Fajront! Když skončily pracovní soboty a Ostrava se začala bavit

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Jak se žilo obyvatelům Ostravy, tedy lidem, kteří často fárali do dolů a tam tvrdě pracovali, jsme prosvištěli v minulém díle našeho „hornického“ seriálu. Dnes už si možná málokdo umí představit, že horníci měli také šestidenní pracovní týden, takže volnou měli často z celého týdne jen onu neděli.

My se nyní podíváme na životní úroveň v době, kdy se u nás v šedesátých letech zaváděl pětidenní pracovní týden. Je samozřejmě jisté, že jej vítali právě lidé, kteří těžce fyzicky pracovali. Což bylo v Ostravě a na Ostravsku běžné. O této době jsme si před časem povídali s historikem a pedagogem Gymnázia v Ostravě-Hrabůvce Martinem Brychtou, který se životem obyvatel Ostravy na přelomu 60. a 70. let zabývá. Zaznamenal také řadu vzpomínek obyvatel města, kteří v době šedesátých a sedmdesátých let v Ostravě žili.Pojďme se tedy ponořit v čase do Ostravy, když po ní jezdily ještě staré bedny, v nich horníci ve fáračkách a kdy centrum Ostravy bylo živé a v Ostravě se zkrátka hodně lidem docela dobře žilo.

Pracovní soboty padly, ale úplně nezmizely

Historik Martin Brychta ví, že šestidenní pracovní týden s osmihodinovou směnou platil v bývalém Československu a to striktně. Lidé tak pracovali osmačtyřicet hodin týdně. „V roce 1956 byl nově zaveden čtyřiceti šesti hodinový pracovní týden a již v průběhu šedesátých let začali českoslovenští ekonomové diskutovat o změně na pětidenní pracovní týden,“ říká pedagog.

V praxi tato změna začala platit roku 1966 a v té době bylo běžné, že jedna sobota byla pracovní a jedna volná. Teprve Vyhláškou číslo 63/1968 byl pětidenní pracovní týden ukotven v zákoně.

Foto: Archiv města Ostravy

„Podstatné pro zaměstnance bylo, že zkrácení týdenní pracovní doby nemělo dopad na výpočet základní mzdy. Pracovní soboty však úplně nezmizely. Tu a tam je stát vyhlásil, jednak jako náhradu za svátek, který připadl na pracovní den, nebo v případě, kdy bylo nutno dodržet ekonomický plán,“ říká Martin Brychta. „Když vezmete v potaz, že člověk pracoval do té doby šest dní v týdnu a na odpočinek měl jenom neděli, tak to byla katastrofa. Dnes si asi jen málokdo umí představit, že by neměl žádný volný čas pro sebe a své aktivity, zábavu, sport, cestování, odpočinek, relax.“

Do ostravského divadla chodilo ročně půl milionu diváků

Dva dny volna místo jediného, to pro lidi znamenalo rozhodně změnu k podstatně lepšímu. Otázkou bylo, jak tento čas uměli využít. Obecně tak lze říci, že zavedení pětidenního pracovního týdne se projevilo na volnočasových aktivitách lidí teprve v sedmdesátých letech.

Tehdy již Ostrava nebyla jen černým průmyslovým, ale vyspělým kulturním městem. Jeho obyvatelé z různých sociálních vrstev jevili velký zájem o kulturní dění, umění a přírodu. Trávili volný čas více návštěvami divadel, kin či koncertů.

Zejména divadelní představení byla téměř vždy vyprodaná. Ze statistik, ročenek a archivních fondů Národního výboru města Ostravy a Národního divadla Moravskoslezského lze zjistit, že roční návštěvnost divadla se pohybovala okolo půl milionu osob, což převyšovalo celostátní průměr a dokazovalo nejen velkou oblibu divadla, ale obecně i vyspělost kultury „ocelového srdce republiky“, uvádí historik Martin Brychta.

Velkou oblibu měl podle něho mezi lidmi sport, zejména fotbal a hokej. „Stadióny byly téměř vždy plně obsazeny diváky. V období normalizace se neustále stavěla hřiště, tělocvičny a haly. Mládež byla organizována v SSM, Pionýru, ČSTV, Svazarmu nebo tělovýchovných jednotách. A samozřejmě - po návštěvě kulturní akce si lidé často poseděli v nějaké vinárně, baru, hospodě či restauraci u skleničky alkoholu,“ dodává historik a pedagog.

K tahákům volných sobot patřila ostravská zoo. Jako dnes

A kam obyvatelé o volných sobotách mířili? V Ostravě patřila k oblíbeným cílům návštěv rodin s dětmi, partnerských párů, ale i kolektivních školních výprav, zoologická zahrada Stromovka ve Slezské Ostravě. Sobota se tak stala ideálním dnem pro její návštěvu. O značné popularitě svědčí počet návštěvníků, který v sedmdesátých letech přesahoval čtvrt miliónů osob za rok.

Foto: Archiv města Ostravy

Místní obyvatelé na tyto zážitky příjemně vzpomínají, například tehdejší studentka vysoké školy báňské uvedla: „Pamatuji se, že návštěva zoo pro mne byla vždycky velkým zážitkem. Největší podívanou pro mne jakožto malou holčičku byl jednoznačně slon. Bydlela jsem v Porubě a jako dítě jsem cestovala do zoo s rodiči autem. V pozdějším věku jsem jezdila s přítelem nebo kamarádkami autobusem a trolejbusem. Cestování veřejnou dopravou bylo zvlášť v létě nesnesitelné. Když člověk uváží, že se nosilo neprodyšné oblečení ze silonu, to se trolejbusem šířil zápach“.

Další místní rodačka uvedla: „Na výlety do místní zoo jsem se vždy těšila. Jezdívali jsme tam často s celou rodinou, tedy s manželem a oběma dětmi. Během každé návštěvy jsme tam strávili pěkné odpoledne. Hlavně děti byly vždy nadšené ze zvířat a z okolní přírody. To prostředí dávalo člověku na chvíli zapomenout na starosti každodenního života.“

Nábytek a nedostatkové zboží, hity výstav na Černé louce

Kam ještě obyvatelé Ostravy ve svém volnu chodili? Historik Martin Brychta dodává, že častým cílem značného množství obyvatel Ostravy, ale i návštěvníků z jiných měst, byly i výstavy a trhy pořádané v areálu ostravském Parku kultury a oddechu, známým pod názvem výstaviště Černá louka.

Černá louka. Foto: Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Vzhledem k tomu, že pro návštěvníky bylo k dispozici občerstvení, ale i místa vyhrazená pro děti, takzvané dětské koutky, tak na výstavy pravidelně mířily celé rodiny. Konala se tady i sportovní utkání, soutěže, kulturní vystoupení uměleckých souborů, hudebních a jiných kulturních skupin včetně návštěv populárních celebrit. Mezi největší události na Černé louce však patřily výstavy, které se konaly vždy jednou za kalendářní rok pod názvem Ostrava – za socialistické životní prostředí.

„Na Černé louce byly obrovské celostátní výstavy, na které se sjížděly desetitisíce lidí. Návštěvník si mohl prohlédnout, ale i koupit výrobky všeho druhu, které by jinak těžko sháněl. Akce probíhaly myslím čtrnáct dní a lidé tam chodívali nejen za nákupy, ale také za zábavou. Všude byly stánky s občerstvením, pivem, hrála živá hudba, pod zastřešeným pódiem vystupovaly taneční a hudební soubory a člověk se v takové atmosféře cítil příjemně. Z vystavených druhů zboží tam byl hlavně nábytek. Taky si pamatuji, že tam byla občas uvnitř pavilonů příšerná klimatizace,“ vzpomínal například pamětník J. Dobeš.

Jako zástupce tehdejší mladé generace a rodilý Ostravák vzpomíná, že: „Černá louka byla jakýmsi kulturním a zábavním centrem, kde bylo letní kino, hrály zde různé skupiny a po škole tam mladí trávili dost času. Ale já a mí kamarádi jsme někdy jen tak seděli na betonové zídce nebo lavičce, koukali, co se děje kolem. Obvykle jsme si takové chvíle obohatili lahvovým pivem, někteří z nás cigaretkou a jak se říká, poflakovali jsme se,“ dodává.

Chaty v Beskydech. Prchalo se na ně z práce už v pátek v poledne

Odpočinkem se také pro mnoho Ostravanů staly chaty. Tento trend začal už v Československu v šedesátých letech a zavedením volné soboty zažilo chataření skutečný boom. Pro příklad: v roce 1970 bylo v Československu oficiálně 128 tisíc chat a chalup, o deset let později už 250 tisíc.

V období normalizace představovalo také chalupaření pro mnohé únik do soukromí před trvale působícím dohlížitelským a kontrolním aparátem. Někteří lidé tak doslova utíkali již v pátek v poledne z práce, aby mohli být co nejdříve na své chalupě. To vyplynulo i z Výboru lidové kontroly na prověřovaných pracovištích či z rozboru silniční kontroly.

Foto: Archiv

Ostravané však odjížděli na víkendy z měst i proto, aby se svými rodinami využili chvil klidu z dosahu hektického městského ruchu. „Nejčastěji jezdili do Moravskoslezských Beskyd, Javorníků, ale i na Jesenicko. Obyvatelé ostravské aglomerace, kteří byli v každodenním životě vystaveni zdevastovanému a toxickému životnímu prostředí, tyto možnosti trávení volného času kvitovali s povděkem,“ upozorňuje historik Martin Brychta.

Třeba tehdejší zaměstnanec Báňských projektů Jiří Kostruh vzpomínal: „Chatu jsme měli v Krásné, v Beskydech. Podal jsem si inzerát, že chci koupit chatu. V té době jsem pracoval u OKD a můj kolega od stolu mne upozornil, že na vývěsce je nabídka chaty v Beskydech. Neváhal jsem, chatu koupil i přes námitky své manželky, která se chtěla ještě podívat po jiných nabídkách. Vzdálenost z Ostravy byla asi pětačtyřicet kilometrů, což nám vyhovovalo. Samotná chata byla dřevěná se zděným spodkem, sociálním zařízením, terasou, kuchyní a třemi místnostmi. Vybudovali jsme si tam se ženou, co jsme chtěli, manželka okopávala zahrádku, já pracoval s pilou a sekerou. Topivo jsme měli z lesa a byli jsme tam velmi spokojeni,“ vzpomínal bývalý zaměstnanec OKD.

Ženy měly při úklidu druhou šichtu, muži mizeli do hospod

Někteří lidé chaty nebo chalupy neměli. Ale i ti měli ve volné soboty najednou o dělat. „Mnozí lidé, zejména ženy, využili volnou sobotu k úklidu domácnosti, na kterou neměli v týdnu tolik času. Politický systém totiž sice ženám v zaměstnání určitou emancipaci umožnil, ale doma u nich často panoval stále patriarchát. A tak ženy nastupovaly na takzvanou druhou směnu. Přes den pracovaly v zaměstnání a odpoledne doma, kde jim muži při starostech o domácnost, které představovaly starost o děti, vaření, úklid, praní či žehlení, příliš nepomáhali,“ říká historik.

Lidé z příměstských částí Ostravy zase volné soboty využívali k budování nebo opravám svých domů a zvelebovali, co se dalo. Kromě stavebních úprav se věnovali také hodně zahrádkaření, pěstovali zeleninu, brambory, ovoce. A stali se tak částečně nezávislí na často omezené nabídce trhu.

Foto: Archiv města Ostravy

A nesmíme zapomenout na hospodský život. Desetistupňové pivo v hospodě za státem předepsanou korunu sedmdesát, dvanáctka za dvě pade. A tak také v Ostravě panoval fenomén hospod.

„Sobotní posezení bylo oblíbeným trávením volného dne či odpoledne. Pro aglomeraci Ostravska, jehož značnou část obyvatelstva tvořili dělníci v různých odvětvích těžkého průmyslu, představoval fenomén hospod zcela nezastupitelnou roli,“ připomíná Martin Brychta.

Tvrdá práce v dolech a továrnách společně se specifickou mentalitou a nesnadným životem značné části ostravské populace totiž vytvářela podmínky pro to, aby řada lidí značnou část svých „volnočasových aktivit“ trávila právě v hostincích. „Trávení osobního volna v pivnicích a restauracích však nebyla doménou pouze dělnictva, ale i části intelektuálů, tedy střední třídy. Takže vlastně většiny tehdejšího a nejen ostravského obyvatelstva,“ říká s úsměvem Martin Brychta.

Volné soboty ekonomiku nepoložily, „mamulovky“ ji nezachránily

Změna pracovního týdne z šestidenního na pětidenní však v ekonomice socialistického Československa v sedmdesátých letech nehrála velkou roli. „Z mého pohledu dokonce prakticky žádnou. Efektivita práce na sobotních směnách byla vždy poměrně nízká, často byl tento den využíván pro úklid pracoviště," upozorňuje historik.

Někteří pamětníci podle něho ostatně vzpomínali, „jak se v Ostravě na pracovišti o sobotách popíjelo, nebylo do čeho píchnout a vůbec se dělat nechtělo.“ Vybavuje si posměšnou vzpomínku jednoho z pamětníků, který pravil: „Dali nám tehdy sobotu volnou, bo stejně nebylo co robiť. Lidi měli práci, nebyla nezaměstnanost, to bylo fajn, ale kolikrát na šichtě pracovníci neměli do čeho píchnout, tak šichtu prospali,“ vzpomínal pamětník.

Foto: Archiv města Ostravy

Ostrava však byla pověstná pracovními sobotami, takzvanými „mamulovkami“, které na Ostravsku v osmdesátých letech vyhlašoval kovaný komunistický funkcionář Miroslav Mamula. Celá republika byla v takovou sobotu na chatách, jen Ostrava pracovala. Bylo to v době, kdy se opět začala projevovat neefektivita československé ekonomiky.

Proto někdy na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých probíhaly různé formy pracovní iniciativy, brigády socialistické práce, soutěže a pracovní soboty nazývané též „mamulovky“. „Pracovní morálka ovšem byla tak nízká a ekonomický prospěch mizivý, že se od těchto záměrů postupně upouštělo,“ říká pedagog Gymnázia v Ostravě-Hrabůvce Martin Brychta.

Co si Ostravané mohli dovolit koupit z jednoho platu?

Zejména horníci brali na svou dobu velké platy. „Přestože průměrná mzda v Ostravě byla díky průmyslovému charakteru města opravdu jednou z nejvyšších v rámci celé republiky, je třeba si uvědomit, že tento statistický průměr zvyšovalo zejména hornické odvětví,“ říká historik. „Faktem však je, že v dolech nebyly na rozdíl od jiných dělnických profesí zaměstnány ženy, které měly po celé mnou sledované období výrazně nižší platy než muži. Obecně tedy lze tvrdit, že většina ostravských domácností měla přibližně stejné množství finančních prostředků na stravu, bydlení a zábavu. Rozdíl byl spíše v tom, jak tyto prostředky jednotlivé rodiny využily.“

Pokud jde o to, co si zde lidé mohli koupit, tak nabídka zboží byla srovnatelná s Prahou, někdy i lepší. Příkladem byla podle řady pamětníků takzvaná „výkladní skříň socialismu“, tedy obchodní dům Ostravica, původně prvorepublikový kapitalistický obchodní dům Textilia.

Pamětnice P. Brychtová na ni vzpomínala takto: „Ostravica byla takovou výkladní skříní toho nejlepšího ostravského textilu. Když přijeli při nějaké příležitosti do Ostravy nějací papaláši, ukazovali jim Ostravicu. Fungoval tam salónek s luxusním zbožím dováženým i z ciziny, například z Egypta. Prodávaly se tam velmi kvalitní bundy, kožené pláště, kožichy. Pro většinu obyvatel byl však nákup těchto výrobků cenově nedostupný.“

Vzpomínky na Ostravicu: nedostatkové oteplovačky pro delegaci

Zajímavou vzpomínku na obchodní dům Ostravica podala i paní H. V., která pracovala u exportního závodu VOKD: „Textilia v Ostravě, tak to byl ten módní dům. Byly v něm věci, které se prodávaly pod pultem, třeba takové oteplovačky tehdy, to jste musel shánět. Když se odhaloval v roce 1980 ten pomník v Hrabyni, tak to tu byla velká delegace z RVHP. Poslední den chodili po skupinách do té Textilie, do čtvrtého poschodí, tam už se neprodávalo a tam se jim nosili věci zpod toho pultu a oni si vybírali. Já jsem tehdy měla takovou zlost, protože tam brali konkrétně ty oteplovačky, byl tam i český křišťál. Nákupčí jezdili a sháněli ty věci po celém okrese, co si oni přáli, ti soudruzi, víte? A ty dary si odnášeli a to naši lidé neviděli,“ vzpomínala žena.

Foto: Archiv města Ostravy

Skutečnost však mohla být i úplně odlišná. Pamětnice G. G., která v Ostravici pracovala, sdělila, že část zboží bylo obvykle prezentováno jako luxusní, ovšem bylo shodné s tím, které bylo vystaveno v prodejně. Pouze bylo později zařazeno do vybrané reklamní nabídky.

Upřesnila, že počty druhů jednotlivých oděvů byly kvantitativně distribuovány podle centrálně stanovených direktiv. „Když některý státní podnik vyrobil například pěkné košile, nemohli jsme nakoupit tolik kusů, kolik jsme jich chtěli, ale toto zboží bylo rozděleno klíčem do Priorů po celé republice, takže nejvíce kusů šlo do prodejen v Praze, pak Brně, Bratislavě, Ostravě. Neexistovaly žádné výjimky - co bylo k dostání v Ostravě, bylo i v Praze, jen množství bylo omezené,“ vzpomínala pamětnice, která v Ostravě pracovala.

Sledování televize vespolek, frčely polské programy

A jak vypadal rodinný život v páteční či sobotní večery? V šedesátých letech patřilo k nutným „sociálním rituálům“ kolektivní sledování televize. Tehdy si ještě televizor nemohl koupit každý, proto televizní programy sledovali v bytech či domech spolu nejen rodinní příslušníci, ale i sousedé či rodinní známí.

„Moji rodiče často vzpomínají, že zpočátku moc lidí televizi nevlastnilo, takže se třeba domluvili sousedi, známí nebo rodina a sešli se u toho, kdo měl televizor. V době jejich dětství existoval pouze jeden program, později začal běžet druhý kanál nebo se ladila polská televize. Ta měla trošku uvolněnější pořady i filmy ze zahraničí. V televizi se hodně sledovaly pondělní inscenace podle klasických děl, o svátcích běžely různé estrádní, silvestrovské pořady, populární byla nedělní chvilka poezie anebo sport,“ říká historik Martin Brychta.

Hodně lidí si koupilo televizor až v roce 1970, kdy Československá televize rozšířila vysílání o druhou televizní stanici, tedy druhý program. Ten byl také programově zaměřen na náročnějšího diváka.

„O programu televize, divadel, kin a vůbec o kulturních akcích se člověk dovídal z denního tisku, kulturního zpravodaje či rozhlasu. Kromě Československé televize byly velmi oblíbené i pořady polské televize, mnohdy měli i lepší filmy,“ jak se o pravidelném vysílání televize, jež se stalo významnou součástí volnočasových aktivit, vyjádřil pan J. Dobeš.

Slavní herci z Ostravy, seriály Dispečer či Sešlost

Od roku 1973 začala Československá televize vysílat barevné pořady, zprvu na druhém programu, o dva roky později bylo barevné vysílání rozšířeno i na první program. K jeho sledování bylo pochopitelně nezbytné vlastnit televizor s barevným obrazem.

Jen pro zajímavost: v Ostravě bylo v roce 1965 přihlášeno 64 348 rozhlasových koncesionářů, zatímco počet televizních koncesí činil v tomtéž roce 54 096. O deset let později převýšil počet televizních koncesních povolení počet rozhlasových povolení o 15 721.

V Ostravě také od roku 1955 fungovalo nejstarší regionální studio ČST. Ostravská televize se časem podílela na natáčení řady seriálů a filmů, například Dispečer, Zlatá svatba, Přátelé zeleného údolí. Mnozí herci a jiní filmoví tvůrci, kteří pocházeli z Ostravska, se také prosadili i na celostátní úrovni, třeba Eva Jakoubková, Jiřina Bohdalová, Slávka Budínová, Vladimír Javorský či Vlastimil Brodský. V Ostravě hrál nějakou dobu i Jiří Adamíra, těmi, kdo se v Ostravě natrvalo usadili, byli i Karel Vochoč či Miloslav Holub.

Mezi diváky byl oblíbený například humoristický pořad Sešlost, který v letech 1980 až 1988 moderoval herec a komik Luděk Nekuda. Do povědomí diváků nejen na Ostravsku pronikly i výchovné pořady lékaře Rajko Dolečka, týkající se zdravého životního stylu, problematiky obezity a diabetického onemocnění. Pozornost si získaly i pořady herce, moderátora a komika Josefa Kobra, jenž byl mimo jiné šéfem operety ve Státním divadle Ostrava.

Major Zeman, muž na radnici nebo žena za pultem?

Ostravská televize vlastní také v archivu zřejmě první televizní vystoupení Karla Kryla a další politické uvolněnější pořady. Na druhé straně, zejména později z televizních pořadů ČST a nejen z Ostravy hodně „bolely ruce“.

V období normalizace se totiž opět kladl důraz na televizní a filmovou produkci s výrazně politickým a ideologickým obsahem. Masmédia a filmografie měly být jedním z instrumentů potvrzení legitimity normalizačního kurzu. A tak byly masové sdělovací prostředky využity nejen k tendenční interpretaci dějin, ale i dobových reálií. Některé z normalizačních seriálů měly propagandistický charakter, třeba Muž na radnici, Třicet případů majora Zemana, Okres na severu či Žena za pultem. Kupodivu však i dnes některé z nich hojně sledované.

Byly však i výjimky, třeba seriál Nemocnice na kraji města, ve kterém, i přes idealizovaný obraz tehdejšího zdravotnictví, byly pozitivem těchto seriálů propracované psychologické profily postav. Část tehdejší seriálové tvorby také vznikla z produkce známého scénáristy Jaroslava Dietla, který právě ostravskému studiu napsal Dispečera.

Jak řekla jedna z pamětnic, které Martin Brychta při svém výzkumu oslovil: „Jistě, ty Dietlovy seriály byly někdy dost zidealizované, ale poskytovaly uvolnění a odpočinek po celodenním shonu. Navíc ty mezilidské vztahy a problémy, tak jak tam byly zobrazeny, byly realistické.“

Změna pracovního týdne se nepřipomíná, lidé ji však vítali

Přestože „nastolení“ pětidenního pracovního týdne znamenalo pro mnoho lidí úlevu a den navíc, nikdy se tato změna režimem oproti jiným svátkům moc neoslavovala a nepřipomínala. Přesto ji většina lidí vítala.

„Lidé ve městech a zejména mladší generace se již uměla bavit a život si po svém užít. Neobávali se války, nedostatku, přídělového systému nebo měnové reformy jako jejich rodiče, či prarodiče. V šedesátých letech už nastávala éra konzumní společnosti. Lidé z Ostravy se věnovali svým zálibám, ti, kteří bydleli v domě, vítali volno, které mohli strávit prací na vlastním. A těm, kterým to nevyhovovalo, systém umožnil dělat v sobotu mnohdy i v neděli přesčasy, které byly lépe placeny."

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.