Fajront! Tragédie v Dole Dukla a vzpomínky těch, kdož přežili

​Dnes si v seriálu Fajront připomeneme jednu z největších důlních katastrof v historii českého hornictví po druhé světové válce. Stala se začátkem prázdnin v létě roku 1961, konkrétně v pátek 7. července na Dole Dukla v Dolní Suché u Havířova.

Rozsáhlý požár si vyžádal celkem 108 obětí na lidských životech. Vznikl ve třetím patře v jedenácté sloji, kde jeden z horníků nevědomky spustil pásový dopravník a ten se po nějaké době třením vzňal a oheň přeskočil na dřevěnou výztuž sloje. Pak už se rychle šířil.

Požár likvidovalo na sedm stovek záchranářů z celého ostravsko-karvinského revíru. Při jeho hašení se použilo třicet tisíc pytlů s pískem a k zamezení obsahu kyslíku v dole také dusík.

Mimořádně velký rozsah důlního neštěstí a opravdu velký počet obětí způsobil souhrn mnoha nepříznivým okolností, zejména však zanedbání základních povinností při provozu pásových dopravníků. Svou roli hrál i liknavý a nesprávný postup zaměstnanců i členů vedení dolu při zpozorování prvních příznaků ohně.

Neštěstí se stalo v novém městě pojmenovaném po havířích

Vydejme se tedy po dvaašedesáti letech opět na místo, kde se toto otřesná událost stala a připomeňme si, co všechno se při ní událo. A vzpomeňme také s některými pamětníky, jak toto neštěstí vnímali a jak se podepsalo na jejich životech.

Jáma v Dolní Suché v Havířově vznikla jako Jáma císaře Františka Josefa v roce 1905 východně od Nové jámy v Orlové-Lazích. Založila ji rodina Gutmannů a spolu s doly Nová jáma, Hlavní jáma, Žofie a koksovnou Lazy ji spravovalo ředitelství Kamenouhelných závodů Orlová-Lazy v Doubravě. Od roku 1918 nesl důl jméno Jáma Suchá a od října 1949 se jeho název změnil na Důl Dukla.

Foto: Archiv Magazínu PATRIOT

Koncem čtyřicátých let minulého století začala výstavba nového hornického města, které dostalo název Havířov a stalo se nejmladším městem republiky. Pouhých šest let od pojmenování tohoto města po havířích došlo na havířovském Dole Dukla k největší důlní tragédii ve 20. století v Československé republice, kdy na následky udušení a otrávení oxidem uhelnatým vzniklým při požáru pásového dopravníku zemřelo v podzemí Dolu Dukla celkem 108 horníků.

Nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu bylo 56 let.

Větší tragédie zažily jen Doly Nelson III, Důl Marie a Důl Františka

Větší tragédií byl v minulém století jen výbuch na Dole Nelson III dne 3. ledna v roce 1934 v katastru města Osek u Mostu v severních Čechách, při kterém po proboření hráze a následném výbuchu uhelného prachu zahynulo 144 horníků. Smrt v Dole Nelson III našlo celkem 140 horníků, dvě osoby v troskách a poslední dvě osoby při záchranných a vyklízecích pracích.

Vůbec největší důlní katastrofa se v historii hornictví na českých územích stala na konci 19 století, přesněji 31. května roku 1892 na Dole Marie v Příbrami, kdy při požáru vzniklém ve vtažné jámě zahynulo 310 horníků. V roce 1894 zase na Dole Františka, tedy dnešním poli Dolu ČSA v Karviné, zahynulo při požáru a následném výbuchu metanu a uhelného prachu 235 horníků.

Odvolání havířů z ohroženého místa bylo považováno za sabotáž

Vraťme se na havířovský Důl Dukla a připomeňme si, jaká situace tehdy v Dole Dukla v Havířově panovala. V druhé polovině padesátých let začala deset let trvající rozsáhlá rekonstrukce dolu, která později v sedmdesátých letech umožnila těžbu až okolo dvou milionů tun uhlí.

Konkrétně důl Dukla byl v letech 1961 vybrán jako první důl pro vyzkoušení podmínek státem připravovaného zavedení pětidenního pracovního týdne, tedy 40 pracovních hodin v týdnu. V celé republice byl ve všech odvětvích v té době stále ještě běžný šestidenní pracovní týden, tedy 48 hodin týdně. Jen neděle byla volná.

Vzhledem k dosti napjaté ekonomické situaci, kdy si Důl Dukla musel na zkrácený pracovní týden vydělat, bylo odvolání lidí z ohroženého místa nebo dolu považováno za sabotáž. Nikdo si vlastně ani nepřipouštěl, že by i po stránce bezpečnostní v poměrně spořádaném dole mohlo v té době dojít k tragickému požáru.

Ředitel se nevyznal v dole, hlavní inženýr brázdil s rodinou republiku

Tragédie se odehrála v pátek před souvislým dvoudenním volnem. Byl 7. červenec 1961 a v ten den panovalo pěkné, teplé počasí. Ředitelem dolu byl v té době politický funkcionář bez inženýrského vzdělání. Neznal důlní prostory a orientoval se těžko v důlních mapách.

Hlavní inženýr dolu byl v tu dobu na řádné dovolené a jezdil autem po různých místech republiky. Zastupoval ho vedoucí výroby, který právě před 17. hodinou odpolední odcházel domů, aby stihl plánovanou návštěvu divadla.

V té době už bylo o osudu mnoha horníků rozhodnuto.

Ucítili zápach pálící se gumy. Objevily se kouře

Na odpolední směně bylo v severovýchodním poli dolu celkem 338 lidí. Osm lidí s instruktorem a střelmistrem dopravovalo v 11. sloji žlaby, jedenáct horníků upravovalo hlavní třídu na 3. patře.

V osmé sloji pracovalo ve dvou porubech a na přilehlých třídách celkem 103 pracovníků včetně pěti techniků. Kromě toho pracovalo ve třetí, páté a šesté sloji ještě dalších 207 pracovníků — ti se však všichni zachránili.

Sedm z horníků pracovalo také na úpravě takzvané duklice z úpadního překopu do dvanácté sloje ke druhému patru. A právě oni ucítili v podzemí asi v 15.30 hodin první příznaky zápachu po pálící se gumě, který způsobil vznikající požár na náhodně spuštěném prvním pásovém dopravníku.

Ten už pravděpodobně ke konci ranní směny, asi ve 13 hodin, zřejmě náhodně spustil kolemjdoucí horník, když přitlačil víčko spouštěče dopravníku. Na pohonu prvního pásu vznikla po nějakém čase manžeta, která pohyb pásu zablokovala.

Tření pohonných válců o stojící pás pak zvýšilo teplotu tehdy ještě hořlavého pásu a vznikl na něm oheň. Ten se postupně přenesl z pásového dopravníku na okolní dřevěnou výztuž. Oheň se poté rychle šířil a postupně uzavíral lidem ústupové cesty.

Do čerstvých větrů nedošli, zastavil je kouř

Revírník se vydal prozkoumat příčinu tohoto zápachu. Nic však nezjistil, dál po příčině zápachu nepátral a vydal se zpět. Netušil, že zápach už dospěl na pracoviště k osádce upravující duklici.

K horníkům tak začaly pronikat i kouře. Rozhodli se uniknout a na cestě překopem podali někdy mezi 16.15 hodině první hlášení o výskytu kouřů. Dispečer však toto hlášení, mírně řečeno, bagatelizoval.

Kolem 17. hodiny už zápach po spálené pryži a kouř pronikly na dvě třídy. Revírník ohlásil dispečerovi kouře na druhém patře. Ten povolal záchranáře a do závodu se asi v 17.45 hodin dostavil ředitel podniku, půl hodiny po něm i pověřený vedoucí likvidace havárie.

To už kouř na pracovišti hlásil i instruktor, který vyklizoval s devítičlennou osádkou jedno z pracovišť na ohroženém místě jedné z tříd. Vedoucí likvidace havárie nařídil instruktorovi, aby si všichni ihned nasadili sebezáchranné přístroje a okamžitě unikli překopem za izolační objekty do čerstvých větrů. Tam však už nedošli, zaskočily je valící se dýmy a dohnaly je zplodiny, které pronikly na třídu.

Záběr z filmu Dukla. Foto: Jiří Zerzoň

Zachránit se únikem za izolační objekty na překopu se však ještě podařilo o něco dříve havířům, kteří pracovali na úpravě duklice a podávali první hlášeni o zápachu spálené pryže.

Dva šťastlivci unikli přiotráveni na páse dopravníku

V 17.24 hodin hlásili utíkající z ohrožené oblasti, že kouře už pronikly až k porubu v osmé sloji. Vedení vydalo příkaz k okamžitému vyvedení osádek obou porubů k vztažné jámě na třetí patro. „Do této chvíle si nikdo na povrchu neuvědomil, že jsou tito lidé rovněž bezprostředně ohroženi!“ pozastavuje se web Zdař bůh.

Havíři však už ke vztažné jámě nestačili doběhnout, zaskočily je proti nim se valící dýmy, které navíc úplně zastavily přívod čerstvých větrů ze třetího patra. Poslední dva z pětice, které se podařilo z osmé sloje uniknout, přijeli přiotrávení po páse chodbou k výsypu. Ostatní havíři zůstali a zahynuli v různých místech v osmé sloji při útěku. Podle pozdějších nálezů těl se 93 horníků udusilo.

Před 18. hodinou podal revírník od porubů v osmé sloji svou poslední zprávu, že pod porubem je osm lidí neschopných chůze a že lidé s nasazenými sebezáchrannými přístroji už nejsou schopni úniku. Vyšetřovatelé později zjistili, že si před zamýšleným opuštěním pracovišť ještě pečlivě ukládali nářadí.

Poslední kontakt s oběťmi: už nejsou schopni chůze

Záchranáři z Ústřední báňské záchranné stanice Lazy dostali příkaz sfárat s jedním oddílem a s průvodcem na druhé patro na pomoc postiženým v jedenácté sloji. Současné s nimi sfáral druhý oddíl s průvodcem na třetí patro s cílem zjistit místo ohně a provést přímý zásah.

Oddíl vyslaný na pomoc ohroženým na druhém patře došel až k izolačním objektům na překopu, kde zůstala jedna četa v pohotovosti a druhá provedla průnik za izolační objekty proti hustým kouřům až do vzdálenosti asi třiceti metrů. Dál už nemohla proniknout pro vysokou teplotu a nedostatečnou viditelnost. Vrátila se tedy.

V téže době navázalo vedení dolu ještě vůbec poslední kontakt s lidmi uvězněnými v oblasti osmé sloje. Revírník při něm hlásil dispečerovi, že pod porubem 828 je osm lidí neschopných chůze. Na místo okamžitě zamířili záchranáři se sebezáchrannými přístroji. Vyslané čety však už jen nalézaly mrtvé lidi z obou porubů na pásových třídách.

Do jiných míst, tedy do třetí, páté, šesté a dvanácté sloje zatím přicházely příkazy, které odvolávaly na povrch osádky, které požár rovněž mohl ohrozit.

„Oheň způsobuje silný tlak větrů vzhůru a hučí jako ventilátor!“

Oddíl vyslaný na 3. patro prošel překopy až k vyústění třídy, ze které se valily úpadně na hlavní třídu kouře. Když záchranáři zjistili, že horníci, kteří zde dříve pracovali, jsou pryč, rozdělili se na dvě čety, z nichž jedna zůstala v záloze a druhá postupovala kouři.

Četa zjistila, že dovrchní třída až na vzdálenost asi dvanácti metrů hoří po celém obvodě kromě stropu a oheň způsobuje silný tlak větrů směrem vzhůru a hukot jako ventilátor. Z dolu proto záchranáři žádali o pomoc dalších čet a přísun požárních hadic. Vodovodní potrubí, které bylo napájeno shora, totiž bylo pravděpodobně někde v místě požáru přerušeno a potrubím šla jen pára.

Požár však zatím postoupil až na kříž na hlavní třídu a když zpožděné hašení ohně začalo, došlo k zavalení tohoto kříže. Husté kouře pak znemožnily hasební práce a čety se musely vrátit.

Záchrana lidí je vyloučena, nikdo nejeví známky života

Teprve v 18.55 hodin zazněl příkaz ke spuštění merkaptanové signalizace. Látka merkaptan, která se v podobě ampulí vhodí do vtažné jámy nebo do rozvodu stlačeného vzduchu, upozorňuje všechny horníky, že mají všichni kvůli nebezpečí okamžitě vyfárat.

Havarijní komise se sjížděla do závodu od 18 do 20 hodin. Když vedení likvidace dostávalo z průzkumů místa ohrožení v osmé sloji hlášení, že možnost záchrany lidí je vyloučena, neboť nikdo nejeví známky života, doporučila po rozborech vzorků ovzduší, které odebrali záchranáři, urychleně požářiště uzavřít. Hrozilo totiž relativně vysoké nebezpečí možného výbuchu.

Záběr z filmu Dukla. Foto: Jiří Zerzoň

Záchranáři měli vybudovat v ohrožených místech širší okruh sedmi výbuchuvzdorných hrází. Havarijní komise vydala tento příkaz 7. července ve 23.10 hodin. Záchranáři hráze stavěli především na výdušné straně a to za velmi těžkých podmínek. V dýchacích přístrojích, při značně snížené viditelnosti a teplotách vyšších než 30 stupňů Celsia.

Vyproštěné oběti odváželi na pitvu do vojenského prostoru Libavá

Po uzavření požářiště mohli záchranáři 16. července začít s jeho průzkumem. Průzkumné čety se o dva dny později dostaly přes závaly až k na kříž úpadního překopu do dvanácté sloje, dále už byl překop zavalen. Tam nalezli prvního mrtvého.

V úseku mezi dovrchním překopem a ochozem v jedenácté sloji nalezli 19. července dalších šest mrtvých horníků. Dne 21. července byli nalezeni další dva, o den později záchranáři nalezli posledního devátého mrtvého z oblasti jedenácté sloje.

Deset mrtvých horníků z dvanácté sloje vyprostili záchranáři ve dnech od 18. do 22. července, vyprošťování obětí z osmé sloje se uskutečnilo ve dnech 30. července až 4. srpna 1961.

Záchranáři přepravovali oběti ve speciálních uzavíratelných plechových pontonech do vojenského prostoru Libavá k soudní pitvě a identifikaci v polních stanech.

Záchranáře vzbudil až dělbuchem hozeným na jeho zahradu

Začtěme se nyní do osobních vzpomínek pamětníků, kteří tragédii zažili. Tyto vzpomínky shromáždili autoři publikace nazvané 50 let od tragédie na Dole Dukla, kterou vydal klub přátel hornického muzea v Ostravě ve své edici Hornictví včera, dnes a zítra v roce 2011.

V první etapě zasahovalo na Dole Dukla téměř sedm stovek záchranářů a záchranáři Hlavní báňské záchranné stanice odpracovali na likvidaci havárie jen v nasazených přístrojích přes padesát tisíc hodin. Asanačních prací se denně zúčastňovaly až dvě stovky záchranářů. Jednomu z nich, Ivo Barkovskému, bylo v době havárie třiadvacet let a pracoval na závodě Hedvika Dolu Fučík. Záchranářem byl od roku 1959.

V noci ze 7. na 8. července ho probudila silná detonace dělbuchu na zahradě. Ten hodil podnikový šofér Vašek, který už si prý nevěděl rady, jak by záchranáře vzbudil. „Ivo, Dukla hoří, dělej, četa už čeká,“ křikl na probuzeného záchranáře.

„Po několika minutách jsem už byl na šachtě, kde mne čekal velitel Hlavní báňské záchranné stanice Čestmír Vlček, že pojedu na Duklu jako četař. On prý nemůže, má mezi pohřešovanými bratra, a musí zůstat u rodiny. V mé četě byli samí zkušení záchranáři.“

Hráz stavěli v osmdesáti stupních a za nulové viditelnosti

„Dojezd hasičákem na Duklu byl velice obtížný. Všude plno lidí, ani nešlo otevřít hlavní bránu. Sfárali jsme na výdušné patro, velitel důlní základny nás seznámil se situací v místě a poté jsme přes hrázový objekt s už nasazenými přístroji vstoupili na výdušný překop. Obě koleje byly plné vozů, postup nebyl jednoduchý. Konečně jsme dorazili spolu s četou Švermováků na místo určení.

Byla to pořádná fuška, výduch přímo z požářiště, viditelnost nulová, teplota osmdesát stupňů Celsia. A postup práce? V jedné ruce cihla, v druhé fangla malty a deset metrů poslepu uložit maltu do hráze a hned zpět. Úkol splněn! Při zpáteční cestě Lojza Franek zachytil dýchací hadicí přístroje za hřebík na výztuži překopu a bylo zle. Díky izolační pásce vše dobře dopadlo. Na toto místo jsme se dennodenně vraceli, až do úplného dokončení hráze.

Asi po dvoutýdenním odpočinku nás povolali do akce na Duklu znovu. S blatoňáčkem a hygienickým vybavením jsme měli zajet po kolejích přes propustě a hrázový objekt pro jednoho pohřešovaného. Práce pouze pro otrlé chlapy. Se zaťatými zuby a silou vůle jsme to nakonec zvládli, i když Tondovi Krejčímu vypověděl službu žaludek,“ vzpomíná Ivo Borkovský.

Bylo pro ně kruté nacházet v dole části výzbroje mrtvých

Horník Vladimír Čadil popisuje, že za těch několik desítek let prožitých jako vozač, havíř a předák v podzemí Dolu Dukla byl svědkem řady dramatických událostí, které hraničily se zdravím a životem.

„Avšak tragédie, která se stala 7. července 1961 v osmé sloji, byla nejhorší. Naše parta tehdy pracovala v 8. sloji západního pole na noční směně. Několik z našeho rubání bylo vybráno na dokompletování osádek. Například Honza Krátký nebo Láďa Hantl. Všichni patřili mezi naše výborné kamarády. O to víc nás tragédie zasáhla a nemohli jsme tomu uvěřit,“ vzpomíná na kamarády, kteří se už z práce v podzemí nevrátili.

Později byla parta, v níž pracoval, nasazena na dokopání spodního rubání v osmé sloji. „I pro nejotrlejší pracovníky bylo kruté nacházet části výzbroje, nářadí a pouzdra z masek zahynuvších kamarádů,“ vzpomíná Vladimír Čadil.

Když dva měsíce čekala dítě, jeho otec zemřel v dole

Květa Zabavská se 29. října 1960 provdala za Ladislava Hantla, který se necelý rok poté, 7. července 1961 stal jednou ze 108 obětí havárie na Dole Dukla.

„V té době jsem byla už dva měsíce těhotná. První zprávu jsem dostala od záchranářů, druhou v devět večer od svého bratra Gustava Zabavského, který šel na noční směnu,“ vzpomíná.

Záběr z filmu Dukla. Foto: Jiří Zerzoň

„Hned jsem šla za sousedkou, její manžel se stal také obětí havárie. Na šachtu jsem nešla, protože jsem neměla dostatek sil. Ráno za mnou přišli pracovníci Dolu Dukla a oznámili mně, co se stalo a že mezi oběťmi byl i můj manžel. Po identifikaci jsem dostala muže v rakvi. Pohřeb se konal v katolickém kostele v Prostřední Suché. Tím, že jsme byli tři rodiny ze Suché, domluvili jsme se, že obřad bude společný,“ vzpomíná žena.

Byl vděčný za přesčas a úraz. To mu zachránilo život

Kombajnér Bohumír Koráb vzpomíná, že 5. července pracoval na odpolední směně v rubání č. 826 v kolektivu předáka Edy Vorka. Když se schylovalo ke konci odpolední směny, požádal ho revírník Jindřich Figura, aby zůstal přesčas a vyšramal pilíř, aby měla noční směna vše připravené na těžbu.

„Neodmítnul jsem, zůstal jsem. Při dojezdu, asi pět metrů od konce pilíře, nastal malý otřes ve sloji, uvolnil se větší kus uhlí a ten mi poranil levou ruku. Ošetřili mne na chirurgii, měl jsem tři stehy a od 6. července nemocenskou,“ vzpomíná muž.

Den poté došlo k požáru. A celá osádka, ve které pracoval, zahynula. Včetně revírníka Jindřicha Figury. „Po znovuzprovoznění rubání č. 826 tam pracoval Bohumír Koráb jako kombajnér. „Ještě dlouho byl ve výdušné třídě cítit nesnesitelný puch, přestože tento úsek byl vydesinfikován. A já jsem byl vděčný za to, že jsem dva dny před osudnou havárií zůstal přesčas a měl drobný úraz. To mi zachránilo život,“ říká Bohumír Koráb.

Vozy vrazily do lokomotivy a náraz ho vyhodil na počvu. Pak už nic neví

Havíř a záchranář na Dole Dukla Bronislav Pala se o havárii dozvěděl z rozhlasu. Tehdy mu bylo 26 let. Sousedka ho přišla upozornit, že všichni záchranáři se mají neprodleně dostavit na Důl Dukla. „Běžel jsem do Českého Těšína za kolegou Janem Molinem, vzali jsme motorku a jeli,“ vzpomíná.

Tam je rozdělili do čet a sfárali. „Dostal jsem příkaz vzít vzduchovou lokomotivu a dopravovat materiál na stavění hrází. Přivezené vozy však záchranáři špatně zajistili, ty se rozjely a vrazily do mé lokomotivy. Maska mého záchranného přístroje se uvolnila a já ležel v počvě. Jak jsem spadl na zem, stačil jsem vzít kámen a dávat signál do roury. Potom už nic nevím. Později jsem se dozvěděl, že mě kamarádi vytáhli na čerstvé větry a dali mi kyslík. Přišel i doktor, píchl mi injekci a řekl, že budu v pořádku. Na druhý den jsem už opět zachraňoval,“ vzpomíná záchranář.

Oběti vypadaly normálně, jen byly nafouklé a černé

Pak už pracoval v četě. Dne 21. července našla jeho četa u duklice první oběť. Dalším průzkumem se dostali až k vrátku na výdušnou třídu.

„Tam jsme našli velkou skupinu obětí. Mezi nimi jsem poznal Mirka Hejtmana a myslím, že tam byl i mechanik Holeksa. Oběti byly v normálním stavu, akorát vypadaly, jako by byly nafouklé. Těžko je bylo rozeznat, protože byly černí od kouře a dehtu,“ popisuje Bronislav Pala.

Pak se vrátili na základnu, a když si odpočinuli, vyrazili na místo nálezu znovu v podobě dvou čet. Jedna měla za úkol dát mrtvým známku na ruku a vybrat jim všechno z kapes. A všechno uložit do pravého rohu připravené rakve. Druhá četa měla za úkol zavřené rakve dopravit na základnu.

„Rakve jsme tahali na laně, protože byly hodně těžké. V místě ve výdušné třídě, kde zahynula skupinka lidí, mezi nimiž byl i revírník Mirek Hejtman, jsme našli uříznutou vzduchovou hadici od těžního vrátku. Myslím si, že z té hadice dýchali zřejmě až do doby, než byl vydán příkaz k zastavení vzduchu do dolu. Mrtví už byli v rozkladu, tak se těžko dávali do rakve,“ vzpomíná záchranář.

Velký nářek pozůstalých se těžko popisuje…

Bronislav Pala dodává, že byly i případy, že se záchranář slabší povahy pozvracel do masky. V těch případech mu ostatní pomohli jehlou od kyslíku a dopravili kamaráda na základnu.

„Rakve jsme také dopravovali na základnu, kde se uložily, a když jich bylo více, tak je lokomotivou dopravili pod šachtu a pot na povrch. Převážně v noci se pak rakve dopravovaly na Libavou.“

„Přes veškerou ostrahu a bezpečnost vojáků docházelo ze strany pozůstalých k velkému nářku, který se těžko popisuje. Prvních deset obětí odvezli na identifikaci na patologii do Karviné, ostatní do vojenského prostoru Libavá, rovněž na identifikaci. Do akce jsem chodil až do poslední vytažené oběti, buď jako záchranář nebo jako doprovod,“ vzpomíná Bronislav Pala.

Otec mrtvého horníka sahal po sekyře, že je všechny zabije

Dispečer Dolu Dukla František Ságel byl jedním z těch, kteří informovali pozůstalé, že jejich příbuzní zahynuli při požáru v dole. „Dali nám adresy obětí a poslali nás oznámit rodinám tu smutnou zprávu. Jeli jsme ve trojici. Řidič, jeden horník a já. V adresáři bylo Olomoucko, Chrudimsko a obec někde v okolí Světlé nad Sázavou,“ vzpomíná pamětník.

„Všechno probíhalo, jak jsme očekávali. Hodně pláče. Až na nějakou obec na Chrudimsku. Z té rodiny pracovali na Dukle dva synové. Jeden svobodný, druhý ženatý, který čekal prvního potomka. Oznámili jsme obě jména. To dítě na cestě se tedy mělo stát pohrobkem. Jak jsme se však později dozvěděli, po pár hodinách se budoucí tatínek objevil a vše uvedl na pravou míru. Smutek však zůstal – jeho svobodný bratr při neštěstí zemřel,“ popisuje František Ságel.

Nejhorší reakci pozůstalých zažili, když uvědomili o smrti dalšího zemřelého v obci někde u Světlé nad Sázavou. „Otec už bral do ruky sekeru, že nás všechny zabije. Ale za chvíli se uklidnil a slzy mu tekly jako všem otcům a matkám v těch všech rodinách,“ vzpomíná.

Nikdo si neumí představit, jak uvěznění horníci jeden po druhém odpadali

Předák Valentin Valica si do svého zápisníku zapsal. „Nikdo si nedovede představit ani popsat zděšení, které muselo vládnout, když horníci jeden po druhém odpadali a zůstávali jen ti nejodolnější, kteří nakonec také zahynuli. Tyto vzpomínky žijí v srdcích a myslích.“

Když se dozvěděl o havárii na šachtě, hned se vydal na podnik. „Už při hřbitovu v Prostřední Bečvě směrem k Dukle jsem ucítil zápach. V tu dobu už byly u závodu davy lidí. Teprve v ranních hodinách jsem se dozvěděl, že zahynulo 108 lidí. Člověk zůstane stát a myslí si…Je to možné?“

Po havárii byla část Dolu Dukla uzavřena. Po otevření a odvětrání havarijní části vedení vytvořilo zvláštní pracovní četu, ve které byl i předák Valentin Valica. Úkolem bylo připravit porub pro další práci. „První pocity se nedají slovy vyjádřit,“ vzpomíná.

Záběr z filmu Dukla. Foto: Jiří Zerzoň

„V místech, kde naši kamarádi prožívali poslední chvilky života, byl nesnesitelný zápach po mrtvých lidských tělech, připomínající katastrofu. Na výdušné třídě u těžního vrátku bylo vidět, že kamarádi bojovali o poslední dech života. V celém porubu o délce sto osmdesáti metrů se nalezla jen jedna sbíječka a kladivo. Jinak bylo vše uloženo v bednách na nářadí. Osádka i v posledních chvílích dokázala udržet kázeň a disciplínu,“ popisuje ve svém zápisníku Vladimír Valica.

Libuš, slyšíš to? Sto osm! Sto osm!

Své vzpomínky přidala k ostatním i dcera hlavního inženýra Dagmar Zineckerová, rozená Petrášová. V době tragédie jí bylo jedenáct a pobývala s rodiči v Hamru nad Jezerem, kam právě přijeli na prázdniny.

„Na pláži v kempu bylo plno, leželi jsme na dece a s pětiletým bráškou mořili otce s koupáním, na které jsme se tak těšili. Táta cosi četl, u ucha tranzistorové rádio,“ vzpomíná. „Vtom vysílání přerušili a ohlásili tu hrůzu. Na dole Dukla zahynulo 108 horníků, inženýr Petráš nechť se ihned vrátí z dovolené. A začala hrozně smutná hudba. Otec má přikrytý obličej. Libuš, slyšíš to? Sto osm! Sto osm! Sto osm!“ popisuje dcera závodního inženýra.

Otec musel přesednout do policejní šestsettrojky

Dnes už ani neví, jak rychle se její rodiče sbalili a s dětmi se vydali na cestu domů. „Táta vypadal v zrcátku hrozně, úplně cize. Po nějaké době nás staví černá šestsettrojka. Táta do ní musí přestoupit, bez rozloučení, jako stroj. Do našeho auta usedá muž, který nás má zavézt domů,“ líčí Dagmar Zineckerová. „Bráška se pořád na něco ptá, máma ho tiší prstem na puse, není učesaná a vypadá strašně vyděšeně.“

A dcera hlavního inženýra si po půlstoletí od tragédie na Dole Dukla naprosto přesně vybavuje, co se jí jako jedenáctileté dívce tehdy honilo hlavou: „Proč to tam nikdo nehlídal, když tam táta nebyl a co mu udělají? Dukla pro něj byla život, svět, všechno.“

Kdo za to může? U soudu stálo devět obžalovaných

Okresní soud v Karviné vynesl více než rok po neštěstí, přesně 28. srpna 1962, rozsudek nad devíti obžalovanými. Byli mezi nimi ředitel, výrobní náměstek, vedoucí výroby, bezpečnostní technik, dispečer, revírník, vedoucí perspektivního plánování, předák i zámečník.

Obžaloba je vinila z porušení svých osobních povinností v přímé či nepřímé souvislosti s tragickou událostí. Nebo z porušení povinností, které jim k zajištění bezpečného provozu ukládal horní zákon a předpisy a opatření Státní báňské správy. Byli vinni také z nedbalosti a nestanovení potřebných opatření, které mohly následky tragédie zmírnit nebo vyloučit.

Tato porušení vedly z větší či menší míry podle obžaloby k obecnému ohrožení, které soud v důsledku těžkých tragických následků pro život 108 pracujících a velké škodě na majetku kvalifikoval jako trestný čin. Zdůvodnění a rozsudek soudu měl téměř padesát stran.

Jeden obžalovaný byl osvobozen, odvolání odsouzených nezabrala

Rozsudek karvinského okresního soudu zněl: U jednoho obžalovaného čtyři roky odnětí svobody nepodmíněně, u jednoho tři a půl roku nepodmíněně. U dvou dalších trestů odnětí svobody soud u šesti obžalovaných v trvání od devíti měsíců do dvou let odložil na zkušební dobu dvou až čtyř let. Jednoho obžalovaného soud osvobodil.

Čtyři odsouzení a okresní prokurátor se odvolali. S výjimkou jednoho soud tato odvolání zamítl a potvrdil výši trestů odsouzených. U jednoho odvolání soud naopak trest zvýšil ze čtyř na pět let. Soud také stanovil výši majetkové škody na 16 milionů korun s déletrvajícím výpadkem v těžbě uhlí.

A jak zněl výsledek vyšetřování neštěstí? Rozsáhlý požár vznikl u první pohonné stanice soustavy osmi pásových dopravníků. Katastrofální rozsah následků důlního požáru byl způsoben souhrnem celé řady nepříznivých okolností. Po tom pátral hornický web Zdař bůh.

Neštěstí bylo tak velké i proto, že na ně odpovědní nereagovali včas

Hlavní a rozhodující příčinou katastrofálních následků bylo podcenění nebezpečí. A to počínaje pracovníky, kteří první zjistili zápach po pálící se pryži a nepátrali přitom, odkud přicházejí kouře, a konče dispečerem i vedoucím likvidace havárie, kteří o této skutečnosti obdrželi hlášení sice zpožděně, pravděpodobně mezi 16.15 až 16.30 hodinami, avšak neprovedli včas všechna potřebná opatření k záchraně lidí.

Autor míní, že ani při vzniku tak velkého požáru, ani při stávajícím větrním systému, nemuselo dojít ke ztrátám na životech, kdyby všichni lidé byli z ohrožených úseků včas odvoláni, tedy nejpozději po prvním zjištění kouřů mezi 16.15 až 16.30 hodinou a kdyby se lidé pracující v osmé sloji ihned odebrali do čerstvých větrů.

Mezi další menší příčiny následků havárie spadala i malá stabilita větrní sítě, nepostavení regulačních větrních dveří na zkratovém spoji třídy, nedostatečný přehled vedoucího likvidace havárie a dispečera o závislostech větrání jednotlivých slojí v dole. Havarijní plán dolu také vůbec neuvažoval s možností průniku kouřů z jedenácté do osmé sloje.

Neštěstí vyvolalo úpravu předpisů u pásových dopravníků

Závěry vyšetřovací komise vedly k zpracování takových opatření, která dodnes tvoří důležitou součást bezpečnostních předpisů pro provoz pásových dopravníků.

Mezi tato opatření patřilo například zavedení automatického blokování pásových pohonů a linek, zpracování řádného projektu rozvodu požární vody v dole a jeho provedení včetně armatur a příslušenství nebo vystrojování pásových chodeb nehořlavými materiály.

Z organizačních opatření se zavedl nepřetržitý dozor u pásů se střídáním lidí na pracovišti a povinnost vedení záznamů o stavu pásových souprav.

Těžba na Dukle skončila na Silvestra roku 2006, v lednu vyjel poslední vozík

Důl Dukla patřil mezi významné podniky Ostravsko-karvinského revíru. Za dobu své více než stoleté existence vytěžil přes 100 miliónů tun kvalitního černého uhlí a zapsal se významně do historie ostravskokarvinského hornictví.

Těžbu Důl Dukla ukončil k 31. prosinci roku 2006, protože v posledních letech byla už dlouhodobě ztrátová. Symbolický poslední vozík uhlí z podzemí dolu vyjel 10. ledna 2007, důl byl uzavřen a zaměstnanci byli většinou už v roce 2006 rozmístěni na jiné šachty OKD.

Jámy byly zasypány a povrchové objekty dolu zlikvidovány. Zachovaly se pouze cenné technické památky – zámečnická dílna z roku 1907, budova lampovny, kombajnová dílna a kompresorovna.

Drama Dukla 61 natáčel David Ondříček na různých dolech v revíru

Tragédie na Dole Dukla se stala v roce 2017 i námětem dvoudílného televizního filmu. Pro Českou televizi ho natočil David Ondříček, tvůrce filmů Samotáři, Ve stínu, Zátopek.

Drama Dukla 1961 diváci i kritici pokládají za velmi zdařilé, jen lidé z ostravsko-karvinského regionu vyčítali filmu při jeho velmi sledované premiéře v roce 2018 v televizi některé detaily, třeba že v něm nezní ta správná místní mluva a že hlavní postavy svěřil režisér spíše známým pražským hercům.

Z bývalého dolu Dukla dnes zbyly jen původní dvě budovy, proto filmaři natáčeli „civilní“ scény v nejmladším českém městě v Havířově a také v Příbrami. Scény z prostředí samotného dolu potom na bývalých černouhelných dolech Barbora v Karviné, na dole Žofie v Orlově-Porubě a na dole Paskov ve Frýdku-Místku. Důlní prostředí se natáčelo v hlubinném dole Rako Lupky na Rakovnicku, kde se těžily žáruvzdorné jílovce.

Osmnáctiletý syn a otec umírají při požáru v dole spolu

Film pojednává o hornické rodině. Otec je revírníkem na šachtě, matka je v domácnosti, a mají spolu čtyři děti. Jejich prvorozený osmnáctiletý syn přivede do jiného stavu svou první dívku.

Protože chce získat byt, začne pracovat na stejném dole jako jeho otec i přes odpor svých rodičů. Otec trpí psychickými potížemi a klaustrofobií. Neustále se mu vrací děsivé zážitky ze závalu, své ženě doma říká, že chce na šachtě skončit. Ta o tom nechce ani slyšet a doslova žene svého muže na šachtu. V osudném dni 7. července roku 1961 otec i syn umírají na šachtě při velkém důlním požáru.

Film líčí, jak v dole i na povrchu vládne chaos, panika, strach. Ale také odhodlání a statečnost zachránit ty, kteří zůstali pod zemí ještě živí.

Pocta horníkům dolu Dukla získala České lvy i Českého permona

Film ihned rozpoutal vlnu pochval, kritiky, diskuzí a bavilo se o něm celé Česko. Některým se film líbil, některým vadily některé nejasnosti, hlavně z důlního prostředí. Každopádně hornictvím a touto tragédii nějaký čas Česko doslova žilo.

Dne 23. března 2019 pak dvoudílné drama Dukla 61 získalo v pražském Rudolfinu na 26. ročníku filmových cen Český lev dvě sošky. První získala za svůj herecký výkon v roli tvrdé matky čtyř dětí Martha Issová. Druhou sošku film získal za nejlepší televizní film nebo minisérii.

Česká televize věnovala svému filmu rozsáhlou pozornost. Na webové stránce České televize si lze dodnes prohlédnout pozoruhodný speciál a interaktivní dokument s detailní rekonstrukcí osudného dne na dole Dukla minutu po minutě. A to na adrese www.ceskatelevize.cz/specialy/dukla61.

Když režisér David Ondříček převzal na pódiu pražského Rudolfina za svůj dvoudílný film Českého lva, vyzval přítomné k minutě ticha za 108 obětí tragédie na Dole Dukla.

Rovněž Sdružení hornických spolků, měst a obcí uděluje jednou ročně svou cenu „Český permon“ osobnostem nebo institucím, které se významně zasloužily o rozvoj hornických tradic. Právě tuto cenu získali tvůrci filmu Dukla 61 za největší počin roku v roce 2019 na 23. setkání hornických měst a obcí v Jihlavě.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.