​Herec Slováckého divadla Zdeněk Trčálek: Večer šohaj, ráno ogar!

Do půlnoci chybí jen pár minut a většina diváků, kteří večer zhlédli představení Slováckého divadla Třináctkrát za svědka, už patrně dávno spí. Hlavní aktér představení, herec Zdeněk Trčálek, ale sedí na zahradě svého domu a takzvaně vydýchává roli.

„Mému tělu to trvá tak dvě a půl až tři hodiny. Přepnout z role do normálního života jde, abych si ale mohl jít lehnout, musí to všechno ze mě spadnout, a to nějaký čas zabere,“ konstatuje Zdeněk Trčálek.

Snažím se vypnout, ale hodně se taky ohlížím za tím, co šlo třeba udělat jinak. Zaměřím se na sebe a už to jede. Jsem debil, co jsem to tam prováděl? Takové ty flashbacky, to mívám často. A někdy se i pochválím. Jé, to dopadlo dobře, to se povedlo!“ dodává herec.

Maminka očekávala, že z něj bude fotbalista nebo doktor. On sám chtěl být hercem, myslivcem a vinařem. Zdeněk Trčálek (1979) si postupně splnil všechna svá profesní přání. Od roku 1999 je členem souboru Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

Kromě toho je vášnivým myslivcem i vinařem. A z pohledu magazínu Patriot vlastně ideálním respondentem. Narodil se a vyrůstal na Valašsku, už více než dvacet let ale žije na Slovácku. Konkrétně ve Véskách, okrajové části Uherského Hradiště.

Jste víc Valach, nebo moravský Slovák?

Nedávno jsem nad tím zrovna přemýšlel. Uvažoval jsem, co je pro mě víc. K mamce do Ústí u Vsetína to mám hodinu cesty, tak jsem přemýšlel, kde vlastně mám to svoje doma. Nevím. Ale ty valašské kořeny jsou silné. Vždycky když přijedu domů za mamkou, tak přijde takové to uf, takový pocit toho domácího bezpečí. Ale na Slovácku už jsem domestikovaná valašská náplava s cejchem, tu su taky doma.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi lidmi z Valašska a lidmi ze Slovácka?

Ty brďo! Když řeknu něco, co vyzní pozitivněji pro Valachy, budu u nich mít kladné body, a tady mě ukamenují. Zdá se mně, že Valaši jsou takoví větší hrdopýšci než třeba Hradišťáci. Ale je to minimální rozdíl, lidi na Valašsku i na Slovácku jsou vlastně stejně hezcí.

Tak ogar, nebo šohaj?

Ogarošohaj a šohajoogar. Jsem takový valašskoslovácký ogar nebo šohaj. Ale furt platí, večer šohaj, ráno ogar!

Šuláková, nebo Pavlica?

S Pavlicou jsme v divadle spolupracovali, toho znám, je to příjemný člověk. S paní Šulákovou jsem osobně neměl tu čest, jenom vím, že když moje stařenka pekla frgály, ještě když jsem byl malý ogar v Ústí, tak paní Šuláková na ty frgály dojížděla. Ale dobře, mám vybrat, tak Pavlica!

Slivovice, nebo víno?

Teď rozhodně víno. Máme rodiny v Mikulově a v Podluží, mají velké vinice a jsou to vynikající vinaři. Od nich bereme hrozny a tady ve Véskách to všechno zpracováváme. Máme k tomu všechny potřebné nástroje a s tchánem jsme si udělali i sklep. Za rok děláme tak 1 500 litrů vína. Je to takové hobby, to víno děláme tak, aby hlavně chutnalo nám.

Na vinařské finty jste přicházel sám?

Dělám víno už skoro dvacet let, za tu dobu do toho člověk pronikne. Ze začátku jsem si nějaké věci načetl sám, základní know-how mně dal manželčin dědeček, Zdenek Košťál z Týnce. A nejvíc jsem se naučil praxí. Každý rok u vína je jiný, každý rok to víno potřebuje něco jiného a mě baví, že se tím pořád učím. Taky je to něco úplně opačného, než je herecká práce. V divadle jsem deset měsíců v permanentním zápřahu, se stejnými lidmi. To si pak logicky potřebuji odskočit mezi v uvozovkách normální lidi.

Kromě vinařů jsou ti další „normální lidé“, se kterými se odreagujete, myslivci? Vím, že máte i myslivecké zkoušky.

Jo, myslivci, to jsou takové vrby. Když jim povídám třeba o své práci, oni si to rádi vyslechnou. A pak řeknou něco o divných starostech, o komediantech a podobně a člověk je zase rychle zpátky v realitě.

Pojďme z vinic a z polí k herecké práci, pojďme do divadla. Vnímám to správně, když si myslím, že herci v oblastních divadlech mají víc práce než třeba jejich kolegové v Praze? Mám dojem, že zkoušíte i hrajete mnohem častěji než ve velkých městech.

Určitě. My jsme v tom kamenném divadle víc uvázáni než kolegové v Praze, ti jsou v divadle často na volné noze a mají víc času na své projekty. Na rozdíl od nich je pro nás v Hradišti obrovský problém kývnout na nabídku třeba z televize. Docela často někdo zavolá, že má pro mě nabídku na natáčení v televizi, a já to musím s grácií odmítnout, protože zkouším a hraji.

Jak s tím pracuje vaše hlava, když porovná cifru třeba za tři natáčecí dny s gáží v divadle?

Někdy těžce, ona ta práce je trochu i o penězích. Ale už jsem si nějak zvykl, že kvůli divadlu musím některé nabídky odmítat. Dostanu nabídku třeba na tři natáčecí dny, dva bych ještě nějak zvládl, ale ten třetí už neklapne, tím pádem je to bohužel celé v háji. Není to jen problém můj, tak to má hodně lidí v našem divadle. A my dobře víme, že priorita je divadlo, tomu se musí všechno podřídit. Ale když to vyjde, stojí za to tu Prahu „podojit“.

Když nabídka z televize přijde, jak moc zvažujete její kvalitu?

Jako jestli skočím do nějakého nekončícího seriálu? Že si tam jenom zarobím a tak? Člověk má rodinu a když si tímto způsobem přilepší, určitě to není od věci. Přicházejí i seriózní nabídky. A já vlastně ani nemůžu říct, že není seriózní vzít nabídku třeba v nějakém tom seriálu. Je to práce a jsou to peníze, co si budeme vykládat.

Ještě k míře práce v divadle. Jsou to večery, jsou to soboty, jsou to neděle. Rozepsat pevnou pracovní dobu tady asi nejde.

Je to hodně nestandardní práce, to je fakt, trochu otročina. Musím o té roli přemýšlet, musím se naučit text. Kolikrát když se mám text učit, vím, že zrovna teď to prostě nepůjde, ta hlava to nepobere. A pak třeba v neděli večer zjistím, že teď by to šlo, tak jedu a tři nebo čtyři hodiny drtím text. Když má člověk velkou roli, je ta příprava opravdu extrémní.

Když spoustu večerů i víkendů zabírá práce, nedoplácí na to rodinný život?

Já mám štěstí, že manželka pracuje taky ve Slováckém divadle. Takže přesně ví, jak ten divadelní život funguje. Pro náš vztah je to velice dobré. Dcery chodí do divadla taky. Starší dokonce dělá uvaděčku, je s tím divadlem už propojená. Takže i díky tomu to u nás bez problémů funguje. Dokážu si ale představit, že kdekoliv jinde to může působit potíže.

Když hrajete nějakou roli třeba potřicáté, jak se bráníte stereotypu?

Každé představení je jiné, nikdy to není kopírka. Hodně záleží na publiku. Publikum si určuje, jak to představení bude probíhat. Třeba při komedii sledujeme, na jaký fór jako první diváci zaberou. A když je to tam, kde to čekáme, tak víme, že je to super. Od té doby jedeme jako surfaři až do konce představení na vlně toho smíchu. Někdy to taky nejde, diváci se třeba chytnou později. A když nezaberou na repliku, která nám slouží jako lakmusový papírek určující, jak to dál bude probíhat, už víme, že to bude dřina. Většinou se ale chytnou.

Když opustíte scénu, bavíte se s kolegy o tom, co se děje v publiku?

Jasně. Největší odborníci jsou David Vaculík a Tomáš Šulaj, ti mají hned všechny diváky přečtené. Hned vědí, kdo se nejvíc řehtá, kdo kde spí, kdo má zalomenou hlavu. Jedou normálně nadrzo, já na to nemám, já se raději do publika nedívám.

Jaké to pro herce je, když někdo v publiku usne?

Já taky v divadle někdy usínám. Tedy jako divák, ne jako aktér.

Chodíte často do jiných divadel jako divák?

Jo, jen si ta představení většinou moc neužiji, mám ten pohled už pokřivený, je tam ta profesionální deformace. Dívám se, jak to v tom divadle dělají, jak s něčím pracují, málokdy se už nechám unést, málokdy se stane, že by mě představení úplně pohltilo. Naposledy se mně to paradoxně stalo u ochotníků v Karolince. Martin Františák tam udělal geniální hru, jmenuje se Doma, na to jsem čuměl s otevřenou pusou od začátku do konce a měl jsem zimomriavky. To mě vtáhlo tak, až jsem se lekl sám sebe, jak jsem se do toho ponořil.

Na třiceti kilometrech tady existují dvě divadla; funguje mezi Slováckým divadlem v Uherském Hradišti a Městským divadlem ve Zlíně víc spolupráce, nebo rivalita?

To je úplně v pohodě, známe se, jezdíme se na sebe dívat, rivalita ani náhodou. Ale samozřejmě jsme lepší, no. Hlavně ta pokora. Ne, třeba na derniéru Tří sester se byla u nás ve Slováckém podívat paní Čermáková ze zlínského divadla a když ta řekla, že byla nadšená, je to pro nás fakt velká pocta.

Ve Slováckém divadle jste už dvacet čtyři let. Změnilo se za tu dobu nějak zásadně publikum?

Nějakou zásadnější změnu vnímám od covidu. Od té doby jako by diváci chtěli vídat spíš jen komedie, bavit se. Mluvím o většinovém publiku, neplatí to pochopitelně o všech divácích. Po těch covidových ranách se prostě lidé chtějí víc smát a méně nějak extra přemýšlet o složitých věcech.

Diváci se chtějí smát, bavit, ale vy určitě máte touhu hrát i náročnější kusy. Dá se to nějak vybalancovat?

U nás je super, že ta dramaturgie je pestrá. Je vyvážená. Hrajeme komedie vyloženě pro diváky, takové nějaké řachandy. K tomu muzikály, náročné muzikály. A hrajeme taky extra náročné kusy, ze kterých někteří lidé i odcházejí. Pro nás herce jsou to ale umělecké záležitosti, takové festivalové, něco, co dělá jméno tomu divadlu. Třeba Tři sestry, které jsme teď hráli, nebo inscenace Opilí. To je zrovna příklad kusu, který spousta lidí nevydýchala, ale od spousty lidí máme naopak skvělé reference. Jako herec si užívám, že si můžu zahrát v komedii, v muzikálu, můžu si zahrát i vážnou věc, klasiku nebo nějakou supermoderní divočinu.

Je nějaký výrazný rozdíl mezi publikem ve Slováckém divadle a publikem v jiných městech? Není už uherskohradišťský divák i trochu rozmazlený, namlsaný, nezvykl si na vysokou úroveň jako na samozřejmost?

Musím říct, že diváci, kteří chodí k nám do Slováckého, jsou prostě boží. Jsou neskuteční, skvělí, hrát pro ně je fakt radost.

V čem je ten rozdíl, v čem je to božství?

Možná to není jen o divadle. Myslím, že Slovácko je kulturní kraj, opravdu hodně kulturní kraj. Začíná to už folklorem a jde to ruku v ruce se vším dalším. Divadlo je toho součástí, lidé ho mají rádi, berou ho za své.

Pravidelnými návštěvníky Slováckého divadla jsou i Valaši, konkrétně z vašeho Ústí u Vsetína. To jste asi jediný herec, na kterého z rodné dědiny jezdí celý autobus.

Už nejsem. Máme nového kolegu, Daniela Gajdoše, ten je z Hošťálkové, což je taky Valašsko, a na toho se taky vypravují autobusy. Ale u těch Valachů v hledišti musím zůstat. Když přijedou, v tom hledišti to prostě poznáte. Oni tam skoro skandují, navíc na jeden autobus je tak osm flašek slivovice na koštování. Ten autobus přijede střízlivý, ale odjíždí většinou strašně opilý.

Jste nervóznější, když máte v hledišti známé, rodinu?

Jo, mám to tak. Ne že bych byl ustrašený, ale nervóznější určitě ano. Je to takový druh trémy, teď už se ho ale dokážu zbavit.

Stane se vám, že vypadnete z role?

Stává se to, jasně. Třeba mě nečekaně odbourá kolega, ale většinou si s tím umím poradit. Nejvíc odbouratelná v našem divadle je Jitka Hlaváčová. V jejím případě, když člověk udělá něco jinak, ona se začne řezat a tak nějak zvláštně kvíkat jako malé podsvinčátko. A my to pochopitelně víme, takže když to nečeká, šup tam něco. Jsou to věci, které nám zpestřují práci. Samozřejmě to nesmí překročit hranu únosnosti, nesmí to poškodit tu hru, to divadlo. Komedie ale určitě nějakou tu flignu na kolegy snese.

Asi se to nebude poslouchat dobře, ale vzhledem k délce služebního poměru patříte už spíš k matadorům souboru…

Já si to raději neuvědomuji. Až si to uvědomovat začnu, budu si připadat starý. Lidé kolem mě se mění, přicházejí noví, ale já si vůbec nepřipouštím, že jsem o patnáct nebo i více let starší než oni.

Mám představu, že k divadlu chodí hodně extroverti, často třeba třídní šašci. Platí to ve vašem případě?

To ne. Třídní šašek jsem nebyl, extrovert taky nejsem, nevyhledávám větší množství lidí, mně je fakt dobře na tom posedu v lese.

Vy jste začal divadlo profesionálně hrát hned po gymnáziu. Hypoteticky, kdybyste dnes začal studovat divadelní fakultu, dala by vám ještě něco?

Nevím, asi ne. Podstatu toho divadla se člověk naučí praxí, to ho nenaučí škola. Jasně, škola naučí mluvit, naučí techniku, ale skutečně do herectví proniknu teprve tehdy, až dostanu opravdu profesionálního režiséra a budu mít šikovné kolegy vedle sebe. Nelituji, že nemám divadelní fakultu. Dřív jsem z toho měl takový jemný mindrák, dnes říkám, že je to výhoda, že jsem díky tomu o čtyři roky napřed. O čtyři roky praxe. Navíc jsem měl obrovské štěstí, že v podstatě hned, když jsem do divadla přišel, jsem mohl pracovat s režisérem Pitínským. A to je pan režisér! Bohem obdařený režisér, pro kterého prostě uděláte všechno. Na Lišku Bystroušku, ve které jsem měl čest pod jeho režií hrát, nezapomenu. Myslím, že tam se nám povedlo něco neuvěřitelného. Dodnes mně lidé říkají, jaký to byl pro ně zážitek. Sám to mám podobně. Nikdy jsem sice neměl žádnou vysněnou roli, nejvíc mě baví ta parta, proces toho zkoušení, týmovost, ale role psa Lapáka v Lišce Bystroušce je výjimkou. Ta byla pro mě zásadní.

Zmínil jste partu a týmovost. Viděno zvenčí mám dlouhodobě pocit, že na úspěších Slováckého divadla se nejvíc podílí právě cosi jako týmovost, týmový duch.

Jo, to nepochybně. Když teď třeba přišlo do souboru víc nových lidí, bylo to takové opatrnější, jako bychom se navzájem testovali. A když jsme se mezi námi staršími bavili, tak jsme se shodli, že nová vlna herců je úplně skvělá. Jsou to týmoví hráči, nemají nosánek nahoru. Hlavně jsou nesmírně pokorní a makají, to je důležité. Já opravdu nemám rád, když někdo dělá loktíky, srší z něho ambice, to mně fakt nedělá dobře. Slovácké divadlo vynikne vždy, když bude pracovat týmově. To nás naučil právě režisér Pitínský. Při Lišce Bystroušce jsme pochopili, že síla souboru spočívá nejvíc v té týmovosti. I když hraji malou roli, jsem pořád součástí toho týmu. Ono ani nejde rozlišovat, jestli je to malá role, střední, velká. Pořád je to stejná odpovědnost a musím do toho jít na sto procent. A to je ta týmovost, nesmím to vnímat tak, že teď hraji malou roli, tak do toho nedám všechno, protože jen sloužím někomu, kdo hraje tu velkou. Tak to nefunguje.

V divadle máte premiéru, reprízy a derniéru. Náš rozhovor je zároveň premiérou a derniérou, v historii magazínu Patriot se totiž ještě nestalo, že bychom někoho zpovídali dvakrát. Takže prostor pro zásadní repliku?

Asi to naše krásné a příjemné povídání pod ořechem u nás na zahradě zakončím replikou, kterou říká můj kamarád a skvělý herec z Bánova, Pavlík Šupina, ve hře Opilí. Ta replika mě baví, protože je drzá a pravdivá a tak nějak sedí na dnešní dobu. Neposrat se, říká nám Bůh. Hlavní je neposrat se. To je jeho hlavní message.

ZDENĚK TRČÁLEK

• Narodil se v roce 1979 ve Vsetíně.
• Od roku 1999 je členem souboru Slováckého divadla.
• Je držitelem několika ocenění, konkrétně Slovácký Oskar, Největší z pierotů.
• Žije v Uherském Hradišti, je ženatý, má dvě dcery.

ROLE ZDEŇKA TRČÁLKA

Ve Slováckém divadle

• Einstein, pacient (Friedrich Dürrenmatt / Fyzikové)
• Gustav (Ivan Vyrypajev / Opilí)
• Adam Fojtík, asistent režie v ČT Brno (Jan Šotkovský / Třináctkrát za svědka)
• Ligniére (Martin Crimp, Edmond Rostand / Cyrano z Bergeracu)
• Doug Badman (Jiří Brdečka, Vratislav Blažek, Pavel Kopta, Jan Rychlík, Vlastimil Hála / Limonádový Joe)
• Lauterbach (Ferdinand von Schirach / Teror)
• Divák, Kadeřábek (Pavel Šrut, Vendula Borůvková / Lichožrouti)
• Jan (Andrew Lloyd Weber, Tim Rice / Jesus Christ Superstar)
• Benvolio (William Shakespeare / Romeo a Julie)
• Červenáček (J. Foglar, R. Bellan / Rychlé šípy)

V televizních seriálech

• Případy prvního oddělení
• Dvojka na zabití
• Modrý kód
• Policie Modrava
• Četnické homoresky
• Ohnivý kuře
• Kosmo
• Černá sanitka

Foto: Archiv Slováckého divadla