Známému malíři zachránil život svetr, darovaný umírajícím vězněm v Osvětimi

​Malíř a ilustrátor, národní umělec Vilém Wünsche z Šenova, byl jedním z nejuznávanějších výtvarníků minulého století na Ostravsku.

Jeho obrazy se stále prodávají v aukcích, přesto jich už spoustu nemusel po nacistické okupaci vytvořit. Zejména těch temných líčících život v Osvětimi.

Skončil totiž při Heydrichem spuštěné razii na Sokoly ve spárech nacistů a poté v jednom z nejtěžších lágrů. Jako zázrakem se za něho někdo neznámý přimluvil a malíř se v roce 1942 do svého Šenova vrátil. O tom, kdo to opravdu byl, se dodnes historici přou.

A je to doslova jen pár dní, co se ředitelce Šenovského muzea Simoně Slavíkové přihlásil pravnuk jiného vězně. Při práci na diplomové práci o svém pradědečkovi z Palkovic u Frýdku-Místku narazil na jiný pozoruhodný příběh, který s malířem, od jehož narození uplynulo 1. prosince 120 let, souvisí.

Pro pradědečka si gestapo přišlo přímo mezi žáky obecné školy

Miroslav Hlaváč, který na rozdíl od Viléma Wünscheho v Osvětimi zemřel, malíře znal a spolu se setkali dva měsíce po zatčení také v koncentračním táboře v Osvětimi. To zjistil pětadvacetiletý pravnuk Miroslava Hlaváče z Bučovic na Vyškovsku a rodák z Ostravy, který kvůli koronavirové pandemii změnil téma své diplomky na katedře historie Pedagogické fakulty brněnské Masarykovy univerzity.

Jeho pradědečka gestapo zatklo v říjnu 1941 jako devětadvacetiletého učitele obecné školy v rodných Palkovicích u Frýdku-Místku. Gestapo si pro něj přišlo brzy po spuštění velké akce Sokol při tažení proti sokolským funkcionářům, župním a okresním činitelům, kterou po zákazu organizace nařídil protektor Čech a Moravy Reinhard Heydrich.

Miroslav Hlaváč tehdy stál v čele okresní palkovické župy této organizace a byl zatčen spolu s asi 1 500 dalšími funkcionáři organizace.

Gestapák mě odhodil a hledal v kolébce zbraně

Celostátní razie gestapa proti Sokolu začala v noci ze 7. na 8. října 1941, pro Miroslava Hlaváče si přišli přímo do vyučování do palkovické školy, kde bydlel s manželkou a dcerami Miroslavou a Evou.

„Gestapáci vtrhli do budovy školy nečekaně, se surovostí. Vpadli do třídy v devět hodin ráno a ihned ho před dětmi zatkli a vyvedli ho ze třídy. Vedli ho do školního bytu,“ popisuje pravnuk Ondřej Cabala zatčení. Manželka Božena Hlaváčová ostatně později historikům minuty, kdy viděla svého muže v životě naposledy, popsala:

„Chystala jsem právě vaničku, abych okoupala dcerku Evu. Najednou slyším nějaký podivný nezvyklý zvuk okovaných těžkých bot, jež pobíhaly po škole. Vyběhnu ven a tu vidím šest gestapáků a mezi nimi manžela v poutech. Byl zatčen. Osm dní po porodu našeho druhého dítěte mě postihla tato krutá rána osudu. Tehdy při domovní prohlídce sebrali a odvezli několik knih a s nimi i živitele rodiny. Celý byt obrátili vzhůru nohama. Jeden z gestapáků mě neurvale odhodil a začal prohrabávat kolébku, ve které byla moje má nejmladší dcera Eva. Hledali zbraně. Najednou se sebrali, vzali manžela a odvedli ho. Manžel na mě křičel, že mi napíše. Pětiletá dcera Mirečka ještě za ním běžela a křičela: Dej mi pusu! Poslední, co si pamatuji, bylo, že jí manžel říkal, ať se nebojí, že tatínek se brzy vrátí. Tenkrát jsem ale viděla manžela naposledy,“ vzpomínala prababička Božena Hlaváčová.

Žena poslala muži do Kounicových kolejí košile, spodky, peníze. A upletla mu svetr

Za více než týden jí přišel první dopis Miroslava Hlaváče z pověstných Kounicových kolejí, které nacisté přeměnili na vězení, mučírnu a veřejné popraviště. Přišlo jich několik, muž v cenzurovaných psaních psal hlavně o osobní potřeby.

„Milá Božko, jsem zdráv a neměj o mne obav. Potřebuji prosím dvě teplé košile s límcem, dvakrát teplé spodky, kapesníky, ručníky, hadr, dva páry tmavých teplých ponožek, mýdlo, holící mýdlo, šněrovací boty. Pozdrav rodiče a kamarády,“ zní v prvním dopise.

Božena Hlaváčová mu posílala dopisy a balíčky a dokonce i peníze. Také mu upletla svetr, který sehrál v příběhu pradědečka Ondřeje Cabaly zvláštní roli. Miroslav Hlaváč posílal dopisy domů až do konce listopadu 1941, poté se na dva měsíce odmlčel. Další dopis přišel v lednu už z Osvětimi, kde palkovického učitele Němci uvěznili 12. prosince podobně jako většinu ostatních zatčených sokolských činovníků.

Snímky Miroslava Hlaváče bezprostředně po deportaci do Osvětimi, fotografii nedávno poskytly osvětimské archivy.

Odtud už posílal dopisy v němčině, do kterých však už tvrdě zasahovala cenzura. Slova „ich bin krang“, tedy „jsem nemocný“ v jeho posledním dopise z 22. února byla přeškrtnuta a místo nich bylo na papíře jinou rukou napsáno „gesund“, tedy „zdravý.“

Po zprávě o smrti se jeho žena vydala do Osvětimi pro urnu

Dne 24. března 1942 přišla z tábora v Osvětimi úřední zpráva, že Miroslav Hlaváč 21. března 1942 v Osvětimi ve věku třiceti let zemřel. Na co, není úředně známo, Němci totiž archivy z Osvětimi před rudoarmějci vyhodili do povětří, zbytek Sověti zabavili a odvezli do Moskvy.

Žena Miroslava Hlaváče s otcem svého muže, který byl starostou Palkovic, a bratrancem, si hned 25. března 1942 jela do jednoho z nejhorších koncentračních táborů vyzvednout urnu a chtěla zpět i 400 korun, tedy 40 marek, které mu do tábora po posledním dopise poslala.

Domů se však vrátili s prázdnou, úředníci koncentračního tábora jim sdělili, že tělo už je zpopelněno a urna s popelem jim bude odesláno do Palkovic. Dostali pouze úmrtní list, ve kterém ale nebyla příčina smrti.

Ondřej Cabala zjistil, že se ale číslo uvedené na urně, tedy 23499, neshodovalo s zajateckým číslem uvedeným v úmrtním listu Miroslava Hlaváče z Osvětimi a taktéž s číslem, které měl Hlaváč na svém vězeňském mundúru, které bylo 24396. „Jetedy otázkou, zda ostatky, které dorazily v urně, byly vůbec jeho,“ říká student historie.

Polský železničář jim řekl, ať jdou do tábora pěšky. Že něco uvidí

Božena Hlaváčová ve svém deníku popsala i tuto cestu „do pekla“. „V Osvětimi jsme vystoupili z vlaku jen my tři. Hned k nám přiběhli němečtí vojáci se zbraněmi v rukou a žádali doklady. Pak jsme šli do vestibulu, kde nám poradil jeden polský železničář, abychom šli do tábora raději pěšky, chceme-li něco uvidět. Byla to tehdy cesta hrůzy. Co kousek byly střílny a v nich gestapáci s kulomety. Dále byly výstražné tabule, kde sejíti z cesty znamenalo smrt. Podél silnice byla zbořeniště, kde v kruté zimě pracovali vězni, oblečení jen v tenkých pruhovaných mundúrech a v cuklích na nohou. V krytých dveřích stáli kápové s bičíky a řvali na vězně, jako by cvičili psy. Dnes se divím, že jsme s takovou odvahou vnikli do tak strašného pekla,“ popsala Božena Hlaváčová marnou cestu pro věci svého manžela.

A zakrátko do tohoto smutného příběhu Miroslava Hlaváče vstoupil právě malíř Vilém Wünsche z Šenova, který se v roce 1942 jako zázrakem z Osvětimi vrátil. Ten se znal s Miroslavem Hlaváčem a gestapo malíře také zatklo při razii proti Sokolu.

Uznávaný malíř Vilém Wünsche se sešel po válce s Boženou Hlaváčovou a právě on rodině řekl, že palkovický učitel zemřel zřejmě s největší pravděpodobností na silný zápal plic, kterým v koncentračním táboře onemocněl. A Boženě Hlaváčové také předal onen svetr, který mu její manžel před smrtí v březnu věnoval, a který mu žena do vězení upletla.

Malíř a později národní umělec prý tehdy Boženě Hlaváčové měl říci: „Živého ho vám vzali, mrtvého vám ho nesu.“

Za darovaný svetr mu dal malíř alespoň kus chleba

Vilém Wünsche vylíčil Boženě Hlaváčové a později také historikům, že když se s palkovickým učitelem viděl naposledy, byl už na tom zdravotně velmi špatně.

„Byl prý v zuboženém stavu, měl pravděpodobně zápal plic, pracoval v nelidských podmínkách, a v roce 1942 panovala krutá zima. Vědom si svého stav, můj pradědeček si sundal svetr, který mu upletla jeho žena, a dal ho Vilému Wünschemu. Prý mu řekl: Jen si ho nechej, já vím, že už se nevrátím a tobě v něm bude teplo. Pak už se prý neviděli. Vilém Wünsche mu údajně za svetr dal alespoň kus chleba,“ popisuje pravnuk Ondřej Cabala.

Tato slova si alespoň Božena Hlaváčová zapsala do svého deníku. „Vypadá to, že můj pradědeček už byl natolik nemocný, že skončil v plynové komoře, nebo byl zastřelen nebo svému vážnému onemocnění podlehl. To už se nedozvíme,“ říká Ondřej Cabala.

Pradědeček nikdy nechtěl být hrdinou. Ale kamarádovi před smrtí pomohl

Každopádně podle něho byli Vilém Wünsche a Miroslav Hlaváč zřejmě vězněni spolu a to v nelidských podmínkách. „Miroslav Hlaváč byl pravděpodobně na tom už tak špatně, že věděl, co se stane. A tímhle lidským činem možná věřil, že může Vilému Wünschemu i zachránit život. Protože pradědeček nemusel vědět, že se malíř z Osvětimi na přímluvu vlivného známého dostane,“ přemítá student historie brněnské Masarykovy univerzity.

A dodává, že Miroslav Hlaváč byl obyčejný člověk, který nikdy nikomu neublížil a nikdy nechtěl být hrdinou odboje nebo válečným hrdinou.

„Chtěl jen jako obyčejný učitel v obecní škole učit děti, žít normální venkovský život. A nacisté ho v podstatě bezdůvodně jako miliony jiných zavraždili. Jen v posledních chvílích života se tenhle člověk, který tušil svou smrt, vzdal svého svetru a dal ho kamarádovi, protože usoudil, že ho potřebuje více než on. Možná byl tehdy hrdinou. Protože mrznout v takové zimě a takových podmínkách a ještě být nemocný – asi si to vůbec neumíme představit,“ říká Ondřej Cabala.

Muž se jí už nevrátil. Svetr jí však malíř osobně přinesl

Pokládá za neuvěřitelné, že Vilém Wünsche svetr předal zpět ženě svého kamaráda a že ho zřejmě pečlivě opatroval z Osvětimi až domů. „Bylo to to jediné, co mohl Boženě Hlaváčové od uvězněného muže dát,“ říká Ondřej Cabala, který při zpracovávání osudu svého pradědečka spolupracuje s evropskými archívy. Zaujal ho už před mnoha lety, kdy mu babička, dcera Miroslava Hlaváče, ukázala dopisy, které posílal její matce z vězení.

Celá tato „historka“ se objevila pouze v zápisech Boženy Hlaváčové a jednou v publikaci Památník popravených a umučených učitelů za německé okupace v letech 1939 až 1945 v okresu Frýdek-Místek, vydaném v březnu roku 1970 k 300. výročí smrti učitele národů J. A. Komenského, kterou sepsal František Jančík.

Kdo dostal malíře v roce 1942 z Osvětimi? To je dodnes trochu tajemstvím

Kdyby se malíř Vilém Wünsche z Osvětimi nevrátil, nenamaloval by už po válce například obraz, který visí v šenovském muzeu a na němž je šenovský kostel, jehož jedna věž hoří. V popředí obrazu se přes zničenou lávku dostávají ke kostelu rudoarmějci. Z plátna čiší syrovost a drama prvních květnových deštivých dní roku 1945.

Jen málokdo z předválečných výtvarných umělců, kteří skončili v koncentrácích, mohli ve svých obrazech „využít“ své kruté zážitky jako pozdější národní umělec Vilém Wünsche, od jehož narození uplynulo 1. prosince rovných sto dvacet let. Především v temných obrazech vězňů koncentračních táborů.

Dodnes je však trochu tajemstvím, kdo tohoto žáka Maxe Švabinského a uznávaného malíře z jednoho z nejproslulejších koncentráků v historii v roce 1942 dostal.

Malíře zatkli ve stejný den jako Hlaváče. Při akci Sokol

Gestapo si pro Viléma Wünsche přišlo osmého října 1941. Prý jen na slovíčko. Svou čerstvě založenou rodinu však tehdy jednačtyřicetiletý žák Maxe Švabinského neviděl přes rok. Kdo se za něho přimluvil, aby mohl odejít z jednoho z nejhorších nacistických koncentračních táborů?

Tuto dramatickou kapitolu života známého ostravského malíře sepsal v publikaci Vilém Wünsche a Šenov její autor Miroslav Vlček, který se sám diví, že malíře zatkli nacisté v době, kdy už byl největší odpor proti okupaci v prvních jejích letech potlačen.

„Ale pravda, že on stále působil v Sokole, a po jeho činovnicích tehdy německá moc šla. Ale někdy roli sehraje pouhá setrvačnost času, někdy stačí několik zlých nebo neuvážených slov v nevhodnou chvíli, někdy náhoda,“ říká autor publikace.

Cvičák se často měnil v popraviště. Hromady nahých těl

Malíře čekaly hodně kruté chvíle. Později Vilém Wünsche také popsal, co prožil.

„V roce 1941 zatčen, vězněn v Brně, v únoru 1942 převezen do Osvětimi. Ubytován po příchodu na 9. bloku, později ženský lágr. Pak přemístěn do bloku 24. V dubnu 1942 přemístěn na karanténu pro propuštěné, která byla na 11. bloku. Přes zabedněná okna záchodu jsem viděl popravy polských vlastenců na dvoře… Hromady nahých těl…,“ takto vzpomínal.

„Je to skutečnost, na kterou nelze zapomenout. Ráno v pět hodin nástup. A…Mützen ab! Mützen auf! A znovu. Pětkrát. Desetkrát. Dvacetkrát. Co všechno viděl nešťastný apellplatz. Největší muka nám působily popravy. Cvičák se často měnil v popraviště. Ráno jsme nastupovali na tentýž krvavý plac k apelu. A Mützen ab! A Mützen auf!“ popisoval citlivý malíř atmosféru v Osvětimi, který předtím pracoval šest let v dole Ludvík.

Na ruce měl číslo 21 345. Kdo ho zachránil?

Na ruku mu vytetovali číslo 21 345 a jeho cesta peklem trvala sedm měsíců. O tom, jakým způsobem se z Osvětimi dostal, se podle ředitelky Šenovského muzea Simony Slavíkové vedly bouřlivé diskuse. Historici s jeho záchranou spojují nejvíce dvě jména.

„Za jeho propuštění intervenoval kamarád Bedřich Tkačik, který později také dělal sgrafita,“ vzpomínal syn Ota. Ovšem malířův přítel Koziorek zdůrazňuje, že důležitější jméno bude ve Wünscheho životě spíš jméno Emil Milde.

„To byl Němec, ale pomáhal šenovským lidem a zvlášť za Viléma se velmi zasadil. To se o něm vědělo, a tak dostal po osvobození v roce 1945 nabídku, že nemusí do odsunu a může zůstat v Šenově. Nakonec ale sám dobrovolně odešel s odsunutými do Německa,“ říkal malířův kamarád Koziorek.

Pomohl Ludvíku Svobodovi uniknout z protektorátu sám malíř?

Z poznatků šenovských badatelů vyplývá, že Emil Milde byl posledním správcem Larischova šenovského velkostatku a panství a za okupace žil ve správcovském domě, kde se v dnešní základní umělecké škole usadilo také místní gestapo, jehož příslušníci i Wünscheho v osudný říjnový den odvedli.

A tento pan Milde Wünscheovy dobře znal, snad tam chodili hrát šachy. „Byla by to podivná souhra okolností, kdyby impulz k návratu přišel právě takto. Ale takových už osud Vilémovi přeci přichystal tolik,“ míní autor publikace o malíři Miroslav Vlček.

Ředitelka Šenovského muzea říká, že malíře Viléma Wünscheho gestapo zatklo kvůli jeho činnosti v Sokolu. V roce 1939, kdy právě přes Šenov, přes takzvanou „dřevěnou“ hranici, utíkali hojně lidé z protektorátu do ještě tehdy nenapadeného Polska, i malíř Wünsche ukrýval ve svém ateliéru domku u trati několik takových emigrantů.

Dokonce se traduje, že právě Wünsche přivedl pozdějšího velitele čs. armádního sboru Ludvíka Svobodu k místu, kde mohl naskočit do zpomaleného vlaku a přejet za spolupráce s železničáři tajně protektorátní hranici.

Přimluvil se za malíře muž, který hostil gestapáky a popíjel s nimi?

Autor publikace o Wünschem Miroslav Vlček se také přiklání k verzi druhé. „Období okupace bylo takové, že často o osudu lidí rozhodovaly maličkosti. A jestli správce šenovského panství Larischů gestapáky hostil, popíjel s nimi, uměl jistě i zahrát ve správnou chvíli na správnou strunu. Kdo ví… Pokud to tedy nebylo ještě úplně jinak,“ uvažuje autor. „Těžko se dnes člověk dozví, jaká byla skutečnost. Důležité je, že se malíř vrátil,“ míní.

Viléma Wünscheho propustili z Osvětimi 12. května 1942. Domů se vrátil tentokrát jinak, než když se vracel v minulých letech z Prahy.

„Tiše, nenápadně, prakticky nepozorován. Jako jiný člověk, který nechce svou přítomností vzbuzovat dohady, vyvolávat duchy ani zavdávat příčinu k čemukoli dalšímu zlému. Protože na dobré už nevěřil. Přišel do májového Šenova otřesený a vnitřně zraněný. Jakoby ty jarní vůně zakrývaly pach něčeho strašného. Uzavřel se na následující tři roky ve svém domě, před přáteli výtvarníky, před celým okolním světem,“ popisuje autor publikace vydané v roce 2010. A dodává, že jen čas od času se malíři objevil ve schránce anonymní vzkaz: „Víme o tobě.“

Malíř o zážitcích z Osvětimi nemluvil. Promítl je do série temných obrazů

Ale malíř nezahálel. Přestože o zážitcích z koncentráku moc nemluvil, vymítal temného ducha svým malováním. Zobrazoval ho jako woodoo kouzelníci zobrazují to, čeho se chtějí zbavit, co chtějí přemoci.

Vedl svůj možná nejtěžší boj. Pamětníci však říkají, že jeho obrazy už nebyly nikdy takové jako před válkou. „Byly drsnější a syrovější,“ ukazuje ředitelka Šenovského muzea Simona Slavíková řadu obrazů a kreseb, na nichž malíř ztvárnil život osvětimských vězňů.

Když rudoarmějci s příslušníky československé tankové brigády osvobodili 30. dubna 1945 Ostravu, pokračovali dále. Nedařilo se jim tam však 2. května prorazit německou obranu, museli vyčkat na příjezd tanků. Střelba poškodila 240 domků, 16 budov vyhořelo. Němci se zatím ukrývali v domech a v jedné z věží šenovského kostela Němci umístili kulometné hnízdo. Jeho ostřelování ukončila rána ruského kanónu. Hořící věž kostela poté místní uhasili.

Obraz s hořícím kostelem a rudoarmějci daroval obci

Právě tuto událost Vilém Wünsche hned po osvobození ztvárnil a velký obraz těsně před svou smrtí v roce 1984 věnoval Šenovu, kde také zemřel. Obraz dnes visí nastálo v Šenovském muzeu.

„Toto zachycení památných bojů z deštivého jara věnuji své rodné obci na památku. Obraz budiž vám nejen vzpomínkou, ale i výstrahou a varováním. Neboť je mým přáním, aby se peklo války u nás ani jinde na světě neopakovalo. Byla to doba neuvěřitelně krutá a vítězství nad barbarským fašismem si vyžádalo přemnoho lidských životů…,“ napsal národní umělec Vilém Wünsche v roce 1984. „Rád jsem mezi vámi žil a pracoval. Šenov je má láska!“

V Šenově není asi rodina, která by neměla jeho obraz

Vilém Wünsche byl prý velmi obyčejný a skromný člověk, nikdy na svých obrazech zvlášť nezbohatl. Při studiích byl i na studijní cestě ve Francii.

„Maloval horníky a obyčejné lidi na Ostravsku, ale za první republiky ilustroval spoustu knížek a to i různých zábavných žánrů. Ilustroval třeba Maryčku Magdonovou, máme tu dopisy, které si psal s Petrem Bezručem. Možná proto se hned po revoluci v roce 1989 našlo pár lidí, kteří se snažili ho tehdy dehonestovat. Že z jeho obrazů bolí ruce. Ale to trvalo velice krátce. Dnes se jeho obrazy prodávají na aukcích za pěkné peníze a myslím si, že třeba tady v Šenově asi není rodina, která by neměla od Wünscheho nějaký menší nebo větší obraz. Namaloval třeba i kulisy pro místní divadelní ochotnický spolek Siréna, který tu působil,“ říká ředitelka Simona Slavíková a ukazuje obraz, který se jí asi nejvíce líbí. Je to známý obraz zachycujícího ruch a pijáka na židli v hospodě. „Ten je úžasný,“ říká ředitelka Šenovského muzea.

Opiový král San Franciska, Záhadný hrbáč, Drtič kostí, detektiv Bangs

Ukazuje velkou sbírku Wünscheho ilustrací, které malíř vytvořil po válce k pohádkovým knížkám, ve třicátých letech ale i k rodokapsovým detektivkám jako byly Opiový král San Franciska, Záhadný hrbáč, Drtič kostí, Smrt nevlastního bratra, Neuvěřitelný zločin či sérii Detektiv Bangs. Maloval však obrázky také k lidové poezii, ale třeba i pro leporelo. Ze sbírky uspořádalo v roce 2014 Šenovské muzeum výstavu.

Šenovští badatelé a historici dnes usilují o to, aby v Šenově vznikla stálá expozice obrazů Viléma Wünscheho. „Město má fantastické věci a nejen obrazy. Kolega Zdeněk Šebesta sesbíral velké množství jeho knižních ilustrací. Chtěli bychom ukázat ho nejen jako malíře těžkého života na Ostravsku, ale maloval i s nadsázkou a veselé věci. V soukromých sbírkách je například krásný obraz Velikonoce. Ovšem největší sbírku Wünscheho děl má ostravská galerie,“ říká Simona Slavíková a upozorňuje, že například na základní umělecké škole zůstala sgrafita, která Vilém Wünsche vytvořil.

Vytvořil je muž, který měl jako málokdo takové štěstí, že se vrátil z pověstného osvětimského lágru smrti.

Stručný životopis

Vilém Wünsche se narodil 1. prosince 1900 a do jednadvaceti pracoval jako důlní zámečník. Navštěvoval večerní kurzy kresby, v letech 1922 až 1923 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, poté přešel do soukromé školy Ferdinanda Engelmüllera, mezi lety 1924 až 1931 byl žákem Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění.

Po studiích se v roce 1931 vrátil na Ostravsko. V době II. světové války byl v koncentračním táboře v Osvětimi. Svoje zážitky odtamtud zpracoval v cyklu obrazů.

Byl oceněn tituly zasloužilý (1971) a národní umělec (1983). Jeho obrazy jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie, Galerie výtvarného umění v Ostravě a jinde.