Fajront! Protektorát ždímal doly, hutě i životy Ostravanů

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Někdejší malá Moravská Ostrava se za první republiky stala velkou Ostravou. A to nejen tím, že se v roce 1924 spojila s okolními moravskými obcemi Přívoz, Vítkovice, Zábřeh, Mariánské Hory, Hrabůvka a Nová Ves. Ale především tím, že se stala velkým průmyslovým městem.

Není divu, že Adolf Hitler si Ostravu vyhlédl spolu s dalšími průmyslovými českými městy, jako byla Plzeň a Brno, aby po zabrání Československa svými průmyslovými podniky rozšířily výzbroj jeho armády.

Ostrava byla v hledáčku nacistů od obsazení Sudet a byla pro Hitlera tak významná, že německá vojska vstoupila do města už večer před půlnocí 14. března 1939. Podívejme se s týmem historiků a archivářů, kteří zpracovali Dějiny Ostravy, jak toto velkoměsto a jeho obyvatelé, z nichž mnozí pracovali v ostravských dolech a hutích, za protektorátu žili.

Ostravské kavárny byly plné, Židé nejsou vítáni

„Ráno patnáctého března. Ostrava, která již v úterý večer po šesté hodině zvěděla o příchodu německého vojska, probudila se v bílém hávu. Začínal sychravý, zamlžený den, chvílemi padal sníh, který však dlouho nevydržel a rychle se měnil v bláto. Vojenská vozidla různých typů, která neobyčejně zvyšovala pouliční ruch a pak zvýšený nákupní zájem hlavně žen, tísnících se ve frontách před obchody, vtiskly Ostravě nový ráz. Kavárny byly po celý den plné,“ psal tisk.

„Prostředí v hotelu a kavárně Palace se rázem změnilo. Zde se nejvíce zdržují němečtí vojáci. U vchodu do hotelu Palace je velký německý nápis, hlásající že Židé nejsou vítáni. Mnozí majitelé židovských obchodů své podniky neotevřeli a někteří odjeli. Město změnilo včera neobyčejně rychle svou tvářnost. Přesto všude byl zachován klid a obecenstvo se chová disciplinovaně,“ psal pochlebně a zřejmě i ustrašeně ráno 16. března roku 1939 Moravskoslezský deník. Nic mu to nebylo platné, také tento deník v roce 1941 nacisté zakázali.

Německé jednotky zabíraly Ostravu od Koblova, Svinova a Polanky

Už úterý 14. března 1939 prožívala celá republika v nervozitě. Všichni sledovali dramatické jednání slovenského sněmu, které skončilo vyhlášením samostatného Slovenského státu. V té době bylo už dávno rozhodnuto o budoucnosti Ostravy. Krátce po 17. hodině seděl prezident Emil Hácha s doprovodem ve vlaku do Berlína, kde se měl sejít s Adolfem Hitlerem a jednat o dalších osudech Čech a Moravy.

V tu dobu se německé vojenské jednotky, které se už delší čas soustřeďovaly na nedalekých hranicích, vydaly ve čtyřech proudech od Koblova, Petřkovic, Svinova a Polanky směrem na Ostravu a odtud dále do Frýdku a Místku. O půl osmé večer byly všechny místní části Moravské Ostravy a také Slezská Ostrava, Hrušov a Muglinov v německých rukou.

Překvapení Češi, včetně vedení města, se domnívali, že obsazení je pouze dočasné a vojska budou dále postupovat na Slovensko. Místní Němci naopak o chystané akci předem věděli a německou armádu vítali v ostravských ulicích jako své „osvoboditele“ po dvaceti letech „násilí a teroru“.

Gestapo hned obsadilo ostravské policejní ředitelství

Prezident Hácha se o situaci v Ostravě dozvěděl až po příjezdu do Berlína a rovněž on považoval akci pouze za taktický manévr namířený proti Polsku, přestože řada varování o Hitlerových plánech se z různých míst šířila již od konce roku 1938. Nikdo je však tehdy nebral příliš vážně.

Společně s německou armádou přišly do Ostravy také složky německé policie, tedy gestapo, kriminální policie, četníci a bezpečnostní služba. Jako první obsadilo gestapo policejní ředitelství na dnešní ulici 30. dubna. Odzbrojili policejní stráž, převzali chod celého úřadu a zabavili většinu písemného materiálu, o jehož likvidaci se až do poslední chvíle zaměstnanci úřadu marně pokoušeli v místní kotelně.

Policejního ředitele Emila Baču jako „spoluzodpovědného za špatné jednání s německým obyvatelstvem“ gestapo ihned zatklo spolu s dalšími asi deseti úředníky. Na jeho místo nastoupil Friedrich Merler, který působil na policejním ředitelství do roku 1938 jako vrchní policejní rada a vedoucí dopravního oddělení. Ještě během noci zahájila německá policie v Ostravě preventivní zatýkací akci Gitter, tedy česky „mříž“ podle předem připravených seznamů. Mezi nejohroženější skupiny obyvatel patřili komunisté a Židé, ale také němečtí emigranti, členové Sokola a legionáři.

Přes noc se začalo jezdit vpravo, zavlály vlajky s hákovým křížem

Hlavní štáb okupačního vojska, jemuž velel generálmajor Walter Keiner, se usídlil v budově Nové radnice. Německé jednotky okamžitě obsadily také hlavní poštu a přednostně zabraly rovněž Vítkovické železárny, z obavy před možným vpádem Poláků, hlavní příčinou předčasné okupace Ostravy. Po desáté hodině Němci obsadili budovu rozhlasu a do redakcí „židovských novin“ Ostrauer Zeitung, Silesia, Morgenzeitung ještě téhož večera dosadili komisařskou správu.

Nad celým městem okupanti vyhlásili výjimečný stav, zavedli cenzuru, zákaz shromažďování a nařídili obyvatelům odevzdat zbraně a střelivo. Doslova přes noc začaly automobily i tramvaje jezdit vpravo, na německých soukromých domech a všech veřejných budovách zavlály prapory s hákovým křížem a ve výlohách se objevily obrazy Adolfa Hitlera.

Ti skvělí hoši urostlých postav a korektního vystupování

Dne 15. března brzy ráno zabrala německá vojska také zbylou část někdejšího Československa včetně dosud neobsazených částí dnešní Ostravy. Místní tisk se rychle přizpůsobil nové situaci a líčil první dny okupace ve značně propagandistickém duchu. Moravskoslezský deník popisoval radostnou náladu obyvatel, kteří prý poté, co poznali „korektní jednání a úžasnou, skvělou disciplínu německého vojska“, získali „pocit úlevy a naprosté bezpečnosti“.

Jako mávnutím kouzelného proutku „padla umělá přehrada vzájemné nedůvěry, která byla po celá léta“ mezi české a německé obyvatelstvo „vrážena a uměle udržována pro zájmy cizí.“ Ostravané obdivovali „ty skvělé hochy urostlých postav a korektního vystupování“ a projevovali prý „srdečný zájem o spřátelení se s našimi hosty.“ Německým vojákům se u nás samozřejmě líbilo, chutnalo jim „naše pivo, víno, zapečené klobásy a uzeniny a cigarety Vlasta.“

Ostrauer Zeitung označil okupaci za „zázrak“ a optimisticky nahlížel do budoucnosti města: „Moravská Ostrava nalezla v Adolfu Hitlerovi zachránce z hospodářské nouze a jde s námi všemi, Čechy a Němci, vstříc velké budoucnosti.“

Němečtí vojáci začali skupovat v Ostravě cigarety, cukr a látky

Téměř idylické líčení nové situace místním tiskem však vůbec nekorespondovalo s náladami českého obyvatelstva. Na denním pořádku byly konflikty s okupanty, šířil se bojkot všeho německého i poslech zahraničního rozhlasu. Vojáci zaplnili celé město, kavárny, restaurace, obchody.

Díky výhodnému kurzu marky v poměru jedna marka ku deseti korunám začali němečtí vojáci ve velkém nakupovat cigarety, cukr, látky a jiné v Německu nedostupné zboží, které posílali svým rodinám. K bezhlavým nákupům strhli také místní obyvatele, takže generál Keiner musel pod pohrůžkou vězení překotné nákupy zakázat.

Vojáci, kteří přijeli osvobodit město a německé obyvatelstvo od „komunistického teroru“, byli nejen zaskočeni relativním blahobytem, ale s údivem si chodili prohlížet také Německý dům, o kterém se domnívali, že jej Češi z nenávisti vyhodili do vzduchu. České obyvatelstvo se nacisti snažili získat na svou stranu takzvanou Pomocnou akcí německé nacionálně socialistické péče. Zřídili několik polních kuchyní a vyvařoven, kde zdarma rozdávali obědy a večeře. Již 15. března se v budově Ludmily, jídelně Anka a v Národním domě podával guláš, 17. března bylo rizoto.

Němci bez jediného výstřelu zabrali doly, koksovny, hutě a železárny

Dne 14. března 1939 tak padly nacistům bez jediného výstřelu do klína veškeré ostravské průmyslové závody. Byly to nejen doly, koksovny, hutě a železárny, které samozřejmě hrály prvořadou a klíčovou roli při zajištění zbrojní výroby pro válečný průmysl, ale také neméně důležité podniky vyrábějící elektrickou energii, chemické továrny a desítky větších či menších strojírenských závodů.

Nesmírný význam měl pro okupanty fakt, že doly a továrny ani na okamžik nepřerušily svou činnost a plynule pokračovaly ve výrobě, nyní již ovšem pro Velkoněmeckou říši. Veškeré průmyslové závody se musely přizpůsobit podmínkám válečného řízeného hospodářství a povinně přijmout členství v Ústředním svazu průmyslu pro Čechy a Moravu.

Vybrané průmyslové podniky Němci zařadili do kategorie W – Betriebe, což označovalo jejich hospodářskou preferenci díky svému zaměření nebo důležitosti pro válečnou produkci. Sem patřila na Ostravsku závody těžkého průmyslu, jako doly, koksovny, elektrárny, Vítkovické železárny, Válcovny kovů v Přívoze, dále pak závody chemické, například dusíkárna v Mariánských Horách, Moravskoostravské chemické závody v Moravské Ostravě, továrna na výrobu dehtu Julius Rütgers v Zábřehu, či strojírenské, například Agroferra v Kunčicích, strojírna Elbertzhagen a Glassner v Moravské Ostravě, závod Dango a Dienenthal ve Vítkovicích.

Ostatní podniky, které v této kategorie nebyly, čekaly zpravidla stagnace a pokles výroby, protože jim okupační moc přednostně nepřidělovala suroviny ani dopravní kapacity, případně v nich byla výroba zcela zastavena a pracovní síly byl přemístěny do dolů či jiných strategicky důležitých provozů.

Vítkovické těžířstvo a dráhy ovládl koncern Hermann Göring Werke

Jednoznačně nejvýznamnější pozice zaujal na Ostravsku koncern Göringových závodů nazvaných Hermann Göring Werke, který ovládl Vítkovické horní a hutní těžířstvo a Severní dráhu Ferdinandovu. Vítkovický koncern byl v majetku židovských rodin Rothschildů a Gutmannů, na něž již po obsazení Rakouska začali nacisté vyvíjet značný nátlak, aby své podíly v těžířstvu odprodali. Jako rukojmí přitom použili osobu Louise Rothschilda, zatčeného ve Vídni.

V červenci 1939 Rothschildové a Gutmannové skutečně podepsali dohodu o odprodeji osmdesáti procent svých podílů česko-německému konsorciu Živnobanky a Drážďanské banky, nakonec však kvůli vypuknutí války k její realizaci nedošlo. Kapitálově se tedy Němcům Vítkovické horní a hutní těžířstvo ovládnout nepodařilo, ovšem ovládli je fakticky, když říšský protektor Konstantin von Neurath dosadil do jeho dozorčí rady Göringovy lidi. Ti pak podepsali smlouvu, dle které se těžířstvo stalo od 1. ledna 1942 součástí koncernu Hermann Göring Werke.

Podobně Němci ovládli Severní dráhu Ferdinandovu. Oberlandrát v Ostravě uvalil na společnost vnucenou správu a nechal vymazat české členy správní rady z obchodního rejstříku. Do vedení jmenoval exponenta Göringova koncernu, který zajistil rozhodující vliv ve správní radě společnosti.

Němci ovládli průmysl, ale třeba i moravskoostravský pivovar

Z velkých ostravských průmyslových podniků se koncern Hermann Göring Werke částečně nebo zcela zmocnil ještě podniku Akciová společnost továrna na cihly v Moravské Ostravě, Hydraulika, a. s. pro obchod stavebninami v Moravské Ostravě, komanditní společnosti Julius Rütgers v Zábřehu a Českomoravských továren na dusíkaté látky v Mariánských Horách.

U největší společnosti revíru, Báňské a hutní, která vlastnila také jámu Ignát v Mariánských Horách, získala rozhodující pozice Deutsche Bank, která měla významné kapitálové podíly také u komanditní společnosti Julius Rütgers v Zábřehu a u Válcoven kovů v Moravské Ostravě-Přívoze.

Všechny tyto majetkové přesuny způsobily, že již v roce 1941 se na Ostravsku v německých rukou soustředil celý báňský a železářský průmysl a větší část chemických a strojírenských závodů. Součástí germanizačního tažení bylo i rušení podniků s českou správou a jejich násilné slučování s obdobnými podniky německými. Názorně to ukazuje případ Českého akciového pivovaru v Moravské Ostravě, jehož akcionáři byli přinuceni schválit v roce 1942 naprosto nevýhodnou fúzi s podstatně hůře hospodařícím Městským pivovarem.

Němci začali doslova rabovat ostravské uhlí

Největší stavební akcí a investicí nacistů na Ostravsku byla výstavba takzvaného Jižního závodu Vítkovických železáren v Ostravě-Kunčicích. Tento závod byl součástí již předválečných plánů na přeložení provozů Vítkovických železáren mimo město a nacisté z něho v letech okupace zčásti realizovali válcovnu trub a výrobnu minometů a dělostřelecké munice. Po válce byl tento komplex demontován a jeho zařízení Rusové z velké části vyvezli jako válečnou kořist do Sovětského svazu.

Během válečných let bylo jednoznačným cílem okupantů vydobýt z průmyslových podniků Ostravska maximum. Například v hornictví se stále výrazněji uplatňoval takzvaný rabovací způsob těžby, byla zanedbávána bezpečnostní opatření na šachtách, revize a opravy těžních strojů se prováděly jen v nejnutnějších případech. Chodby se stávaly nezpůsobilými k provozu důlních lokomotiv, proto bylo nutno ve velkém zavádět pásovou dopravu, což byla prakticky jediná velká strojní investice na dolech. Těžbu v revíru se díky tomu dařilo neustále zvyšovat až do roku 1944.

Göring dostával z Vítkovic až 30 milionů marek ročně

Obdobná situace panovala také ve Vítkovických železárnách, které zažívaly válečnou konjunkturu a výroba tu stoupala až do roku 1943. Po vynuceném začlenění do koncernu Hermann Göring Werke se železárny navíc staly terčem nemilosrdného drancování ze strany nacistů. Formou darů byly Göringovi odváděny podíly na zisku ve výši až třicet milionů říšských marek ročně.

Kromě toho nesmírně vyčerpávala finanční rezervy podniku německá společnost Gibet, založená v roce 1941. Ta zatěžovala Vítkovické horní a hutní těžířstvo vysokými úvěry. Výše úvěrů dosáhla ke konci roku 1944 téměř 455 milionů korun a situace došla tak daleko, že na jaře příštího roku bylo těžířstvo finančně zcela vyčerpáno a muselo žádat o úvěr, aby mohlo vyplatit mzdy zaměstnancům.

Všichni mladí muži museli pracovat pro Německo

Protože investice do modernizace výrobních provozů byly nízké, hlavní cestou jak zvyšovat výrobu u dolů, tak i ostatních průmyslových závodů, bylo zvyšování počtu pracovních sil. Například jen počet dělníků Vítkovických železáren vzrostl z 19 tisíc v roce 1938 na 29 tisíc v roce 1943. Německé vedení podniků prodlužovalo pracovní dobu a všeobecně nemilosrdné vykořisťovalo zaměstnance, především dělníky, až do mezí nejzazší únosnosti. Okupanti zavedli systém, jehož cílem bylo podchytit v evidenci všechny práceschopné osoby a zajistit válečnému hospodářství maximum pracovních sil.

Ten byl neustále zdokonalován. Zákonem z 25. července 1939 byla všem mužům ve věku od 16 do 25 let nařízena všeobecná pracovní povinnost pod trestem vysoké peněžité pokuty nebo šestitýdenního odnětí svobody. V prvních dvou letech války ještě nebyla na Ostravsku nouze o pracovní síly, v říjnu 1939 zde byla dokonce hlášena rekordní zaměstnanost v hornictví a koksárenství.

Doly a průmyslové závody však vzhledem k extenzivnímu charakteru výroby požadovaly další a další dělníky a již v roce 1942 nebyl pracovní úřad v Moravské Ostravě schopen v rámci okresů spadajících do jeho působnosti pokrýt rostoucí potřebu. Stále větší počet práceschopných osob totiž odčerpávalo nucené nasazení do říše, kam bylo nutno jen z Ostravska odesílat měsíčně několik set mužů a žen.

Do dolů museli i bývalí horníci, na povrchu pracovaly ženy

Do dolů proto přecházely pracovní síly ze zastavených podniků nedůležitých pro válku, ze stavebnictví, z jiných oborů se ke svému někdejšímu zaměstnání museli vrátit bývalí horníci, zvyšoval se podíl povrchové práce žen na dolech. V roce 1943 museli na práci v ostravských dolech nastoupit mnozí pracovníci ze sféry obchodu, řemesel, z finančních institucí a pohostinských podniků.

V protektorátní části revíru tak jen mezi lety 1941 až 1942 vzrostl počet zaměstnanců o téměř čtyři tisíce osob. Také tam však rostl počet nemocných, v roce 1942 bylo ve Vítkovických železárnách hlášeno osm procent nemocných, u důlních podniků nemocnost činila v průměru deset procent.

Růst nemocných způsobovala skutečnost, že v průmyslu i v dolech pracovalo stále více nekvalifikovaných osob, které nebyly uvyklé těžké fyzické práci. Značně proto přibývalo i pracovních úrazů, ale běžné bylo i prosté tělesné vyčerpání. Protože se pracovalo 6 dní v týdnu a běžně i s několika nedělními směnami po sobě, neměli lidé prakticky žádný čas na odpočinek.

Kdo nechtěl pracovat, hrozily mu ostravské pracovní tábory

K tomu je nutno přičíst i podmínky ubytování v dělnických kasárnách, které byly povětšinou naprosto nevyhovující, a také rostoucí nedostatek pracovních oděvů a obuvi. A tak se stávalo, že v ojedinělých případech horníci museli do práce fárat bosi. I přes určité snahy dělníky do práce motivovat zvláštními přídavky, jednorázovými výpomocemi, zaváděním závodního stravování a také zvyšováním mezd, které však okamžitě znehodnocovala stoupající inflace, pracovní morálka i produktivita práce dělnictva v revíru upadala. Množily se případy fingovaných nemocí, sebepoškozování, vyhýbání se práci i útěky z pracovního nasazení.

Aby protektorátní úřady čelily tomuto jevu, zřizovaly podle říšskoněmeckého vzoru pracovně výchovné tábory, takzvané arbeitserziehungslagery. Tam umisťovaly osoby, které se provinily proti pracovní morálce. Patrně vůbec první tábor tohoto druhu v protektorátu byl otevřen 15. dubna 1942 právě v Ostravě, a to v Přívoze na Cihelní ulici. Tábor byl však záhy přeplněn a tak již 23. listopadu 1942 uvolnily Vítkovické železárny ubytovací kapacity pro zřízení dalšího tábora v dělnických barácích ve Vítkovicích. Třetí tábor byl zřízen na hranici Kunčic a Hrabůvky a otevřen 28. dubna 1943.

Raději do ostravského tábora než na práci do Německa

Tyto tábory zpočátku spravovalo moravskoostravské policejní ředitelství, od 1. května 1943 však už podléhaly veliteli neuniformované protektorátní policie v Praze. Veliteli těchto táborů byli nižší úředníci gestapa, ostrahu zajišťovalo protektorátní četnictvo.

Správní a další potřební zaměstnanci sem byli přidělováni v rámci nuceného nasazení. Internovaní dělníci byli „převychováváni“ těžkou fyzickou prací v dolech, ve Vítkovických železárnách a řadě dalších ostravských podniků, přičemž pracovali 10 až 14 hodin denně. Oproti obdobným zařízením na území říše byly podmínky v českých táborech nesrovnatelně mírnější, byly v nich možné nedělní návštěvy příbuzných, propustky na vycházku či třídenní dovolené. Přesto i v těchto táborech docházelo k fyzickému násilí na vězních ze strany dozorců.

Po odpykání trestu se měli dělníci z táborů vrátit na svá původní pracoviště, avšak mohla jim být i nařízena práce v Německu, kde vládly zpravidla podstatně horší pracovní podmínky a také podstatně vyšší riziko spojeneckých náletů. Řada z propuštěných proto dala přednost útěku a v případě dopadení opětovnému zařazení na „převýchovu“. I proto těmito tábory prošlo za dobu jejich existence více než třinácti tisíc osob, přičemž mnozí provinilci tu byli i dvakrát nebo třikrát po sobě.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.