Fajront! Když komunisté hledali sabotéry a viníky důlních neštěstí

Tragická neštěstí, při nichž zahynula ve slojích v ostravsko-karvinských dolů buď na popáleniny, nebo na otravu oxidem uhelnatým, spousta horníků, k historii hornictví bohužel patří.

Většinou byly příčiny tragédií jasné – výbuchy nahromaděného metanu, požáry a zplodiny, někdy důlní otřesy. Nastalo však období komunistického režimu a ani v této éře naší historie tato neštěstí neustala.

Jak je to možné? ptali se komunističtí pohlaváři. Někdo za to musí přeci nést odpovědnost. A tak stejně jako hledali nebezpečné a často smyšlené imperialistické nepřátele režimu, rozhodli se najít také viníky hornických nehod. Především těch, které se na Ostravsku staly v letech 1949 až 1951.

A tak přišly ke slovu i v ostravském průmyslu soudy a monstrprocesy. Tím největším bylo soudní líčení s devítičlennou skupinou báňských odborníků v čele s Václavem Žaludem, který následoval po důlních neštěstích na dolech OKR Doubrava, Antonín Zápotocký a Barbora, při kterých zahynulo v letech 1949 až 1951 celkem 45 osob.

Trestné činy, kterých se měli obžalovaní dopustit, prokurátoři předem kvalifikovali jako sabotáže.

Na Barboře přišlo o život i třináct záchranářů

Shrňme si tato neštěstí. Na Dole Doubrava zahynulo v únoru 1949 při výbuchu metanu celkem 19 horníků, v srpnu 1950 výbuch metanu na Dole Generalissimus Stalin v Hrušově tři horníky, 4. října 1950 došlo k velkému důlnímu neštěstí na dole Michálka v Michálkovicích.

A dne 13. července 1950 vznikl ve sloji Kazimír v Dole Antonín Zápotocký v Orlové-Lazích oheň, který vyústil do exploze, jejímiž zplodinami se otrávilo osm pracovníků. Dne 17. prosince 1951 přišlo při uzavírání požářiště na dole Barbora o život třináct záchranářů.

Jako přímo sabotáže prokurátoři označili havárie na dolech Doubrava z roku 1949 a Barbora z roku 1951. Ještě před obviněním spáchal po návratu z výslechu na StB sebevraždu zástupce závodního Dolu Barbora Karel Koutenský. Jasný důkaz. Jeho tragická smrt poté předznamenala další vývoj trestních řízení.

Výbuch většinu překvapil v chůzi, zranily je letící předměty

Co se tehdy například na Doubravě stalo? Psala se sobota 12. února roku 1949 a na noční směně vybuchl na dole Doubrava metan. Při rozsáhlém výbuchu přišlo o život devatenáct horníků. Dalších osm horníků exploze těžce popálila. To však nebylo vše. V neděli 13. února otřásly dolem další výbuchy, při nichž zemřelo pět členů záchranářské čety.

Těla mrtvých byla nalezena až o více než rok později, tedy 2. dubna 1950. ve změti důlního dřeva. Přístroje neměli nasazené, měli ožehnuté vlasy. Většinu zranily letící předměty a muži pak v bezvědomí podlehli otravě oxidem uhelnatým. Všichni byli výbuchem zjevně překvapeni za chůze.

Počáteční výbuch nastal v oblasti sloje Hubert nad osmým patrem. Jeho důsledky byly značné, nejen co do počtu obětí, ale hlavně rozsahem. Nedělní výbuch byl tak mohutný, že silný černý dým stoupal z výdušné jáma číslo 1 k oblakům a všem bylo jasné, o jak velkou mimořádnou událost jde.

„Vedení přikročilo k rozsáhlé uzavírce dolu na všech jámách dolu Doubrava, při které nechalo navézt na důlní poklopy hromady písku. Aby se v co nejkratší době se zamezilo dalším škodám na lidských životech i majetku, záchranáři poprvé na dole Doubrava použili k uhašení požáru v dole dusík,“ uvádí o neštěstí v dole Doubrava Zpravodaj klubu přátel hornického muzea a upozorňuje, že tolik je dnes možno o havárii získat z dostupných informací.

Všechny doly byly po německém rabování ve špatném stavu

Už na konci 19. století byla budoucí jáma Doubrava průkopníkem moderních metod dobývání uhlí a moderních technických prostředků, což ji provázelo označením nejmodernějšího dolu OKR i v polovině 20. století. Od havárie na jámě Bettina v roce 1885 došlo v této lokalitě pouze k jediné větší nehodě, a to za války v roce 14. listopadu roku 1944, když si zával ve sloji Eduard vyžádal dvanáct obětí na životech. V té době na dole pracovali také zajatci z východní fronty. Vyprostit se tehdy podařilo pouze čtyři zajatce, dalších šest rudoarmějců a dva doubravští havíři nalezeni nebyli.

Po znárodnění v roce 1945 byl Důl Doubrava v roce 1948 začleněn do národního podniku Ostravskokarvinské kamenouhelné doly a to do oblasti Provozního ředitelství Petřvald – Orlová.

Je však nutné říci, že úroveň zajištění bezpečnosti práce v dolech OKR ihned po konci druhé světové války byla nevalná. Všechny doly byly po bezohledném rabování za německé okupace ve špatném stavu. V poválečném budovatelském nadšení však rostl tlak státu na zvyšování těžby uhlí a plnění plánu bylo zákonem a jeho nesplnění hraničilo se sabotáží.

Před první směnou. Obraz Jaromíra Schoře

Takže havárie v druhém měsíci první pětiletky a téměř rok po komunistickém uchvácení moci byla sice vážným neštěstím v báňském sektoru, ale byla především katastrofou pro politické vedení státu.

Chtěl pomoci ležícímu, ale sám ztratil vědomí

Ve středu 4. října 1950 přibližně kolem 15. hodiny došlo na Dole Michálka ve Slezské Ostravě k výbuchu metanu, který si vyžádal 38 obětí na lidských životech a šest dalších horníků zranil.

Co se stalo? Na odpolední směnu sfáralo do podzemí Michálky 143 osob. Krátce po příchodu osádek na pracoviště kolem třetí hodiny odpolední nastala exploze ve sloji Leopold nad jedenáctým patrem. Nehodu hlásil strojníkovi těžního stroje zámečník, kterého výbuch zastihl asi čtyřicet metrů od svážné ve sloji Leopold. Rozjela se spontánní a dosti zmatená záchranná akce.

Jak se později zjistilo, přišel v době, kdy už k nehodě sfárali technici, za předákem v dole učeň, který hlásil, že se po hlavní třídě valí kouř. Předák nařídil zbylým učňům, aby pokračovali v práci, a šel se podívat, co se děje. Pod svážnou uviděl v kouřích ležícího palního, chtěl mu pomoci, ale sám ztratil vědomí. Slyšel jen, jak učeň, který ho doprovázel, začal křičet. Ostatní v předku podlehli panice a utekli přímo do kouřů.

Učni s popáleninami a bez světel tápali ve tmě podzemí

Záchranáři v přístrojích potkávali utíkající a křičící učně a další havíře. Když dorazili ke svážné v páté sloji, chtěli tam vytvořit přetlakovou komoru. Přesekli hadice, ale zjistili, že vzduch v nich je zastavený. Při cestě nazpět už nacházeli ty, které potkávali, ležící na počvě.

Asi dvacet metrů od dveří překopu upadl jeden ze záchranářů do bezvědomí, jeho kolega ho proto vynesl do čerstvých větrů, kde ho začali ostatní oživovat. Na jedenáctém patře zatím další da záchranáři šli do sloje Leopold. Cestou potkali dva učně, kteří s popáleninami a bez světel tápali ve tmě. Jeden záchranář se s nimi vrátil, druhý pokračoval sám do postižené oblasti. Cestou nalezl ještě jednoho ležícího horníka, který měl ještě hmatatelný puls.

O postupu záchranných prací se nezachovaly žádné záznamy. Je jen známo, že se jich zúčastnilo celkem přes sto záchranářů z dvanácti závodů. Poslední postižený horník byl vyproštěn v odpolední směně 5. října kolem 17. hodiny, tedy 26 hodin po explozi. Z rekapitulace plyne, že v postižené části dolu pracovalo v době výbuchu 45 zaměstnanců.

Jak výbuch vznikl? Náruživý kuřák si zapálil cigaretu

Pouze tři z nich vyvázli bez zranění, další čtyři opustili pracoviště bez cizí pomoci, ač byli poraněni a jeden z nich později zemřel v nemocnici. Dva zasažení horníci byli ještě v dole oživeni a dopraveni na povrch, také z nich jeden přežil nehodu jen o pět dní. Zbývajících 36 bylo v dole nalezeno mrtvých. Jak ukázala pitva, 36 horníků se otrávilo CO a dva zemřeli na následky mechanických poranění. Čtrnáct mrtvých a pět, kteří výbuch přežili, mělo různě rozsáhlé popáleniny.

Stanovení příčin exploze bylo jednoduché. Podle všech indicií si havíř pracující při horní úvrazi porubu R 84 zapálil cigaretu. A s ní i nahromaděný metan. Podle výpovědí svědků byl vášnivým kuřákem, nebagoval a vrchní špice porubu byla jeho oblíbeným místem. Větry tam totiž odnášely kouř i pach cigarety do stařin sousedního dolu. Nikdo je tedy v dole Michálka nemohl cítit.

Mrtvola tohoto havíře měla značně popálený nos, ústa a obě ruce. V okolí a jeho pracovní blůze našli vyšetřovatelé cigaretové papírky, tabák, celý balíček partyzánek, nedopalky a také zápalky a škrtátko. Dodatečně odebraný vzorek ovzduší v místě, kde vyšetřovatelé nalezli jeho lampu, vykázal přes 11, 1 procent metanu, zatímco o pouhé dva metry níže byla jeho koncentrace již pouze 0,8 procent.

Mezi oběťmi bylo sedm mladých učňů

Havárie na Michálce, kde bylo mezi oběťmi i sedm hornických učňů, byla pohromou pro rozvoj hornického dorostu. Společného pohřbu obětí neštěstí se zúčastnila stranická a vládní delegace vedená generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským a předsedou vlády Antonínem Zápotockým.

A právě na dole v Orlové, který nesl Zápotockého jméno, vznikl 3. července roku 1951 okolo dvacáté hodiny večer požár u pohonné stanice ocelového dopravníku na patě překopu číslo 77 pod úrovní šestého patra. Požár si vyžádal osm obětí na životech, dva intoxikovaní se zachránili. Havárie vyřadila celý důl na dva týdny z provozu a její likvidace se zapsala mezi ty významné v historii Ostravskokarvinského revíru a báňského záchranářství.

Havárie na Barboře byla poslední záminkou k politickým represím

V neděli 16. prosince roku 1951 došlo na Dole Barbora v Ostravskokarvinském revíru k prvnímu samovznícení uhlí ve stařinách likvidované těžební oblasti v 31. sloji nad sedmým patrem. Zápar se rychle změnil v otevřený oheň a šířil se opuštěnými důlními díly.

Ve dnech od 17. do 22. prosince poté nastalo celkem osm výbuchů, z nichž ten čtvrtý v úterý 18. prosince ve 20.45 hodin byl nejtragičtější. Rázová vlna a zejména zplodiny výbuchu zasáhly celkem 27 horníků, z nichž třináct báňských záchranářů poranil smrtelně. Výbuchy vyřadily z provozu téměř polovinu dolu, z dvanácti provozovaných porubů bylo devět uzavřeno.

Odezva na tuto nehodu byla rozsáhlá. Byla totiž po haváriích v OKR v letech 1949 až 1951 poslední záminkou k politickým represím.

Cítili štiplavý zápach po hořícím dřevu

Co se na Barboře, která byla v roce 1950 nejmodernějším dolem v Ostravskokarvinském revíru, vlastně stalo? Při fárání z pracoviště ke konci odpolední směny ve 21 hodin zjistil revírník ve sloji 29b na pátém patře podezřelý zápach po benzolu. O hodinu a čtvrt později fáral spolu se směnmistrem na ta místa znovu. Usoudili, že je to zápach ze stařin.

V pondělí 17. prosince havíři na ranní směně brzy cítili pod šestým patrem štiplavý zápach po hořícím dřevu, který silně štípal v očích. Kouře však neviděli žádné. V 7.45 hodin už pomocník vedoucího větrání nalezl v místech bílý kouř, který snižoval viditelnost na pět až šest metrů. V tu dobu vyfáral revírník ranní směny, který při cestě do revíru narazil na namodralé kouře a cítil zápach hořícího dřeva. Po 17. hodině zjistil ředitel trustu s dvěma techniky a záchranáři, že na první dělící chodbě asi 27 metrů od šibíku hoří po obou stranách chodby dřevěná výztuž. A naměřili benzinovou lampou ve větrech do požářiště 2,5 až 3,5 procenta metanu v ovzduší.

Ředitel trustu zastavil veškeré práce na sedmém patře a všichni muži ve 20 hodin vyfárali na povrch. O hodinu později sfáralo dvanáct záchranářů. Četa zjistila, že oheň postoupil proti větrům do vzdálenosti deseti až dvanácti metrů od klínové hráze. Do dvaceti minut odstranili klíny a stojky. A oheň proti nim postoupil tři až čtyři metry. Záchranáři vyplenili tři dveřeje výztuže. Když zjistili, že pod stropem začínají prošlehávat modré plameny, sfárali šibíkem dolů a zamířili k jámě. Při výjezdu jámou ve 23.15 hodin pocítili záchranáři v kleci tlak vzdušné rázové vlny.

Byl to první výbuch.

Následky výbuchu byly pro nepřipravené záchranáře tragické

V úterý 18. prosince pracovali v dole na šestém patře celý den čtyři záchranářské čety. Na sedmém patře došlo v 19.45 hodin k slabšímu výbuchu a zakrátko k dalšímu. U stavěné hráze pracovalo deset pracovníků bez dýchacích přístrojů a jeden lokomotivář. Ve 20.30 hodin se čety střídaly v zásahu. Na základně, kde byl telefon, si záchranáři, kteří se vrátili ze zásahu, složili své dýchací přístroje podél boků chodby a chystali se vyměnit v nich pohlcovače a kyslíkové láhve.

Další četa záchranářů, přivolaná z dolu Dukla, došla právě na základnu a chystala se s nasazenými dýchacími přístroji do akce. Technik bez nasazeného přístroje právě telefonoval, když ve 20.45 hodin nastal prudký výbuch.

Ohnisko výbuchu bylo s určitostí u šibíku číslo jedna. Rázová vlna prošla do větrní chodby ve 29. sloji mezi sedmým a šestým, kde rozvířila nahromaděný uhelný prach. Toto prachové mračno přivedl k výbuchu následný šleh plamene.

Následky tohoto výbuchu byly pro nepřipravené záchranáře tragické. Na základně zahynulo třináct záchranářů. Všichni ti, kteří právě neměli nasazené dýchací přístroje. Jejich smrt vesměs způsobila otrava oxidem uhelnatým, u dvou mužů poté lékaři zjistili také fraktury lebky a krční páteře. Dalších pět záchranářů s nasazenými přístroji byli lehce poranění a vlastními silami uprchli z ohrožené oblasti.

Ihned po výbuchu sfáraly do dolu záložní čety z povrchu a vynesly oběti z dolu. Poslední vynesli deset minut před druhou hodinou v noci, tedy pět hodin po explozi. Nastal čas hledat viníky všech dosavadních tragédií od roku 1949 do roku 1951. Revírní báňský úřad je totiž nenašel.

Úmyslně připravovali důlní katastrofy s cílem likvidovat horníky

Prvním z řady procesů byl monstrproces s devítičlennou skupinou báňských odborníků právě v čele s přednostou Revírního báňského úřadu v Ostravě. Konal se u Státního soudu – oddělení Brno v Ostravě a byl vedený jako „Proces proti JUDr. Ing. Václavu Žaludovi a spol.“

Samotné líčení v tomto monstrprocesu se uskutečnilo ve dnech 10. až 12. července roku 1952. Mělo především zakrýt nekompetentnost vedoucích orgánů Komunistické strany Československa v důlním průmyslu, který v padesátých letech stejně jako nacisté za protektorátu zvyšoval těžbu uhlí na úkor bezpečnosti horníků a hospodárnosti.

Soud měl diskreditovat bývalé představitele sociální demokracie, především Václava Žaluda, který do této strany vstoupil po roce 1945. Obžaloba přímo uváděla, že „pravicoví sociální demokraté úmyslně připravovali důlní katastrofy s cílem fyzicky likvidovat horníky“.

Tento nesmyslný názor sdílel rovněž tajemník KV KSČ Oldřich Černík, který prohlásil, že „máme část výrobně-technické inteligence, která škodí a všemožně brzdí. Poslední procesy na Ostravsku ukázaly, že zde máme co do činění s rafinovanou prací třídního nepřítele“.

Odsoudili ho za to, že sfáral na pomoc kamarádům

Soud všechny obžalované uznal vinnými, Václava Žaluda a bývalého technického ředitele Ostravskokarvinských dolů Josefa Herela odsoudil k trestu smrti, ostatním byly uděleny tresty od doživotí do tří let odnětí svobody. Václavu Žaludovi a Josefu Herelovi odvolací soud změnil trest na doživotí. Později byli všichni odsouzení rehabilitováni.

Následoval „Proces proti Ing. Zdeňku Matuškovi a spol.“, který se konal před Okresním lidovým soudem v Karviné 31. října 1951 až 1. listopadu 1952. Soud odsoudil dvanáct techniků k celkem osmi letům a čtyřem měsícům vězení. Inženýra A. Petráše například za to, že opustil vedoucí pracoviště na povrchu dolu a sfáral na pomoc kamarádům v tísni.

Po amnestiích a odvolacích soudech byly jednotlivé tresty snižovány a poslední odsouzení byli propuštěni na svobodu v letech 1957 a 1958. Rehabilitováni byli až v roce 1966 Krajským soudem, který zprostil většinu odsouzených žaloby z roku 1952. Některým jen zastavil trestní stíhání.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.