Fajront! Tragédie, které v dolech připravily o život stovky horníků

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Kdo patří k fanouškům románu Šikmý kostel, dobře ví, že hlavní hrdinka Barbora ztratila muže a syna při strašném důlním neštěstí na dolech Jan a Františka hraběte Heinricha Larisch-Mönnicha. Tragédie se odehrála v dole ve staré Karviné v roce 1894, provázelo ji celkem pět výbuchů a zahynulo při ní dohromady 235 horníků.

Nebyla to jediná důlní katastrofa, kterou doly v ostravsko-karvinském revíru zažily. Každé z hornických neštěstí za sebou zanechalo vdovy a sirotky a stalo se příčinou řady rodinných tragédií. Pojďme si připomenout ta největší důlní neštěstí, jaká vešla do historie hornictví na Ostravsku. Provede nás jimi přední český univerzitní profesor a emeritní předseda Českého báňského úřadu odborník Roman Makarius a jeho kolega, emeritní báňský technik Petr Faster.

Ti tato neštěstí sepsali pod názvem Memento důlních nehod v českém hornictví. Kniha zpracovává ty největší katastrofy v dolech na našem území a řada z nich se odehrála v podzemí dolů vystavěných na území Moravské a Slezské Ostravy. Většinu mají na svědomí výbuchy důlních plynů nebo požáry.

Dolem Hlubina otřásl v létě roku 1867 výbuch metanu

Jako první si připomeňme výbuch metanu na jámě Hlubina. Psalo se pondělí 29. července roku 1867 a při výbuchu přišlo o život nejméně 53 horníků. Z dalších asi 32 poraněných nejméně devět svým zraněním následně podlehlo.

Jen o měsíc později, konkrétně 28. srpna 1867, se do Prahy z Vídně vrátily české korunovační klenoty a 22. října 1867 koupily Spojené státy od Ruska za 7,2 milionu dolarů Aljašku.

Tragická událost na jámě Hlubina byla krutou daní za expanzi osvojování uhelného ložiska v ostravské silně plynující části Hornoslezské uhelné pánve a navždy zůstala, co do počtu obětí, největší nehodou exploatace tohoto ložiska. Přitom nebyla nikdy detailněji popsána a hornická literatura ji zmiňuje pouze okrajově, spíše jako zajímavost. Tragédie však měla významný podíl na rozvoji bezpečnosti těžby v plynujících dolech, a to nejen v Ostravsko-karvinském revíru.

Rothschild chtěl těžit přímo u huti a železáren

Důl Hlubina založil v roce 1852 jako poslední z řady dolů na území Ostravy majitel Salomon Mayer svobodný pán Rothschild, jeden ze čtyř synů frankfurtského bankéře Amschela Mayera Rothschilda. Salomon Mayer skupoval a zakládal doly ve snaze těžit uhlí přímo v místě jeho největší spotřeby, tedy v blízkosti Žofinské huti a Vítkovických železáren.

Nejprve odkoupil v roce 1843 rozestavěnou jámu Karolina, poté založil v roce 1844 doly Antonín a Šalamoun. O deset let později Rothschild založil důl Hlubina přímo na hranici s obcí Vítkovice, který měl dvě paralelní jámy a stal se prvním dolem s centrálním větráním.

Nebezpečné vypalování metanu před fáráním ohněm

Se stále větší hloubkou jam a dobývání uhlí se však v ostravské části revíru stále více zvyšovaly exhalace důlního metanu a rostlo nebezpečí výbuchu. V té době bylo ještě stále běžné vypalování metanu před fáráním a ve dnech pracovního klidu se až do roku 1862 ponechávalo na čelbách otevřený oheň, aby metan předběžně spaloval.

A kdo chodil nahromaděný metan před šichtou vypalovat? Často kajícníci, většinou trestanci nebo jiní hříšníci. Francouzi je nazývali pénitens. Tito lidé byli oblečeni do obrácených složených pytlů promočených vodou, kterými si kryli hlavu a šíji, někde se jim proto říkalo kapucíni. Metan nashromážděný u stropu slojí zapalovali hořícími loučemi nebo svíčkami na tyčích.

Tento primitivní systém byl zaznamenán ještě v druhé polovině 19. století a v dolech ostravsko-karvinského revíru byl zakázán až v roce 1877.

Způsobil výbuch metanu na Hlubině nově vynalezený dynamit?

Navíc když švédský chemik Alfréd Nobel vynalezl v roce 1866 dynamit, byla tato výbušnina už o rok později použita v Ostravsko-karvinském revíru právě při těžbě v dole Hlubina. A dodnes panuje podezření, že právě ona mohla vést k velké smrtelné havárii v Hlubině.

Výbuch metanu tam totiž 29. července 1867 nastal u trhacích pracích při ražení překop do sloje Juno. Nehoda si tehdy vyžádala celkem 62 obětí. V odborných statích je zmiňována od té doby pouze jako strohý fakt, bez upřesnění a detailů, a existují k ní jen tři stručné zpravodajské informace, uvádějí autoři Mementa důlních nehod v českém hornictví Roman Makarius a Petr Faster.

O necelých sto let později vybuchl metan znovu

Za necelých sto let otřásla podobná havárie dolem Hlubina znovu. Stalo se to necelé dva měsíce potom, co byla namíchána první Kofola. V noci ze soboty na neděli dne 22. května 1960 v podzemí ostravského dolu Hlubina ve sloji Flora při výbuchu metanu zahynulo čtyřiapadesát horníků. Další tři se zranili, z poničené šachty v onu neděli vyfáralo na povrch bez újmy jen devatenáct lidí.

Okolo 23. hodiny v sobotu 21. května přišel provozní elektrikář, který měl za úkol opravit vadné těleso elektrického osvětlení, které bylo asi dva metry od neuzavřeného degazačního vrtu. Aby na práci snadno dosáhl, postavil se na krycí plech pásové soupravy.

Odšrouboval krycí síto a ochranné sklo. Když zjistil, že žárovka je v pořádku, odejmul kryt svorkovnice a zjišťoval, jestli je přívod elektřiny k objímce žárovky neporušený. Použil šroubovák, kterým se dvanáct minut po půlnoci dotknul hrany svorkovnice. Vznikla jiskra a zřejmě právě ona zapálila metanovou vrstvu. To způsobilo výbuch metanu a vyhoření nahromaděného uhelného prachu.

Horníky zabíjel především oxid uhelnatý

Výbuch přímé okolí osvětlovacího tělesa nijak zvlášť nepoškodil. Tlaková vlna však rozmetala objekt pomocného ventilátoru na 1. dělící a stejně tak směrem po větrech po porubu. Výbuch v závalech obou porubů částečně spálil usazený uhelný prach, čímž vznikla velká koncentrace oxidu uhelnatého. Právě ten byl hlavní příčinou ztrát na životech.

Ze 73 pracovníků noční směny zahynulo v postiženém úseku 54 horníků a tři byli zraněni. Pouze 19 horníkům z porubu 617 a z obsluhy se podařilo uniknout bez zranění.

Všechny oběti měly v krvi vysokou koncentraci karboxyhemoglobinu a popáleniny na nechráněných částech těla. Někteří měli v horních cestách dýchacích prach, někteří i hrubozrnnou drť ucpávající průchod do plic. Právě tito se neotrávili CO2, ale zemřeli udušením.

Lékaře doslova zahnali do dolu bez dýchacích přístrojů

Většinu obětí záchranáři, kteří sfárali k výbuchu 47 minut po půlnoci, nalezli v místech jejich pracovišť, neměli lampy v rukou, jen část měla na hlavách přilby. Nikdo neměl v rukou nářadí či jiný předmět. Krátce po třetí hodině záchranáři z Hlavní báňské záchranné stanice v Radvanicích nalezli v zasažené oblasti jediného žijícího horníka. Poskytli mu první pomoc a před čtvrtou hodinou byl převezen do nemocnice. Tam však v 5.30 hodin podlehl těžkým popáleninám.

Vyprošťování obětí komplikovaly těžké podmínky nízkého porubu a také jejich posmrtná ztuhlost. Oběti dopravovali postupně na povrch příslušníci řady záchranných čet, v ten osudný den pracovalo v dole 260 záchranářů. Na základně v desátém patře bylo také osm lékařů a zdravotníků, doslova zahnaných bez řádné výstroje do dolu.

Vyproštění všech obětí trvalo až do nedělních 17.10 hodin. Konečná identifikace mrtvých pozůstalými se odehrávala za asistence příslušníků VB v márnici.

Důl Emma zažil největší havárii v roce 1884

Vraťme se však do druhé poloviny 19. století. Také důl Emma, po kterém dnes není ani památky, ale mnozí Ostravané rádi stoupají na hořící vrchol jeho stále existující haldy, se stal v minulosti třikrát místem tragických havárií.

Důl Emma. Foto: Archiv města Ostravy

Tu největší zažili jeho horníci 8. října 1884 v 13.15 hodin a výbuch metanu a uhelného rachu si vyžádal dvacet obětí na životech. V Brně už v té době pět měsíců jezdila první tramvaj a za necelý měsíc se Temešvár stal po New Yorku druhým městem s elektricky osvětlenými ulicemi.

Hlubinný důl Emma - Lucie patřil společnosti Kamenouhelné doly a koksovna Jana Wilczka ve Slezské Ostravě, stejně jako Bedřich, Trojice, Neumann, Jan Maria, Michálka. V době havárie zaměstnávaly doly hraběte Wilczka na 1 800 hornických pracovníků, z toho asi sedm stovek jich pracovalo v první směně. V roce 1884 tyto doly dodaly zejména Vítkovickým železárnám 360 tisíc tun uhlí, což byla přibližně osmina těžby Ostravsko-karvinského revíru.

S třeskem se nejprve objevil oheň, následoval zpětný ráz

Osudného dne 8. října byl v 6 hodin ráno vyhlášen zákaz trhacích prací, protože se na pracovištích ve stropních výlomech objevilo menší množství výbušných plynů. V 8 hodin přišel na jedno pracoviště také dozorce Suček, prohlédl dva vývrty připravené k odpálení v čelbě, zkontroloval dvě ve stropnici zavěšené bezpečnostní lampy dřevičů a konstatoval, že na místě nejsou žádné výbušné plyny. Povolil odpálení náloží, stejně další náloží v jiných místech.

Přesto nálože zapálily výbušné větry a ty explodovaly. Ale ne moc. Oba dřeviči, což byli pracovníci obstarávající výdřevu v chodbách, utrpěli jen drobné popáleniny. Havíř Dworsky žádné, jen vozač by popálený trochu víc. Všichni později vypověděli, že s třeskem se nejprve objevil oheň, který následoval zřetelný zpětný ráz, který sebou nesl velké množství uhelného prachu. Všichni utekli na hlavní třídu dolu.

Někde nahoře muselo dojít k neštěstí

Dozorce Suček a důlní měřič Bajger ihned zastavili veškerou práci v čelbě. Předák Kunčický vše zkontroloval a hlásil: Už je všechno v pořádku. Havíř Dworsky, který předtím pracoval na čelbě, řekl, že práce je ukončena a osádka se chce obléci a vyfárat. Předák Kunčický odešel k jámě a vyfáral.

Sotva však odešel z jámy, uslyšel tupý zvuk, který následoval oblak prachu. Když sfáral zpět na čtvrté patro, napadlo ho, že explodoval dynamit na pátém patře.

Poté přiběhl jeden z horníků a hlásil, že někde nahoře muselo dojít k neštěstí. Kunčický šel po patře a na začátku hlavní třídy objevil havíře, kteří uprchli z úpadnice pátého patra. Hlásili, že na zhlaví úpadnice leží všichni tam zaměstnaní vrátkaři a jsou kromě jednoho všichni mrtvi. Byla to pravda a bohužel i ten jediný poté po deseti hodinách zemřel.

Deset horníků se vydalo ke vztažné jámě. Tam zemřeli

Vědělo se, že poblíž čelby zůstali ještě čtyři muži. Zasažení však byli i lidé ve třetím patře. Na pomoc jim sfárali zachránci na jámě Michálka. Naštěstí se většina horníků ihned po výbuchu zachránila útěkem po větrech a jen deset mužů se namísto útěku před plyny vydalo ke vtažné jámě. Tam zahynuli v povýbuchových zplodinách. Byli sice nalezeni poměrně brzy, ale bez života.

A kdo explozi v jámě Emma způsobil? Dřeviči Dedek a Tomášek, kteří ráno pracovali poblíž čelby, při vyšetřování uvedli, že si všimli, že havíř Dworsky hned na začátku směny před příchodem důlního Sučka vyvrtal vrt v podstropní přibírce. Další vyšetřování skutečně prokázalo, že tato rána byla odpálena a že ji odpálil právě havíř Dworsky. Při první malé explozi byl z výlomů a kaveren vytlačen nahromaděný metan. Dalšími dvěma střelbami byl rozvířen a rozprášen uhelný prach a metan vznícený v zaplynovaném podstropním prostoru ho zapálil.

Tragédie na dole Trojice stála v roce 1891 život 61 horníků

V sobotu 3. ledna 1891 dopoledne čtvrt hodiny po desáté došlo na Wiczkově dole Trojice v Polské Ostravě k výbuchu metanu a uhelného prachu při trhacích pracích v čelbě chodby ve sloji Mohutný. Zahynulo při ní bezprostředně na svých pracovištích v podzemí nebo poté na útěku před zplodinami 61 horníků. Byla to druhá největší tragédie v historii dobývání uhlí v Hornoslezské uhelné pánvi.

Na ranní směnu osudného dne sfáralo celkem 146 horníků. Předchozí směny nikde nehlásily nebezpečné nahromadění výbušných plynů. Přítomnost plynů se tehdy měřila benzinovými lampami. Obecně přitom platilo, že takovou lampou rozpoznat obsah metanu v ovzduší ve výši jeden a půl procenta a méně jen vycvičené oko.

Havíř Kowalski si vzal k trhacím pracím v čelbě pět náloží dynamitu značky Rexit, a tři takzvané Lauerovy zápalky. V 10.15 hodin vyrazily vtažnou jámou na povrch zplodiny. Závodní dolu, vrchní inženýr K. Čížek ohlásil havárii a s dvěma dobrovolníky sfáral do dolu s houbami namočenými v octu. Dýchací přístroje neměli.

Některé důlní vozy výbuch zarazil do jámy

V pátém patře se od narážečů dozvěděl, že k nehodě došlo v patře sedmém. Tam nalezli zpustošené náraží s nakupenými poničenými vozy. Některé byly vražené do jámy. Poblíž náraziště byli horníci ze sloje Urania, kteří se zachránili rychlým obnovením větrání. Přesto byli mnozí určitou dobu v bezvědomí, intoxikovaní a jejich lampy pohasínaly.

Mezitím vyjížděli a vylézali další unikající horníci z vyšších pater. Někteří z osádek v oblasti sloje Juno však nebezpečí podcenili nebo reagovali pozdě, když se pokusili proniknout k daleké jámě Trojice. Ve zplodinách výbuchu s vysokou koncentrací CO2 většina z nich zahynula na následek otravy.

Začaly vyprošťovací práce. Nejdříve bylo třeba odstranit změť totálně deformovaných a slisovaných důlních vozů. „Záchranáři“ v podobě dobrovolníků museli překonávat četné závaly chodeb, v cestě měli zátarasy v podobě dalších zdeformovaných důlních vozů. Podle stavu katastrofy neexistovala žádná naděje na nalezení pracovníků mezi šestým a sedmým patrem, kteří by přežili. Všechny větrní přepážky a dveře výbuch zničil.

Nepochopitelně zemřeli padesát metrů od čerstvého vzduchu

Záchranáři nalézali oběti ve sloji Mohutný. Téměř všechny ležely na svých přikázaných pracovištích, mrtví byli většinou popálení, někteří měli i další zranění. Pouze pracovníci z čelby číslo 14 podehli otravě CO, když zcela nepochopitelně zůstali na svém pracovišti, ač je od čerstvých větrů na pátém patře dělilo pouhých padesát metrů.

Zdá se až neuvěřitelné, že katastrofě odborná literatura věnuje tak málo pozornosti. A tak jen nepatrný pamětní kámen ve Slezské Ostravě toto neštěstí připomíná.

„Zde odpočívají horníci, jenž dne 3. ledna 1891 na důlu „Sv. Trojice“ obětí svého povolání se stali. Pokoj jejich popeli,“ stojí na něm.

Nesmí utíkat proti větrům, musí je předběhnout

V úterý 14. ledna 1896 vznikl kolem půl dvanácté dopoledne ve vodní jámě dolu Hermenegild akciové společnosti Severní dráhy Ferdinandovy v Ostravsko-karvinském revíru velký požár, který ohrozil posádku celého dolu a vyžádal si šestnáct lidských životů. Dalších jedenáct horníků bylo intoxikováno. Až o dva měsíce později společnost Elektrická dráha Praha – Libeň – Vysočany zahájila v Praze provoz elektrické tramvaje.

Foto: Archiv města Ostravy

Jáma Hermenegild vznikla poblíž Ostravského hradu a řek Lučiny a Ostravice a stejně jako jiné vodní jámy v zemi se potýkala s poměrně velkými přítoky vody. Značný pokrok v čerpání přineslo využití parních strojů, tahadlové čerpadlo ve vodní jámě na dole Hermenegild bylo asi největší u nás a pracovalo tam od roku 1860. Mělo válec o průměru přes dva metry, zdvih přes tři metry a čtyři až šest zdvihů za minutu. Tento stroj pracoval v jámě až do roku 1910, tedy plné půlstoletí.

V nejsilněji obsazené směně bylo v dole až sedm set fárajících a osmnáct koní. Všechny tři jámy dolu Hermenegild Severních drah Ferdinandových byly již v roce 1878 jako první v Ostravsko-karvinském revíru vybaveny na povrchu požárními příklopy. Pracovníci věděli, že v případě ohrožení Hermenegildy musí k úniku použít obě zbývající jámy. Všichni také věděli, že v případě výbuchu a podobných havárií nesmějí utíkat proti kouřům, ale měli by je naopak předběhnout.

Taktak zavřel před kouřem dveře a utíkal k těžní jámě

V době nehody bylo v okamžiku ohrožení celkem 665 horníků a asi 340 z nich katastrofa více nebo méně ohrožovala. Po jedenácté hodině zpozorovali tři údržbáři mezi třetím a čtvrtým patrem kouř přicházející zdola. Slezli po žebřících k nižšímu patru, dál slézt jim však kouř nedovolil. Přešli na čtvrtém patře k těžní jámě, zavřeli za sebou dvoje dveře a zvonili o klec.

V té době už na pátém patře v náraží těžní jámy čekali na klec pumpař Penkala a jeho pomocník. Ze strojovny je vyhnal hustý kouř. Později uvedli, že už hodinu před nehodou zhasla elektrická světla. O půl dvanácté Penkala ucítil ve strojovně pronikavý zápach kouře. Otevřel kovové dveře uzavírající vodní jámu a tu proti němu vyrazil hustý dým. Stačil je zavřít a utíkal s pomocníkem k těžní jámě.

Klec shora sjela dolů až do osmého a devátého patra, kde narážečům přikázali co nejrychlejší útěk slujemi k sousedním jámám Vilém a Jakub. V té době chtěl pumpař v pátém patře ještě jednou zavřít osudné dveře do strojovny, ale kvůli silnému kouři to již nezvládl.

Elektrická světla nesvítila a v kouři zhasla i bezpečnostní lampa

Klece postupně na dvakrát zachránily z útrob dolu dva narážeče a pumpaře z devátého patra, pak čtyři havíře, jednoho vozače a jednoho předáka. Ten později uvedl, že ostatní z osádky chtěl přinutit k útěku k jámě Vilém nebo Jakub, ale jejich lampy byly zhasnuté, a tak vyfáral sám. Pumpař z devátého patra stačil zastavit stroj a prchal potmě na náraží – elektrická světla nesvítila a v kouři zhasnula i jeho bezpečnostní lampa.

Pak se požár, který vznikl na osmém patře, rychle rozvinul. Horníci prchali k jámám Jakub a Vilém, kde se závodní dolu Hermenegild staral hlavně o to, aby horníci vyfárali. Během asi 45 minut bylo zachráněno veškeré osazenstvo dolů Vilém a Jakub a velká část osazenstva dobývacího prostoru Hermenegild. Tedy 136 ze 185 sfáraných.

Dalšími opatřeními byla jediná vodní jáma tohoto největšího a na vodu nejbohatšího důlního podniku ponechána svému osudu a takříkajíc obětována.

Předák na Zárubku nezavolal k opravě elektrikáře, sám rozřízl kabel

Před šestapadesáti lety, konkrétně v úterý 19. dubna 1966 v noci 1.45 hodin připravil výbuch metanu na někdejším dole Zárubek na Slezské Ostravě o život bezprostředně patnáct horníků. Ze tří vyproštěných zraněných horníků zemřel jeden s těžkými popáleninami v nemocnici. Jen den před tragédií získali režiséři Ján Kadár a Elmar Klos v USA Oscara za svůj film Obchod na korze a zpěvačka Lucie Bílá měla v dob exploze na dole Zárubek jako nemluvně rovných dvanáct dní.

Zárubek. Foto: Archiv města Ostravy

Výbuch metanu nastal ve sloji Günther pod třináctým patrem v hloubce 804 metry pod povrchem. A to v místech, kde se sloj spojovala dvojicí podpatrových chodeb s oblastí sousedícího dolu Alexander, ale tato spojení oddělovaly hráze. Z horníků, kteří v době výbuchu pracovali v oblasti sloje Günther, přežili jen dva. Vyšetřovatelé zjistili, že příčinou výbuchu byla nepřípustná manipulace s tlačítkem dálkového ovládání pásové soupravy.

Předák totiž nezavolal k opravě tlačítka elektrikáře, ale sám rozřízl kabel. Jednu jeho žílu o délce patnácti centimetrů obnažil a propíchl ji pro spojení pásovou spojkou. V místech, kde předák ovládacím kabelem manipuloval, se nahromadilo malé množství metanu, avšak i toto malé množství už mělo výbušnou koncentraci.

Metanová směs v závalu vybuchla. Nastalo jednatřicet výbuchů

Vzniklá jiskra při manipulaci s kabelem způsobila její zážeh. Ten stačil k rozvíření usazeného uhelného prachu, který vybuchl. Vzniklo velké množství oxidu uhelnatého, který byl příčinou úmrtí několika horníků. Po výbuchu došlo pravděpodobně ještě k zapálení metanového fukače ve stařinách a to v místech, kde byl vývod degazačního potrubí.

Protože obsah oxidu uhelnatého ve sloji neklesal, přikročilo vedení dolu Zárubek k jejímu prostorovému uzavírání. Když postavili hráze, odpojili horníci takzvané degazační potrubí. Tím se přerušil podtlak a směs metanu z potrubí se dostala pravděpodobně v závalu ke zdroji metanového fukače. A metanová směs v závalu vybuchla.

V uzavíraném prostoru dolu nastalo postupně celkem jednatřicet výbuchů. „Bohužel se hned projevily hříchy při uzavírání stařin a všechny hráze se musely různými způsoby zpevňovat a utěsňovat. Celkem muselo být postaveno a dotěsněno 42 hrází. Havarijní situace byla ukončena až 16. května a celé akce se zúčastnilo 690 záchranářů z celého Ostravsko-karvinského revíru,“ popsal ve Zpravodaji klubu přátel hornického muzea Lubomír Hájek.

Obytné domy se musely stavět až kilometr od dynamitu

Pojďme si díky tomuto zpravodaji připomenout také výbuch ústředního dynamitového skladiště v Heřmanicích u Moravské Ostravy, který se stal v roce 1924. Tehdy už téměř dva měsíce existovala díky spojení moravských obcí a Moravské Ostravy takzvaná Velká Ostrava, která ale dál nesla název Moravská. Nechme k havárii promluvit tehdejší tisk:

Všech čtyřiapadesát dolů v ostravsko-karvinském revíru zásobovalo dynamitem ústřední skladiště vzdálené asi čtyři kilometry od Moravské Ostravy, které stálo mezi obcí Hrušovem a Heřmanicemi ve Slezsku. Skladiště bylo tu už od roku 1882, jsouc původně budováno na rovině a s podmínkou, že pozemky okolní smí býti zastaveny obytnými domy jen do vzdálenosti 1 000 metrů od skladiště.

Později však, když uhelné doly se rozšiřovaly, byl tento ochranný pás zúžen na 500 metrů, ale majetkem společnosti Dynamit Nobel. Nyní přešlo do majetku prodejní společnosti Eruptiva, která zde ukládala do zásoby střelivo a zápalky několika druhů, dynamit číslo 1 od firmy Dynamit Nobel, ale z větší části nové střelivo Methanit N8.

Obrovská rána, prudký otřes a vzápětí řinčela a rozsypávala se okna

Skladiště bylo pod zemí zděné, kryt betonový a bylo obehnáno asi 10 metrů vysokými náspy v okruhu 100 m. Za náspy byla dřevěná ohrada kolem celého objektu a domku skladníkova. Skladiště bylo povoleno na 10 000 kilogramů střeliva.

V pátek 19. března 1924 o 11. hodině a 35. minutě dopoledne rozlehla se po celém širokém okolí Ostravy obrovská rána, bylo cítit prudký otřes a vzápětí řinčela a rozsypávala se okna, praskaly výkladní skříně, dveře – okna se otvírala, prach se zvedal a na obzoru nad Jaklovcem objevil se obrovský sloup dýmu, který se rozprostíral s rostoucí rychlostí na modré severovýchodní obloze ve tvaru pinie a vystupoval do výše několika set metrů. Již ve vzdálenosti 500 m od skladiště byly po polích a v blízkém lese Korunka rozmetány zbytky zdiva a roztřepané zbytky dřev.

Ze tří zřízenců firmy Eruptiva nenašlo se ničeho

Kde stálo skladiště, zel kráter asi 15 m hluboký, vyplněný již částečně vodou a rozvalinami země. Budova skladiště rozmetána jest úplně po širokém okolí, což snadno jest vysvětleno úředním zjištěním, dle kterého nalézalo se v době výbuchu ve skladu přes 8000 kg střeliva. V úvoze i nad náspem byly rozmetány hlavy a hnáty koní, o něco dále zkroucený ráf kola a jedna osa, jediné zbytky povozu, jimž odváženo bylo střelivo.

V době, kdy došlo k explozi, byli ve skladu zaměstnáni tři zřízenci fy Eruptiva, kteří nakládali 75 kg dynamitu a 80 kg methanitu pro blízkou jámu Ida. Z těchto tří nešťastníků nenašlo se ničeho. Je zajímavo, že v poměrně blízké vzdálenosti umístěné skladiště zápalek s třaskavou rtutí vybuchlo jen částečně. Větší část ze šesti beden tam uložených zůstala v ruinách polodřevěné kolny neporušena.

Mnoho soukromých osob zranilo padající sklo

Žalostná podívaná byla taky na dělnickou kolonii jámy Idy, která jest asi 500 metrů východně od skladiště. Veškeré tabule oken, jichž lze čítati na tisíce, vymačkány tlakem vzduchu, rámy oken a dveře visí mnohde vylámané na svých závěsech, střechy kryté lepenkou jsou úplně nadzdviženy i s vazacím zdivem a na střechách, kde byly tašky, jsou tyto rozházeny i s laťovím.

Že při tom mnoho soukromých osob bylo zraněno, zvláště padajícím sklem, je samozřejmostí. Vždyť náraz vzduchu byl tak silný, že i v Moravské a Slezské Ostravě byla učiněna škoda rozbitím okenních a silných výkladních tabulí za sta tisíc korun, napsal v roce 1924 časopis Naše hory a hutě a pro Zpravodaj klubu přátel hornického muzea vybral Karel Slíva.

Poučení, jak se zachovati při výbuchu metanu mají

Badatelé z klubu nalezli také ve svých domácích archivech i dokument z roku 1896, jak se mají horníci a majitelé dolů při výbuchu metanu v ostravských dolech chovat.

Na jedno ze setkání technickohospodářských pracovníků dolů Hlubina, Jeremenko a Šalomoun jej před časem přinesl bývalý technik Dolu Hlubina Zdeněk Kostelecký. Dokument nese název „Poučení, jak se zachovati mají dozorci a dělníci po výbuchu, o cestách záchranných, pokusech zachraňovacích atd., platící pro všechny doly Ostravsko-karvinského okresu“. Nuže:

Udá-li se výbuch třaskavých plynů neb uhelného prachu, ohlašuje se bouchnutím a silným nárazem vzduchu, mnohdy i hučením na to následujícím. Náhlý náraz vzduchu stává se citelným píchnutím v uších. Veliké rozsáhlé výbuchy, jmenovitě takové, při nichž uhelný prach spoluúčinkuje, ženou plameny neb aspoň písek a později kouř prostory důlními a navíc až k jamám výdušným a úvodním. Při výbuchu často nastane úplný obrat větru, takže po kratší dobu kouř z úvodních jam vychází.

Shromáždit lidi své čety a s nimi nejkratší cestou utéci

V předkách, v nichž dělníci příznaky výbuchu povstalého pozorují, přináleží nejprve starším v předku, aby lidi své čety shromáždili a s nimi nejkratší cestou k úvodní jámě se utekli. Mají-li volbu mezi více cestami, mají dát přednost té, která vede proti čerstvým větrům anebo těžními třídami z běžného větrního proudu vyloučenými.

Procházejí-li záduchy neb požárové plyny naproti, což se pozná čichem a podle mdlého hoření lamp, musejí horníci hledět, aby se dostali nejkratší cestou do jiného větrního proudu. Je-li místo výbuchu známo, jest třeba vyhnouti se cestám, jimiž větry z místa neštěstí táhnou.

Dozorci v jámě musí se především o zachránění mužstva postarati. Nejbližší jejich starostí jest, aby správu závodu zpravili o tom, co se stalo. Až do příchodu úředníka dává rozkazy po řadě nejstarší dozorce. On přesvědčí se především o velikosti a rozsahu události a pečuje především o to, aby se veškeré mužstvo důlní o tom zpravilo.

K záchraně vydati se bez průtahu, a aniž by na předměty ohledu brali

Dělníci musí, jakmile o takové události se dozvěděli, bez průtahu a aniž by na zanechané a jiné předměty ohledu brali, na cestu k zachránění se vydati. Správa závodu zatím nabude znalosti o místě a přibližné velikosti a rozsahu výbuchu a zařídí dle toho buď neprodlený výstup mužstva, jež k jámě se uteklo, pak-li se to již dříve nestalo. Kdyby snad událost byla nepatrná, vysvětlí mužstvu, jak se věc má a pošle lidi zpět do jejich předků.

Zařídí-li se výstup mužstva, jež k jámě se uteklo, musí se tento státi v úplném pořádku a klidu, a lidi na povrch vystoupivší mají své lampy v pořádku do lampárny odevzdati a musí také svá jména a čísla předků v zápisně udáti, aby se počet případně pohřešovaných rychle stanoviti mohl. Jest velmi radno postaviti při ústí jámy zřízence, který má jména vylezšího mužstva zaznamenati.

S houbami neb šátky do octa namočenými utvoří řetěz z lidí

Práce zachraňovací a zmáhací řídí správa závodu za pomocí sobě přikázaných úředníků a dozorců a od ní k tomu stanovených dělníků. Způsob, jakým se provádí práce zachraňovací, záleží docela na místních poměrech. Vypuknutí důlního požáru následkem explose se může poznati z toho, že z komína větrníku stále tmavější kouř vystupuje.

Nepovstal-li požár důlní, dají se práce zachraňovací a zmahací při dostatečné opatrnosti bez nebezpečí provést, když se sleduje větrní proud, který do pole výbuchového táhne. Od jeho počátku a posloupně spravují se zařízení větrní, která snad výbuchem zničena byla.

Pokud se jedná o záchranu neštěstím postižených, může se to státi pomocí lidí zvláště silných a rozvážných, kteří s houbami neb šátky do octa namočenými a před ústy drženými, utvoří řetěz z lidí a do dotyčného předku vniknou a nešťastné vynesou.

Ku pracím ochraňovacím musí se bráti zvlášť silní, zkušení a obezřetní lidé

Zhasne-li ale větérka při tomto konání, aneb ztratí-li některý ze zachraňujících lidí vědomí, tedy se musí tento způsob postupu zanechati a jest třeba pečovati o rychlé provětrání předku.

Povstal-li ale požár důlní, může se pokus učiniti, aby se vniklo s vyzvanými dobrovolníky v čerstvém větrním proudu rychle až do předku, aby se poranění soudruzi zachránili. Nastanou-li obavy, že by nové výbuchy následkem důlního požáru povstati mohly, aneb když již nastaly, a nabylo-li se podle síly a rozsahu prvního výbuchu přesvědčení, že živých v okruhu výbuchu zůstati nemohlo, mají se práce ochranné zastaviti. To aby se ochranné mužstvo samo do nebezpečí nevydávalo. Ku pracím ochraňovacím mají se přibrati jenom zvlášť silní, zkušení a obezřetní lidé.

Na každé jámě musí býti houba, ocet, šátky a dehtované plátno

Docela zvláštní ohled musí se bráti k světlu pro mužstvo záchranné a radí se za tím účelem:

1. Aby na každé jámě bylo vždy několik k nošení způsobilých elektrických akumulátorových lamp k bezprostřednímu upotřebení způsobilých.

2. Aby cesta, kterou se zachraňovací mužstvo od jámy až na místo požáru ubírá, byla větévkami ve vzdálenosti 15 až 20 metrů rozvěšenými osvětlena, by se zpáteční ústup zachraňujícímu mužstvu zabezpečil.

Na každé jámě musí býti pohotově houba, ocet, šátky a dehtované plátno k rychlému utvoření větrních přehrad a jest nejvýš radno, aby se větší počet lidí obou směn vycvičil zacházení s pohotovými dýchacími přístroji, mezi něž patří pytle Galibertovy, Millerovy aneb Bremenovy, a masky kouřové s vývěvami atd., stejně jako v poskytování první pomoci v pádu neštěstí.

Postižení lidé mají se studenou vodou na hlavě a prsou umývati a silně tříti

Při tom se jmenovitě podotýká, že opatření, co možno nejrychleji na poraněných místech proti účinku vzduchu chrániti se mají, za kterýmž účelem větší množství oleje a obvazového plátna vždy na jámě v zásobě býti musí. Lidé, kteří v záduchách neb v požárových, neb jiných jedovatých aneb k dýchání nezpůsobilých plynech k pohromě přišli a v bezvědomém stavu se vytáhli, mají se, pokud by lékař nepřišel, studenou vodou na hlavě a prsou umývati a silně tříti.

A musí se pokus o docílení umělého dýchání učiniti, což se nejlépe silným zdviháním a spouštěním ramen a tím způsobeným roztahování a stlačováním hrudníku stane. Tento dokument, napsaný před sto dvaceti pěti lety, vypracovalo Ředitelství vítkovických uhelen v Mor. Ostravě a potvrdil C. k. revírní horní úřad Mor. Ostrava, a to 4. února 1896. Za dva měsíce se uskutečnily v řeckých Aténách vůbec první letní olympijské hry. Podle historického materiálu z roku 1896 tento dokument pro Zpravodaj klubu přátel hornického muzea zpracoval Vítězslav Hettenberger.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.