Fajront! U vzniku Československa byl v Ostravě i Oldřich Nový

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

První světová válka zprvu průmysl na Ostravsku pozvedala, armádní zakázky znamenaly pro doly a hutě dobře placenou práci. Postupně však stejně jako v jiných městech i v Moravské Ostravě přišla válečná bída, obrovský nedostatek potravin, inflace.

Horníci začali stávkovat, úřady na ně dokonce poslali vojáky, aby je přinutili vrátit do práce. Ke konci války přišla další rána, smrtelná španělská chřipka, která kosila tisíce lidí.

Podívejme se tedy s týmem historiků a archivářů, kteří zpracovali knihu Dějiny Ostravy, jak si lidé v Moravské Ostravě, z nichž mnozí pracovali právě v dolech a hutích, ke konci Velké války žili. A řeč bude i o mladičkém, devatenáctiletém Oldřichu Novém.

Černý trh, nekonečné fronty před obchody, pošťáci vykrádali balíky

Kromě masa vynakládalo město Moravská Ostrava každoročně značné finanční prostředky v řádech milionů korun také na nákup dalších základních potravin – tuků, mouky, brambor a zeleniny. Přes veškeré úsilí bylo však zásobování města čím dál tím horší, kvetl černý trh, kde ceny vylétly do astronomických výšek.

Čekání v nekonečných frontách před obchody se stalo pravidlem, přičemž ani potravinové lístky mnohdy nezaručovaly, že kupující deficitní zboží skutečně obdrží.

Alternativní možností bylo pro obyvatele ostravských průmyslových center obstarávání potravin ve venkovských obcích. To bylo však úředně zakázáno a lidé riskovali při namátkové kontrole kdekoli cestou zabavení draze nabytých zásob. Nikdo nemohl spoléhat ani na to, že si nechá potraviny od šťastnějších příbuzných na venkově zaslat. O tom svědčí například zápis v dobové moravskoostravské školní kronice:

„Veliké zlo bylo vyvoláno nedostatkem všeho v tom směru, že nebylo možno odesílati poštou nebo po dráze různé potřeby, neboť tyto ztrácely se v úžasném množství cestou, byvše vykradeny a vyloupeny jak poštovními, tak železničními zřízenci.“

Kvůli nedostatku tuků zakázali zapalovat svíčky na hrobech

Zásobování nevázlo jen v potravinách, ale i u šatstva, obuvi, zápalek, hygienických potřeb a léčiv. Panoval nedostatek petroleje a svíček, takže kromě těch domácností, které měly zavedenu elektřinu nebo plyn, což však byla v Moravské Ostravě i v okolních obcích dosud naprostá menšina, nebylo často ani čím svítit. Kvůli nedostatku tuků byl dokonce vyhlášen i zákaz zapalování svíček na hrobech, a tak válečné svátky Všech svatých a Dušiček probíhaly ve skutečně temné, chmurné atmosféře.

Na jaře roku 1918 nebyla už v Moravské Ostravě k sehnání mouka ani brambory. Na lístky bylo možno obdržet sotva 200 gramů krup a 50 gramů mouky na osobu týdně. V nouzi obchodníci lidem prodávali i krmnou řepu. Maso nevalné kvality, uskladněné v chladírnách ostravských jatek, bylo z velké části nepoživatelné a jeho příděl se snížil na 70 až 100 gramů na osobu týdně.

Zakázali jste vývoz masa? Tak ani kousek uhlí a železa z Ostravy!

Okolní okresy, které na tom byly trochu lépe než Moravská Ostrava a ještě disponovaly nějakými zásobami, zakázaly jejich vývoz. Když tak učinil například Okresní úřad v Novém Jičíně, reagovalo na to moravskoostravské zastupitelstvo velmi bouřlivě a jeden z moravskoostravských radních dokonce vyzýval k odvetě v duchu „oko za oko, zub za zub“ a žádal, aby novojičínští nedostali ani kousek ostravského uhlí a železa.

Byl to však jen verbální projev čirého zoufalství, město samo již nemohlo vzniklou situaci vyřešit. Proto starosta Moravské Ostravy Gustav Fiedler v květnu 1918 rezignoval a v čele města stanul stavitel a dosavadní radní Hans Ulrich. Ten však nedlouho po svém nástupu musel čelit aféře s prodejem zkaženého masa na městských jatkách a také obvinění, že s jeho vědomím byla draze nakoupenou nedostatkovou moukou tajně zásobena řada členů obecního výboru.

Ke konci války přišla děsivá španělská chřipka

Chronický nedostatek základních životních potřeb vedl až k podvýživě řady lidí a měl za následek zhoršující se zdravotní situaci ostravské populace, což se projevilo v růstu úmrtnosti, která kulminovala v roce 1918, především v důsledku epidemie španělské chřipky.

Tato nová děsivá choroba se objevila náhle v květnu roku 1918 v Madridu a už v srpnu byly první případy zaznamenány i na Moravě. V politickém okrese Moravská Ostrava si vyžádala v posledním roce války celkem přes tři stovky životů. Vysoký podíl na počtu úmrtí měly zápal plic a tuberkulóza, prudce vzrostla i kojenecká úmrtnost. Počet živě narozených dětí v Moravské Ostravě a Vítkovicích poklesl mezi lety 1914 až 1918 více než o polovinu.

Svou zásluhu na zvýšené úmrtnosti mělo bezpochyby i výrazné zhoršení péče o nemocné. Ve zdejších nemocnicích ubylo lékařů a příslušníků ošetřujícího personálu, kteří museli narukovat na frontu. Projevoval se také velký nedostatek lůžek, jejichž část nemocnice rezervovaly pro raněné vojáky, kteří byli nepřetržitě ve značném počtu dováženi z fronty.

Hlad, choroby, dva ranění na jednom nemocničním lůžku

Nemocní museli být nyní umisťováni i na chodbách, ve vítkovické závodní nemocnici byli přidělováni na dvě lůžka celkem tři pacienti nebo dokonce i dva na lůžko jedno. Tato situace samozřejmě napomáhala i šíření nakažlivých chorob, především tyfu a úplavice. Té podlehl v březnu 1918 i moravskoostravský okresní lékař a zdravotní rada Johann Kaan, který se nakazil při ošetřování nemocných v přívozském lazaretu.

Hlad, choroby, pokles životní úrovně a prudký růst životních nákladů nutně vedly k projevům nespokojenosti zbídačeného obyvatelstva, především dělnictva. A tak například 31. března roku 1916 vypukla stávka horníků na jámě Salm v Polské Ostravě, která se v dalších dnech rozšířila na další doly ve slezské části i moravské části revíru.

Stávkující horníky odvedli vojáci do práce násilím

Proti stávkujícím horníkům zasáhl nejprve oddíl vojenské posádky v Moravské Ostravě vedený osobně jejím velitelem, generálmajorem Franzem Brandstetterem. Vzápětí byl vojenským velitelstvím z Krakova vyslán kapitán jízdního četnictva Josef Woitsch, který měl nepokoje v revíru potlačit. Vojáci doly obsadili a odvedli násilím horníky z domovů do dolů a tam je vojáci přinutili k práci. Stovky horníků musely v dolech pod dohledem stráží zůstat a nesměly se vrátit domů, několik desítek nejaktivnějších buřičů vojáci zatkli a odeslali k vojenskému soudu.

Trvalo deset dnů, než vojáci a četníci stávkové hnutí na ostravských dolech zlikvidovali a horníci se ať už jen po domluvě nebo přímo pod pohrůžkou násilí vrátili k práci. Atmosféra však zůstala napjatá, horníci žádali propuštění zatčených a zvýšení mezd, kolovaly dokonce výzvy ke generální stávce.

Nejdříve stávky v dole, pak rabování obchodů ve městě

Tentokrát se však alespoň vše obešlo bez ztrát na lidských životech. Aby vrchní vojenské velení snížilo hrozbu dalších stávek, byl moravskoostravský politický okres znovu přičleněn k válečné zóně a 13. dubna 1916 bylo opět v Moravské Ostravě vyhlášeno stanné právo.

Tuhý vojenský režim byl uvolněn po smrti císaře Františka Josefa I. a nástupu jeho následovníka Karla I. na přelomu let 1916 a 1917. Věznice opustily stovky Čechů a mezi amnestovanými se ocitl, bohužel už jen posmrtně, také Josef Kotek, popravený v Moravské Ostravě v roce 1915.

Zprávy o první revoluci v Rusku v únoru 1917, především však neúroda, horšící se zásobování a hlad v dělnických rodinách, však opět dělníky v ostravsko-karvinském revíru radikalizovali. V dubnu a květnu téhož roku vypukly stávky v dolech v Moravské Ostravě, Polské Ostravě, Michálkovicích a Radvanicích. V dubnu 1917 četníci zaznamenali první případ rabování v Moravské Ostravě.

Někde lidé rabovali obchody se slovy, že to dovolil sám císař

Dav několika set žen se v ranních hodinách shromáždil před parní pekárnou Josefa Tilla. Po oznámení, že chléb pro civilní obyvatelstvo není k dispozici, rozlícené ženy rozbily výkladní skříně, vtrhly do provozovny a násilím si přivlastnily část zásob.

Následný zásah četnictva se naštěstí obešel bez obětí na životech. Nejrozsáhlejší vlna rabování a násilností postihla obchodníky v Přívoze, Mariánských Horách, Vítkovicích, Radvanicích, Hrušově, Muglinově a dalších obcích revíru počátkem července 1917. Místy prý dokonce lidé rabovali obchody pod dojmem šířící se fámy, že strádajícímu lidu dovolil čtyřiadvacet hodin rabovat sám císař. A tak se při rabování ozývalo: „Ať žije revoluce, ať žije císař Karel!“.

Dělníci z Moravské Ostravy obraceli svou nenávist především proti takzvaným „keťasům“, jejichž pojmenování vzniklo z německého termínu Kettenhändler, tedy překupník.

Zlost si vylévali na hlavně židovských obchodnících, které lidé obviňovali z nezákonného překupnictví, lichvářství a obohacování se na úkor chudiny. Nejtragičtější případ se odehrál ve Vítkovicích, kde se hlavním terčem útoku stala závodní tržnice. Několik set žen vítkovických dělníků, jejichž rodiny již týdny strádaly hladem a nouzí, se ve večerních hodinách druhého července shromáždilo před tržnicí.

Ženy s dělníky táhly na starostu, četníci začali do lidí střílet

Odtud ženy táhly k budově závodního ředitelství, aby žádaly vydání potravin. U strojírny však ženy zastavilo četnictvo. Dělníci jdoucí na noční směnu tak před branou narazili na dav rozvášněných žen, které mužům v nástupu do práce zabránily. Společně pak vytvořili průvod, který táhl před vítkovickou radnici. Zde dav žádal vítkovického starostu Viktora Zieglera o vydání zásob potravin.

Když to odmítl, rozbili protestující okna na budově radnice i blízkém závodním hotelu. Poté zaútočili na závodní tržnici, násilím vylomili dveře a budovu vydrancovali. Stejný osud potkal ještě dva závodní sklady, rabování padlo za oběť i několik soukromých obchodů.

Ani přivolaní četníci přes veškerou snahu nevyhrocovat napjatou situaci nedokázala srocený zástup uklidnit. V deset hodin večer však zasáhla přivolená vojenská hotovost lvovského 15. pěšího pluku, která dav rozehnala střelbou. Na místě zůstali ležet kromě patnácti zraněných také dva mrtví, další čtyři ze zraněných zemřeli po převozu do nemocnice. Obětmi se stali čtyři dělníci a jedná mladá žena. Jejich pohřeb o tři dny později se stal mohutnou dělnickou manifestací, které se účastnilo údajně třicet až čtyřicet tisíc osob.

Rozvášnění lidé vyplenili židovskou modlitebnu v Hrušově

Rozsáhlé nepokoje a stávky se opět přelily do sousedních moravských i slezských obcí a došlo při nich k dalšímu rozsáhlému rabování obchodů i soukromých bytů. Rozvášnění lidé dokonce v Hrušově vyplenili židovskou modlitebnu.

Důsledkem těchto nepokojů byly velké ztráty na životech a majetku. Při násilnostech bylo v celém revíru zastřeleno celkem deset osob a škody dosáhly tehdejších deset milionů korun. Nad politickým okresem Moravská Ostrava, ale i nad dalšími slezskými obcemi v revíru, bylo opět 7. července roku 1917 vyhlášeno stanné právo.

Po parlamentních interpelacích sociálně demokratických poslanců Petra Cingra, Jan Prokeše a Tadeusze Regera, a po vyjednávání mezi zástupci stávkujících a vládní komisí, která byla vyslána do Moravské Ostravy z Vídně, se situace uklidnila a dělníci 9. července většinou opět nastoupili do práce. Dosáhli ústupků jak v otázce pracovní doby a zvýšení mezd, tak i v otázce zásobování, především nekrácení dávek mouky a chleba.

Vítkovické komíny opět chrlí oblaka dýmu

„Dnes můžeme zvěstovati veřejnosti, že vítkovické komíny chrlí opětovně oblaky dýmu do vzduchových prostor a že tento dým hlásá návrat klidných a snad i lepších chvil. Pokud se týče horníků, můžeme sděliti, že nastoupili rovněž dnešním dnem práci na dolech. Dlužno podotknouti, že také horníkům upraveny byly přiměřeným způsobem mzdy. Zahájením práce v celém revíru ostravsko-karvínském končí zajisté také hrozivá metamorfosa, jakou byl celý náš kraj i se sousedstvím postižen,“ psal tehdy ostravský sociálně demokratický deník Duch času.

Klid však neměl dlouhého trvání. V říjnu 1917 hlásilo Okresní hejtmanství v Moravské Ostravě opět růst nespokojenosti mezi dělnictvem. Hlavní příčina tkvěla tentokrát „v touze po míru, která mezi nimi vyvolává velkou netrpělivost a nervozitu“. Svou důležitou roli však hrál „všeobecně panující strach před zimou“ v situaci, kdy panoval nedostatek nejen potravin, ale i petroleje a paliv.

Dělníci v revíru vstoupili do generální stávky, vyhlášené ve Vídni

Přesto do konce roku 1917 se na Ostravsku bouře obdobného rozsahu spojené s násilnostmi nebo dokonce krveprolitím jako v letních měsících neopakovaly.

Organizované dělnické hnutí však projevilo svou sílu opět hned na počátku roku 1918, kdy se ostravské dělnictvo připojilo ke generální stávce, vyhlášené 16. ledna ve Vídni. Ta postupně zachvátila celé Předlitavsko. Dělníci ostravsko-karvinského revíru vstoupili do stávky ve dnech 18. až 22. ledna.

Den poté, při velké demonstraci na Senném trhu, tedy dnešním Náměstí Republiky, na dvacet tisíc dělníků podpořilo rezoluci požadující bezpodmínečná mírová jednání, přiznání sebeurčení národů, reorganizaci zásobovací služby, zrušení militarizace závodů a všeobecné, tajné a rovné hlasovací právo pro volby do obcí.

Do stávky vstoupily desítky šachet v Moravské a Polské Ostravě

Poté, co vláda přislíbila splnění těchto požadavků, které ale nesplnila, byla generální stávka na ukončena 25. ledna 1918 i na Ostravsku. A to i proto, že vůdcové dělnictva se obávali, že pokračování stávky by mohlo vést až k výbuchům revolučního násilí a krveprolití dosud nevídaných rozměrů.

C. a k. armáda byla dosud stále bojeschopná a vojenské posádky ve velkých průmyslových centrech monarchie byly složené pokud možno z příslušníků jiných než v místě převažujících národností. Právě tak tomu bylo i v Moravské Ostravě, kde vojenské oddíly tvořili v drtivé míře vojáci německé, maďarské a rusínské národnosti. Stávkové hnutí na Ostravsku však přesto zcela neutichlo.

Na počátku února stávky spontánně zachvátily z podnětu nejradikálnějších horníků opět desítky šachet v Moravské a Polské Ostravě, Kunčičkách, Michálkovicích, Hrušově, Radvanicích a dalších obcích v revíru. Sociálně demokratické odborové organizace však již po několika dnech vyzvaly horníky k nástupu do práce a ti výzvy uposlechli.

Chceme samostatný český a polský stát, hřměl dav

Dne 19. února poslanci Cingr, Prokeš a Reger opět u vídeňské vlády poukazovali na tristní poměry v zásobování, ale také na bezohledné zacházení s horníky. Ti totiž byli často kvůli jakékoli stížnosti za trest odváděni k vojsku na frontu. Jako již několikrát, vídeňská vláda se opětovně zavázala vyšetřit příčiny všech stížností, avšak na tyto sliby se nyní už nedalo příliš spoléhat.

V roce 1918 se poprvé od roku 1914 mohly konat opět mohutné oslavy dělnického svátku 1. máje, jichž se v Moravské Ostravě zúčastnilo možná až čtyřicet tisíc osob z moravských i slezských měst a obcí. Tábor na Senném trhu a impozantní průvod městem pod rudými prapory a za zpěvu socialistických a národních písní proběhl bez incidentů, přestože řečníci vyslovili nejen požadavky hospodářské, jako byla minimální mzda, osmihodinová pracovní doba, plné zdravotní, sociální a penzijní pojištění, ale i politické, především vytvoření samostatného českého a polského státu.

Policie už proti „velezrádné“ demonstraci nezasáhla

Dne 26. května se v Národním domě v Moravské Ostravě uskutečnila manifestace českého lidu na Ostravsku. Shromáždění tohoto druhu by bylo ještě před rokem pro svůj „velezrádný“ charakter rozehnáno a účastníci pozatýkáni policií. Jeho předsedající, státoprávní demokrat a profesor české reálky Václav Šílený zdůraznil, že hlavním požadavkem české reprezentace je nyní samostatný československý stát.

V průběhu jednání zazněly písně Kdož jsú Boží bojovníci, Nad Tatrou se blýská, Bývali Čechové a shromáždění ukončil zpěv písně Kde domov můj. Celé jednání sledoval zástupce policie, který však proti přítomným nijak nezasáhl.

Lze říci, že manifestace v Národním domě byla jakousi generálkou skutečného vyhlášení nezávislosti v Moravské Ostravě, které proběhlo téměř na den přesně o pět měsíců později.

Jan Prokeš promluvil z balkonu obchodního domu Baťa

Zatímco ostravští Češi nyní vzhlíželi do budoucna s rostoucí nadějí, německého obyvatelstva se zmocňovala stále větší nervozita. Nyní bylo již jasné, že válka je prohraná a i na stránkách českých ostravských novin, dosud těžce sužovaných cenzurou, začaly být čím dál tím otevřeněji diskutovány možné scénáře dalšího poválečného vývoje, v nichž se s Rakouskem nepočítalo.

Dne 15. října se na Senném trhu v Moravské Ostravě odbyla masová demonstrace, na níž se shromáždily desetitisíce lidí, sociálně demokratický Duch času hovořil dokonce o sto tisících účastníků. Hlavní řeč měl poslanec a budoucí ostravský starosta Jan Prokeš.

Jeho projev vyvrcholil za všeobecného jásotu provoláním svobodného československého státu. Lidé poté utvořili průvod a táhli do středu města, kde na hlavním náměstí z balkonu obchodního domu firmy Baťa Jan Prokeš svůj projev zopakoval. Tady však už zakročilo četnictvo spolu s oddílem vojska a manifestace rozehnalo. Několik osob bylo zraněno. Zásah se naštěstí obešel bez ztrát na životech.

K ovacím se připojil i zprvu zaskočený policejní komisař

A co se událo na Ostravsku 28. října, kdy vzniklo Československo? Do redakce Moravskoslezského deníku v ten den dorazil oficiální telegram potvrzující vyhlášení československého státu. Místní politici Karel Fajfrlík, Jan Prokeš, Ladislav Knotek a redaktor sociálně demokratického deníku Duch času Otto M. Štěpánek se vydali informovat širokou veřejnost do nedalekého Národního domu.

Tam shodou okolností právě probíhalo divadelní představení dnes jen málo známé hry Aloise Jiráska Pan Johanes. Tato alegorická pohádka symbolizuje útlak prostého českého lidu poněmčelými feudály.

Redaktor Štěpánek přečetl přímo z jeviště text telegramu, načež následovalo bouřlivé provolávání slávy a zpěv národní hymny Kde domov můj. K ovacím se údajně připojil i policejní komisař František Rumpl, který byl na představení přítomen služebně a přestože byl zpočátku zaskočen, „tleskal stejně nadšeně jako obecenstvo“. Představení nebylo dohráno a obecenstvo vyrazilo do ulic.

Dav chtěl táhnout na „německé“ Vítkovice

Na hlavním náměstí před ostravskou radnicí se shromáždil jásající dav a v exaltované atmosféře se začaly ozývat hlasy, volající k tažení na Vítkovice, které platily za baštu germanizace na Ostravsku. Hrozilo, že se pokojná oslava zvrhne v drancování a možná i krvavé násilnosti. Proto Karel Fajfrlík a sociální demokrat Václav Sedláček svými projevy přítomné utišili a dav se v poklidu rozešel.

Na druhý den byl oficiálně ustaven Okresní národní výbor v Moravské Ostravě, jehož předsedou se stal Jan Prokeš a místopředsedou Karel Fajfrlík. Dne 29. října se Češi jali očišťovat město od rakouské symboliky. Terčem se stal především dvouhlavý orel, státní znak rakouské monarchie, strhávaný nyní horlivě ze všech veřejných budov. Při snímání orla z budovy Revírního báňského úřadu se jeho ředitel vyjádřil, „že nenamítá ničeho proti shození orla, vyžádal si však opatrně, aby nebyl odnášen, nýbrž ponechán na místě, poněvadž jej má v inventáři. "Jinak byli rakouští orli sbíráni a topeni v kalných vodách Ostravice,“ psal Duch času.

Zničehonic se objevily červenobílé stužky a trikolóry

Na pultech obchodů se najednou ve velkém objevily červenobílé stužky a trikolóry ve slovanských barvách a – řečeno slovy pamětníka – „byls často překvapen, vida trikolory na prsou, o jejichž češství jsi měl do včerejška oprávněnou pochybnost“.

V první řadě bylo nutno řešit otázku silné vojenské posádky pod velením generálů Naumanna a Brandstettera, která mohla kdykoli zasáhnout a zcela zvrátit chod událostí, tím spíše, že Těšínsko se nyní stávalo „zemí nikoho“ a velké části sousedního Opavska a Novojičínska osídlené převážně německým obyvatelstvem vznik českého státu vůbec neuznaly.

Totéž se týkalo i početných německých menšin v Moravské Ostravě, Přívoze a Vítkovicích. Ostatně ještě 26. října 1918 zástupci všech německých stran ostravského okresu na shromáždění v Německém domě deklarovali, že „připojení k česko-slovenskému státu by znamenalo nejen znásilnění německého a Němcům přátelského obyvatelstva, nýbrž následkem vytržení z velkého německého hospodářského prostoru také podvázání dalšího vývoje“.

Bez jediného výstřelu obsadili úřady a odzbrojili německé posádky

Proto bylo nutno vytvořit vlastní české ozbrojené síly. Tohoto úkolu se ujal kapitán Václav Běhal, pobočník generála Naumanna, jemuž se podařil vpravdě husarský kousek. S několika málo českými důstojníky a vojáky české, ale i rusínské a polské národnosti dokázal bez jediného výstřelu obsadit všechny důležité úřady.

Do 1. listopadu 1918 odzbrojil německé posádky na Ostravsku, obsadil důležité průmyslové podniky a nádraží a převzal vojenské velitelství revíru. Generálům Naumannovi a Brandstetterovi umožnil volný odchod z Ostravy.

28. říjen 1918 zažil v Moravské Ostravě i Oldřich Nový

Onen revoluční den a vznik samostatného Československa zažil v Ostravě i ještě mladý, později slavný herec Oldřich Nový, který působil v letech 1918 až 1919 v Moravské Ostravě v angažmá ve společnosti Antoše J. Frýdy.

„Ona ta černá, hornická Moravská Ostrava byla tehdy vzdálena jen těch 370 kilometrů jako dneska, ale na počátku 20. století to byla zvláště pro Pražáky vzdálenost mnohem větší…Když se roduvěrný pražský občan chystal celou sobotu na nedělní výlet do Podolí nebo dokonce do Bráníka, tak ta jízda parníčkem po Vltavě do Malé Chuchle byla už pro něho cestovním dobrodružstvím. Jízdu do Ostravy si představoval jako jízdu do neznáma,“ vzpomínal o půlstoletí později Oldřich Nový.

Právě v Moravské Ostravě herec prožil zhroucení rakousko-uherské monarchie a vznik samostatného československého státu. V roce 1968 na to vzpomínal v časopise Svět v obrazech.

Herci přestali hrát, i Oldřich Nový v roli studenta Tomáše

Dne 28. října přišel do redakce Moravskoslezského deníku oficiální telegram potvrzující vyhlášení Československé republiky. A v hotelu Slavia se rozhodlo o této skutečnosti informovat. Největší počet občanů shromážděných na jednom místě v Moravské Ostravě, se v té době pravděpodobně nacházel na představení v Národním domě, dnes Divadle Jiřího Myrona.

A právě v tu dobu v Národním domě vystupoval Oldřich Nový v roli studenta Tomáše v málo známé inscenaci Aloise Jiráska Pan Johanes. Do zákulisí vešli členové delegace a dožadovali se přečtení telegramu. Ředitel Antoš Frýda je nejdříve úpěnlivě prosil, aby se představení dohrálo. Zřejmě se obával toho, že by se diváci domáhali vracení vstupného. Naléhal však marně.

Oldřich Nový s herci zamířili ke kavárně Habsburg

Před oponu předstoupila zmíněná delegace a redaktor Otto M. Štěpánek přečetl text telegramu, oznámil konec války a útěk císaře Karla I. z Vídně, což však nebyla pravda, neboť císař opustil hlavní město až v noci z 11. na 12. listopadu. Hlediště propuklo v jásot a zazněla hymna Kde domov můj.

Z hlediště odešla necelá polovina návštěvníků, ostatní zůstali na svých místech a volali k nemalé radosti ředitele Frýdy dohrát, dohrát!“ Zbylé diváky však vyburcoval herec Oldřich Nádhera a zástup se vydal do ulic. Jeho část, ve které byla většina herců včetně Oldřicha Nového, zamířila k jediné větší české kavárně na hlavním náměstí, nesoucí, „jaká to ironie osudu“, název Habsburg, později Praha.

Jedeš dolů! Ničili písmena nápisu, dole je nájemce kavárny chytal do ubrusu

Skupina herců vyšla na balkon a jala se s výkřikem „Jedeš mi dolů!“ zručně odstraňovat ten provokační název. Kavárník Antonín Mikeska však nebyl tímto počínáním příliš nadšen.

„Přiběhl celý zsinalý a hrozně prosil, abychom toho Habsburga házeli dolů šetrně, že ho to stálo nekřesťanské peníze a možná, že se z toho dá něco zachránit. Nájemce kavárny s personálem chytali písmena dole do ubrusu. Písmena R A H prý poté tvořila část nového názvu kavárny – PRAHA, který podnik skutečně nesl až do 90. let 20. století.

Je možné, že takovýto provizorní nápis zde byl krátce umístěn, z dochovaných stavebních spisů je však patrné, že již v roce 1919 byl vyhotoven nápis zcela nový.

Snad nikdy neplály tak nádherné ohně na haldách

Mezitím se přímo v kavárně rozproudila zábava. Odtud pak společnost směřovala do zmíněného hotelu Slavia, jenž se z prostor, kde byla přijímána závažná politická rozhodnutí, změnil na místo bujarého veselí, a kde „pan Kulňák, hospodský nad jiné zdatný, který připomínal hanáckého velebníčka, dával z radosti hostům všecko zadarmo“.

Půlnocí 28. října bylo nejen pro Oldřicha Nového završeno prvních několik hodin samostatnosti československého státu. Jak jsme viděli, času naplněného nejen důležitými státoprávními akty, ale také karnevalovou atmosférou a nepředstíranou radostí. Jak poeticky dodává Oldřich Nový: „Snad nikdy předtím neplály tak nádherné ohně na haldách, jako v těchto památných nocích…“

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.