Zamíří Hana do kin? Doufáme v to, říká Alena Mornštajnová

​Ze středoškolské učitelky a překladatelky Aleny Morštajnové se stala bez nadsázky světoznámá osobnost.

Kdo nečetl Hanu, jako by nebyl. Strhující příběh valašské rodiny, kterou postihla v 50. letech epidemie břišního tyfu, plní už několik let sociální sítě i pulty knihkupectví.

Člověk by nabyl dojmu, že se snad brzy stane povinnou literaturou. Slavný román Aleny Mornštajnové (57 let) aktuálně vychází ve čtrnácti jazycích. Pro srovnání: Vieweghova Báječná leta pod psa mají pouze o jeden překlad víc.

Doba covidová potkala úspěšnou autorku v nešťastném období. „Hana teď hodně vychází v zahraničí. Odpadly mi cesty od Zahřebu až po New York,“ přiznala autorka, která žije s manželem v menším rodinném domku obklopeném přírodou.

Zrušené křty v zahraničí? Ty vás musí mrzet.
Já doufám, že se jen odložily. Ale na druhou stranu to tak možná mělo být, jinak bych těžko dokončila svou další knihu. Kalendář jsem měla opravdu plný.

Jak prožíváte pandemii?
Jaro jsem prožívala vcelku dobře, docela jsem si odpočinula. Situace nebyla tak vážná, takže to člověka tolik nezatěžovalo. Teď na podzim už se mi to ale zdá nějaké dlouhé a těším se, až to bude za námi. Musím říct, že mi chybí lidé. Jsem ráda sama, ale mít ten pocit, že můžu kdykoliv vyrazit....Už se těším aspoň do Prahy.

Jak zvládáte popularitu?
Jakou popularitu, prosím vás? (směje se)

Jste jedna z nejprodávanějších českých autorek současnosti.
No, dobře, ale populární jsou mé knihy. Mě v podstatě nikdo nezná.

Myslíte? Přijít za vámi na rozhovor byla docela výzva. Mám dojem, že už jste novinářům řekla všechno, co jste říct chtěla. Odpovídat neustále na tytéž otázky musí být docela otravné.
Nechci být nevděčná. Když jsem vydala svou první knihu, nějakou dobu trvalo, než se o ni začala média zajímat. Přitom jsem byla přesvědčená o tom, že by si pozornost zasloužila.

Na Slepou mapu jste si počkala celých třináct let. Během následujících sedmi let vám ale vyšly další tři romány a během toho jste si stihla vytvořit docela slušný fanklub. Jak jste daleko s nejnovější knihou, kterou jste začala psát loni v dubnu?
Snažím se na ní poctivě pracovat. Měla bych ji dopsat do konce roku (rozhovor vznikal na počátku prosince, pozn.red.) a doufám, že to stihnu. Vlastně mi chybí už jen konec. Já ho samozřejmě dávno vymyšlený mám a vím, jak k němu dospět, ale zároveň mě napadají ještě jiné věci, tak si říkám, zda je ten správný moment příběh ukončit.

Nastíníte alespoň, o čem vaše nová kniha bude? Z jakého období?
Ne.

Prozraďte mi tedy, jestli chystáte nějakou další knihu pro děti. Bude mít Strašidýlko Stráša pokračování?
Dětskou knihu chystám. V první knize jsem totiž použila postavu se jménem své nejstarší vnučky Helenky. A jak se rodina rozrůstá a narodila se mi další vnučka, slíbila jsem, že i ta bude mít svou postavu v knize. Knihu vymyšlenou mám a chtěla bych ji napsat poté, co dopíšu svůj pátý román. Je možné, že vyjde už příští rok, ale uvidíme.

Stále překládáte Večery pod lampou?
Nebyly to Večery pod lampou, ale harlekýnky. Už skoro dva roky na ně nemám čas, ale spolupráci s nakladatelstvím jsem nepřerušila. Nechci ztratit kontakt s jazykem, takže se pořád překladů tak úplně nevzdávám.

Své knihy si překládáte sama nebo máte svého dvorního překladatele?
Ne, to nejde. Hana má nasmlouvané překlady do čtrnácti jazyků, Tiché roky do pěti a ty další už mají také nějaké překlady. Čtrnáct jazyků neumím, jenom angličtinu, a do angličtiny je zatím přeložena jenom Hana. Navíc nikdy nebudu umět jazyk tak dobře jako rodilý mluvčí. To bych musela například v Británii deset let žít. Chilská spisovatelka Isabel Allende žije ve Spojených státech možná pětatřicet let a pořád píše španělsky, protože je to jazyk, ve kterém je schopná formulovat. Já to mám stejně.

Člověk by myslel, že angličtina je v případě překladů samozřejmostí.
Naopak. Získat překlad do angličtiny je hrozně těžké, téměř nemožné. Jsem nesmírně vděčná za to, že se to mojí knížce podařilo, protože je to obrovské štěstí.

Čím to je?
Jednak už jsem překladů do jiných jazyků měla hodně a pak mám šikovnou agentku, paní Danu Blatnou, která má kontakty a umí to. Britské nakladatelství asi mé knize věřilo. Ono není problém knihu do angličtiny přeložit, ale v anglicky mluvící zemi vydat. Knih na světě vychází tolik, tak proč by měli překládat právě nějakou Mornštajnovou? Autorů, kteří jsou překládáni do angličtiny, je strašně málo, proto to považuji za velké vítězství.

Rozhodně není jediné. Režisér Milan Cieslar se rozhodl, že Hanu zfilmuje. V jaké jste fázi?
Zájemců o film bylo víc, ale vybrali jsme si pana režiséra Cieslara. Natočit Hanu by bylo moc hezké, ale zatím nejsou na film peníze.

Je tedy předčasné hovořit o termínech?
Původně se mělo začít natáčet už v lednu, ale Státní fond kinematografie tento projekt nepodpořil. Tím pádem je natáčení odložené ještě o rok. Jedná se o historické téma, které je dost drahé, proto je potřeba peněz víc, než například na komedii. Bez podpory fondu to jednoduše natočit nejde.

O jakém rozpočtu se bavíme?
To ani nevím.

Natáčelo by se i ve Valašském Meziříčí, kde se děj knihy odehrává?
Pokud se bude natáčet, vím, že do projektu vstoupil slovenský partner, který chtěl, aby se exteriéry natáčely na Slovensku, tudíž by se ve Zlínském kraji zřejmě nenatáčelo. Momentálně visí nad celým projektem velký otazník, ale my stále doufáme, že se uskuteční.

Národní divadlo Brno uvedlo vloni adaptaci Hany. Jak se vám líbilo jeho zpracování a jaký to byl pocit vidět své dílo na jevišti?
Bylo to skvělé. Osobně jsem se na představení vůbec nepodílela, protože v době, kdy herci zkoušeli, jsem byla v Polsku. Viděla jsem až premiéru a moc se mi líbila. Byla jsem překvapená, jak se děj podařilo na jeviště převést, jak všechno drží pohromadě a dává smysl. Nyní se připravuje druhé zpracování. Klicperovo divadlo v Hradci Králové chystá Hanu, premiéra by měla být 1. března. Docela se na ni těším. Velká scéna Haně slušela, tak jsem zvědavá, jak bude vypadat na menší scéně.

Chystáte v budoucnu nějakou knihu ze současnosti? Nepřemýšlela jste nad tím, že by i COVID mohl být zajímavým tématem?
Pokaždé, když dopisuju knížku, už mám nápad na další. Mám jich dokonce několik, ale zatím ještě nevím, který si vyberu. Ale covid je téma, které mně momentálně vůbec nebaví, naopak mě strašně otravuje.

Neláká vás nějaký jiný žánr? Například detektivky?
Vůbec ne. Ale chtěla bych zkusit divadelní hru. Pro menší divadelní spolek už jsem jednu napsala a hrozně mě to bavilo. Zjistila jsem, že mě baví dialogy. Přitom jich mám v knihách tak málo. Právě nedávno jsem slíbila jedné své známé herečce, že napíšu hru pro jednoho herce, tak to bude výzva. Další hru jsem už slíbila pro jedno divadlo, ale zcela nezávazně, protože si zatím nejsem jistá, zda to všechno zvládnu. Naštěstí to nemám nasmlouvané, ale jenom naslibované.

Co je podle vás na psaní knih nejtěžší?
Usedět to. Zatím mi nedělá problémy knížku vymyslet, ale faktem je, že stylisticky se s ní dost trápím. Nepíšu nijak zvlášť lehce.

Přesto se vaše knihy velice lehce čtou.
Bohužel je to u mě vykoupeno dost velkou dřinou. Hodně přepisuju, čtu si odstavce nahlas. Nový den začínám tím, že si po sobě přečtu, co jsem napsala předchozí den a piluju. Kousek přepíšu a teprve když mám pocit, že příběh hezky plyne, jdu dál.