Fajront! Když se provinční město začalo měnit na velkou hornickou Ostravu

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

První nálezy uhlí na Ostravsku, první doly a začátek stabilní těžby kamenného uhlí, to vše se odehrálo v době, kterou by největší Čech Jára Cimrman šmahem označil za období prohnilého a nenáviděného Rakouska-Uherska. Přesto podnikatelé právě v době rakouského mocnářství nastartovali těžbou uhlí opravdu veliký hospodářský, společenský a kulturní rozmach malé, do objevu uhlí praktiky bezvýznamné Moravské Ostravy a celého Ostravska.

A když „nenáviděné“ Rakousko na konci první světové války v roce 1918 padlo, Ostrava už se měnila z původního průmyslového „předpeklí“ ve velkou Ostravu. Ta nabízela svým obyvatelům nejen dobře placenou práci v dolech a hutích, ale také společenské a kulturní zázemí srovnatelné s mnohými staršími a donedávna i většími českými a moravskými městy. Na řece Ostravici tak rostlo moderní velkoměsto až amerického stylu.

Báňská a hutní společnost vypustila slovo „rakouská“

Ponořme se tedy s týmem historiků a archivářů, kteří zpracovali knihu Dějiny Ostravy, o sto let hlouběji v čase a podívejme se, jak se kamenouhelné hornictví na Ostravsku měnilo v dobách pro řadu dnešních lidí idylické první republiky.

Ostrava se vznikem samostatné Československé republiky ocitla v prostoru, který ohrožovaly územní spory států, které vznikly rozpadem mocnářství. Na druhou stranu bylo pro ostravské doly výhodou, že do továren v průmyslové Ostravě směřovaly plné dvě třetiny zde vytěženého uhlí. Odbyt v jiných částech republiky i vývoz do zahraničí totiž snižovaly vysoké ceny státních drah a konkurence polského a německého uhlí.

Prezident Masaryk přijíždí na třídenní návštěvu Ostravy. Foto: Archiv města Ostravy

V období od vzniku první republiky až do roku 1937 se průmysl v Ostravě vyvíjel a sílil, ač počet těžířstev v ostravsko-karvinském revíru klesl na sedm.

Největším z nich zůstávala Rakouská báňská a hutní společnost, která v roce 1920 přeložila své sídlo z Vídně do Brna a dohodla se s novou československou vládou. Kapitálově v ní posílil vliv francouzského zbrojařského koncernu Schneider-Creuzot a Živnobanky a její název vypustil slovo „rakouská“ a změnil se na Báňskou a hutní společnost.

Vítkovické kamenouhelné doly měly sedm šachet

V roce 1930 své sídlo koncernu přemístila do Prahy a ve stejné době vznikla v Moravské Ostravě budova horního ředitelství Báňské a hutní společnosti na dnešní ulici 30. dubna. Na Ostravsku společnost vlastnila celkem tři jámy, jednu koksovnu a jednu elektrárnu.

Největším těžířstvem v ostravské části revíru však zůstávalo Vítkovické horní a hutní těžířstvo, které stále vlastnili vídeňští Rothschildové a Gutmanni. Báňské závody však v rámci koncernu samostatně vyčlenili do společnosti Vítkovické kamenouhelné doly. Ředitelství společnosti sídlilo už od roku 1896 v budově na dnešním Smetanově náměstí v Moravské Ostravě a na Ostravsku měly vítkovické doly v roce 1928 celkem sedm šachet, jednu koksovnu a jednu elektrárenskou ústřednu.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Karolinu zasypali, Šalomoun spojili s Hlubinou

V roce 1933 ukončily vítkovické doly těžbu na dole Karolina a tuto těžní jámu při likvidaci zasypaly odvalovým kamenem. Zbývající důlní pole sousedního vyčerpaného dolu Šalomoun společnost připojila po roce 1931 k jámě Hlubina. Když se po nástupu Hitlera zvýšilo ohrožení republiky nacisty, převedla společnost Vítkovické horní a hutní těžířstvo své vlastnictví vítkovických dolů v rámci akciového majetku na společnost Alliance Assurance Company Ltd. v Londýně.

Společnost Severní dráhy císaře Ferdinanda zase změnila po vzniku republiky název na Severní dráhu Ferdinandovu. Do kapitálu společnosti pronikla Živnobanka a rozdělila se o rozhodující pozice s vídeňskými Rothschildy. Centrála severní dráhy sídlila od roku 1921 přímo v Moravské Ostravě, kde si nechala postavit novou správní budovu na dnešní Husově ulici.

Severní dráhy vystavěly reprezentativní budovu, později ředitelství OKD

V majetku Severní dráhy Ferdinandovy bylo na Ostravsku sedm dolů, jejichž počet se do roku 1938 zredukoval na čtyři. Už v roce 1926 společnost připojila důl Alexander v Kunčičkách ke slezskoostravskému Zárubku a o rok později důl Jiří v Moravské Ostravě k dolu František v Přívoze. K tomuto dolu byla připojena od roku 1932 rovněž zbývající důlní pole zastaveného dolu Jindřich, jenž zůstal jen pomocnou jámou.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Rozvoj těžířstva za první republiky si v roce 1939 vynutil vybudování nové prostorné a reprezentativní budovy ředitelství v Sokolské ulici, které je dnes budovou ředitelství OKD. Ostatní ostravská uhelná těžířstva působila výhradně ve slezské části Ostravska a časem stále více ztrácela na významu.

Wilczkovi trvale přesídlili do Rakouska a zavřeli důl Emma

To se týkalo především Kamenouhelných dolů a koksovny Johanna Wilczka ve Slezské Ostravě. Po roce 1918 toto těžířstvo, vlastněné tradičním slezským hraběcím rodem, jenž trvale přesídlil do Rakouska, provozovalo jen čtyři zastaralé doly. Dohromady se v nich v roce 1928 těžilo něco přes 580 tisíc tun uhlí, ovšem produkce se dlouhodobě snižovala.

Totéž platilo o jejich koksovně Trojice. Její výkon patřil k nejmenším v revíru a byl třeba sedmkrát nižší než u koksovny Karolina. V roce 1933 byli Wilczkové navíc nuceni uzavřít vyčerpaný důl Emma a začal se u nich výrazně projevovat nedostatek kapitálu na investičně náročnou těžbu ve stále obtížněji přístupných slojích.

Ostravské koksovny spotřebovaly tři pětiny vytěženého uhlí

Zhruba pětinu až čtvrtinu vytěženého uhlí na Ostravsku zpracovávaly koksovny. V roce 1928 připadaly tři pětiny z celkové produkce koksu v revíru na ostravské koksovny, z nichž největší byla koksovna Karolina, následovaná koksovnou František v Přívoze a koksovnou Ignát v Mariánských Horách.

Ostravský koks se exportoval do Maďarska, Rakouska, Polska, Jugoslávie, Rumunska a Itálie. Výroba koksu tedy do roku 1937 opět dynamicky rostla. Tento růst ovšem táhly především hutní koksovny v závislosti na tempu zbrojní výroby. Vysoké pece a slévárny byly ostatně největšími tuzemskými odběrateli koksu, postupem doby rostla také jeho spotřeba jako paliva pro ústřední topení.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Zdárně se za první republiky rozvíjela rovněž výroba briket, která se od poloviny 20. let zvýšila do roku 1932 téměř čtyřnásobně a na této úrovni se pak více méně držela i v časech krize. Přímo v Moravské Ostravě byla v provozu briketárna na Karolině, která společně s briketárnou SDF v Michálkovicích vyráběla na konci 20. let více než dvě třetiny celorevírní produkce.

Některé ostravské doly se vyčerpaly

Velká Ostrava produkovala v rámci ostravsko-karvinského revíru k roku 1928 zhruba pětinu vytěženého uhlí, celé Ostravsko pak téměř polovinu. Ve 20. letech podíl ostravských dolů na celkové těžbě v revíru rostl až k maximu v roce 1929, kdy se zde vytěžilo 2,3 milionů tun uhlí.

V průběhu 30. let však klesala jak nominální těžba, tak také podíl Velké Ostravy na výkonu celého revíru. To souviselo s vyčerpáním některých ostravských dolů, postupným útlumem těžby i jejich úplným zavíráním. Podíl celého Ostravska, tedy včetně slezských dolů, si však udržoval stabilní úroveň kolem polovinu produkce revíru.

Na území Velké Ostravy se roku 1930 nacházelo sedm činných dolů a pět koksoven, které dohromady zaměstnávaly 10 824 lidí. Nejvíce jich zde měly Vítkovické kamenouhelné doly, které také dosahovaly největšího výkonu z ostravských těžířstev. V roce 1930 činila jeho těžba téměř 938 000 tun uhlí.

Doly vyhodily za hospodářská krize na dlažbu třetinu horníků

Za první republiky probíhala rozsáhlá modernizace důlní těžby, jež se děla zvláště její mechanizací. Narůstal počet vrtaček a hlavně sbíječek, brázdících a šramacích strojů, zdokonalovala se též doprava pod zemí, používající nátřasné žlaby, dopravní pásy

To vše bylo zároveň pozitivním stimulem pro ostravský strojírenský průmysl. Mechanizovala se masivně přeprava a úprava uhlí na povrchu, stavěla se uhelná prádla, nasazovaly se nové přepravní a výklopné vozíky aj. Největší mechanizace probíhala v dolech VHHT, které měly výhodu vlastních strojíren, SDF a Báňské a hutní společnosti.

Prádlo Karolina. Foto: Archiv města Ostravy

Odvrácenou stranou mechanizace dolů byl pokles počtu horníků, kteří navíc vzhledem ke své jednostranné specializaci jen těžko hledali nové uplatnění na pracovním trhu. Už v letech 1923 až 1929 klesl stav horníků v ostravsko-karvinském revíru o více než čtyři tisíce lidí. K ještě dramatičtějšímu snížení jejich počtu došlo za hospodářské krize, kdy byla v letech 1929 až 1934 propuštěna skoro třetina horníků. Jejich početní stav klesl k necelým 28 000 ani s následným hospodářským oživením se už nezměnil.

Nejlépe placení byli rubači, nejhůře mladiství a ženy

Z hlediska vnitřní struktury osazenstev šachet rostl podíl dělníků pod zemí. Stejně jako v předchozích dobách patřili k nejlépe placeným havířům rubači, střelci a kvalifikovaní řemeslníci pod zemí i na povrchu. Do střední kategorie spadali vozači a ostatní dělníci na povrchu, nejhůře placeni byli táčníci, kteří dopravovali v „táčkách“ uhlí k jámě, dále čističi a mladiství a ženy, jejichž podíl na osazenstvech dolů setrvale klesal.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

V roce 1929 činila průměrná roční mzda havíře 12 486 korun, v době krize poklesla až na 7 778 korun v roce 1934 a po hospodářském oživení druhé poloviny 30. let opět vystoupala na 12 482 Kč v roce 1937.

Hornické mzdy na Ostravsku byly vyšší než v jiných revírech republiky a po dlouhou dobu i vyšší než v sousedním Polsku. Hornictví bylo tehdy nejlépe placenou dělnickou profesí. Podobně tomu bylo u zaměstnanců koksáren, jejichž průměrné mzdy byly v době krize dokonce vyšší než u havířů.

Elektrikáři brali tolik jako havíři

Nejlépe placení byli koksaři a dělníci vedlejších produktů, dále strojníci a řemeslníci, více než polovinu dělníků ovšem tvořili hůře placení nakladači a nádeníci. Málo zaměstnanců měly briketárny.

Protože se jednalo o méně kvalifikovanou práci, byla také průměrná mzda o něco menší, pohybovala se kolem 11 260 Kč ročně. Dobře na tom byli naopak pracovníci elektráren, jejichž počet vzhledem k progresu odvětví rostl, mzdy v ročním průměru dosahovaly podobných hodnot jako u havířů.

Dvanáct dní dovolené, přídavky na děti i drahotní příspěvky

Pracovně-právní postavení báňských zaměstnanců bylo za první republiky podobně jako v jiných výrobních odvětvích upraveno kolektivními smlouvami. Pracovní doba byla osmihodinová, odměny se stanovovaly v úkole, zaměstnanci měli právo na pět až dvanáct dnů dovolené a to podle odpracovaných let. Horníci dostávali také přídavky na děti či drahotní příspěvky.

Vedle toho měli oproti jiným profesím možnost levného bydlení v koloniích, využívání pozemku k drobnému hospodaření a dostávali deputátní uhlí. Na druhou stranu zůstávalo velmi nízké sociální zajištění pro případ nemoci a stáří a podpory v nezaměstnanosti.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.