Fajront! Zahynulo 235 horníků, neštěstí inspirovalo román Šikmý kostel

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Podruhé se dnes v našem seriálu podíváme na hornická neštěstí v Ostravsko-karvinském revíru tentokrát ovšem za hranice Moravské a Slezské, dříve Polské Ostravy. Tedy do karvinské části Ostravsko-karvinského revíru. Ostatně právě při největším důlním neštěstí na Karvinsku ztratila hlavní hrdinka románu Šikmý kostel Barbora v jednom dni svého muže a svého syna.

Nebyla to však jediná důlní katastrofa, kterou šachty na Karvinsku zažily. Pojďme si připomenout ty největší, které vešly do historie hornictví. Provede nás jimi přední český emeritní báňský odborník Roman Makarius a jeho spolupracovník a pokračovatel Petr Faster.

Ti sepsali publikaci pod názvem Memento důlních nehod v českém hornictví. Jejich práce zpracovává ty největší katastrofy v dolech na našem území a řada z nich se odehrála v podzemí dolů v karvinské části OKR. Většinu z neštěstí mají na svědomí výbuchy důlních plynů nebo požáry.

Dolem Jan otřásla největší exploze v hornictví Rakouska-Uherska

V noci ze čtvrtka 5. na pátek 6. března 1885 v půl druhé ráno vybuchl na Larischově dole Jan v Karviné metan a uhelný prach. Stalo se to při trhací práci na jednom z pracovišť čtvrtého patra. Do té doby největší exploze plynu a prachu v uhelném hornictví Rakouska-Uherska si vyžádala 108 obětí, po kterých zůstalo 43 vdov a 79 sirotků. Dalších 24 horníků utrpělo poranění.

Nehoda předznamenala a ovlivnila další vývoj bezpečnostních opatření při těžbě uhlí v plynujících dolech a v dolech s nebezpečím výbuchu uhelného prachu. A tři měsíce po ní byla do přístavu v New Yorku dopravena parníkem z Francie v bednách Socha Svobody.

Výbuch zaznamenali na strojovně jámy Jindřiška v podobě mohutné detonace, která odmrštila ocelový příklop jámy několik metrů. Následoval silný hukot a do výšky čtyř metrů nad povrch vyšlehl sloup plamenů provázený hustým kouřem.

Nacházeli těla obětí, vesměs se spáleninami

V budově jámy Jan tlak větrů z podzemí rozřinčel všechna okna a vyrazil i s rámem velké okno, kterým strojník pozoruje odnímací plošinu. Z jámy pak stoupal hustý mrak kouřů a prachu.

Část horníků ze třetího, čtvrtého a pátého patra utekla a vyfárala. V celé oblasti sedmé a osmé sloje však již nikdo následky výbuchu nepřežil. Skupina zachránců s inženýry sfárali do vyvětraného čtvrtého patra dolu a dostali se přes dva velké závaly až k vyřizovací šachtici. Tam nalezli první tři udušené a jednoho popáleného z obsluhy.

Při průlezu šachticí zachránci prohledali další chodby a svážné, nakolik jim to dovolily početné závaly. Nacházeli těla obětí, vesměs se spáleninami. Pouze v západní části sedmé sloje byli všichni horníci udušeni. Ve spodní lávce osmé sloje byla téměř všude vyražená výdřeva.

Do neděle 8. března se podařilo vyprostit nejméně 55 mrtvých horníků, do 9. března dalších devět. Do 12. března 1885 bylo na povrch dopraveno 81 těl obětí. Celkem jich nakonec bylo 108.

Po třech týdnech vybuchl metan na Rothschildově dole Bettina

Od katastrofy na dole Jan uplynulo jen pět týdnů a ostravsko-karvinský revír zažil další tragický výbuch. Ve čtvrtek 26. března 1885 v noční směně na pátek, asi čtvrt hodiny před půlnocí, vybuchl metan a následně i uhelný prach při trhací práci ve sloji Ludvík v Doubravě u Orlové ve čtvrtém patře.

Odehrál se na dole Bettina, který patřil od roku 1845 Salomonu Mayerovi Rothschildovi, který jej pojmenoval pod své dceři. Vyžádal si 59 obětí na lidských životech a dalších jedenáct horníků utrpělo zranění. Z 59 horníků bylo 39 ženatých, ti zanechali své vdovy se 122 sirotky, přičemž sedm žen bylo v době havárie v požehnaném stavu. V porovnání s větší nedávných dní na jámě Jan v Karviné, znamenalo toto neštěstí tedy mnohem více rodinných tragédií.

„Aby byla snížena bída a zajištěna budoucnost pozůstalých, byli poděleni nejen příspěvky bratrských pojišťoven, ale nikoliv nevýznamnou sumu věnovali i držitelé podniku, zejména pachtýři dolu,“ psal dobový tisk. Dne 30. března 1885 byl z dolu Bettina vypraven slavnostní pohřeb 33 obětí za účasti velkého počtu místních obyvatel.

Havárie na dolech Jan v Karviné a následující výbuch na Bettině v Doubravě, ale také jinde v Evropě připomenuly, že nařízení Báňského hejtmanství ve Vídni z 21. června 1877 nazvané „k zamezení neštěstí, vzniklých zapalováním třaskavých plynů“ je málo účinné a ve svých nařízeních příliš mírné.

Rok 1894. Na dolech Jan a Františka zemřelo 235 horníků

Toto neštěstí se stalo impulsem pro vznik románové trilogie Šikmý kostel. Ve čtvrtek 14. června 1894 otřásl doly Jan a Františka hraběte Heinricha, tedy Jindřicha Larisch-Mönnicha v Karviné výbuch metanu a uhelného prachu, který je počtem 235 obětí a rozsahem devastovaných důlních děl největší katastrofou při dobývání uhlí v naší historii. Havárii poznamenala série pěti výbuchů.

Tato co do počtu mrtvých největší havárie se odehrála v roce, kdy v Ostravě začala jezdit parní tramvaj a Tomáš Baťa založil ve Zlíně svou obuvnickou firmu.

Důlní závod Jan - Karel měl dvě 334 metrů hluboké těžní jámy, vzdálené od sebe 110 metrů a dvě diagonálně umístěné větrní jámy. Důlní závod Františka měl těžní jámu dosahující hloubky 333 metr a větrná jámu s ventilátorem značky Guibal.

Dne 14. června 1894 sfáralo na odpolední šichtu v 16 hodin na všech Larischových dolech celkem 1 062 důlních dělníků, deset předáků, devět nadkopních a pět techniků. Z toho na jámách Jan - Karel 185 lidí, na Františce 398 pracovníků a na Hlubině 121 horníků.

V půl desáté večer došlo v dole k výbuchu. Jeho intenzita byla tak silná, že úvodní jámou vyrazil dým a prach až na povrch. Tlaková vlna na jámě Jan smetla tři narážeče do jámy.

Jedinou ochranou zachránců byly šátky namočené v octě

Topiči v kotelně spustili parní píšťaly, které čtyřmi dlouhými tóny dávaly širokému okolí na vědomí, že v dole je požár. Závodní západního revíru Jan Kohout organizoval na povrchu záchrance, jejichž jedinou ochranou byly šátky na obličeji namočené v octě. Pak sjel na pomoc postiženým za směnmistrem Kurcem a důlním Zedníkem do dolu.

Zachránci postoupili od jámy asi tři sta metrů a narazili na spoušť. Celý překop byl zatarasen vozy, mrtvými koni a mrtvými a zraněnými havíři. V těžkých podmínkách zachránci odstraňovali překážky, aby se dostali ke zraněným nebo mrtvým kamarádům.

Nikdo přitom, a to i po zkušenostech z havárií v roce 1885 na dolech Jan a Bettina nepředpokládal, že by mohlo dojít k dalším explozím. Asi o desáté večer, tedy půl hodiny po prvním, však nastal další výbuch. Kouř a prach opět vyrazil jámami Františka, Jan a Karel až na povrch. Dnes nikdo neví, kolik zraněných po první explozi v tu chvíli mohlo možná ještě žít.

Důlního inženýra vrhl výbuch na mřížoví jámy, kde omdlel

Při druhém výbuchu však zemřelo 60 mužů ze záchranných mužstev, kteří zasahovali v poli Františka. Inženýr Jan Kohout byl v té chvíli pod jámou. To mu zachránilo život. Tlaková vlna ho „pouze“ vrhla na mřížoví kolem jámy, kde omdlel. Z bezvědomí se probral až po vyvezení na povrch.

Po druhém výbuchu nastoupili další pracovníci, aby se pokusili zachránit raněné. Sotva dokončili práci, otřásl dolem 15. června v sedm hodin ráno další výbuch. K dalším ztrátám na životech už nedošlo, protože z mdlob už „probraný“ Jan Kohout varoval záchrance v dole, že z ventilátoru opět vychází černý kouř. Mužstvo díky tmu vyjelo včas na povrch. Výbuchy však neskončily. Čtvrtá exploze v dole nastala zakrátko v 7.11 hodin a pátá v 9.15 hodin dopoledne.

Do těch chvil se podařilo z podzemí vynést 22 mrtvých a 15 zraněných horníků. Dalších 213 těl zůstávalo stále dál pod povrchem.

Horníci své lampy ztratili, jiní zahodili či s nimi utekli domů

Zjistit přesný počet postižených však bylo problematické. Řada pracovníků své benzinové lampy, podle kterých se sčítaly směny, při útěku z dolu ztratila, jiní je zahodili, a další horníci v hrůze po vyfárání utíkali domů i s lampou. Přesný počet výbuchem postižených se podařilo upřesnit až v den výplaty, tedy v sobotu 16. června. Tehdy se zjistilo, že katastrofa si vyžádala 235 obětí.

„Ještě dnes je třeba hluboce smeknout a poklonit s lidem, kteří byli svědky druhého výbuchu a usmrcení svých kamarádů. Přesto bez váhání dál zachraňovali ty, co přišli s nimi. Inženýři, dozorci a havíři bez dýchacích přístrojů vynášeli raněné i mrtvé, a přitom nevěděli, kdy nastane další výbuch,“ konstatují Roman Makarius a Petr Faster, autoři ceněné publikace Memento důlních nehod v českém hornictví.

Do samotné 19. sloje, pravděpodobného ohniska výbuchů v dolech Jan a Františka, se však podařilo poprvé proniknout až po zhruba pěti měsících, a to v listopadu 1894. Další těla mrtvých horníků tam ležela ve skupinách po osmi až deseti. Podle zbytků oděvů, prstýnků, řetízků a jiných osobních předmětů bylo možné určit jména 44 obětí strašné červnové události.

Poslední dvě oběti neštěstí z roku 1894 vyprostili až za osm let

Ze zasažené oblasti se do té doby při asanačních pracích podařilo vyvézt z podzemí ostatky 159 mrtvých horníků. V podzemí tak zůstávalo 59 mužů, jejichž mrtvoly ležely v těžce přístupných závalech a jejich nalezení a vyproštění na povrch bylo pro tehdejší záchranáře spojeno s nebezpečím ohrožení života. Vůbec poslední dvě oběti strašných explozí se dokonce podařilo nalézt a vyprostit z podzemí a pohřbít na karvinském hřbitově až 20. ledna roku 1902!

Hrabě Heinrich von Larisch-Mönnich se rozhodl nad místem, kde horníci zahynuli, postavit kapličku k uctění jejich památky a na karvinském nechal poblíž pomníku záchranáře Celestýna Racka, který zahynul při druhém výbuchu, vybudovat pomník se jmény všech 235 obětí této důlní tragédie jako trvalou vzpomínku na ty, které na poli práce stihl nelítostný osud.

Larischovy doly se vzpamatovávaly z následků katastrofy dlouho. Těžba v nich se přiblížila výsledkům z roku 1893 až v roce 1899.

Druhý výbuch na Nové jámě znamenal katastrofu pro celý důl

V úterý 20. května roku 1919 bylo představiteli Old Shatterhanda a Tarzana, tedy americkému herci Lexu Barkerovi, pouhých dvanáct dní.

Právě v ten den došlo na ranní směně v jihozápadní části dobývacího prostoru dolu Nová jáma v Lazích v Ostravsko-karvinském revíru k tragickému výbuchu metanu a po 45 vteřinách k následnému výbuchu uhelného prachu. Druhý výbuch znamenal katastrofu pro celý důl.

Oba výbuchy zasáhly 164 horníků a vyžádaly si 92 obětí na lidských životech. Dalších 72 horníků se poranilo nebo přiotrávilo zplodinami. Z úseku přímo zasaženého výbuchem se podařilo vlastními silami uniknout jen šesti horníkům. S následky nehody se důl potýkal po dlouhou dobu. Tato katastrofa měla v období první republiky co do počtu obětí smutný primát.

Účinky výbuchů zasáhly prostor od druhého po šesté patro

Důl Nová jáma v Lazích poblíž Orlové, později důl A. Zápotocký, poté závod Lazy, byl v době nehody v stoprocentním držení rodiny Guttmanů, kteří pod názvem Kamenouhelné závody Orlová vlastnili i další šachty v revíru.

Dne 20. května roku 1919 sfáralo na ranní směnu do celého dolu 345 osob, z toho 98 horníků do oblasti slojí Milan a Kazimír II. Explozi metanu v 12.30 hodin způsobila s největší pravděpodobností vyfouklá nálož při trhací práci v čelbě západní třídy ve sloji Kazimír II. na pátém patře. Rázová vzdušná vlna proběhla jednak k hlavnímu překopu pátého patra, jednak prorážkou vzhůru do čtvrtého patra. Tam se rozdělila.

Ohnisko následného výbuchu, který nastal po 45 sekundách, bylo někde mezi zhlavím svážné 111 a poruby ve sloji Kazimír II. Tento výbuch zapálil i zvířený uhelný prach. Účinky výbuchů byly zjevné od druhého po šesté patro. Kouře se hnaly až do vztažné jámy, takže jedovaté plyny výbuchů zasáhly i oblast větrní jámy 1 a ohrozily i další osazenstvo zbývajících částí dolu.

Při prvním vyprošťování vynesli 32 mrtvých

Výbuchy přímo zasáhly 164 horníků. Z úseku přímo zasaženého výbuchem, tedy z větrní, neboli výdušné jámy Veverka se podařilo vlastními silami uniknout jen šesti horníkům, kteří se šťastnou náhodou po poničení větrních objektů dostali do zkratových čistících větrů. Vyzkratování větrních proudů totiž rychle vyčistilo jejich únikové cesty od jedovatých a bezkyslíkatých zplodin výbuchu.

Z větrní jámy vystupoval černý dým. První práce se zaměřily na záchranu postižených horníků a jejich vyprošťování bylo velmi obtížné. Trvaly do středeční šesté hodiny ranní 21. května a záchranáři vyprostili 32 mrtvých.

Ranní směna zachránců však při dalších průzkumech objevila husté kouře za izolačními dveřmi ve východní třídě sloje Kazimír II na třetím patře. V té době už i strojník ventilátoru na Veverce hlásil, že se z ventilátoru valí kouř. Uzavření dolu přesto skončilo 24. května a po následující komisionální prohlídce všech hrází byl dne 25. května, tedy pátý den o neštěstí, v prostorách nedotčených výbuchem obnoven provoz.

Výbuch demoloval jámu a strhl kryt těžní věže. Nastal požár

Pětatřicet dní po katastrofě, tedy ve čtvrtek 26. června, došlo v 17.30 hodin na Nové jámě opět k výbuchu. Ten demoloval jámovou budovu větrní jámy 2, strhl kryt těžní věže a prošlehl difuzory. Hořelo jak na Veverce, tak na sousedních podnikových budovách. Unikající plyny hořely nad jámou ve sloupci, který byl až dvacet metrů vysoký.

Hrozilo, že se požár do půlhodiny přenese jámou do dolu a nastane další výbuch. Pod plameny požáru ve vysokém sálavém horku pracovníci smáčeli konstrukce těžních věží proudy vody, které ale byl nedostatek. Celý zásah trval osmnáct hodin. Také po tomto výbuchu nechala správa dolu všechny lidi z dolu vyfárat, ač se jeho vlivy v podzemí neprojevily. Další provoz obnovila až po uzavření jámy Veverka v ranní směně 28. června.

Až prvního února 1920 otevřela správa dolu „požárové“ pole a začal jeho průzkum a asanace. O den později vyprostili zachránci dalších dvanáct obětí z 20. května 1919 a při druhém otevření požářiště od 12. června 1923 do 28. května 1924 bylo vyproštěno dalších šest obětí.

Pětatřicet horníků má svůj hrob v dole, nepodařilo se je najít

Přes veškeré úsilí tehdejších záchranářů se v těžkých podmínkách nepodařilo všechny oběti vyprostit a dodnes je 35 horníků pohřbeno v dole, hluboko pod památníkem, který stojí v Lazích u vchodu na orlovský římsko-katolický hřbitov, symbolicky nad místem jejich odpočinku.

Po obětech při tomto důlním neštěstí zůstalo mnoho vdov, sirotků, a někteří zranění se už nevrátili na svá pracoviště, což mělo další sociální dopad na rodiny.

Katastrofa na Nové jámě v Lazích v květnu 1919 a další nehody na Salmě v srpnu 1920 s osmi oběťmi na životech upozornily na nebezpečí trhacích prací v dolech s nebezpečím výbuchu. Už v roce 1922 vznikla továrna v Semtíně u Pardubic, která zahájila produkci amonledkových i nitroglycerinových výrobků. Přesto právě nitroglycerinové výrobky způsobily v hornictví další nehody.

Dne 5. ledna 1924 explodovalo v podzemním skladu trhavin na dole Anselm v Petřkovicích 282 kilogramů výbušnin a výbuch smrtelně zranil čtyři osoby. Nedlouho poté, dne 19. března 1924 vyletělo do povětří povrchové skladiště výbušnin pro ostravsko-karvinský revír firmy Eruptiva v Heřmanicích u Ostravy. Nehoda si vyžádala tři oběti a tři další osoby poranila.

Chtěli zápar na Gabriele zlikvidovat třemi zděnými hrázemi

V sobotu 12. dubna 1924 čtvrt hodiny před polednem nastal na uzavřeném požářišti v dole Gabriela v Karviné výbuch, který si vyžádal patnáct obětí na životech. Další výbuch v následujícím dni znamenal katastrofu pro celý důl. Stalo se to necelého čtvrt roku po Leninově smrti.

Den předtím byl v ranních hodinách zjištěn v prostoru budoucí havárie takzvaný zápar se slabým výstupem kouřů v porubu v poměrně čerstvém závalu ve 29. sloji

Z celé oblasti bylo odvoláno na padesát pracovníků a báňský úřad rozhodl zjištěný zápar, tedy požár rychle zlikvidovat. Oblast měly uzavřít tři hráze. Stavbu jeden metr tlustých zděných hrází dokončilo devět dělníků s dvěma dozorci 12. dubna ve dvě hodiny ráno. Hráze byly uzavřeny s tím, že budou v další směně dotěsněny a zesíleny na tloušťku dva a půl metru.

Výbuch rozmetal hráze, způsobil závaly a zamořil část dolu

Před polednem však nastal v tomto uzavřeném požářišti k výbuchu. Ten rozmetal nově postavené hráze. Způsobil závaly v okolí a zamořil část dolu povýbuchovými zplodinami.

Výbuch nastal při dokončování nových hrází v podzemí, kde bylo zrovna 537 lidí. Na místě zabil jednoho dozorce a čtrnáct dělníků, dalších pět a jednoho dozorce zranil. Všichni ostatní vyfárali bez újmy na zdraví. Závodní sbor záchranářů ihned vyrazil k záchraně postižených. Záchranáři však vyprostili jen dva mrtvé a vyvedli šest zraněných. Ostatní byli zasypáni, jejich těla pohřbil zával.

Odpoledne záchranáři zjistili v místě výbuchu přítomnost CO a předpokládali další výbuch. Přesto důl rozhodl o obnovení porušené hráze. Oxid uhelnatý zjistili záchranáři i ráno 13. dubna. A u větrná jámy v druhém patře byl zjištěn hustý a černý kouř. Teplota ve výdušné jámě stoupala. Nakonec bylo nutno zastavit zahřátý ventilátor Rateau, jehož lopatky se začaly přehřívat.

Exploze srazila pětatřicetimetrovou těžní věž, další odmrštila

Báňský úřad nechal zastavit dva další ventilátory a rozhodlo se provětrat důl přirozeným větráním. A bylo rozhodnuto spustit ve výdušné jámě číslo 2 záložní větrák.

Než se tak však stalo, nastal rozsáhlý výbuch. Krátce po druhé hodině odpolední vyrazil ze vztažné jámy sloup ohně a kouře do výše tři sta metrů! Detonaci bylo slyšet v okruhu mnoha kilometrů. Síla exploze srazila k zemi pětatřicetimetrovou těžní věž a celá jámová budova ležela v troskách nad těžní jámou číslo II.

Jednu těžní věž vymrštil výbuch do vzdálenosti sto metrů a v okruhu několika desítek metrů způsobil značné škody na budovách kotelny, strojovny a třídírny. Hořící desky se rozletěly až do vzdálenosti jednoho kilometru a letící trosky zranily dalších osm pracovníků na povrchu dolu.

Exploze zbořila chladicí věž, budova důlního měřictví začala hořet a uvnitř byli zranění dva technici. Tlaková vlna rozbila okna a poškodila střechy domů v obci. V podzemí naštěstí nebyl při tomto výbuchu nikdo.

Za třináct měsíců nalezli a vyprostili těla mrtvých

Po několika hodinách padlo konečné rozhodnutí. Všech pět jam bude těsně pod ohlubní uzavřeno a vzhledem k značnému vývinu kouřových plynů a velké exhalaci se brzy oheň uhasí.

Horníci byli rozděleni na ostatní závody společnosti, na povrchu pokračovaly za přísných bezpečnostních patření asanace. Po obnovení těžby v západním poli dolu Gabriela se těžiště asanačních prací přesunulo na podzim roku 1924 do východního pole.

Přesně po uplynutí třinácti měsíců ode dne katastrofy tedy 12. května roku 1925, byla nalezena těla postižených a vyproštěna zpod závalů. Záchranné práce dosáhly míst původních tří uzavíracích hrází, které byly zcela rozmetány. Horníci je obnovili a tak 23. května 1925 likvidaci následků na dole Gabriela v Karviné dokončili.

Za dva roky už těžila Gabriela přes půl milionu tun uhlí

Přes obrovské škody měla tato důlní tragédie pro ostravsko-karvinský revír značný význam nejen jak postupovat při podobných situacích, ale bylo zde při likvidací použito zcela nových postupů. Významným pomocníkem pro záchranáře bylo použití nových typu dýchacích přístrojů Dräger s přídavnou ventilací. Poprvé také byly k uzavření všech jam použito utěsnění poklopy. Dříve se jámy zaplavovaly a zasypávaly.

Práce jak v dole, tak na povrchu postupovaly velice rychle, ale i se vší opatrností. Již v červnu roku 1925 byla dokončená výstavba nové těžní věže. V dole postupně byly otvírány hráze a následné zmáhání důlních děl vracelo vše do původního stavu. Jako základní příčinou neštěstí odborníci označili právě zápar se slabým kouřem v závalu porubu ve 29. sloji a následný výbuch.

V roce 1927 již Důl Gabriela v slezské Karviné vytěžil více než půl milionu tun uhlí. Pro zajímavost si ještě připomeňme názvy, jakými šachta prošla. V roce 1947 se název Gabriela změnil na důl UNRRA, v roce 1950 na důl Mír a od roku 1958 byl přidělen k Velkodolu 1. Máj jako závod 3. Od roku 1991 nesla Gabriela název Důl Darkov, od roku 2004 je uzavřená a stala se kulturní památkou České republiky.

Havárie klece v mokré jámě, odkud se čerpala darkovská sůl

Stejně jako v díle věnovaném hornickým neštěstím v Ostravě si připomeňme také jednu tragickou havárii, kterou tentokrát jako jednu z mála nezpůsobil výbuch metanu.

Jedná se o neštěstí, které mělo podobu pádu klece ve výdušné jámě PG II dolu Prezident Gottwald v Honí Suché, a stalo se dne 12. září 1974 v 6 hodin a 19 minut. Více než měsíc poté, co 8. srpna v USA americký prezident Nixon rezignoval v důsledku aféry Watergate a necelý měsíc poté, co ve Veletržním paláci v pražských Holešovicích vypukl obrovský požár, který způsobil škodu ve výši tehdejších 224 milionů.

Výdušná jáma PG II sloužila za provozu dolu pro těžbu hlušiny, dopravu základky, materiálu a jízdě lidí. Stvol jámy o průměru pěti metrů byl vyztužen tybinky a zdivem a vyhlouben do úrovně 650,3 m, do jámy byla zaústěna čtyři patrová náraziště.

Jáma byla velmi mokrá až do hloubky tří set metrů a voda z ní byla čerpána na povrch do solivaru, kde se z ní odpařováním získávala známá darkovská sůl.

Narážeč umožnil, aby do klece nastoupilo více lidí

Dvoupatrové těžní klece v těžní věži o celkové výšce 5,2 metrů sloužily pro dopravu celkem 28 osob nebo čtyř vozů hlušiny či uhlí. Klece držely lana o průměru 37,5 milimetrů. Povolená rychlost při těžbě a jízdě lidí byla deset metrů za sekundu.

K tragické nehodě došlo dne 12. září 1974 v 6 hodin 19 minut v době při dopravě pracovníků ranní směny do dolu. Jízda, při níž došlo k havárii, byla čtvrtou jízdou dolů do dolu v pořadí, první jízda se uskutečnila ráno v 5.50 hodin. Než osudná jízda dvoupatrové klece začala, připustil narážeč, který na jízdu dohlížel, aby do spodní etáže nastoupilo jednadvacet osob. Přitom povolený počet v jednom patře klece byl jen čtrnáct lidí. A tak do klece nastoupilo celkem 34 horníků.

Strojník uvedl těžní stroj do chodu a klec sjížděla rychlostí deset metrů za sekundu, zatímco druhá klec, prázdná, vyjížděla ze čtvrtého patra. Když klec sjela asi 250 metrů dolů, uslyšel strojník zadunění a na rychloměru zpozoroval nadměrný pokles rychlosti. Proto ihned zastavil těžní stroj.

Ze čtyřiatřiceti pracovníků osm zemřelo, dvaadvacet se zranilo těžce

Vzápětí mu však telefonoval narážeč z náraziště 38. sloje a hlásil, že klec přejela přes náraží a že její těžní lano se utrhlo. Prázdná klec jedoucí vzhůru zůstala stát podlahou spodní etáže pět metrů nad nárazištěm druhého patra. Přetížená těžní klec se s lidmi jela prakticky volným pádem a zastavila se až na nárazníkovém roštu ve volné hloubce jámy pod úrovní čtvrtého patra, ačkoliv brzdný mechanizmus byl částečně v činnosti. Tedy v hloubce 382 metrů.

Silný a prudký náraz klece na nárazníkový rošt spodní etáž klece deformoval tak, že se její výška nárazem snížila pouze na 80 centimetrů. Z čtyřiatřiceti pracovníků, kteří v kleci jeli, utrpělo osm smrtelné zranění, dvaadvacet se zranilo těžce a čtyři utrpěli lehčí zranění. Jen jeden byl bez mechanických poranění. Velkým štěstím bylo, že den předtím byla odčerpána voda z jámové tůně, jinak by byly následky neštěstí ještě horší.

Mezi postiženými byla například téměř celá ranní parta razičů předáka Machů. Někteří ze zraněných z horní etáže sami vylezli na čtvrté patro. Například V. Zajíček se zlámanýma nohama a revírník B. Kocur, přestože měl poraněnou páteř, informovali ihned o nehodě dispečera.

Žijící účastníci tragédie si začali říkat „parašutisti“

V zdeformované spodní etáži klece však bohužel nalezli smrt Lubomír Hlinka, Josef Kluziok, Josef Melichar, Jan Kubaczka, František Machů, Miroslav Božoň, Miroslav Bohm a Jan Šadlák.

Většina zraněných pokračovala po vyléčení v práci na šachtě. Žijící účastníci této tragédie se u příležitosti jejího výročí vždy setkávají a s odstupem doby si začali říkat „parašutisti“. Na ohlubeň dnes už zlikvidované jámy PG II byla umístěna pamětní deska.

Lano se utrhlo ve 256,5 metrech hloubky a klec ujela brzděným volným pádem až k nárazníkovému roštu dráhu, která měřila 390 metrů. Odborníci zjistili, že se lano přetrhlo v jámovém komínu ještě jednou, když se jeho utržený konec zachytával o jámovou výstroj.

Lano klece prožrala koroze, proto se utrhlo

Průvodnice klece byly po celé délce rozštípané, polámané nebo jinak poškozené či utržené. Šetření nehody prokázalo, že příčinou přetržení šestipramenného lana bylo nadměrné snížení jeho nosnosti. A to tam, kde na lano působila hluboká koroze drátů. Ty zkorodovaly v silně agresivním prostředí v jámě, ale také přímým účinkem agresivní mineralizované vody sodnochloridového typu, která v jámě smáčela lano.

Chloridy způsobily korozi drátů i uvnitř konstrukce lana. A koroze poté způsobila tak velký úbytek průřezu lana, že se lano v osudnou chvíli přetrhlo. Lano se přetrhlo v bezprostřední blízkosti místa, kde byly týden před havárií zjištěny tři viditelné lomy drátů.

Nehoda klece se stala také na dole ČSA v roce 1999

Vyšetřování tragické nehody však zjistilo závažné porušení bezpečnostních předpisů a instrukcí pro narážeče u těžních zařízení a dohlížitele při řádné jízdě a instrukcí pro pracovníky pověřené prohlídkou a údržbou jam a těžních zařízení. Společným jmenovatelem byla nedůsledná a nekvalitní prohlídka těžních lan. Odpovědní pracovníci nevěnovali potřebnou pozornost kontrolám a dokonce neprovedli ani předepsanou šestitýdenní prohlídku lana, kterou měli v době před nehodou provést.

Tuto havárii připomněla téměř po čtvrtstoletí další podobná, kdy v pondělí 15. listopadu 1999 přejela klec pod úroveň jedenáctého patra v jámě číslo 3 závodu Jan – Karel dolu ČSA v Karviné a 45 horníků se při této nehodě zranilo.

Tragické havárie zažil v sedmdesátých letech i důl Staříč

Dvě tragické havárie postihly v letech 1975 a 1976 také důl Staříč. První nastala v sobotu 22. února 1975 asi v 5.40 hodin v závodě 2 dolu Staříč v oblasti sloje R1. Výbuch metanu si vyžádal jedenáct obětí na životech a další horníky zranil. Následné požáry zlikvidovalo uzavření rozsáhlého prostoru hrázemi. Havarijní stav skončil 30. července a asanace dolu pak trvaly až do konce roku 1976.

A právě 30. prosince roku 1976 k dalšímu výbuchu metanu. Stalo se tak po 17. hodině ve východní části třetího pole závodu 3 v Chlebovicích. Tady si výbuch metanu vyžádal 43 obětí na životech a zranil další dva horníky. Všichni pohřešovaní horníci byli záchranáři nalezeni a vyproštěni během ranní a odpolední silvestrovské směny.

Výbuchy metanu otřásly i Doly Čs. Armáda, Doubrava a Barbora

O necelé tři měsíce později vybuchl metan a uhelný prach v úterý 22. března 1977 čtvrt hodiny před osmou hodinou večerní v závodě II Dolu Čs. Armáda v Karviné. Následkem exploze v dole zahynulo 31 horníků, čtyři byli zraněni těžce a deset horníků si odneslo lehká zranění.

Důl Doubrava v Orlové-Doubravě se stal dějištěm dalšího neštěstí 7. května roku 1985. Výbuch tam nastal v oblasti 37. sloje v první kře dobývacího prostoru. Havárie si vyžádala pětadvacet lidských životů. Devět dalších horníků výbuch zranil.

Výbuchy nepřestaly ani po listopadu 1989. Ve čtvrtek 18. října roku 1990 nastal výbuch metanu v závodě Barbora dolu 1. máj v Karviné a to v oblasti páté kry. Výbuch zasáhl pracoviště ve sloji Prokop a havárie si vyžádala třicet obětí na životech, dva horníky zranila těžce a dalších sedm horníků utrpělo méně závažné úrazy. Poslední oběť záchranáři nalezli až 191. den náročných záchranářských prací.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.