Deník uprchlice: Chtěli bychom se vrátit, ale na náš domov padají ruské rakety

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portrétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Jaké je naše léto v Ostravě?

Ještě na jaře jsem syna přihlásila na dětský tábor česko-ukrajinského přátelství TYGŘI OSTRAVA. A od července tam Míša chodí s radostí, moc se mu tam líbí, každý den mají mnoho aktivních sportovních her s basketbalovým trenérem Markem, mnoho procházek do parku s ukrajinskou učitelkou Olyou, která žije v ČR už dlouhou dobu.

Měli také výlet do zoo a k jezeru. Když ho v 15 hodin vyzvedávám, vždy se zeptá, jestli může zůstat déle, což znamená, že je tam moc spokojený.

Doma na Ukrajině jsme v létě vždy trávili hodně času v přírodě nebo na venkově u mých rodičů, proto se snažím hledat krásné přírodní oblasti k rekreaci u nás v Ostravě a okolí.

Mám odsud už i jednu vtipnou historku. Viděla jsem krásné fotky na google mapách, myslela jsem, že je to u Ostravy, 20-30 minut pěšky směr Bohumín.

Rozhodla jsem se tedy se synem vyrazit na procházku a piknik, bylo tam totiž podle těch fotek krásné jezírko a les. Když jsme dorazili téměř na místo, ukázalo se, že jediný způsob, jak se tam dostat, je na kole nebo pěšky další 4 kilometry.

Rozhodli jsme se edy, že když už jsme došli tak daleko, že už se vracet nebudeme. Navigace nás ale začala mást a my jsme s velkou taškou boudili k jezeru další hodinu. a půl.

Když jsme konečně dorazili na místo, bylo tam velmi malé jezírko s tmavou vodou, ve kterém se bohužel nedalo plavat. Odpočinuli jsme si a vrátili se, vybíjela se mi baterie v telefonu a už byl večer, ale cestu zpátky jsme nakonec našli.

Bylo to dobrodružství! Tak má člověk věřit krásným fotkám na internetu. Les byl ale krásný, viděli jsme houby a maliny.

Zprávy z Ukrajiny nás velmi děsí, tento měsíc se stala tragédie ve Vinnycii v samém centru města, ruské rakety dopadaly na naprosto mírumilovné obyvatele, kteří takový útok z nebe ani netušili, mnoho obětí bylo, ženy a děti.

Tolik mě to bolelo, že jsem potom několik dní nemohla spát.

A pak šest raket na Dněpru, opět jsou tam mrtví, požáry a zkáza. Je to velmi děsivé, mám tam manžela, rodiče, sestru se dvěma dětmi a mnoho dalších příbuzných a přátel.

V srpnu jsme se chtěli vrátit domů na Ukrajinu. Ale prostě se teď bojíme jít, naše město, náš domov je v nebezpečí. Někdy se už vzdávám, protože tato válka stále pokračuje a nekončí.

Vím, že to není první válka na světě, ale je to MOJE první a je těžké jí projít.

Díky Bohu, že všichni moji blízcí žijí!