​Zlatá tretra? Opět přijedou nejlepší atleti světa, říká Alfonz Juck

Manažer atletického mítinku Zlatá tretra Alfonz Juck je s tímto sportovním podnikem spjat přes dvacet let.

„S tretrou jsem byl spojen i předtím, spolupracovali jsme. Mítinky v Bratislavě a Zlatá tretra spolupracovalyy v sedmdesátých, osmdesátých letech, ještě před vznikem profesionálních atletických okruhů. Později jsem pak pomáhal Janu Slaninovi, který vedl tretru v devadesátých letech. Potom mě Jan Železný, který začal spolupracovat s agenturou, která získala práva na Zlatou tretru v počátku nového tisíciletí, doporučil jako možného manažera,“ říká Alfonz Juck.

Každý takový mítink má, předpokládám, své lepší i horší časy – někdy je na vrcholu, jindy se moc nedaří. V jakém stavu je letošní ročník tretry?
Myslím si, že je na příslušném vrcholu, který si může jednak dovolit, hovoříme i o financích a ekonomice, a taky se jí daří z hlediska infrastruktury, má skvělý tým organizátorů. Možná je trochu mezera ve shánění fanoušků okolo dvaceti, třiceti roků. Starší fanoušci jsou ale tretře věrní.

Pamatuju si doby, ve terých jsme často vítězili na těch největších světových závodech – připomenu Jarmilu Kratochvílovou, Helenu Fibingerovou a mnohé další. Vím, že i dnes máme šampiony. Nicméně jich není tolik jako dřív, pokud se nepletu. Může to být jeden z důvodů, proč tolik lidí o atletice neví?
Určitě je to z části pravda. Dnes má česká atletika na nejvyšší možné úrovni, tedy úrovni olympiád, jediného medailistu – a to je Jakub Vadlejch. To je tahák pro diváky. Má taky slavného trenéra, Jana Železného. Ten dokázal zaplnit stadion a nebyly potřeba zahraniční hvězdy; všichni se přišli podívat na něj. Takový tahák atletiky nám chybí. Zajisté by tomu pomohl olympijský úspěch. Je jisté, že česká atletika produkuje množství kvalitních atletů, i na světové úrovni. V každé disciplíně, kterou na tretře pořádáme, máme zastoupení českých atletů, je to také podmínka. Ale není tam zastoupení slavných jmen, jako jste vzpomínal z minulosti.

Vždycky, když se reprezentačnímu týmu ve fotbale, hokeji a dalších historicky úspěšných sportech nedaří, tak se odborníci baví o tom, že jeden z důvodů může být ten, že se nedaří budovat základnu od dětí, pak nedorůstá kvalitní reprezentace. Vím, že součástí tretry je Čokoládová tretra. Existuje dobrá generace, ze které by mohli vyrůst šampioni, o kterých mluvíme?
Ano, česká atletika má každoročně na juniorských šampionátech, ať tuzemských nebo světových, medailové úspěchy. Podhoubí talentů je perfektní, je na čem stavět a z čeho vycházet. Jsou skvělí trenéři, dostatek infrastruktury – to umím porovnat například se Slovenskem. Akorát co chybí, je posouvat se na tu nejvyšší světovou úroveň. V atletice se zvyšuje konkurence všech světadílů. Dříve byli vrhači jen z Evropy, ale dnes přibývají zámořští. I v Evropě přibývají země, které nebyly tak silné, ale najednou mají šampiony. Každá země na tom pracuje. Je náročné s tím držet krok.

Čím to je, že je atletika stále populárnější i v zemích, kde tak populární nebyla?
Má to více rovin, úplně jednoduše se na otázku odpovědět nedá. Určitě je to i o lidech. Například holandský boom ve sprintech je částečně postavený na jedné osobě skvělého trenéra, který vše dokázal zorganizovat, najít talenty a motivovat je, aby se výkonnostně zlepšovali. Vzpomínaná infrastruktura hraje také svou roli. Nutno ale říct, že i na evropské úrovni si země našly cestu, jak získat pro atletiku více zdrojů z veřejných financí a také od sponzorů. Norsko je další zemí, která měla skvělé běžce, lyžaře, ale teď mají i výborné sprintéry. Atletice se tam daří, jsou ochotní do atletiky investovat. Tohle všechno do jisté míry je i v České republice, je potřeba mít správný nos na talenty, aby neodcházeli k jiným sportům. Můžu to porovnat z pozice organizátora druhých nejvyšších mítinků, že v atletice je v porovnání s jinými sportovními kategoriemi méně peněz; a to vůbec nemluvím o kolektivních sportech, tam je to nesrovnatelné. Na druhou stranu jsou i sporty, které jsou na tom výrazně hůř, třeba gymnastika, plavání a další. Vedení světové atletiky se teď snaží tento sport zmodernizovat, aby přilákal víc investorů, zdrojů, sponzorů.

Co vše v alchymii přípravy dobrého mítinku hraje roli?
Myslím, že u některých slavných sportovců musí hrát roli i náklonnost k místu – kupříkladu slavný Usain Bolt si Ostravu zamiloval a byl tady několikrát.Jsou atleti, o které má mítink zájem. Zvyšují prestiž a přilákají tuzemské i české diváky, televize. Toto je komplex věcí, které se musejí sejít. A taková skupina atletů tvoří dnes asi třicet jmen celosvětově, jistě ne více. Obyčejný člověk totiž všechna jména sebelepších atletů nezná, takže proto je ta skupina tak málo početná. Hraje tam roli určitě i charizma, které třeba má Usain Bolt. Vrátím se k vaší otázce. Světové hvězdy si plánují svoje programy, starty velmi dopředu. Je důležité, abychom s nimi měli přátelský, osobní vztah. Pro příklad uvedu Usaina Bolta, který si neuměl představit zahájit sezónu jinde než v Ostravě. Měl to zafixované. Podle něj jsme hledali správný termín a disciplínu. Tretra se vždy koná koncem května nebo začátkem června a toto jsme vždy řešili v říjnu rok před závodem, někdy i dříve. V Boltově éře jsme ho měli dohodnutého pokaždé, jen krom dvou ročníků, kdy kvůli zranění a jiným příčinám nepřijel.

Dá se říct, že Usain Bolt byl jakýmsi ambasadorem tretry.
Ano. Mohli jsme zaznamenat to, že na našich mítincích byl nejčastěji ze všech – a to pochází opravdu zdaleka a naše mítinky nepatří k těm nejbohatším.

Alfonz Juck se svým přítelem, fenomenálním atletem Usainem Boltem. Foto: se souhlasem Alfonze Jucka

Můžete říct, kolik dnes stojí účast špičkového atleta na tretře?
Těžko říct, je to velmi individuální. Určitě se ale bavíme o částkách v desítkách tisíců dolarů.

Kdo bude novým Boltem Zlaté tretry?
Byli bychom rádi, kdyby někdo takový existoval. Byl bych rád, kdyby jím byl Armand Duplantis, což je velmi populární evropský atlet, který navíc posouvá rekordy a právě možnost tohoto zážitku nabízí i divákům. Duplantis má taky Ostravu rád, moc se mu líbí, jako mnohým dalším atletům, které baví, že si z hotelu pěšky dojdou na stadion. V Paříži nebo v Londýně se často na mítinky jezdí i hodinu, i když dnes už mnoho z atletických hvězd využívá policejní eskortu, ale přece jen to není tak komfortní. Věřím, že i u mnohých dalších atletů budeme budovat takový vztah, aby se k nám vraceli. Díváme se i na nové hvězdy a taky možné nové hvězdy, abychom je měli podchycené a aby v budoucnu na Zlatou tretru dorazily.

Kterým atletům nejvíc věříte, že by mohli udělat zajímavý výkon, přiblížit se rekordům?
Musím říct, že tento rok jsme zvolili jednoznačnou strategii prezentací jmen a Zlaté tretry. A to takovou, že jsme stavěli na třech největších jménech světové atletiky. Kromě Duplantise je to výškař Gianmarco Tamberi z Itálie a sprinter Lamont Marcell Jacobs taktéž z Itálie. Věříme, že tato tři jména přilákají množství diváků, samozřejmě také s oštěpařem Jakubem Vadlejchem, který bude bojovat se svým velkým soupeřem Níradžem Čoprem z Indie, což je olympijský vítěz. To jsou čtyři momenty, které by měly na devadesát procent být hlavními lákadly celé Zlaté tretry 2024. Je to výhodné i z toho pohledu, že jsme se zaměřili na Evropany, kteří mají svůj rozhodující strategický start před mistrovstvím Evropy, které je už v červnu, což je velmi netradiční brzký termín, ale je to takto kvůli olympijským hrám. Zmíněná jména jsou ta největší, která Evropa nabízí, a těšíme se, že tretru můžeme postavit právě na evropských atletech.

Poměrně velkou roli u těchto venkovních mítinků hraje počasí. Máte už tam nahoře domluveno, jak bude?
Ano, tohle je věc, která je do jisté míry záležitostí, která nás zaměstnává každý rok, i když ji vůbec nemůžeme ovlivnit. Děláme, co můžeme, ale počasí zařídit neumíme. Můžeme si jen přát, aby to vyšlo. Ostrava je v tomto nepředvídatelná. Mnohým vadí globální oteplování, ale Zlaté tretře nevadí a zvyšuje se šance, že by mohlo být tepleji. Měli jsme ročníky, kdy bylo velmi chladno nebo pršelo. Těch, kdy bylo letní teplo, bylo pomálu. Na druhou stranu se snažíme sestavit disciplíny a máme hodně technických pomůcek, kdyby se cokoli dělo. Jeden ročník byla tretra velmi brzo, asi v polovině května, přijel Bolt a byla hrozná zima. Pak se mi přiznal, že uvažoval, jestli má vůbec odstartovat, bál se, aby si nezpůsobil zranění, a tím si nepokazil celou sezónu. Nakonec to odběhl perfektně.

Vím, že máte k Usainu Boltovi poměrně blízko. Můžete říct, jak se má, co dělá, čemu se věnuje?
Stále se věnuje svým různým aktivitám, i sponzorským, stále je o něj zájem. Nedávno jsem si všiml, že bude ambasadorem Mistrovství světa v kriketu, což je na Jamajce velmi populární sport. Je zajímavé, že atletika si ho až tak nepodchytila z pohledu mezinárodní federace. Měl se totiž účastnit mistrovství světa v Budapešti.

A proč se neúčastnil?
Nemohli se asi dohodnout. Sám říká, že se chce víc a víc účastnit atletických akcí, aby je mohl sledovat, ale je stále zaneprázdněný. Věnuje se aktivitám i v hudbě, showbyznysu a stále má své sponzory, kteří ho využívají. Jeho kalendář je neustále nabitý. Můžu říct, že stále máme v hlavě plán přivézt jej znova na Zlatou tretru jako hosta. On sám se tomu nebrání. Jen musíme najít správný termín a taky to napasovat tak, aby vše mělo další smysl, navíc to bude něco stát, tak i nad tím se musíme zamyslet, jak získat zdroje. Napadlo nás zapojit jej do charity, protože to on dělá rád, například na vánoční svátky obdarovává jamajské děti sportovním oblečením, které nakoupí. Byli bychom rádi, kdyby se vracel na tretru jako její přítel a host.

Ať to není jen o Boltovi, i když je mimořádnou a významnou osobností atletiky. Řekněte pár význačných jmen sportovců, kteří už na tretře účinkovali? Jsou i atletická jména, která jste na tretru chtěli, ale nepodařilo se je do Ostravy dostat?
Kdybych vzal aktuální atletickou sféru, tak na tretře byli všichni. Možná americký sprinter Noah Lyles by k nám mohl v budoucnosti zavítat. V minulosti z aktivních účastníků můžu vzpomenout jména jako Haile Gebrselassie, Merlene Otteyová, Hicham El Guerrouj. Všichni možní rekordmani tady už byli. Velmi si cením toho, že se nám podařilo dotáhnout i některá esa, která tady nemohla závodit, ale přijela jako hosté. Doba nebyla taková, že by američtí sportovci jezdili do východní socialistické Evropy. Z tohoto pohledu to byl Carl Lewis, který tu nestartoval, ale byl host jednoho doprovodného programu, i když přímo na stadionu v Ostravě ještě nebyl. Taky si cením toho, že se nám podařilo přivést do Ostravy Boba Beamona, olympijského vítěze. Vzpomínáme také na to a velmi si ceníme toho, když na tretře byla paní Věra Čáslavská. A tito poslední dva zmínění se potkali na slavnostním otevření Zlaté tretry. Dalším jménem je Mike Powell, současný světový rekordman ve skoku do dálky. Sníme o tom, aby na tretru přijel Edwin Moses, překážkář na čtyři sta metrů. Jsme rádi, že se nám daří dostávat sem jména i bývalých velkých sportovců. Zlatá tretra je místem, kde se setkávají různé generace a dochází k různým zajímavým symbiózám. Čeští atleti berou často tretru jako místo, kde se loučí s českým publikem – ať už to byla Barbora Špotáková, Zuzana Hejnová a mnozí další.

Je nějaké jméno, které byste na tretru chtěl dostat, ale ještě se to nepodařilo?
Z minulosti existuje množství takových jmen, například Edwin Moses nebo Carl Lewis. Z těch aktivních Noah Lyles, ale většina těch velkých jmen už tedy byla, třeba Karsten Warholm, Jakob Ingebrigtsen. Možná ještě sprinterka Elaine Thompsonová-Herahová, která je olympijskou vítězkou na sto a dvě stě metrů. Z těch současných atletů je ještě nutno vzpomenout Sydney McLaughlinovou-Levroneovou, to je světová rekordmanka na čtyři sta metrů překážek, olympijská vítězka, která ještě v Ostravě nebyla.

Jak moc se mění disciplíny, které na tretře jsou?
Snažíme se být flexibilní, každému nabízíme něco. Součástí jsou sprinty, běhy na krátké, střední i delší vzdálenosti, skoky a samozřejmě i vrhačské disciplíny, protože tam je síla české atletiky. Vždy se v tom snažíme najít tu správnou symbiózu. Jednou ze stálých disciplín je hod oštěpem – v minulosti házel Jan Železný, teď je šéfem mítinku, takže oštěp nesmí nikdy chybět. My se vždy snažíme najít disciplínu, kde by možná mohl být překonaný rekord. Trošku improvizujeme a snažíme se experimentovat, což se nám i dařilo. Zaznamenali jsme různé rekordy, třeba na tři sta metrů, nebo tři tisíce metrů překážek žen, kdy jeden z prvních světových rekordů padl právě v Ostravě. Snažíme se najít vždy jednu disciplínu, která se vymyká běžnému standardu, a snažíme se nějaký rekord nabídnout divákům – i v tom jsme byli úspěšní. I když víme, že v atletice se tyto věci nedají na sto procent naplánovat – je tam lidský faktor, forma, počasí, které nemusí na sto procent spolupracovat.

Alfonz Juck s úspěšnou výškařkou Blankou Vlašičovou. Foto: se souhlasem Alfonze Jucka

Zmiňujeme to po celou dobu rozhovoru. Diváci, novináři, média – všichni chtějí, pokud možno, špičkové výkony, ideálně rekordy. Vy se v atletice pohybujete přes čtyřicet let, jako aktivní závodník, pak manažer. Jak dlouho se dají překonávat rekordy? Sport i tréninkové metody se vyvíjí, zapojují se další země, ve sportu je více peněz, zvyšuje se konkurenceschopnost. Nicméně mohou se rekordy překonávat donekonečna?
To je opravdu otázka, která se objevuje často a často směřuje k aktuálním světovým rekordmanům. Pomůžu si tedy odpovědí od nich. Takto na to odpovídá Carl Lewis nebo Mike Powell: v tomto není žádná hranice. Nikdo si netroufne říct, že tady to jednou skončí. Sami to vidíme na příkladu z letoška, kdy byl pokořen rekord v hodu diskem ještě z osmdesátých let z éry Německé demokratické republiky, o kterém se říkalo, že se nedá překonat. A letos ho překonal litevský diskařský zázrak Mykolas Alekna, kterému sice pomohl velmi silný vítr, ale překonal ho. Platí taky to, že když se to podaří jednomu, přibudou i další. Neustále se vylepšují tréninkové metody, technická báze, kvalita zařízení, kvalita obuvi nebo treter. Tam je velká diskuze, kdy tretry hodně pomáhají v běhu. Mezinárodní federace se snaží dodržovat systém a hranice, kdy je jasné, že toto už je za čárou. Mluví se taky o vitamínech a dalších povolených podpůrných prostředcích, kde je velmi tenká hranice, kdy už to přestává být povolené. Celkově se taky zvyšuje kvalita života. Vidím jisté procento úspěšnosti norské atletiky taky v tom, že je tam vysoká životní úroveň. Děti a mladí sportovci žijí v kvalitních podmínkách a mohou se věnovat naplno sportu. Možná je tam lepší ovzduší a další věci, které souvisí a ovlivňují výkon. Lidstvo se má celkově lépe, takže se dá očekávat, že i ve sportu bude lepší. Na druhou stranu vidíme, že mladá generace lidí v zemích, kde se mají dobře, málo sportuje, je méně zdatná. Věřím, že Zlatá tretra svým příkladem nabízí hvězdy, které namotivují mladé sportovce ke sportu.

Zmínil jste rekordy, některé z nich ještě z dob socialismu, kdy taky nějakým způsobem fungoval doping. Myslíte si, že v dnešní době jsou pravidla pro doping přísnější, funguje to jinak? Dopuje se méně?
Určitě je to velmi těžký boj, v rámci kterého se vyhrávají jednotlivé bitvy, ale celá válka vyhraná není. Souvisí to asi i s charakterem člověka. I v politice, kultuře, kdekoli najdeme vždy skupinu lidí, která se snaží nečestnou cestou získat výhodu pro sebe. To stejné platí ve sportu. Myslet si, že někdy budeme mít krásný, čistý sport, je pravděpodobně iluze. To bychom museli změnit charakter člověka, ale to se asi nedá. Je třeba říct to, že atletika je jedním z hlavních lídrů v boji proti dopingu v porovnání s jinými sporty. Velmi intenzivně se věnuje tomu, co je nejdůležitější – tedy nesoutěžní testování, což je testování v přípravném období, protože o to jde. Kdo se připravuje na vrcholnou akci, se snaží tehdy získat vrcholnou výkonnosti. Málokdo se snaží mít výhodu přímo na soutěži. Vyvíjejí se možnosti analýzy látek a nalezení látek do budoucnosti, takže proto se uchovávají vzorky a podle pravidel se můžou testovat až deset roků nazpět. Ti, co podvádějí, si nemůžou být jistí, jestli se jim to nějak nevrátí. V atletice je stále množství takových případů, ale atletika je na tom nejlíp, protože nejvíc testuje a nejvíc se snaží proti podvádění bojovat. Je tam i moment velkého zásahu do soukromí těch sportovců, kteří nepodvádějí, protože musí být součástí systémů nesoutěžních kontrol, kdy se o nich musí vědět, kde jsou každý den, každou hodinu. Je tedy pravda, že přicházejí o část soukromí. Je to daň za ty nepoctivé.

Poměrně hodně se ve sportovních kruzích i mimo ně mluvilo o tom, jestli povolit sportovcům z Ruska a Běloruska účast na olympiádě v Paříži. Nakonec to dopadlo tak, že tam budou závodit pod neutrální vlajkou. Jaký je váš názor na tohle téma?
Je to těžké téma. V každém případě je pravda, že existuje možnost neutrálního startu, ale ne ve všech sportech. Například v atletice tato možnost neexistuje. Tam je to ale v souvislosti s válečným konfliktem. Příznivci atletiky si asi všimli, že dopingová kauza už skončila, tam už ruští atleti nemají žádné bariéry, to už není problém – kvůli tomu startovali jako neutrální v Riu nebo v Tokiu. Ale dnes je to o otázce válečného konfliktu, který Mezinárodní atletická federace vyhodnotila tak, jak vyhodnotila. Tedy neumožní start jakýmkoli atletům z Ruska nebo Běloruska na olympijských hrách.

Je to podle vás dobře?
Je otázka, jak s tím naložit. Viděli jsme například, že po druhé světové válce nemohli němečtí atleti vystupovat na olympijských hrách, dokud se věci nějakým způsobem nedaly dohromady. Dá se na to dívat z různých hledisek. Pokud bychom brali individuální osudy jednotlivých atletů, tak se to může zdát na první pohled vůči nim nespravedlivé, oni přece nemůžou za režim své země. Na druhou stranu kdyby se od režimu distancovali, tak jim to může přinést obrovské problémy. Distancování je právě jedna z podmínek účasti v rámci neutrality. Nedokážu si představit, že by ruští sportovci, kteří jsou členové armádních klubů, tohle udělali. To se týká jiných sportů, ne atletiky. Pak je tady záležitost něčeho, co je bezprecedentní – tedy útok na jinou zemi. Takže z celkového pohledu se s tím dá souhlasit. Z pohledu individuálních osudů máte tendenci, že byste jim i umožnili start, protože mnohé jsme třeba osobně poznali, startovali v minulosti na Zlaté tretře, třeba výškařka Marija Lasickeneová. Jsou tam i přátelské vztahy. Ale bohužel doba dospěla tam, kam dospěla. Z tohoto pohledu se s tím nic nedá udělat. Mezinárodní atletická federace k tomu zaujala tento postoj, který schválily všechny členské země. Rozpor nebyl. Jde se touto cestou.

Znáte se osobně s některými ruskými atlety? Jsou to zmrhané generace sportovců?
Ano, s některými se osobně znám. Vystihl jste to dobře – někteří atleti dokonce uvažují, že už nemá smysl pokračovat. Například Anzhelika Sidorova, která v roce 2019 vyhrála mistrovství světa ve skoku o tyči, pak porodila a oznámila, že v kariéře nebude pokračovat, že to nemá smysl, pokud se to nepodaří nějak vyřešit. Oproti tomu, co se tam děje, tak osudy jednoho sportovce nikdo nebere v úvahu. Bohužel generace sportovců teď nemůžou startovat na světových šampionátech, i když na druhé straně víme, že jsou tam snahy a aktivity. Možná se i něco uskuteční na jiných akcích. Připomíná nám to rok osmdesát čtyři, kdy byly soutěže zvané družba pro sportovce, kteří nemohli jet do Los Angeles na olympijské hry z důvodu politického rozhodnutí. Celá generace sportovců jako Jarmila Kratochvílová, Helena Fibingerová, Imrich Bugár na to doplatila. Tehdy byli ve skvělé formě po Helsinkách v roce 1983. O rok později museli na tu družbu. Vzpomínáme, že ženy to měly v Praze, muži v Moskvě. Tehdy se tam potkal celý socialistický tábor, který bojkotoval olympijské hry v Los Angeles. Podobnou všesportovou akci chystá Rusko ve spolupráci s dalšími spřátelenými zeměmi letos v létě nebo začátkem podzimu. Uvidíme, co to přinese. Atletika se už vyjádřila, že takovou akci nepodporuje.

Zlatá tretra je druhý nejvyšší typ atletického mítinku. Co chybí k tomu, aby se jednou stala tím top atletickým mítinkem, tedy mítinkem v rámci Diamantové ligy?
Pojmu to trošku šířeji, má to několik aspektů. Jeden aspekt, a také ten rozhodující, je aspekt finanční – vyžadovalo by to ztrojnásobení finančních prostředků. A to je nereálné. Já jsem jménem organizátorů velmi vděčný za pomoc, kterou máme od města Ostravy, Moravskoslezského kraje, Národní sportovní agentury a dalších sponzorů, je to fantastické. Nemáme možnost tlačit je na zvýšení podpory. Mítinky v Diamantové lize si to můžou dovolit. Na druhé straně to má jiný aspekt, a to je aspekt nezávislosti a svobody. V rámci Diamantové ligy dochází ke striktnímu a termínovému plánování mítinků, aby to všechno zapadalo, a striktnímu stanovení disciplín. Tomu bychom se museli úplně přizpůsobit, nezůstal by nám prostor na disciplíny, ve kterých jsou dobří právě čeští atleti. Museli bychom vyjít vstříc systému a nezůstal by nám prostor na naše experimentální disciplíny, které se vždy snažíme nabídnout. Je to ale na miskách vah. Kdybychom byli na nejvyšší úrovni, tak by partneři byli ochotní něco přidat. Ale my si na to netroufáme, vidíme, jaké je situace. Organizačně a sportovně nemáme žádný problém být na úrovni Diamantové ligy. Manažeři a atleti nám říkají, proč nejste v Diamantové lize, vždyť nabízíte takové kvalitní podmínky? I samotná akce je na úrovni Diamantové ligy, ale chybí nám ty další věci. Jedna malá věc, kterou řešíme každý rok a nejsme ji schopni vyřešit, tak je letiště – letiště v Ostravě odbaví minimum letů a musíme si atlety vozit z velké dálky z Katovic, Krakova, Vídně, Prahy. Snažíme se to všechno vynahradit srdečností a péčí o atlety, která je nadstandardní.