Deník uprchlice. Bombardují Dnipro! Je moje rodina naživu?

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portrétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Ten den, 14. ledna, jsme se vraceli se synem z Ukrajiny do Ostravy, byla to dlouhá cesta, na polských hranicích nás vrátili zpět, protože 1. ledna vstoupil v platnost nový zákon, že zelená karta musí být vytištěná, nikoliv v elektronické podobě. To jsem nevěděla, a místo pěti hodin cesty jsme jeli hodin devět.

Do Ostravy jsme dorazili v devět hodin večer, hned jsem vzala telefon, abych zavolala manželovi, že jsme přijeli, on byl ve vlaku se špatným signálem.

Pak jsem otevřela zprávy o Ukrajině, a první, co jsem viděla, byl zničený obytný dům v Dnipru, nebyly tam žádné informace, kde přesně se to stalo, a vypadal velmi podobně jako dům manželových rodičů.

Byla jsem vyděšená k smrti, rychle jsem jim zavolala. Tchyně zvedla telefon a řekla, že jsou v pořádku. A řekla mi jméno obytné čtvrti, kde se to stalo.

Na jednu stranu se mi ulevilo, ale pak jsem se rozplakala, protože jsem se cítila bezmocná a nemohla jsem nic dělat. Můj Míša se začal vyptávat, co se stalo, a já mu to řekla. A on mi říká: "Maminko, já chci zničit Rusko, mami, neplač, já vyrostu a udělám to, věř mi." Z toho se mi chtělo brečet ještě víc. Je to velmi bolestné, po takových teroristických útocích na lidi není možné být klidný.

Tento dům, kde žilo mnoho lidí, nemá v blízkosti žádné vojenské objekty, takže cílem ruské rakety byli mírumilovní Ukrajinci! Jaký je smysl takové války? Copak svět nevidí zjevné věci?

Potřebujeme Vítězství, ne mír s takovým nepřítelem!