Život slavného mořeplavce Konkolského připomíná komiks Rychlé šífy

​Vyrostl v Olomouci, která pro něj i přesto, že pracuje od konce šedesátých let v Ostravě, zůstane tím nejkrásnějším městem na světě.

V ní cestou do školy jako kluk vybíhal historické schody na olomoucký hrad, běhal v prastarých uličkách či kolem starých barokních kašen, které jako dítě vnímal jen jako kusy kamene. A hrál si s kamarády jako spousta chlapců několika generací na Rychlé šípy.

To už je hodně dávno, někdy v padesátých letech, vzpomíná známý ostravský televizní dramaturg, scenárista a moderátor Milan Švihálek, řízením osudu dnes odkázaný na invalidní vozík.

Právě kreslené příhody hrdinů Jaroslava Foglara ho však inspirovaly, když před pár měsíci na požádání kamarádů z Nadace Historie dobrodružství psal scénář k novému komiksu, který na jeho „libreto“ výtvarně zpracoval novojičínský výtvarník Oldřich Hyvnar.

U6 opět otevře dočasný přístav Niké. A „vyplouvá“ i komiks

Tento komiks doprovází novou interaktivní a patřičně „rozmáchlou“ výstavu nazvanou Niké se vrací domů, které v hale U6 v Dolní oblasti Vítkovice vévodí právě slavná plachetnice legendárního jachtaře a mořeplavce Richarda Konkolského.

Ač se vernisáž této výstavy Nadace Historie dobrodružství uskutečnila už v březnu, hned druhý den ji museli organizátoři kvůli pandemii koronaviru uzavřít. Dne 25. května ji však opět pro „orouškovanou“ veřejnost otevřou. A barevný komiks nazvaný Rychlé šífy kapitána Richarda Konkolského bude rovněž moci mezi dětské, ale i dospělé čtenáře.

Autor literární podoby komiksu Milan Švihálek pracoval na tomto typu díla poprvé. „Ale jsem od malička věrným čtenářem Rychlých šípů a vyrostl jsem na nich. „Hltal jsem jako spousta jiných kluků mého věku a několika generací ty spousty rukou prošlé časopisy jako Mladý hlasatel, Batličkovy knížky nebo Verneovky. To bylo něco. Když jsem je měl půjčené, tak jsem dělal, že jsem nemocný, aby mne mamka nechala doma a já to mohl louskat,“ vzpomíná.

Kreslený život mladého Ríši: hovnocuc i stavba veřejných hajzlíků

A tak možná i s trochou nostalgie vzal práci na komiksu Rychlé šífy. „Sepsal jsem dvanáct epizod, které líčí život Richarda Konkolského. Jsou to hlavně příhody z jeho dětství, jeho mládí, příběh stavby legendární lodi a popis prvních velkých úspěchů na moři. Ale v prvním pokračování komiksu jsme se podívali i do historie Richardova rodu. Komiks poté končí jeho velkým snem obeplout zeměkouli a startem na tuto velkou výpravu,“ říká Milan Švihálek, který je kromě Rychlých šípů i fandou současného Zeleného Raula, což je v Rychlých šífech i znát.

A tak „scenárista“ neváhal v komiksu zpracovat i takové epizody Konkolského života, v nichž si hlavní hrdina na své první jízdní kolo vydělal prací u „hovnocucu“ nebo že prvním jeho stavebním počinem coby vyučeného zedníka byla stavba budovy veřejných záchodků v ostravském parku Boženy Němcové.

„Snažil jsem se, aby jednotlivé komiksové příběhy byly pokud možno veselé, ale současně jsem se snažil složit hold a poklonu tomuto neuvěřitelnému člověku. Myslím, že barvitá a přijatelná forma komiksu může pomoci jeho život přiblížit i dnešním mladým lidem,“ říká Milan Švihálek.

Ostrava: nesmyslné spojení továren, těžních věží, rezavých konstrukcí, hluku, kouře

Ač známý ostravský moderátor, spisovatel a televizní scénárista pracuje od šedesátých let v Ostravě a žije v Šenově, tak Ostravu, toto pro některé „americké“ a dynamické město na severu Moravy, považuje spíše za nesourodý shluk a konglomerát poněkud nesmyslného spojení továren, těžních věží, rezavých konstrukcí, hluku, kouře, omšelých staveb, ulic, náměstí.

„Nechci být k tomuto městu nezdvořilý, ale zdá se mi, že nemá srozumitelný systém v kultuře i architektuře. Třeba ve srovnání s Olomoucí, která rostla pozvolna po staletí, a která je mému srdci jako město mého dětství blíže. Ostrava je ale zase na druhé straně městem, které každého poznamená a každý v něm tak trochu najde sám sebe,“ říká Milan Švihálek.

V Ostravě se ocitl poprvé, když ho sem z Prahy jako dvacetiletého studenta FAMU poslali v čtyřiašedesátém z Prahy, aby zajišťoval pro Ostravany vstupenky na Strahov na spartakiádu v roce 1965.

"Dokonce jsem sem přiletěl letadlem, tolik měli organizátoři spartakiády peněz. Vystoupil jsem, koukám a říkám si: Co já tady? Kde se vynořím, abych se nadechl? Tehdy jsem se potom s velkou radostí vrátil zpátky do Prahy. Netušil jsem však, že se na Ostravsko za pár let vrátím a dokonce tu strávím drtivou část svého života,“ vzpomíná moderátor, spisovatel a scenárista.

Proč? V Olomouci poznal jako mladík svou ženu, která v hanácké metropoli studovala medicínu, a pochází z Havířova. Vzali se jako velmi mladí a protože mu studia na FAMU nešla, odešel za ní do Havířova, kde získali snadno byt. V Praze pak v sedmdesátých letech vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě. To už pracoval jako redaktor v ostravském studiu Československé televize. Dnes patří mezi ostravské televizní legendy.

Obavy z režiséra Otakara Vávry. „Křídlovku“ vyměnil za prázdniny v Olomouci

A proč se Milan Švihálek nestal režisérem, když na FAMU tento obor studoval? „Měl jsem ročníkového šéfa Otakara Vávru. A před ním jsem se jako devatenáctiletý kluk doslova třásl strachem, když jsem ho měl jen potkat. Měl jsem před ním nepřekonatelnou směs úcty, trémy a obav. V podstatě jsem byl na tento náročný obor příliš mladý a nevyzrálý, necítil jsem se na něj. Dostal jsem se na FAMU spíš malým zázrakem, vzali nás tehdy jen osm z asi šesti set uchazečů. Dokonce jsem měl o jedněch prázdninách režisérovi Otakaru Vávrovi dělat asistenta při natáčení jeho slavného filmu Romance pro křídlovku. Ale nakonec jsem natáčení s Vávrou vyměnil za prázdniny v Olomouci,“ vzpomíná Milan Švihálek, který studium FAMU ukončil, když neudělal ročníkové postupovky.

A poté přišel den, kdy se téměř přesně před padesáti lety, v létě roku 1970, setkal jako novopečený televizní redaktor elév poprvé s mužem, který se později stal zřejmě nejúspěšnějším suchozemským mořeplavcem na světě, Richardem Konkolským.

Seznámil je jeho druhý velký kamarád, kameraman, režisér a dokumentarista Jirka Vrožina, když se vrátil z velké australské expedice a s Milanem Švihálkem začal spolupracovat na cestopisných dokumentech. Například na filmu Honáci bez romantiky, který líčil život takzvaných stockmanů, australských kovbojů rekrutujících se většinou z řad místních domorodců.

Jiří Vrožina

Konkolski, odvážný mladík jako z knih o osamělých námořnících

Mladý jachtař z Bohumína začal Milanu Švihálkovi připomínat osamělé námořníky z dobrodružných knih, které tehdy s nadšením četl. Třeba ty z knihy Jen moře a nebe někdejšího válečného pilota RAF a v šedesátých letech uznávaného světového jachtaře sira Francise Chichestera.

„To prostředí samotářů na moři, které ve své knize popisoval, mne tehdy okouzlilo. A najednou jsem někoho takového poznal u nás, tady v Bohumíně. Konkolski tehdy kašlal na všeobecnou frustraci společnosti z příchodu sovětských okupantů v roce 1968. Usmyslel si, že si postaví loď a že se bude účastnit světových jachtařských závodů. A šel si jako mladý kluk tvrdě a nekompromisně za svým,“ vzpomíná moderátor, který začal s kameramanem Jiřím Vrožinou snažení legendárního jachtaře podrobně dokumentovat.

„Mně se prostě odjakživa takoví lidé líbili. Někdo celý život zatlouká hřebík tak, že se mu vždycky zkřiví. Ale Richard Konkolski patří k lidem, kteří umí zatlouct hřebík na první pokus až po hlavičku,“ vysmekne mořeplavci poklonu.

Milan Švihálek ve studiu s manželi Konkolskými

Milan Švihálek vzpomíná, že se dokonce zúčastnil koncem sedmdesátých let jedné z plaveb Richarda Konkolského. To už měl za sebou zkušenosti s psaním scénářů a komentářů k nejslavnějším reportážím a dokumentům o Richardových plavbách. Jejich názvy si někteří diváci pamatují dodnes: Sám proti moři, Sám kolem světa, Návrat kapitána nebo čtyřdílný seriál Jak jsme pluli za Vikingy.

„Jedna plavba mi stačila, nepatřím zrovna k lidem, kteří by měli chuť na vlastní kůži zkoušet slanost mořské vody a kteří by měli pro taková cestování a dobrodružné zážitky buňky. Televizní diváci, hlavně ti mladí, ale naše pořady o Konkolském milovali, psali nám dopisy a nás to hrozně bavilo,“ vzpomíná televizní legenda.

Dobří kamarádi odešli. Konkolski do Ameriky, Vrožina do Austrálie

Milan Švihálek byl také jedním z posledních, kteří Richarda Konkolského, už úspěšného a ve světě známého československého mořeplavce, na přelomu června a července 1982 v komunistickém Československu viděli.

„Tehdy jsme seděli s kolegyní ve známé ostravské hospodě na Kuřím rynku a Ríša se za námi stavil. Dal mi tam jeden z cyklostylem rozmnožených papírů. V něm přátelům a novinářům vysvětloval, proč už se z plánované účasti na jachtařských závodech kolem světa, který začínal v americkém Newportu, zpátky do Československa nevrátí. Tehdy mu účast na závodě zatrhl ústřední výbor jachtařů v Praze. A Richard se rozhodl tento verdikt nerespektovat,“ vzpomíná šestasedmdesátiletý moderátor.

Aby toho nebylo málo, do emigrace odešel i jeho druhý dobrý kamarád Jiří Vrožina. Do své milované Austrálie. To Milana Švihálka zdravotně „složilo“. Postupem času celkem třikrát.

Odešli. Cítil se jako astronaut, který zůstal ve vzduchoprázdnu mimo mateřskou loď

„Příčin mého zdravotního kolapsu bylo však více. V každém případě jsem se tehdy ocitl na konci s dechem. A skončil jsem v Opavě na psychiatrické klinice. Cítil jsem se najednou sám. S Jirkou Vrožinou mi odešla práce, které jsem nejvíce věřil. Natočili jsme spolu za těch deset let jak filmy o Richardovi, ale i spoustu dalších reportáží, dokumentů a vzdělávacích seriálů. Po jejich odchodu do exilu jsem se najednou cítil jako astronaut, který zůstal ve vesmíru mimo mateřskou loď. A ať udělá v tom beztížném prázdném prostoru jakýkoliv pohyb jakýmkoliv směrem, nemá šanci se někam pohnout,“ vysvětluje Milan Švihálek.

Dodává, že měl však už od dětství sklony k většímu sentimentu. „A mám to dodnes. Dnes díky lékařům vím, že v tom nejsem vůbec sám, že podobnými problémy trpěl třeba i Ota Pavel. Deprese mi poté pomáhaly a stále vlastně pomáhají psát způsobem, kterým snad mohu lidi zaujmout,“ říká muž, který napsal dvě desítky většinou úspěšných knih a mezi nimi třeba i tři vydání knížky Za svědky minulosti podle úspěšného dokumentárního seriálu o technických památkách a mizejících řemeslech, za jehož komentáře získal Cenu literárního fondu.

Vzácné australské záběry, jejichž domorodí hrdinové zmizeli a jejich jazyk také

Kamarád Jiří Vrožina se nakonec vrátil z emigrace brzy po listopadu 1989 a oba přátelé poté roztočili seriál Australská setkání o českých krajanech, kteří se svými činy zapsali do australské historie. Ten však skončil po čtyřech dílech z plánovaných deseti, protože Jiří Vrožina v květnu 1993 zemřel.

Expedice Rembaranka

Ovšem právě v současnosti se kamarád Jirka Vrožina do Milanova života vrátil. Kameramanův syn totiž objevil v Sydney filmy, které jeho otec natočil před padesáti lety při expedici Moravského zemského muzea mezi původní domorodce z Arnhemské země na severu australského kontinentu.

Vrožina natočil pro tehdy zahajované vysílání 2. programu Československé televize dokumentární seriál Za lidmi doby kamenné. Jsou to dnes vzácné záběry, protože domorodí hrdinové tohoto cyklu už dnes žijí úplně jinak, jejich jazyk zmizel a s ním se ztratilo vše, co tvořilo jejich primitivní život v buši. A zmizel i Vrožinův seriál. Po Vrožinově odchodu do emigrace skončil v trezoru, časem byl rozstříhán a praktiky zničen. Soudilo se, že je nenávratně ztracen.

Prací na cyklu Expedice Rembaranka 1969 se vrátil o půlstoletí zpět

„Syn Jiří s pomocí Vládního úřadu pro australské domorodce v Canbeře tyto záběry digitalizoval a fleška s tímto surovým materiálem ležela nedávno tady na židli. Jirka říkal, ať s tím udělám, co chci. Jen, pokud to budu zveřejňovat, ať napíšu do titulků, že to točil jeho otec. A tak jsme z toho vzácného materiálu ve spolupráci s odborníky z Moravského zemského muzea v Brně vytvořili pětidílný seriál, který snad na podzim odvysílá ČT 2. Zrovna dnes jsem o tom dostal zprávu z pražského Centra převzatých pořadů České televize. Vrátil jsem se touto prací o padesát let zpět,“ usmívá se spokojeně Milan Švihálek, který k filmům napsal a namluvil komentář.

A podotýká, že dokumentární seriál se jmenuje Expedice Rembaranka 1969 a že premiéru odvysílala už v lednu televize Noe, která pomohla technologicky filmy dokončovat.

Byl také u ostravského vzkříšení Rychlých Šípů a televizního vystoupení Kryla

Milan Švihálek byl také na konci šedesátých let tak trochu u toho, když právě v Ostravě jako na prvním místě v republice tehdy začaly díky politickému tání vycházet dvacet let po komunistickém zákazu opět v roce 1969 kreslené příběhy Rychlých šípů. O tuto sešitovou reedici Rychlých šípů se tehdy zasloužil i redaktor ostravského rozhlasu Miloš Zapletal, moderátor a zdatný organizátor a manažer.

S Milanem Švihálkem pro ostravskou televizi vymysleli magazín pro mladé diváky Televizní krajánek, kde kromě jiného vystoupil jako host Miloše Zapletala i Karel Kryl. Tyto záběry natočené v hlasatelně v Hošťálkovicích ostatně čas od času Česká televize reprízuje.

Ale Švihálek poznal Karla Kryla už v době, kdy pracoval v Olomouci jako metodik pro amatérský film v tamním Okresním domě osvěty. „Karel Kryl tam tehdy nastoupil do práce jako výtvarník jen na chvíli, ještě nebyl známý. Přišel tam pracovat v dubnu sedmašedesátého roku a hned ten měsíc měl narozeniny. Byla tam taková velká místnost, v jednom koutě stála vana a v druhém stůl se spoustou papírů. Když všichni odešli, vzal Karel Kryl kytaru, sedl si na vanu a otevřeli jsme flašku. Že oslavíme ty jeho a taky moje narozeniny. Jsem totiž stejný ročník 1944 jako on, jen jsem se narodil už v lednu,“ vypravuje Milan Švihálek.

Oslavili své narozeniny levným vínem, Kryl mu hrál své songy na vaně

„Zapálili jsme si svíčku a já seděl s tou lahví levného vína na zemi a on hrál na té vaně do noci svoje písničky. Já je tehdy ještě neznal, ale ty písně mne strašně oslovily. Bylo mi jasné, že nezůstanou bez povšimnutí. Na ten trochu bizarní zážitek v životě nezapomenu,“ vzpomíná Milan Švihálek na malý koncert nejslavnějšího českého zpěváka protestsongů, který patřil jenom jemu.

Tak trochu osudově bere Milan Švihálek i to, že kreslíře Rychlých šífů kapitána Richarda Konkolského, novojičínského výtvarníka Oldřicha Hyvnara, poznal už před spoustou let, aniž by si kdy na to setkání vzpomněl.

Zleva Hyvnar, Švihálek, Konkolski

„Lidé z Nadačního fondu Historie dobrodružství mi kvůli komiksu představili před časem mně zcela neznámého kreslíře. To jsem zvědav, jak to zvládneme, říkal jsem si. A on mi poté připomněl, že jsme ho měli někdy před pár desítkami let v pořadu o slavném rodáku Zdeňku Burianovi, který jsem dělal s režisérem Františkem Mudrou. Olda tam vystoupil jako nadšenec, který sbíral Burianovy ilustrace. A teď takhle krásně nakreslil Konkolského příběhy,“ listuje televizní matador Milan Švihálek novým komiksem Rychlé šífy kapitána Richarda Konkolského.