Deník uprchlice: konečně doma. Je těžké nemyslet na válku, když je všude okolo

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portrétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník. Pokračuje i poté, co se přes 14 dny vrátila se synem domů.

Jsou to dva týdny, co jsme se synem odjeli z Ostravy, připadalo nám to jako věčnost, cesta byla klidná, hranice jsme přejeli celkem rychle a večer jsme se s manželem šťastně objímali.

Pak nás čekala dlouhá cesta domů, 1200 kilometrů, ale nespěchali jsme, zastavovali jsme na krásných místech, navštívili křišťálové jeskyně a starobylou pevnost.

Cestou jsme viděli spoustu vojenských vozidel. Jednou jsme se zastavili v jedné vesnici na oběd, vyšla jsem z kavárny a nad hlavou mi proletěla stíhačka a ten zvuk mě donutil se rychle schovat.

V noci před odjezdem domů mě ve čtyři ráno probudil zvuk sirén, byla jsem tak vyděšená, že jsem už nemohla spát, ve zprávách v té době nic nebylo. Ráno mi psali kamarádi z Česka, jestli jsme v pořádku. Ukázalo se, že v noci došlo k dalšímu raketovému útoku v Dnipru, ale více utrpělo město Uman, kde bohužel zemřeli civilisté a děti, které právě spaly ve svých bytech.

Mnohokrát jsem se sáma sebe ptala, zda dělám správnou věc? Mám se teď vrátit? Co mám v kritické situaci dělat? Odpověď zněla: ano, chci to zkusit, svou rodinu jsem neviděla příliš dlouho a moc mi chyběla. Vždycky se mohu vrátit do České republiky. Snad mi dodalo sílu jaro, protože je to čas plný naděje do budoucna, kdy všechno začíná ožívat.

Když jsme byli ještě na západní Ukrajině, všimla jsem si, jak se lidé změnili. Zesmutněli, dívají se na vás takovým neveselým a podezíravým pohledem, nejen na mě, ale i na lidi, kteří jsou v jejich městech cizí, slyší nářečí, které není místní, a ptají se, odkud jsme. Chtěla jsem se co nejdřív vrátit domů.

A konečně 28. dubna jsme byli doma a já si říkala, že si budu muset zvykat na všechno staré, ale teď už nové. A k mému překvapení jsem tyto pocity vůbec neměla, protože úplně všechno doma bylo moje, vlastní, známé.

O několik dní později jsem se poprvé vydala do centra města a chtěla jsem co nejdříve přejít most přes naši obrovskou řeku Dněpr, protože jsem měla v hlavě strach, že je to strategický objekt, takže je to nebezpečné. Chápu, že je normální cítit strach, když je ve vaší zemi válka! Hlavní je mít jiné dobré emoce, které vám umožní žít plnohodnotný život.

Když se procházím po městě, vidím, jak lidé navzdory všemu žijí dál, na záhonech jsou květiny, na ulici hrají muzikanti, procházejí se matky s dětmi, všechno se zdá být v pořádku. Jen betonové kryty v centru a pytle s pískem u nákupních center, okna zakrytá překližkou připomínají, že všechno v pořádku není.

Když mluvím se svými blízkými, vidím v jejich očích únavu z neustálých nervů, z nedostatku spánku, z mnoha věcí, protože každý prožívá válku po svém!

Drží se dobře, žertují, samozřejmě jsou moc rádi, že nás vidí zpátky. Ale když přijde řeč na válku, všechno se změní, otec sedí se smutnýma očima a vypráví mi, jak se bojí výbuchů a tlakových vln.

Míša úspěšně pokračuje v online studiu na ukrajinské škole, byli jsme se osobně seznámit s jeho učitelkou, měli jsme štěstí, je stejně milá a přátelská, jako byla v české škole naše Jana, po které se synovi stýská. Vlastně má touhu přijet v červnu do školy na exkurzi se svou třídou, je to jeho sen.

Mám teď spoustu domácích prací, uvědomuji si, že všechno nezvládám rychle, potřebuji jen čas na adaptaci.