Fajront! Když v hornické Ostravě řádilo gestapo a udavači

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Hned v prvních dnech okupace 14. a 15. března 1939 nacistické policejní složky v Moravské Ostravě v rámci takzvané akce „Gitter“, tedy „mříž“, provedly rozsáhlé zatýkání předních osobností zdejšího politického, veřejného a kulturního života. Další vlna zatýkání při takzvané akci Albrecht proběhla současně s přepadením Polska 1. září 1939.

Vyhledáváním a potíráním skutečných i potenciálních příslušníků odboje byla pověřena obávaná německá tajná státní policie, známá pod zkratkou gestapo. Ta se usadila zprvu v budově policejního ředitelství, ještě v březnu však přesídlila do vily na Sadové ulici č. 3 a zabrala též kancelářské prostory v levém křídle Nové radnice. Od podzimu 1939 byla moravskoostravská úřadovna přemístěna do budovy bývalého okresního sociálního ústavu v těsném sousedství městské nemocnice, kde zůstala až do dubna 1945.

Podívejme se s týmem historiků, kteří zpracovali knihu Dějiny Ostravy, jak vypadal protifašistický odboj na průmyslovém Ostravsku. Také do něho se zapojili horníci, například převáděním uprchlíků přes důlní štoly do Polska.

Udávali ostravští Němci, ale i Češi

Gestapo si v Ostravě záhy dokázalo vytvořit širokou síť spolupracovníků především z řad ostravských Němců, kteří i díky dobrým znalostem češtiny poskytovali tajné policii neocenitelné služby. Například ve Vítkovických železárnách mělo gestapo své informátory prakticky ve všech provozech. Nutno však dodat, že ještě nebezpečnější byli udavači české národnosti, zejména zatčení příslušníci různých ilegálních skupin, kteří nevydrželi brutální výslechy gestapa a plně se dali do jeho služeb.

Služebna gestapa v Ostravě. Foto: Archiv

Mezi takové patřil například člen ilegálního zemského národního výboru František Šmíd, vystupující na Ostravsku jako zaměstnanec Vítkovických železáren Ing. Novák. Ten měl později hlavní podíl na rozbití zdejší organizace Obrany národa.

Jiní se ovšem stali kolaboranty bez nátlaku, mnohdy z důvodů kariérních nebo finančních. K neblaze proslulým ostravským konfidentům tohoto ražení patřil student vítkovické průmyslovky Jan Cwirz, kočí František Šenkýř nebo bývalý horník Josef Kohutek. Z ideologických důvodů s gestapem spolupracovali také členové české fašistické organizace Vlajka.

Lidé ignorovali nacistické symboly a říšskou vlajku

Odboj neměl v prvních dnech a měsících okupace organizovanou podobu. Svůj odpor a národní cítění vyjadřovali občané například masovou účastí na oslavách dosud povolených svátků, případně na církevních poutích a slavnostech, k jakým náležela cyrilometodějská pouť na beskydský Radhošť 5. července 1939.

K demonstrativním projevům odporu patřilo ignorování nacistických symbolů a úředních vyhlášek, nařizujících například zdravit říšskou vlajku. Mezi lidmi záhy kolovala řada anekdot a slovních hříček, zesměšňujících okupanty a jejich nařízení. Už v březnu a dubnu 1939 policisté hlásili první protiněmecké nápisy v Přívoze a na Slezské Ostravě. V Zábřehu nad Odrou se objevily protinacistické letáky. Docházelo ke strhávání a ničení německých vyhlášek a nápisů.

Lidé v dolech protestovali proti okupačnímu režimu

I tyto zdánlivě bezvýznamné akce byly ovšem velmi riskantní a jejich původcům hrozily při přistižení těžké tresty. V úmrtní den prezidenta T. G. Masaryka 14. září 1939 vyjádřila řada Ostravanů hold jeho památce vystavením portrétů či bust a rozsvícených svíček za okny nebo ve výkladních skříních.

O měsíc později se tiché demonstrace k výročí vzniku republiky 28. října 1939 zúčastnilo v Moravské Ostravě na dvanáct tisíc osob, mnoho z nich ve svátečním oděvu a s černou vázankou. Také v řadě dílčích dělnických stávek, které proběhly na ostravských dolech v létě a na podzim 1939, bylo patrné, že nejde jen o otázku sociální, nýbrž i o projev nespokojenosti s okupačním režimem.

Brzy však začalo vznikat i skutečné odbojové hnutí, na němž se aktivně podíleli mnozí občané Ostravy a Ostravska, a to jak v cizině, tak i na domácí půdě. Pro ty, kteří se rozhodli bojovat se zbraní v ruce jako příslušníci pravidelné armády v zahraničí, se právě Ostravsko stalo důležitou přestupní stanicí. Asi pět tisíc osob tudy přešlo ilegálně do Polska, mezi nimi mnoho československých vojáků a důstojníků, například generál Sergej Ingr, exilový ministr národní obrany.

Do zahraničí utíkali přes chodby jam Hedvika a Ludvík

Místy pěších přechodů byly obce Heřmanice, Radvanice, Michálkovice, Hrušov, Bartovice, Vrbice, Pudlov, Rychvald či Petřvald. K překonání hranice byly využívány také důlní chodby jámy Ludvík v Radvanicích či Hedvika v Petřvaldě nebo tajné přejezdy vlakem po báňské dráze nebo po trati z Kunčic do Těšína. Právě takto přešel do Polska 5. června 1939 také podplukovník Ludvík Svoboda, pozdější velitel československé vojenské jednotky v SSSR.

Pohled ve směru od Trojice na radnici ve Slezské Ostravě. Foto: Archiv

Mezi těmi, kteří odešli do zahraničí „ostravskou“ cestou, byl i Jiří Král, rodák z Polanky nad Odrou. Pocházel z hornické rodiny, sám se však vyučil v Mariánských Horách slévačem a poté absolvoval ještě střední průmyslovou školu strojnickou ve Vítkovicích. V základní vojenské službě byl zařazen k leteckému útvaru, a protože ho létání přitahovalo, přihlásil se na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka letectva.

Rodák z Polanky zemřel při boji s dvanácti německými stíhači

Jiří Král přešel po 15. březnu 1939 ilegálně hranici do Polska a v Krakově se stal, tehdy v hodnosti nadporučíka, jako služebně nejstarší velitelem první československé zahraniční jednotky, a to až do příchodu podplukovníka Ludvíka Svobody.

V červenci 1939 odjel Jiří Král s dalšími letci transportem do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Po vypuknutí války byl Jiří Král odeslán v prosinci 1939 k bojové jednotce v Chantilly-les-Aigles nedaleko Paříže. V květnu 1940 se poprvé utkal ve vzduchu s nepřítelem a zaznamenal svůj první sestřel, německou stíhačku. V dalším boji mu ale štěstí nepřálo. Dne 8. června se střetl s přesilou dvanácti německých stíhačů a v nerovném boji podlehl. Posmrtně byl vyznamenán čs. válečným křížem a povýšen do hodnosti majora.

V Radvanicích se také narodil brigádní generál Robert Matula, který po odchodu z Polska sloužil v cizinecké legii, bojoval ve Francii, sloužil v čs. armádě v Anglii a konec války ho zastihl na Moravě jako člena paradesantní skupiny Wolfram.

Do Svobodovy jednotky se přihlásilo i mnoho ostravských Židů

Druhá část lidí, kteří chtěli v zahraničí bojovat, prodělala strastiplnou pouť ústupu z poraženého Polska do Sovětského svazu. Čekal je tam většinou pobyt v internačních táborech a poté vstoupili do československé jednotky, které velel podplukovník Ludvík Svoboda.

Do této jednotky se přihlásilo i mnoho Ostravanů židovského původu, kteří se na území SSSR ocitli nedobrovolně na útěku před nacisty, a přihlášení se k československému vojsku bylo pro ně často jedinou možností, jak se dostat ze sovětských gulagů.

Byla to například celá rodina Lanzerů z Michálkovic, Eduard Goldberger z Kunčiček, který padl v bitvě u Sokolova 8. března 1943, nebo rodák z Moravské Ostravy Hanuš Rosenbaum.

Moravskoostravskou Lvici nacisté rozbili s pomocí konfidentů

Do odboje se zapojili i zaměstnanci dolu Hlubina. Ti s členy vítkovického Sokola vytvořili v červnu 1939 odbojovou skupinu, napojenou na brněnskou ilegální organizaci Nemo a později začleněnou do moravskoostravské odbojové organizace Lvice, tvořené především bývalými příslušníky československé armády. Lvice navázala na jaře 1942 spojení s partyzánskou skupinou Zelený kádr, která měla svou základnu v Hostýnských vrších.

Ložnice protiletecké obrany v Českém domě ve Vítkovicích. Foto: Archiv

Pomocí konfidentů však gestapo dokázalo do února 1943 rozbít Zelený kádr i Lvici. Řada jejích členů byla zatčena, někteří zahynuli se zbraní v ruce při zatýkání nebo spáchali sebevraždu. V Moravské Ostravě to byli policejní štábní praporčík František Mílek a spojka Zeleného kádru se Lvicí Josef Divoš.

Diverzní akce provedli v Ostravě také příslušníci polského odboje. Na konci roku 1940 byla nalezena časovaná nálož na potrubí přivádějícím vysokopecní plyn do Žofínské huti a zanedlouho poté další taková nálož poškodila lanovou dráhu pro transport uhlí do Vítkovických železáren.

Původcem těchto sabotážních akcí byla diverzní skupina Svazu odvety, čili Związek Odwetu, působící na Třinecku. Její členové P. Pszczólka a W. Borowiec ale brzy poté zásluhou udavače padli do rukou gestapa a na počátku roku 1941 byli v lomu nedaleko Ostravy popraveni.

Gestapo pozatýkalo na devět stovek ostravských komunistů

Specifickou roli v domácím odboji hrála Komunistická strana Československa. Komunisté na Ostravsku zorganizovali vlastní převáděcí síť a pomáhali dopravit za hranice do Polska německé antifašisty, Židy i československé vojáky. V Ostravě šířili letáky s výzvami k sabotážím v továrnách, na zdech budov a chodnících se objevovaly protiněmecké nápisy s komunistickou symbolikou.

Proti komunistům však zasáhlo gestapo tvrdě. Na pomoc ostravskému gestapu dorazily na konci roku 1939 posily z Brna vedené kriminálním radou Koslowskim a ty zahájily i s pomocí konfidentů rozsáhlou ofenzivu, která trvala až do ledna 1941 a skončila zatčením více než devíti stovek místních komunistů.

Ostravská komunistická organizace byla zcela ochromena a její činnost se částečně podařilo obnovit až na podzim 1941 po příchodu nového krajského tajemníka Ladislava Ševčíka.

Lidé poškozovali brzdy vagonů, do uhlí vkládali trhaviny

Je zřejmé, že gestapo dokázalo s pomocí konfidentů a brutálního mučení zatčených proti domácímu odboji velmi efektivně bojovat. Velkou naději odbojářů v Ostravě však vzbudilo otevření východní fronty se Sovětským svazem, a přestože i zde německá armáda zprvu jen vítězila, policejní zprávy dokládají rostoucí množství sabotáží a diverzních akcí.

Z Moravské Ostravy a Vítkovic byly hlášeny desítky případů poškozování tlakových vagonových hadic a brzd. Objevily se zprávy o vkládání trhavin do vagonů s uhlím z Moravské Ostravy. Dne 16. srpna 1941 byla jedna takováto nálož dokonce nalezena ve vagonu s uhlím z jámy Karolina, určeném pro vojenskou posádkovou správu v Praze.

Dobový článek z novin. Foto: Archiv

Pro sabotáž gestapo zatklo v červnu 1941 i skupinu městských úředníků v Moravské Ostravě, které obvinilo ze záměrného narušování chodu úřadu. Všichni zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen. Teror a zastrašování českého obyvatelstva výrazně vzrostly po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem v září 1941 a zejména pak po úspěšném atentátu na jeho osobu 27. května 1942.

Rodák ze Staré Bělé ošetřoval Gabčíka a Kubiše

Mezi těmi, kteří přímo spolupracovali s československými parašutisty, byl také MUDr. Břetislav Lyčka, rodák ze Staré Bělé, který působil jako lékař v Ouběnicích u Prahy. Ten ošetřoval Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, zraněné při atentátu.

Břetislav Lyčka se narodil 24. května 1903 ve Staré Bělé a vystudoval všeobecné lékařství na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil nejprve na Moravě, a potom jako městský lékař v Praze- Karlíně. V době nacistické okupace Československa byl členem sokolské odbojové skupiny Jindra, organizoval ilegální schůzky s parašutisty a obstarával falešné doklady. Léčil zraněné československé parašutisty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše po atentátu na Heydricha.

Spolu se ženou Františkou Lyčkovou byli v kontaktu se členem téže odbojové skupiny, architektem Vladislavem Čalounem. Aby nebyl dopaden gestapem, zanechal večer v úkrytu u Čalouna svou ženu a uprchl do jiného bytu. Tam o několik dní později, konkrétně 21. července 1942, s učitelem Františkem Kotrbou v obklíčení gestapem spáchal sebevraždu. Jeho ostatky nacisté tajně pohřbili do společného hrobu při severní zdi Ďáblického hřbitova. Jeho manželka Františka Lyčková byla popravena 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen střelnou ranou do týlu.

Komunistického buřiče všude vyhazovali z práce

V období po atentátu zasadilo gestapo na Ostravsku domácímu odboji těžké rány. Byla zničena nejen celá řada nekomunistických odbojových skupin, ale zcela rozbito bylo i ilegální vedení KSČ v Ostravě, jehož krajský vedoucí Ladislav Ševčík zahynul počátkem roku 1943 na následky zranění při zatýkání.

Ladislav Ševčík se narodil a vyrůstal v dělnické kolonii v Mariánských Horách spolu s dalšími osmi sourozenci. Stejně jako jeho otec stal se i on dělníkem Vítkovických železáren. Díky svému radikálnímu smýšlení se však záhy dostal do konfliktu s vedením podniku a v roce 1928 byl propuštěn. V roce 1929 vstoupil do KSČ, a protože se na každém dalším pracovišti věnoval komunistické propagandě, dostal zpravidla jako buřič záhy opět výpověď.

Ševčíka vypátral konfident, v přestřelce byl těžce zraněn

A tak vystřídal celou řadu příležitostných zaměstnání, pracoval i jako topič a metař, těsně před okupací jako dělník v Rafinérii minerálních olejů v Přívoze. Po přechodu do ilegality působil nejprve jako krajský tajemník KSČ v Moravské Ostravě, poté na Kladně a v Brně. V únoru 1941 byl zatčen gestapem, ale v červenci se mu podařilo z vězení uprchnout.

Vrátil se na Ostravsko, aby tu obnovil ilegální komunistickou síť, ta však byla v období po atentátu na Reinharda Heydricha znovu prakticky zničena. Ševčík, který dlouho unikal, byl vypátrán prostřednictvím konfidenta a 15. února 1943 v přestřelce při zatýkání těžce zraněn. O dva dny později pak v městské nemocnici na Fifejdách zemřel.

Dělníci z železáren podpálili kartotéku pracovního úřadu, K. H. Frank zuřil

Obrat v situaci na frontách v neprospěch nacistického Německa na přelomu let 1942 až 1943 byl pro domácí odboj významnou vzpruhou a znamenal i příliv nových sil do jeho řad. V roce 1943 vznikla ve Vítkovických železárnách odbojová skupina dělníků pod vedením Karla Břenka, která založila v noci 18. května 1943 požár v budově moravskoostravského pracovního úřadu v bývalém hotelu Metropol na rohu dnešních ulic Nádražní a Kochanovy.

Ostravica Textilia po bombardování. Foto: Archiv

Odbojáři se snažili zničit kartotéky osob určených k nasazení na práci v Německu. Přestože vytčeného cíle se nepodařilo dosáhnout, zaznamenala tato akce velký ohlas. Německý státní ministr K. H. Frank, který dokonce jako mladý úředník pracoval v letech 1919 a 1920 na vítkovické radnici, hodlal dokonce odvetou pro výstrahu nechat zastřelit dvacet ostravských občanů. Dostal k tomu svolení od říšského ministra vnitra Heinricha Himmlera, ale tento záměr však nakonec uskutečněn nebyl.

Břenkova skupina spáchala hromadnou sebevraždu

Bohužel již nedlouho poté byla část Břenkovy skupiny s pomocí konfidenta pozatýkána a její členové později popraveni v Terezíně. Zbytku skupiny v čele s Karlem Břenkem se dařilo vzdorovat ještě rok, dne 1. července 1944 je však nacisté vypátrali na statku ve Staré Bělé a její členové, aby unikli zatčení, spáchali hromadnou sebevraždu.

Svou síť na Ostravsku od poloviny roku 1943 začala znovu budovat KSČ a při tom sehrál důležitou roli německý komunista Rudolf Peschel, rodem z Bílovce, který byl do protektorátu vyslán ze SSSR jako parašutista. Ten navázal kontakty s poručíkem Josefem Čapkou, velitelem zbylých členů ostravské odbojové organizace Lvice, a stal se politickým komisařem oddílu, který nyní nesl jméno Jan Žižka.

Tato partyzánská skupina uskutečnila na Ostravsku na dvě desítky sabotáží a diverzních akcí v podobě přerušení telefonních kabelů, elektrického vedení, poškození železničních tratí, a svou aktivitou patřila k nejúspěšnějším v českých zemích. Vinou konfidenta však byla prozrazena a většina členů včetně Rudolfa Peschela v září a říjnu 1944 pozatýkána.

Rozvědčice Tamara získala ke spolupráci i ostravského gestapáka

Pro partyzánské hnutí nebyly přímo na Ostravsku vhodné podmínky, v letech 1944 až 1945 nicméně odbojové skupiny z Moravské Ostravy udržovaly s partyzány kontakt a poskytovaly jim důležité informace. Byla to zejména skupina Plukovník Jindra, založená majorem Jaroslavem Rýdlem, která později velkou měrou přispěla k záchraně důležitých průmyslových objektů na Ostravsku.

Velmi cenné zpravodajské informace dodávala sovětská rozvědčice A. M. Bobyreva, krycím jménem Tamara, vyslaná na Ostravsko v září 1944. Té se dokonce podařilo získat ke spolupráci příslušníka ostravského gestapa.

Přestože již v druhé půli roku 1944 bylo jasné, že válka je pro nacisty prohraná, neznamenalo to v žádném případě, že by německé represivní orgány nějak zeslabily svoji aktivitu. Naopak.

Poté, co byl na východní Moravě a také v širším ostravském zázemí zaznamenán rozmach partyzánského hnutí, přistoupilo na základě rozkazu K. H. Franka ostravské gestapo k drastickým zastrašovacím prostředkům, totiž demonstračním popravám údajných partyzánů a jejich spolupracovníků. První veřejná poprava byla vykonána 8. listopadu 1944 v obci Ostravice, kde byl na místě přestřelky s partyzány pro výstrahu pověšen Jan Rogowský, bývalý horník na dole Odra.

Po ztrátě Katovicka, Porúří a Sárska zůstalo Ostravsko jediné v Říši

Situace se na podzim roku 1944 stávala pro Třetí říši stále beznadějnější. Blížící se frontu signalizovaly v Ostravě časté nálety letadel a také zvyšující se množství ustupujícího německého vojska a uprchlíků. V obavách z následků válečných událostí začali lidé budovat kryty v lesích, pískovnách, dolech a zpevňovat sklepy domů. Německé vojenské velení však stále doufalo v nějaký „zázračný“ obrat.

Osvobozování Ostravy. Foto: Archiv

V jeho strategických plánech zaujalo Ostravsko klíčovou pozici, neboť se po ztrátě Katovicka, Porúří a Sárska se stalo jedinou průmyslovou oblastí, která zajišťovala uhlí a ocelářské výrobky pro „německé válečné úsilí“.

Proto na Ostravsku stále probíhaly odvody do armády. Rukovali také starci i mládež, kterou bylo možno spatřit v „uniformách a s plášti dospělých, které se jim plantaly pod nohama a jimiž zametali ulice“. V okolí Moravské Ostravy a na Opavsku nacisté vybudovali rozsáhlý obranný systém, do něhož začlenili také původní československé pevnosti.

Vyklidit, uvolnit, ochromit, zničit!

V únoru 1945 však bylo jasné, že Moravskou Ostravu nacisté ve své moci neudrží a větší část německého obyvatelstva se ji rozhodla urychleně opustit. K ženám, dětem i starcům se přidali představitelé okupační správy. Městem dnem i nocí projížděly dělostřelecké a protiletadlové baterie, tanky, trény a „lidmi a batohy napěchovaná vozidla všeho druhu“. V nádražních čekárnách a vestibulech tábořili běženci. Mnozí s sebou odváděli i hladem zesláblý dobytek.

Německé jednotky zahájily demontáž strojů a odvoz části surovin v rámci plánu ARLZ, tedy Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung, česky vyklizení, uvolnění, ochromení, zničení.

Do výrobních provozů nacisté umisťovali nálože a explozemi destruovaly část zařízení chemických závodů Julius Rütgers v Zábřehu, elektrárny v Třebovicích či Vítkovického hutního a horního těžířstva. Na hlavním nádraží v Přívoze zničili většinu budov a všechny lokomotivy.

K. H. Frank žádal zničení celé Ostravy

Avšak i mezi okupanty se našli takoví, kteří se odmítli podílet na nesmyslné destrukci. Například důstojník protivzdušné obrany, ostravský Němec Rudolf Pfitzner, umožnil odbojové skupině odstranit nálože z ostravské hlavní pošty. Ostravský oberlandrat Gustav Jonak, kterého lidový soud po válce odsoudil na dvanáct let vězení, zase vydal 28. dubna 1945 zákaz provádět další ničení objektů.

Oddíly SS se však k podobným ústupkům podařit nepřesvědčilo. A tak nacisté poškodili budovu rozhlasu a ředitelství Společnosti moravských místních drah. Kromě Říšského mostu, dnešního mostu Miloše Sýkory, a železničního mostu za Žofinskou hutí Němci odstřelili všechny přejezdy přes Odru a Ostravici.

Ustupující německá armáda destruovala v některých úsecích železničních tratí kolejový svršek, odvlekla většinu nákladních a osobních aut a odvezla veškeré zásoby benzinu. Společnosti moravských místních drah například zůstal z dvaadvaceti autobusů jen jeden provozuschopný.

Foto: Archiv

Ironií osudu bylo, že ještě 1. května, tedy již v době kapitulace německých jednotek v Moravské Ostravě, znovu žádal telefonicky německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank zničení celého města.

Osvobození Ostravy bylo největší vojenskou akcí v Československu

Osvobození Moravské Ostravy v rámci ostravsko-opavské operace se stalo jednou z největších vojenských akcí 2. světové války na území bývalé Československé republiky.

Velká vojenská operace 4. ukrajinského frontu začala už 10. března 1945 na linii táhnoucí se od polských měst Żory, Żywiec, podél slovenských hranic a končící východně od Liptovského Mikuláše. Frontu velel generál Ivan Jefimovič Petrov, kterého ale o dva týdny později nahradil generál Andrej Ivanovič Jeremenko. Součástí této vojenské formace byly také 1. československý armádní sbor v SSSR s 1. československou tankovou brigádou, jejímž velitelem byl podplukovník Vladimír Janko, a 1. československá smíšená letecká divize.

V polovině dubna se frontová linie posunula k Opavě. Prvotním záměrem bylo obejít mohutná opevnění a obklíčit jádro německé skupiny armád Střed, kterým velel generálplukovník Ferdinand Schörner, z jihu a jihovýchodu. Tento manévr však vzhledem k houževnaté německé obraně nevyšel.

Zohavená těla, údy rozmetány, hlavy utrhány

Jednotky Rudé armády musely útočit severním směrem, což bylo pravděpodobně hlavní příčinou toho, že Moravskou Ostravu a zdejší průmyslové závody bojové operace vážněji nepoškodily.

Po obzvláště těžkých bojích byla osvobozena Opava. Sovětští a českoslovenští vojáci postupně dostávali německá vojska do sevření a 30. dubna kolem čtvrté hodiny odpolední překročily první jednotky řeku Odru v Zábřehu v místě zvaném U Korýtka.

V samotné čtvrti Zábřeh došlo k nejurputnějším bojům na území tehdejší Moravské Ostravy. Padlo při nich 177 sovětských vojáků, což byl největší počet ze všech částí města. Jak poznamenává místní kronikář: „Bojiště skýtalo ráno 1. května hrůzný obraz. Na ulicích Závodní, Hulvácké, Zimmlerově a Dolní byla země rozryta krátery. V tratolišti krve kupily se na hromadách u děl mrtvoly německých vojáků. Zohavená těla, údy rozmetány, hlavy utrhány. Chmurný obraz byl doplňován hořícími troskami spálených domů Sýkory a Veličky a stodoly chalupníka Folty, v níž čpěly spálené pozůstatky německých koní, motorových vozidel i zásob brambor.“

Rabovací gardy střílely bez rozmyslu, na stromech viseli mrtví

Také obce, především slezské, které byly k Ostravě připojeny později, neunikly ztrátám. Například v Porubě padlo 192 rudoarmějců, 26 civilistů, 88 budov bylo zničeno a 56 těžce poškozeno. V Pustkovci zahynulo 6 občanů a 30 domů bylo zbořeno.

Jednotky Rudé armády postupovaly rychle do centra města. Část tankových útvarů se přesunula k Říšskému mostu, který bylo nutno zajistit pro přechod na slezskoostravskou stranu. Strategicky významný most přes Ostravici ustupující německá vojska nezničila, podíl Miloše Sýkory na jeho záchraně však není dodnes uspokojivě objasněn. Jisté je, že tento odbojář u mostu v době osvobozovacích bojů zahynul.

Radost a úlevu Ostravanů z osvobození doprovázelo v té době obvyklé rabování a nekontrolované násilí. Na to, co se bezprostředně po ukončení bojů dělo na Hlavním náměstí v Moravské Ostravě, vzpomínal například veterán bitvy o Ostravu plk. Jiří Brabec: „My jsme byli staří fronťáci, zvyklí z bojů na leccos, ale tady rabovací gardy střílely bez rozmyslu kolem sebe, na stromech viseli mrtví. My, vojáci, jsme šli ztuhlí strachem s rukama na pistolích.“

Boje o Ostravu skončily obsazením Radvanic

Za tyto excesy bylo zadrženo přes dvě stě osob. Dne 1. května pokračovala vojska 4. ukrajinského frontu ve vytlačování německých jednotek ze zbylých částí města. Obsazením Radvanic dne 2. května boje o Ostravu skončily. Vyžádaly si životy 1 142 rudoarmějců, tří příslušníků 1. československé samostatné tankové brigády a 388 civilních osob. Na německé straně padlo přes třináct set vojáků a civilistů.

Divadlo Antonína Dvořáka hrálo po osvobození sovětské hry. Foto: Archiv

Tělesné ostatky příslušníků Rudé armády a 1. čs. tankové brigády v SSSR byly nejprve pochovány před Novou radnicí a na různých místech jednotlivých městských čtvrtí. V prosinci 1945 však byla těla většiny obětí exhumována a zpopelněna v městském krematoriu.

V den prvního výročí osvobození Ostravy 30. dubna 1946 byly urny s popelem umístěny do nově budovaného mauzolea Rudé armády v Komenského sadech v Moravské Ostravě dokončeného o rok později. Tank číslo 051, který jako první přejel Říšský most, se stal součástí památníku 1. československé tankové brigády a je umístěn na Zámostí ve Slezské Ostravě.

Osmnáct ostravských skautů zavraždili pár dnů před osvobozením města

Až nesmyslně a vztekle gestapo do posledních dnů pokračovalo v infiltraci a likvidaci odbojových skupin v Ostravě. S pomocí konfidentů se nacistům takto podařilo proniknout ještě v březnu 1945 do ilegální skupiny ostravských skautů, vedené Vladimírem Čermákem. Osmnáct jejích členů ostravské gestapo v následujícím měsíci pozatýkalo a na židovském hřbitově v Těšíně ve dnech 24. a 27. dubna 1945 je nechalo zastřelit. Pouhé tři dny před osvobozením Ostravy.

Tento zločin zůstal z velké části nepotrestán, neboť většině příslušníků ostravského gestapa v čele s vedoucím úřadovny Wilhelmem Lehmannem se podařilo včas uprchnout z města a nebyli již vypátráni. Památku tragické události dodnes připomíná kamenná mohyla Ivančena v Beskydech, kterou 6. října 1946 založila oddílová rada 30. oddílu Junáka z Moravské Ostravy.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.