Nejnovější zprávy: Sdílko je zpátky. Do Poruby míří regionální prodejci, workshopy i kavárna Vražda v Porubě! Třicetiletý muž včera zabil mladou ženu

Společnost

Zapomenuté železniční neštěstí. Před 75 lety zahynulo v Ostravě 8 lidí

​Několik vážných srážek vlaků zažily v těchto červencových dnech železniční tratě v České republice. O těchto srážkách média podrobně referovala.

Vystavené rakve v Lidovém domě v Tiché. Foto: Archiv

Pojďme si však připomenout železniční neštěstí, které se stalo v létě roku 1945 na trati mezi hlavním ostravským nádražím v Ostravě-Přívoze a nádražím v Ostravě-Svinově. O něm sice tehdejší noviny informovaly, ale časem se na ně zapomnělo i ve vsi, z které všechny oběti tragédie pocházely.

Tehdy i vyšetřovatelé psali o této nehodě jako o „katastrofě“. Udála se 20. července 1945, kdy po druhé hodině odpolední vyjel vlak s téměř pěti stovkami nových osadníků na Krnovsko. Jen pár minut poté, někde na trati v Mariánských Horách, lokomotiva a prvních pět vagónů vykolejilo. V převrácených vagonech a později po nehodě zemřelo celkem osm lidí, mezi nimiž byly čtyři děti. Nejmladšímu z nich bylo šest let.

Přestože se o tomto neštěstí hned druhý den psalo v řadě tehdejších deníků, zprávy jsou stručné. Všechny oběti pocházely z Tiché u Frenštátu a mířily do pohraničí, kde byla po druhé světové válce řada prázdných domů po původních německých obyvatelích.

Vratislav Zeman z Tiché se o neštěstí dozvěděl, když chtěl před asi sedmi lety poznat při dnu otevřených dveří v novojičínském archivu něco více z historie své obce.

„Tam mi nabídli k nahlédnutí obecní kroniku obce Tichá. Do té doby jsem o historii své obce věděl velice málo, dá se říci, že vlastně skoro nic. A zvláště o této tragédii, které se stala v Ostravě, ale postihla především obyvatele naší obce. Po tomto nahlédnutí jsem místní historii zcela propadl a stal se z ní můj koníček, ba přímo kůň,“ líčí šedesátiletý Vratislav Zeman.

O neštěstí nikdy předtím v obci neslyšel. „Ani místní lidé si do té doby o tom nepovídali. Trochu mne to překvapilo, že se o takové téma nikdo nezajímá, ani z železničních historiků.“

Zvídavý muž se snažil zjistit o tomto neštěstí více informací. „A byly to souhry náhod, že jsem se potkal s lidmi, kteří mi poskytli další informace z různých archívů,“ říká Vratislav Zeman.

Nejvíce si cení kontaktu s Maxmiliánem Kašpárkem, který se narodil v Tiché v roce 1936 a před časem sepsal poválečné vzpomínky svých příbuzných, kteří jeli v osudném vlaku. Železniční nehodu naštěstí přežili bez zranění a občas na ně jako na hrůzný zážitek v rodinném kruhu vzpomínali.

„Bohužel jsem při svém dalším pátrání zjistil, že v Ostravě tato událost zcela zapadla a tak například zjistit přesné místo nehody se mi zatím nepodařilo. Ale v Horních Životicích má ještě jeden pamětník z vlaku žít,“ říká Vratislav Zeman, který poskytl Magazínu PATRIOT záznam vzpomínek obyvatel Tiché na osudnou železniční tragédii z 20. července 1945, který Maxmilián Kašpárek sepsal. Doslova reportážně se v nich přeneseme na místo katastrofy.

Osadníci doufali v lepší budoucnost, čekala je smrt

Takto nadepsal Maxmilián Kašpárek soupis svědectví svých příbuzných o neštěstí na železniční trati.

Brzy po válce se začaly šířit zprávy o tom, že všichni Němci, kteří se podíleli na útrapách způsobených Čechům, budou odsunuti do Německa. Domy a pole, které po nich zůstanou, budou státním pozemkovým fondem prodány za výhodnou cenu českým osídlencům z vnitrozemí. Kdo chce, může se přihlásit.

To bylo pro rodiče strýce Oldřicha Kašpárka vítanou příležitostí, jak se konečně zbavit dřiny a neustálé bídy způsobené splácením hypotéky. A jak zabezpečit pro Oldřicha i jeho sourozence dobrou budoucnost. Všichni se těšili, že se vrátí zpět stejné poměry jako za první republiky a že půda jim všem zabezpečí dobrou obživu.

Vybrali si místo, sbalili si nejnutnější a nastoupili do vlaku

Koncem května 1945 se proto Oldřich se svým otcem Janem vypravil do pohraničí do Horních Životic na Bruntálsku, aby si tam vybrali dobré místo. Vrátili se zpět nadšeni. Byla to pěkná vesnice, téměř nedotčená válkou, dobré pole, ač v poněkud větší nadmořské výšce než v Tiché, zůstala tam i hospodářská zvířata, nářadí a stroje.

Bylo třeba se rozhodnout rychle, protože pole byla osetá a doba sklizně se blížila. Ve vesnici zůstaly jen německé ženy, děti a starci. Těžko by asi zvládali sklidit úrodu. Oldřich se měl stát hospodářem na svém statku kousek od větrného mlýna na Franzberku.

Ještě v červenci pětačtyřicátého roku se proto začalo s hromadným osidlováním pohraničí. Z vnitrozemí vyjížděly zvláštní vlaky, kterými se do pohraničí stěhovali noví osídlenci i se svým základním vybavením. Také Oldřich se svou matkou a sestrou Marií sbalili nejnutnější věci a nasedli do vlaku. Cesta však neměla být tak šťastná, jak se zdála být na začátku.

Dřevěné vozy se po nárazu změnily ve vražedné třísky

Železnice byly krátce po válce ještě poznamenané válkou a mnoho mostů a jiných objektů bylo opraveno jen provizorně. Při jízdě po trati mezi Ostravou a Svinovem strojvedoucí přehlédl z neznámých důvodů návěst Stůj a vlak vjel na kusou kolej. A to tak, že prorazil zarážedlo, vykolejil a vagóny s osídlenci se vyvrátily z násypu.

Byly to lehké dřevěné vozy s otevřenými plošinami, a proto nehoda skončila velmi tragicky. Jejich konstrukce neodolala nárazu a některé z vagonů se změnily na velké třísky. Ty se pak staly vražednými pro celou řadu cestujících a způsobily i řadu těžkých zranění. Jen z obce Tiché zde skončilo svůj život osm lidí.

Bylo slyšet výkřiky zraněných lidí a pláč dětí

Sám Oldřich popisoval průběh nehody takto: „Ucítili jsme prudký náraz a zakolísání vagónu a podle zvuku a nárazů jsem poznal, že jedeme po pražcích. V očekávání dalšího nárazu, protože vůz stále pokračoval v jízdě, jsem zvedl ruce, abych si chránil hlavu. Pak mělo všechno rychlý spád. Vagón se naklonil a v jízdě se začal převracet. Bylo slyšet výkřiky zraněných lidí a pláč dětí.

Pohyb vagónu však ještě stále pokračoval. Nakonec vůz, ve kterém jel, sjel z třímetrového násypu a položil se na bok. Konečně pohyb a praskot drcených vozů přestal a zůstal jen křik a nářek lidí a pláč dětí. Stalo se to v blízkosti továrny dusíkárny v Ostravě-Mariánských Horách. Byla to hrůza,“ líčil po válce Oldřich.

Naštěstí vůz, ve kterém byl, se nezbortil a zůstal celý, i když značně poškozený a položený na bok. Začali se s matkou a sestrou domlouvat jak na tom jsou. Naštěstí se to u sestry a matky odbylo zhmožděninami ruky a nohy a Oldřichu samotnému se nestalo vůbec nic. Dokonce i jejich zavazadla byla nepoškozená a přežila to i slepice, která seděla po celou dobu v koši jako kvočna na vajíčkách.

Všude kolem byla panika, lidé se snažili dostat z vozů

"Lidé se snažili nejdříve dostat z vagónu ven sami. Dveřmi to však nebylo možné. Proto se vyšplhali na boční stěnu vagónu, která byla nyní nahoře nad jejich hlavami a tak se pokoušeli dostat nějak dolů na pevnou zem. Bylo to ale hodně vysoko na to, abychom se odvážili seskočit. Všude kolem byla panika. Lidé se snažili dostat z vozů a shledávali své příbuzné a svá zavazadla. Mezi tím stále pokračoval nářek raněných a uvězněných ve vagónech, které byly více poškozené,“ popisuje Maxmilián Kašpárek ve svém zápisu.

Mezi tím již na místo neštěstí přibíhali první lidé z nedaleké továrny a pomáhali ve vyprošťování raněných. Přinesli také žebříky a pomohli lidem dostat se dolů. Oldřich pak dále uklidňoval svou sestru a matku, které byly značně otřesené a v částečném šoku. Leželi spolu se svými zavazadly v nedalekém lesíku a s hrůzou sledovali, jak se okolo nich hromadí ranění, které ještě nestačili odvézt do nemocnice. Po krátké době se přece jen Oldřichovi podařilo matku i sestru uklidnit a snažili se pomáhat okolním raněným.

Přes hodinu odváželi zraněné. Zůstali jen ti, kteří vykolejení přežili ve zdraví

Trvalo to více jak hodinu, než odvezli všechny raněné. Na místě zůstali jen ti, kteří přežili vše ve zdraví, nebo měli jen lehká zranění ošetřená na místě. Mezi tím zachránci zorganizovali jejich dopravu nákladními auty do stanice Svinov. Ve Svinově byly mezi tím připraveny další vagóny a sestaven vlak, který měl pokračovat v další jízdě do pohraničí. Pomalu se všichni zotavovali z prožité hrůzy a jejich myšlenky se obracely do budoucna, co je ještě čeká, než se dostanou na místo.

"Jízda jejich vlaku skončila v Krnově, odkud byla zajištěna další doprava nákladními auty. Do Horních Životic se dostali až pozdě k večeru,“ končí vylíčení katastrofy badatel Maxmilián Kašpárek.

Vratislav Zeman ovšem dodává, že krutou hrou osudu strýc Maxmiliána Kašpárka smrti později neunikl. „Při této strašné nehodě měl Oldřich Kašpárek ještě štěstí a mohl jí poté popsat. To ho ale později v padesátých letech opustilo. Za činnost v nějaké protikomunistické odbojové skupině byl odsouzen a nakonec tragicky zahynul v Jáchymově, když mu na hlavu z výšky spadla uranová ruda. Až tak dokážou být lidské osudy dramatické,“ podotýká badatel z Tiché.

Zvláštní vlak č. 98626 vezl 450 osadníků zemské osídlovací akce

Magazín PATRIOT získal od badatele Vratislava Zemana také zprávu, kterou 21. července sepsal za Úřad národní bezpečnosti v Ostravě ředitel odboru politického zpravodajství Ministerstva vnitra Československé republiky doktor Hoblík, jehož křestní jméno na dokumentu chybí.

Nechybí v něm však poznámka „důvěrné“ a datum 23. července, kdy byla zpráva založena. Pětasedmdesát let starý dokument, který Vratislav Zeman získal od své známé z olomouckého archivu, zní sice trochu úředně, přesto však také on poskytuje podrobný a smutný popis neštěstí.

Ředitel odboru politického zpravodajství ministerstva vnitra napsal do předmětu své důvěrné zprávy: Železniční katastrofa v Moravské Ostravě-Nové Vsi dne 20. července 1945.

„V ten den o 14.26 hodin jel po kolejí číslo 9 na hlavní kolej trati ĆSD „Krakov-Vídeň“ z Moravské Ostravy-Nové vsi zvláštní vlak č. 98626, který vezl asi 450 osadníků Zemské osídlovací akce v Moravské Ostravě pro osídlení pohraničního území v okrese Krnov. Vlak tvořilo dvacet osobních a pět nákladních železničních vagonů.

Lokomotiva přerazila uzávěru slepé koleje a vjela tendrem do dva metry hluboké jámy

Strojvůdce vlaku Emil Janek ze Starého Města v Místku viděl sice před vjezdem na výměnu, že návěstidlo ukazuje Stůj, ale z dosud nevysvětlené příčiny vlak nezastavil a jel dále. Přejel postupně z deváté na sedmou kolej a dojel na kolej číslo pět, která u kilometru 263, 950 končí jako kolej slepá.

Lokomotiva přerazila uzávěru této slepé koleje a vjela tendrem do asi dva metry hluboké jámy, kterou tvoří násep hlavní tratě a strážní domek č. 43. A předními koly zůstala mimo koleje na náspu za uzávěrou slepé koleje.

První a druhý vagon byl vyšinut z kolejí, třetí vagon byl vyšinut z kolejí úplně. Čtvrtý vagon byl obrácen o 90 stupňů doprava, vtlačený na zadní část a úplně rozdrcen. Čtvrtý vagon byl svou přední částí zaklíněn do obrácené části třetího vagonu, byl rovněž vyšinut z kolejí a jeho přední část rozdrcena. Pátý vagon byl rovněž vyšinut z kolejí, ale nebyl vážně poškozen. Ostatní vagony zůstaly na koleji a mohly býti po katastrofě odstraněny. Při katastrofě bylo usmrceno celkem sedm osob, dalších sedm bylo těžce a 31 osob lehce zraněno.

Mrtvoly usmrcených osadníků byly převezeny do márnice na hlavním hřbitově

Na místo neštěstí se dostavili členové ÚSNB z Mariánských Hor, šest mužů vojenského nádražního velitelství z hlavního nádraží v Moravské Ostravě, dvě sanitní auta velitelství tankové brigády z Mor. Ostravy, pomocný vlak ČSD s personálem a členové bezpečnostního oddělení ÚNB v Mor. Ostravě v čele se zemským náčelníkem SNB kapitánem Sedlářem.

Odklizovací práce provedla záchranná četa pomocného vlaku ČSD. Provoz na trati byl uvolněn za tři hodny po katastrofě. Mrtvoly usmrcených osadníků byly převezeny do márnice na hlavním hřbitově v Moravské Ostravě. Všichni pocházejí z Tiché u Frenštátu.

Někteří lehce zranění odmítli pokračovat a vrátili se do starých domovů

Těžce zranění byli ponecháni v dalším ošetřování v městské veřejné nemocnici. Lehce zranění byli zčásti ošetřeni v městské veřejné nemocnici a zčásti odepřeli se dáti lékařsky ošetřiti. Někteří z osadníků, zvláště ti lehce zranění, odepřeli pokračovati v další jízdě a odjeli zpět do svých starých domovů.

Vedoucí transportu, jehož účastníky byli většinou osadníci z Kunčic pod Ondřejníkem, Tiché u Frenštátu, Bordovic, Frýdlantu, Lhotky u Metylovic, Pržna a Starých Hamer, byl za čsl. Vojenskou správu pplk. Sedláček a civilním vedoucím byl Jaroslav Káňa, obuvník z Tiché u Frenštátu č. 346.

Strojvůdce Emil Janek byl zatčen a dodán do vazby ÚNB v Mor. Ostravě. Případ je dále vyšetřován odborem III/3 bezpečnostního oddělení ÚNB v Moravské Ostravě. Ředitelství národní bezpečnosti v Praze bylo o případu vyrozuměno. Podpis: ředitel ÚNB dr. Hoblík v. r.

Tak velký pohřeb v Tiché nikdy nezažili. Jen při epidemii cholery v roce 1866

V kronice obce Tichá, která je dnes v novojičínském archivu, najdeme zápis o tom, že, že tragicky zahynulí byli dne o čtyři dny později, tedy 24. července 1945, dopraveni do Tiché a v rakvích vystaveni v sále místního Lidového domu.

"Pohřeb se konal od šestnácti hodin odpoledne ještě téhož dne. „Dlouhý smuteční průvod za veliké účasti celého okolí se ubíral zvolna nejdříve do kostela a pak na hřbitov. Nad otevřenými hroby promluvilo sedm řečníků, kteří zhodnotili práci a život tragicky zahynulých. Tak velikého pohřbu nikdo ze současníků v Tiché nepamatuje. Když byla v létech 1866 v Tiché cholera, tehdy zemřelo na tuto nemoc od 15. září do 26. října 49 lidí. Dne 30. září 1866 přitom bylo za den sedm pohřbů a to lidí ve stáří od čtyř měsíců do 97 let,“ zní zápis z kroniky.

Obětí možná bylo o jednu více

Badatel z Tiché Vratislav Zeman říká, že dnes jsou na místním hřbitově už pouze dva hroby, které tragédii z července roku 1945 připomínají. „Také jsem slyšel, že původně se chystalo osídlovat pohraničí na Bruntálsku více obyvatel Tiché. Ale po té tragédii si to někteří rozmysleli,“ říká šedesátiletý badatel z Tiché, který se před několika lety zúčastnil srazu osmdesátníků v obci.

„Pan farář, který je odsud, tak tam mluvil o tom, že na dnes už neexistujícím hrobě dvou obětí neštěstí, dětí Gachových, jejichž rodiče dožívali svůj život už bez dětí, bylo ještě jedno další jméno. A to Maruška. Zatím se mi k tomu nepodařilo nic bližšího zjistit a jen tak uvažuji, zda v té době nebyla paní Gachová v jiném stavu. A když viděla své mrtvé děti, tak jestli nepřišla také o to nenarozené dítě. To by si pak vlastně neštěstí vyžádalo celkem devět obětí. Ale to je jen moje domněnka, která není doložená a pomník už bohužel neexistuje. Pan farář o tom na setkání po letech hovořil, protože byli s panem Gachem spolužáci,“ vysvětluje Vratislav Zeman.

A přikládá také seznam všech obyvatel Tiché, kteří neštěstí vlaku v Ostravě nepřežili:

Kocián Alois, řezník, 38 let

Kocián Josef, rolník, 45 let

Harabišová Anna, 36 let

Harabiš Miroslav, žák, 15 let

Škrbel Josef, hutník, 42 let

Šrámek Josef, žák, 13 let

Gach Bohumil, žák, 8 let

Gachová Milada, 6 let

Jak tehdy informovaly o neštěstí noviny?

A jak popsaly toto neštěstí noviny? Redaktor –zd- deníku Nová svoboda informoval o tragédii krátce a stručně. „V pátek odpoledne jel z Přívozu do Krnova osobní vlak s kolonisty do pohraničí. Před mariánsko-horským nádražím vyjel z kolejí a sjel do náspu. Několik vagonů se převrátilo. Čtyři osoby, z toho dvě děti, byly usmrceny, větší počet osob byl těžce raněn. Vlakvedoucí a strojvůdce byli zajištěni Národní bezpečnostní stráží. Příčina neštěstí se vyšetřuje.“

Některé články však už uváděly i pravděpodobnou příčinu neštěstí. Například Hlas v článku uvedl: „Vlak vjel na kolej, jejíž kolejnice se pro poškození z války posledními vedry roztáhly, čímž těžká lokomotiva dostala se mimo koleje. Jel kus po pražcích, načež se vyvrátila a strhla s sebou vagony, z nichž se dva úplně rozbily, ostatní jsou poškozeny.“

List Československá demokracie uvádí pod titulkem Vlak s kolonizátory vykolejil mimo jiné toto: „Lokomotiva se vyvrátila do nějaké prohlubně, přes ni se přemetly první dva vagony, které se taktéž zcela rozbily, další vagony pak byly poškozeny. V prvních dvou vagonech jsou mrtví a zranění. Jejich počet do uzávěrky listu jsme nemohli určit. Další zpráva vysvětluje, že vlak vjel na slepou kolej, že jsou již další čtyři mrtví a dva těžce zranění,“ stojí v jednom článku z 21. července 1945.

Fotogalerie