Fajront! Když Ostravsko zavalili lidé z Haliče. Jsme jejich potomky?

​Dnes se v seriálu Fajront podíváme na specifickou součást hornictví na Ostravsku. Na to, jak velký vliv na další rozvoj Ostravska měli lidé přicházející z Haliče.

Mnozí z nás Ostraváků si totiž neseme jejich geny v sobě, ač si to možná neuvědomujeme nebo nepřipouštíme. Vždyť kolik našich předků přišlo do Ostravy za prací a kolik z nás má původem polské příjmení.

Největší část nově příchozích pracovních sil v období konjunktury hornictví totiž na Ostravsku v letech 1867 až 1873 představovali Haličané. Ti se do Ostravy doslova valili, dostávali se sem například prostřednictvím verbířských agentur, které je za provizi odesílaly jednotlivým důlním společnostem. U společnosti Severní dráha Ferdinandova tato provize činila tři zlaté za osobu.

V Krakově působila také speciální vystěhovalecká organizace Polskie Towarzystwo Emigracyjne, která prováděla nábory nekvalifikovaných dělníků pro ostravské doly. Až polovina příchozích nádeníků se ale brzy zase vracela zpět, třeba proto, že fyzicky nezvládali těžkou a nebezpečnou práci v dole, nebo byl jejich cílem pouze rychlý výdělek většího množství peněz a návrat k opuštěnému hospodářství.

I přes nadměrnou fluktuaci zaměstnanců, která s tím byla spojena, se tento systém těžařům vyplácel. Pracovníci z chudých východních krajů byli totiž ochotni pracovat i za nižší mzdu, čímž se ostravským dolům snižovaly výrobní náklady.

Z vlaku se vyhrnuli Haličané s kufry, za nimi židé s ranci

Kolem roku 1900 v Moravské Ostravě a okolí přibližně téměř šedesát procent osádek dolů a koksoven tvořili přistěhovalí dělníci, z toho pětačtyřicet procent tvořili Haličané.

„Zavířilo to, zašumělo, zasupělo a zvlnilo vzduch. Zbujně, vztekle zasupěl vlak a jako by spurně se vzepřel za mostem přes Odru, než vjel do nádraží ostravského. Jediný pohled na vlak vysvětlí nám všecko. Napřed se vyhrnulo asi šedesát haličských dělníků s dřevěnými kufříky, a za nimi vylézali s ranci a v dlouhých kaftanech vychrtlí, vyhublí, skoro jen kůží potažení „polští židé“.

Takto zachytil příjezd haličských dělníků do Ostravy místní spisovatel a novinář František Sokol-Tůma, který ve sém pětidílném románu V záři milionů, který vznikl před první světovou válkou, zachytil i život v Ostravě ve druhé polovině 19. století.

Tehdy se těžký průmysl na Ostravsku rozvíjel dosud nevídaným tempem a Moravská Ostrava se stala jednou z nejvýznamnějších hospodářských oblastí v celé habsburské monarchii. Je to patrné na rapidně zvyšujícím se potu obyvatel města, který způsobila především migrace nových obyvatel.

Příval lidí z Haliče na Ostravsko trval čtyřicet let

V roce 1843 žily v Moravské Ostravě necelé dva tisíce obyvatel, ale v roce 1869 už to bylo téměř sedm tisíc obyvatel. V roce 1880 už to bylo téměř třináct a půl tisíce lidí, o deset let později přes devatenáct tisíc, v roce 1900 měla Moravská Ostrava už třicet tisíc obyvatel a o deset let později už 36 754 obyvatel.

Foto: Archiv

Jak bouřlivě rostl průmysl v Ostravě a okolních obcích jako Vítkovice, Zábřeh či Hrabůvka a Slezská Ostrava, tak byl již v padesátých letech 19. století cítit nedostatek pracovníků. Řešením se stal jejich dovoz z jiných míst monarchie. První zásobárnou se stalo bezprostřední okolí Moravské Ostravy v rozsahu deset až třicet kilometrů od města, tedy z Těšínska, Frýdecka či Opavska.

Tento pramen však koncem šedesátých let 19. století vyschl a tak se okruh migrantů rozšířil na Těšínské a Pruské Slezsko, v menší míře na Čechy a Moravu. Počátkem sedmdesátých let pak přibyl proud migrantů z Haliče, který neustal až do prvního desetiletí minulého století.

Haličané utíkali z domova, kde vládl středověk

Popisuje to v publikaci Člověk v Ostravě v XIX. století historička ředitelka Archivu města Ostravy Hana Šústková. Tato migrace byla pro Ostravu a její okolí vůbec nejvýznamnější.

Haličané Ostravu dávno znali. Hnali přes ni už od středověku svůj dobytek na trhy do Opavy nebo Uher a dodávali své maso i ostravským řezníkům. Dosti zaostalá Halič byla schopná nabídnout velké množství hovězího dobytka a vepřů, ovčí příze nebo surové vlny. O ty měly slezští kupci zájem a s patřičným ziskem je přeprodávali moravským, českým a rakouským obchodníkům.

Ostrava byla také významným odbytištěm haličských zemědělských produktů. Centrem nového spontánního obchodu se stalo tržiště na polskoostravském Zámostí, přímo naproti Moravské Ostravě.

Kvůli Haličanům vznikla v Ostravě i první veřejná hospoda

Právě kvůli přílivu cizích obchodníků a haličských honáků a formanů s vlnou tak vznikla v Moravské Ostravě v roce 1777 i první veřejná hospoda, ale i nová císařská silnice, stavěná však s přestávkami do roku 1804 téměř třicet let. Právě kvůli nové silnici císař František II. v červenci roku 1782 udělil Ostravě dva nové výroční trhy na vlnu, len a přízi.

V polovině ledna roku 1795 také schválil, že se dobytčí trhy ze Zámostí v Polské Ostravě mohou přestěhovat na moravskoostravskou stranu. Tam jim radní vybrali tu nejlukrativnější polohu, a to hlavní náměstí se zděnými řeznickými krámy

Císařská silnice vedla k dřevěnému mostu přes Odru mezi Novou Vsí a slezským Svinovem na jedné straně a na straně druhé k tehdy novému dřevěnému mostu přes řeku Ostravici hned za Kostelní bránou na straně druhé. Tehdy se dokonce Moravská Ostrava na určitou dobu stala důležitou přepřahací stanicí na trase poštovního spojení z Brna a Olomouce přes Opavu do Těšína.

První přicházeli zkušení horníci ze solných dolů z Wieliczky

V prvním desetiletí 19. století, tedy v počátcích dolování černého uhlí, majitelé dolů v Moravské a Polské Ostravě zvali na pomoc zkušené horníky ze solných dolů z Wieliczky. Na Ostravsko se za prací začali v těchto prvních fázích hornického průmyslu stěhovat lidé z vesnic na Těšínsku, Frýdecku, Opavsku, ale také z dalších zemí monarchie a i z ciziny.

Rytina Josefske jámy na Slezské Ostravě, okolo roku 1850. Foto: Archiv

Avšak nejpodstatněji ovlivnila život a úroveň Ostravska migrace, která přišla právě z polské Haliče. Špatná ekonomická situace domoviny Haličanů a relativní blízkost ostravské průmyslové oblasti i dobré vlakové spojení způsobily, že se na cestu za lepší budoucnosti vydávaly z Haliče do Ostravy zástupy budoucích horníků a hutníků často i s celými rodinami.

„Skutečný příval Haličanů na Ostravsko však vypukl až v šedesátých letech a kulminoval v osmdesátých letech 19. století,“ uvádí historička Hana Šústková.

V haličském zemědělství panovaly i po zrušení poddanství v roce 1848 stále středověké poměry. Pro polské velkostatkáře pracovali poddaní z Haliče téměř zadarmo, snad jedinou výjimkou bylo zřízení lihovarů, které alkohol z brambor a obilí rychle zaplatil. „Vzhledem k tomu, že panstvo často zaměstnance velkostatků vyplácelo místo peněz naturáliemi, tedy levným alkoholem, rozšířil se mezi vesničany v Haliči v nebývalé míře alkoholismus nejtěžšího kalibru,“ popisuje historička.

Lidé v Haliči propadali alkoholu a lichvářům

V případě, že nadměrnému pití alkoholu propadla i rolníkova žena, nestačil jejich skromný příjem na živobytí a hospodářství. Museli pak nakupovat u vesměs židovských obchodníků, kteří sice byli ochotni prodávat i na úvěr, avšak jejich úroky byly často lichvářsky vysoké. Jejich sazba většinou kolísala mezi dvaapadesáti až sto čtyřmi procenty půjčené sumy.

Neutěšené ekonomické poměry hnaly Haličany mimo Halič. Od padesátých let 19. století začala první velká vystěhovalecká vlna Haličanů do USA a trvala až do počátku 20. století. Další emigranti z Haliče mířili do Německa, avšak proud vystěhovalců směřoval především do Hornoslezské uhelné pánve. Hlavním cílem se v první vlně stala především Moravská Ostrava. Definitivní tečku za imigrací Haličanů udělala až první světová válka.

Haličané mířili na Ostravsko za penězi, mnoho jich tam ale zůstalo

Mnoho Haličanů přišlo do ostravských podniků proto, aby si tam vydělalo dost peněz pro nákup zemědělské usedlosti ve své rodné vesnici. Počítali tedy, že se po čase vrátí domů. Často si to ale z mnoha důvodů rozmysleli, třeba proto, že se na Ostravsku oženili s místními rodačkami a založili rodinu tady. „Pro Ostravu také hovořila její geografická blízkost a přímé vlakové spojení s Krakovem. Ušetřit nebo půjčit si na jízdenku do Moravské Ostravy bylo rozhodně snazší než zaplatit za lodní lístek do Ameriky,“ podotýká šéfka Archivu města Ostravy Hana Šústková.

Další výhodou byla jazyková blízkost polštiny a ostravského nářečí, tedy laštiny. Nábor nových horníků na Ostravsko prováděli také štajgři pocházející z Haliče, které vyslalo vedení dolů.

Převážná většina dělníků v ostravských dolech byly nekvalifikované pracovní síly. Ostatně jejich pracovní zařazení ani žádnou odbornost nevyžadovalo. Přibližně polovinu horníků v dole totiž tvořili takzvaní vozači bez nutnosti vzdělání. Jen pár procent osádek dolů připadalo na kvalifikované síly, jako byli zedníci, tesaři, kováři, zámečníci, elektrikáři.

Horníci brali slušné platy, měli i zdravotní a sociální zajištění

Počet horníků neustále rostl a horníci byli jediní dělníci, kteří nepocítili důsledky ekonomických cyklů. U stálých a specializovaných pracovních sil se začínaly v průběhu druhé poloviny 19. století objevovat až dvanáctihodinové směny, na konci 19. století pak pod sílícím tlakem dělnických organizací byla pracovní doba zkrácena na deset a půl hodiny. Mnozí horníci také vydělávali více než nižší administrativní úředníci, to se však týkalo pouze rubačů, ve srovnání s nimi měli vozači až o 40 procent nižší mzdu. Reálné mzdy však v hornictví až do první světové války rostly.

Polská Ostrava, Zámostí. Foto: Archiv

Stagnaci nominálních mezd vyvolala ale strojová mechanizace těžby. Horníci však měli na rozdíl od jiných dělnických profesí také základní zdravotní a sociální zabezpečení. To bylo zajišťováno pomocí bratrských pokladen, založených na starší tradici hornických bratrstev, jejichž znalost si sebou na Ostravsko přinášeli kvalifikovaní horníci z jiných revírů.

Díky Haličanům rostly počty obyvatel vsí kolem Moravské Ostravy

Hlavním „konzumentem“ pracovních sil valících se z Haliče se stal ostravsko-karvinský revír, tedy jeho moravskoostravské a polskoostravské doly a také doly kolem Karviné. Převážná část přistěhovalců přitom mířila zejména do Moravské Ostravy, Přívozu, Vítkovic a Mariánských Hor. Od devadesátých let 19. století se jejich významný počet usazoval také v Polské Ostravě a v obcích Muglinov, Radvanice a především Michálkovice.

V Moravské Ostravě, Přívozu, Vítkovicích, Zábřehu, Polské Ostravě a v Čertově Lhotce, která se dnes jmenuje Mariánské Hory, tak při sčítání v roce 1880 žilo 30 697 obyvatel. O dvacet let později v roce 1900 však už 94 141 obyvatel! Naprostá většina nových obyvatel přitom přišla z Haliče.

Haličané byli v dolech schopni pracovat za méně než jiní

Až neuvěřitelný byl populační vývoj bývalých samostatných obcí a vesnic kolem Moravské Ostravy, ze kterých vznikala ostravská městská aglomerace. Od druhé poloviny 19. století díky překotné industrializaci velice bouřlivý. Podle sčítání lidu z roku 1880 žilo na území této aglomerace 41 a půl tisíce obyvatel, o třicet let později, v roce 1910, činil absolutní přírůstek obyvatel v letech 120 tisíc obyvatel, což je nárůst o 290 procent.

Tato populační dynamika je v kontextu českých zemí naprosto unikátní. Rekordní vzestup lidnatosti v letech 1880 až 1910 zaznamenaly především Vítkovice, kde počet obyvatel vzrostl o 794 procent, dále Mariánské Hory, dříve Čertova Lhotka, kde počet obyvatel stoupl o 2 239 procent nebo Zábřeh nad Odrou, kde vzrostl o 782 procent. Ne, to nejsou překlepy na číselné klávesnici. Samotná Moravská Ostrava zaznamenala nárůst obyvatel „pouze“ o 173 procent.

Haličané však také způsobili, že horníkům na Ostravsku v sedmdesátých letech 19. století stagnovaly relativně vysoké dělnické mzdy. A to právě proto, že přistěhovalci byli ochotni v tvrdých podmínkách dolů, hutí a koksoven pracovat za mnohem nižší plat než čeští a němečtí horníci.

Do hutí se nehrnuli, byli slabí a mnozí negramotní

A jak život takového Haličana na Ostravsku vypadal? Zpočátku se sem stěhovali především jednotlivci, hlavně mladíci ve věku patnáct až osmnáct let. Práci našli rychle, především v dolech a ve stavebnictví, hlavně jako nekvalifikovaní pracovníci.

Synagoga. Foto: Archiv

„Prosadit se v hutním průmyslu však bylo po převážnou většinu těchto mládenců nemožné. Jejich zdravotní stav byl často tristní, podepsaly se na nich katastrofální podmínky, v nichž žili po generace. Haličané byli často malého vzrůstu a špatně vyvinutého svalstva,“ uvádí Hana Šústková. „Druhým hendikepem haličských přistěhovalců bylo, že mnozí byli negramotní, bez jakéhokoliv rozhledu a jen malá část z nich uměla alespoň číst.“

Ostatně tato skutečnost nepříznivě do budoucna ovlivnila celkovou kulturní a vzdělanostní úroveň v Ostravě a okolí. Naopak na práci v dolech i tyto fyzicky slabé jedince přijímali. Stávali se z nich táčníci, vozači a když jim bylo kolem pětadvaceti let, tak i rubači. Někteří se dokonce s potřebnou kvalifikací stali i štajgry.

Někteří Haličané tvrdou práci v dolech nevydrželi a odešli

Jen asi pět procent osádek dolů připadalo na kvalifikované síly, takzvané profesionisty. Což byli zedníci, tesaři, kováři, zámečníci, elektrikáři. Někteří lidé z Haliče však nápor těžké práce nevydrželi a z dolů odešli nebo si našli lehčí práci na povrchu.

Horníci v 19. století však za své peníze doslova dřeli. U stálých a specializovaných pracovních sil se začínaly v průběhu druhé poloviny 19. století objevovat až dvanáctihodinové směny, aby měli podle horního zákona mezi jednotlivými směnami alespoň osm hodin odpočinku. Na konci 19. století pak pod sílícím tlakem dělnických organizací byla pracovní doba zkrácena na deset a půl hodiny.

Takže volný čas dělníků se prodloužil na čtyři až pět hodin denně, což jim umožnilo více se zapojit do spolkového života a volnočasových aktivit. Horníci však vydělávali více než nižší administrativní úředníci, to se však týkalo pouze takzvaných rubačů.

Růst spotřeby uhlí kvůli velké výstavbě železnic způsobil, že doly lákaly nové horníky na zvýšené mzdy, které rostly až do krize v roce 1873. Horníkům doly také nabízely levné ubytování v noclehárnách, zvaných kasárna, bydlení v koloniích a možnost drobného hospodaření.

S nebývalými mzdami sklouzli do polosvěta putyk a nevěstinců

V osmdesátých a devadesátých letech 19. století se na Ostravsko začaly přistěhovávat celé rodiny. Od svých známých či příbuzných, kteří se v Ostravě usídlili nebo se z ní vrátili, se dozvěděli, že tam mohou začít nový život. Spolu s nimi přicházeli na Ostravsko i haličští židé. Ti se stejně jako ve své domovině i tady uplatnili jako obchodníci, kořalečníci nebo lichváři.

Příchod do velkého průmyslového města byl pro mnohé Haličany šokem. Ač vzdálenost Haliče a Ostravy činila asi osmdesát kilometrů, civilizačně byl rozdíl staletí. Mnozí si neuměli ani představit, že se jinde mluví jinak než polsky, mnozí neuměli unést svobodu a relativní dostatek peněz.

„Sklouzli tak do polosvěta ostravských putyk, kořalen a nevěstinců. Přišli o práci, protože neměli zájem o každodenní dřinu a stali se součástí takzvaného lumpenproletariátu,“ uvádí Hana Šústková.

V jednom pokoji bez koupelny žilo i patnáct lidí

Takový příval obyvatelstva znamenal samozřejmě nouzi o byty. Na přelomu 19. a 20. století tak stál byt o jediné místnosti čtvrtinu průměrné mzdy. To vedlo k přeplněnosti bytů, protože haličské rodiny byly velmi početné. Navíc často přibíraly další podnájemníky, aby ušetřily na výdajích na bydlení.

Foto: Archiv

A tak se stávalo, že počet nájemníků jednoho pokoje bez koupelny a se záchodem na chodbě nebo ve dvoře domu kolísal mezi osmi až patnácti lidmi! V jedné posteli, byla-li k dispozici, se vystřídali i tři nocležníci. „Není divu, že při epidemiích cholery nebo břišního tyfu, které byly koncem 19. století celkem běžné, se oběťmi stávali především dělníci. Navíc Haličané měli chabé hygienické návyky. S každodenním mytím rukou a obličeje nejlépe ráno a večer se většinou seznámili až v Ostravě,“ dodává ředitelka Archivu města Ostravy.

Vesničani z Haliče pěstovali zelí a brambory, v chlívku chovali pašíka

Situace se zlepšila až se stavbou hornických kolonií. Ty měly podobu vícepatrových domů, ale i domků s malou zahrádkou. Především po takovém bydlení toužili Haličané, zvyklí na venkovský způsob života. Mohli si sami pěstovat zelí a brambory, v chlívku vykrmit prase a chovat několik slepic.

„Haličští venkované totiž znali z dřívějška často jen brambory a zelí, maso měli v jejich doslova středověké domovině na stole jen opravdu výjimečně, pokud vůbec. A nechtěli to moc měnit, přestože vedení závodů organizovala pro ženy horníků i různé hospodyňské kursy. Změna nastala až s druhou generací Haličanů, tedy s těmi, kteří už se v Ostravě narodili nebo sem přišli jako děti,“ uvádí Hana Šústková.

Týden utráceli vydělané peníze, tři týdny žila rodina na dluh

Přednost při získávání domků se zahrádkami však měli zejména dlouholetí dělníci, kteří nedělali „potíže“. Tedy neangažovali se ve vznikajícím socialistickém hnutí. Byli to neúnavní dříči, kteří vlastně ani nechápali požadavky českých a německých horníků na zvyšování mezd a zlepšování pracovních podmínek. Z domova byli totiž zvyklí na mnohem horší zacházení a větší bídu. Proto také rádi vzali i takovou práci, kterou se jiným za takovou mzdu nechtělo vykonávat. Tím snižovali cenu práce a vysloužili si tak od ostatních dělníků jiných národností nenávist.

Přitom valná většina Haličanů „brala“ za měsíc tolik peněz, s jakými se doma nesetkala za celý rok. Měli však problém s takovými penězi hospodařit tak, aby vyšli do další výplaty. Po letech odříkání si mohli najednou koupit spoustu věcí. „A tak mnozí hned po výplatě utráceli těžce vydělané peníze v Ostravě za nejrůznější hlouposti, a pak žila celá rodina další tři týdny na dluh u židovského kupce,“ popisuje historička Hana Šústková.

Propadli kořalečnímu moru, řešili to lékaři až z Vídně

Haličané také propadali alkoholu, často to byly i celé rodiny včetně žen. Vídeňský lékař Rudolf Wlassak sepsal v roce 1901 důkladnou zprávu o kořalečním moru v Ostravě, která dodnes leží v ostravském archivu města. V Ostravě podle Rudolfa Wlassaka před noční šichtou běžně chodila do výčepů až čtvrtina havířů. A po vyfárání jich běžně mířila do hospod dokonce polovina.

No a v den výplaty šli do výčepu prakticky všichni. „Postavíme-li se do blízkosti šachty v den výplat, uvidíme toto: v celých zástupech ubírají se horníci se svými mzdami do okolních výčepů. Často vidíme, jak se do velké sklenky piva vlévají jedna až dvě sklenky rumu. Jak obvyklé to je, vyplývá z toho, že tento smíchaný nápoj má vlastní jméno - pivo se špekem,“ popisoval vídeňský lékař.

Koncem 19. století se proto vedení dolů a dalších podniků rozhodla vyplácet mzdu jednou týdně, aby hornické i dělnické rodiny mohly jednodušeji a lépe vycházet s penězi.

Němec dává práci, Němec poroučí. Hlásili se proto k Němcům

Přestože Haličané měli na Ostravsku možnost už své děti posílat do obecných českých, německých a později i polských škol, většina rodičů přikládala vzdělání jen velmi malý význam. Stačilo jim, aby se děti naučily číst, psát a počítat. Potom se měly stejně jako jejich otcové vydat na dráhu horníků, v lepším případě hutních dělníků. Dokonce i dívky rodiče posílali pracovat do závodů.

Těžký průmysl totiž vytvořil také mnoho pracovních míst i pro ženy. Nemusely sice přímo do rubání, ale pracovaly na povrchu v uhelném prádlu, či jako pomocné síly v koksárenství. Uhelným prádlem se nazývala úpravna uhlí, v niž se pomocí vody propírá na bubnových nebo rovných sítech surové uhlí a třídí se na uhlí a hlušinu. Toto propírání lze urychlit tlakovým vzduchem přiváděným pod síta.

Haličané se také neradi hlásili k tomu, že jsou Poláci. To slovo se jim pojilo s nenáviděnými velkostatkáři. Proto se raději hlásili k Čechům a ještě více k Němcům. „Vycházeli z jednoduché rovnice – Němec dává práci, Němec poroučí. A když to žádá, budeme se k nim hlásit,“ vysvětluje historička Hana Šústková.

Ač jich mnoho přišlo, zanechali po sobě málo

Ředitelka Archivu města Ostravy Hana Šústková upozorňuje, že osudy jednotlivých haličských rodin lze dnes jen těžko podrobně popsat. „Je ironií osudu, že Haličané, ač přišli do Moravské Ostravy a okolí v tak vysokém počtu, zanechali po sobě tak málo. Historiky tak čeká ještě mnoho práce, aby bylo možné vytvořit mikrohistorický obraz haličských rodin. Dnes už je na to pozdě, protože přímí svědkové příchodu a počátku života prvních Haličanů na Ostravsku už nežijí a je otázkou, do jaké míry se vědomí haličských kořenů zachovalo u jejich potomků,“ říká historička.

Musíme se tedy spokojit pouze s prameny v archivech, s dobovým tiskem a jinými dokumenty, třeba matrikami. Tam najdeme především data a záznamy o jednotlivých lidech, vnitřní atmosféra rodin, jejich starosti a radosti nám však zůstávají spíše skryté.

Přesto si představme alespoň několik Haličanů. Například Wojciech Adalbert Haberkiewicz se narodil 13. července roku 1874 v rolnické katolické rodině v Solanowicích v okrese Podgórze. Jako dítě se s rodiči a početnými sourozenci přestěhoval do Polské Ostravy. Jeho otec nastoupil na šachtu, kde začal pracovat i Wojciech, když dosáhl patnácti let.

Bez nich by Ostrava nebyla tím, čím je. Znamenali však degradaci kulturní úrovně

V srpnu roku 1900 si Wojciech vzal v polskoostravském kostele za ženu Marii Kozakovou, dvacetiletou katoličku, která stejně jako on pocházela z Haliče. Narodila se ve wieliczském okrese v obci Czarnochowice. Také ona byla potomkem horníka, který přišel do Ostravy.

Mladí manželé se usadili trvale v Radvanicích, kde se jim tak narodily všechny děti, tedy dva synové a dvě dcery. V roce 1928 obdrželi v Radvanicích domovské právo.

Podobně na tom byl i Józef Aniol, koksárenský dělník, narozený v roce 1876 a pocházející z vesnice Wiśnicz Stary v okrese Bochnia. V roce 1912 se oženil, jeho manželkou se stala Viktorie Jakubowska, narozená v roce 1878 v Krzyszkowicích, okres Wieliczka. Vzal si ji až dva roky poté, co přivedla na svět jejich jediné dítě, dceru Josefínu. Usadili se nejprve v Hrabůvce, poté se přestěhovali do Přívozu a v roce 1931 získali moravskoostravské domovské právo.

Zhodnotit přínos Haličanů Ostravsku je podle ředitelky Archivu města Ostravy Hany Šústkové úkol nelehký. „Bez jejich práce by hospodářský růst, jaký zdejší region v 19. století zažil, byl jen těžko možný. Počet těchto emigrantů zásadně ovlivnil demografický vzhled Ostravy a jejího okolí. Ale cena za tento růst byla vysoká. Klesla celková kulturní úroveň a velice dlouho trvalo, než se podařilo odstranit alespoň ty nejkřiklavější problémy, jakým byl například analfabetismus. A určitá forma této degradace kulturní úrovně se vleče s Ostravou vlastně dodnes,“ říká historička.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.