodina se připravovala na cestu do Palestiny už od roku 1934. „Víza do Palestiny jsme dostali koncem roku 1938 a shodou náhod jsme Prahu opouštěli 14. března v noci. Když jsme přijeli do Moravské Ostravy, Němci už tam byli. Přednosta stanice rychle situaci pochopil, protože ve vlaku byl například Max Brod, který byl přítelem mého otce, mnoho dalších lidí s vízy do Palestiny i sociální demokraté, kteří prchali z Československa. Ukázal zelenou plácačku a řidič vlaku projel hranice, které byly vzdálené jen 200 metrů. Měli jsme velké štěstí.“

Měli. Ještě téhož dne si pro Maxe Broda přišlo gestapo do pražské redakce časopisu Selbstwehr…

Patnáctým březnem však přechody z Ostravska do Polska neskončily. Jen se staly ilegální, tedy smrtelně nebezpečné. Pokračovaly až do napadení Polska 1. září 1939.

Mnozí věděli, jaký osud je v nově zřízeném Protektorátu čeká, a tak se pokoušeli buď na vlastní pěst, nebo prostřednictvím převaděčů dostat na svobodu. K tomu účelu byla používána i síť ostravských šachet. Celkem dnes historikové odhadují, že hranice přešlo na pět tisíc lidí.

Robert Vlk