Zaniklý svět ostravských kaváren. Metropol na Slezské triumfoval výhledem na celou Ostravu

Milujete vůni kávy, svět kavárenských povalečů a kavárenských koutů? Magazín PATRIOT přináší seriál o slavných ostravských kavárnách, které sice většinou v minulých letech zanikly, přesto na ně historie nezapomněla.

Dnes se s ostravskou archivářkou Šárkou Glombíčkovou projdeme někdejší Polskou, dnes Slezskou Ostravou a podíváme se na osudy kaváren, které v této čtvrti za řekou Ostravicí vznikly.

„Složením obyvatelstva byla Slezská Ostrava velmi podobná Vítkovicím. Majitelé důlních podniků se zde však nepodíleli takovou měrou na budování zázemí pro své zaměstnance,“ popisuje podobu Slezské Ostravy na přelomu 19. a 20. století historička z Archivu města Ostravy.

Infrastruktura Slezské Ostravy zaostávala a výstavba probíhala dlouho chaoticky, podle momentálních potřeb jednotlivých důlních společností. Z charakteru zástavby v centru obce, které se postupně vytvořilo na Zámostí, se dalo jen těžko poznat, že Slezská Ostrava byla v roce 1910 největším českým městem ve Slezsku s více než dvaceti tisíci obyvateli a že usiluje o zřízení samostatné politické správy.

„Velmi blízká Moravská Ostrava se svými exkluzivními kavárnami a podniky navíc nedávala v tehdejší Slezské Ostravě příliš mnoho prostoru malým živnostníkům, a kavárnám už vůbec ne,“ popisuje.

Metropol nabízel hostům výhled na celou Ostravu

Jedinou opravdu elegantní kavárnou, oblíbenou i mezi obyvateli sousední Moravské Ostravy především kvůli své jedinečné poloze na hladnovském kopci, byla kavárna Metropol. Nabízela totiž vyhlídku na celou Ostravu.

„Už při výstavbě jednopatrového domu podle projektu stavitele Julia Vysloužila se počítalo se zřízením kavárenského podniku. O koncesi požádala v září roku 1911 Marie Tomsová, manželka majitele vyhledávaného hotelu naproti šachtě Terezie Rudolfa Tomsy. Ten byl několik let členem obecního zastupitelstva, starostou Zemského svazu českých společenstev hostinských pro Slezsko a významně se podílel také na spolkovém životě v obci,“ popisuje Šárka Glombíčková.

Hladnov se v té době stával oblíbenou čtvrtí, kde panoval čilý stavební ruch, netrpělivě se očekávalo zavedení místní dráhy a nacházela se tam také řada veřejných budov.

Podle tehdejších současníků to byla „jediná moderně upravená čtvrt v obci Polské Ostravě, která podporovala usazování nových živnostníků, poněvadž chce učiniti se neodvislou hospodářsky od sousedního města Mor. Ostravy a chce takovým způsobem své finance obecní, které právě blízkostí obce Mor. Ostravy značně trpí, zlepšiti“.

Kavárna Metropol mohla i čepovat pivo a víno

Společenstvo hostinských i obecní zastupitelstvo se proto rozhodly žádost Marie Tomsové „vřele doporučiti, ježto tu jde o zřízení moderní komfortní kavárny, jaká dosud v místech oněch a v Polské Ostravě vůbec nestává“. Nová kavárna zabírala celé přízemí rohové secesní budovy č. p. 1049 na ulicích Jaklovecké a Nejedlého.

Veřejnosti se nový podnik poprvé představil dne 6. dubna roku 1912 a následující dva dny se v něm konaly koncerty, které měly přilákat budoucí klientelu. „Kavárnu tehdy provozoval jako nájemce Josef Semkovič, od července 1912 pak František Foukal. Již v polovině dubna 1912 požádala Marie Tomsová, zda by jí úřady mohly koncesi rozšířit o povolení výčepu piva a vína a podávání teplých pokrmů. Aby pokryla náklady na zřízení kavárny, která podle ní tehdy byla jedna z nejvkusnějších na celém Ostravsku vůbec,“ popisuje Šárka Glombíčková.

Po roce 1948 byla v kavárně školní družina

Po doporučení obce získala Marie Tomsová koncesi hned v červenci roku 1912. „V obci musela mít podnikatelka opravdu mocného přímluvce, protože povolení výčepu piva přímo ze sudu tehdy neměly ani kavárny v Moravské Ostravě. Obvykle mohly podávat pouze lahvové pivo,“ líčí historička a vysvětluje, že výčep ze sudu považovali hostinští za své privilegium a snažili se je obhájit za každou cenu především z obavy před konkurencí kaváren. „Už tehdy vyhledávali novou kavárnu ve Slezské Ostravě návštěvníci z okolních obcí a také ti, kteří docházeli k nedalekému okresnímu soudu a bernímu úřadu, nebo rodiče studentů učitelského ústavu,“ popisuje archivářka.

V kavárně byli stabilně zaměstnáni dva až tři lidé, ve 30. letech 20. století zde majitelé nechali vybudovat také sál pro loutkové divadlo. V prvním patře bydlel Rudolf Tomsa s rodinou, své sídlo zde měl Zemský svaz českých společenstev hostinských pro Slezsko a redakce časopisu Slezský hostinský, jehož byl Rudolf Tomsa až do své smrti roku 1936 odpovědným redaktorem.

Po válce, v roce 1946, prodala Marie Tomsová půl budovy Tomáši Obstovi, který v ní začal šít ložní prádlo. Samotnou kavárnu pronajala. Od roku 1948, kdy komunistický stát dům vyvlastnil, fungovala v bývalé kavárně školní družina. „Provoz restaurace byl obnoven v 60. letech 20. století a po roce 1989 se podnik vrátil potomkům původního majitele,“ líčí ostravská archivářka.

Všichni, kdo mají rádi kávu, a nemusejí to být jen ostravští kavárenští povaleči, se mohou těšit na podzim, kdy Ostravské muzeum otevře velkou výstavu věnovanou historii slavných ostravských kaváren. Magazín PATRIOT chce ostravskou kavárenskou historii připomenout tímto seriálem ve spolupráci s archivářkou Šárkou Glombíčkovou, která zmapovala ostravské kavárny pro sborník Archivu města Ostravy.