Byznys
20/09/2020 Jaroslav Baďura

Začínal jako svářeč, dnes vlastní firmu s obratem 750 milionů

​Jak se z brigádníka na vysoké škole vypracovat v majitele pěti společností s 350 zaměstnanci a obratem třičtvrtě miliardy korun?

“V roce 1997 jsem ještě působil jako ředitel marketingu v Romo Fulnek a rozhodl jsem se, že začnu podnikat,” vzpomíná Miloslav Cváček, jehož společnost ISMM dodává komponenty a montážní podskupiny pro velké zahraniční výrobce.

Po deseti letech už jste si koupil dnešní výrobní areál v Jistebníku a založil vlastní výrobu. To byly docela fofry…
V tu dobu byl tento prostor v konkurzu a firma Teso, která tady vyráběla obklady a dlažby, zkrachovala. Zde jsem poté vybudoval moderní strojírenskou firmu, která se postupně rozrůstala. V roce 2011 přibyl další závod v Bravanticích, o dva roky později závod ve Štítině. Dnes již máme celkem čtyři výrobní závody a postupně se kruh uzavřel. Restrukturalizovaná firma Teso pokračovala ve fungování a koupila si areál kousek od nás. V roce 2018 za mnou přišel její majitel s nabídkou na odkoupení i tohoto areálu, a to společně s celou firmou. Proto jsme dnes také dodavateli těchto stavebních materiálů a výsledek můžete mimo jiné vidět na centrálním schodišti v obchodním centru Nová Karolina.

Prý jste během studia také pracoval jako svářeč, jak jste se k tomu dostal?
Vždycky jsem byl jedničkář. Studoval jsem Vysokou školu zemědělskou, ekonomickou fakultu a konkrétní obor byl zahraniční obchod se zemědělskou technikou. Začal jsem studovat v roce 1987, což bylo ještě za starého režimu a díky tomu byl požadavek, aby vznikali odborníci, kteří znají stroje a současně rozumí zahraničnímu obchodu, aby pak mohli spolupracovat s podniky, jakým byl tehdy například Motokov. Když jsem byl ve třetím ročníku, tak proběhla revoluce a v prosinci jsme si se spolužáky říkali, že bychom si mohli udělat výlet do Vídně. A v lednu roku 1990 jsme se rozhodli objet v Rakousku nějaké farmy, jelikož jsme byli ze zemědělského oboru. Vyjeli jsme škodovkou a různě jsme se ptali, jestli by nás nevzali na brigádu. Poslední štací byla firma Fuhrmann kousek od přeshraničního přechodu Mikulov/Drasenhofen. Tato firma měla zhruba 200 zaměstnanců a jelikož jsem si s jejich majitelem padl do oka, tak mě najmul jako pomocného svářeče. Měl jsem výhodu, že jsem byl z dědiny a svářet jsem uměl. Slovo dalo slovo a v březnu 1990 jsem nastoupil. Můj nástupní plat byl 11 tisíc šilinků, což byl v podstatě mnohokrát větší plat, než měli mí rodiče. Fungovalo to tak, že jsem pondělí až středu trávil ve škole a zbytek dní jsem pak pracoval právě v Rakousku.

Co tedy přišlo po skončení studií?
Brigáda v Rakousku mi umožnila se zdokonalit v němčině, díky čemuž jsem měl pak větší potenciál, co se týče hledání zaměstnání. V tu dobu hledali v Tatře v Příboře vedoucího marketingu osobních vozidel, a tak jsem do toho šel. Jednou velkou akcí, která mě poznamenala, byla návštěva veletrhu IAA ve Frankfurtu. Díky této návštěvě jsem pak dovezl do Tatry asi padesát objednávek na TATRY 613, jelikož to bylo pro Němce exotické a zajímavé auto. Předal jsem to tehdejšímu vedení a bylo třeba naši osobní tatru homologovat a najít partnera, který by v Německu dělal servis, ale vedení se na to v podstatě vykašlalo. To mě naštvalo a začal jsem si hledat novou práci. Poté jsem tedy nastoupil do Romo Fulnek, kde jsem dělal šéfa marketingu a od 1. ledna roku 1997 se živím sám.

Začal jste podnikat těsně před krizí, ovlivnilo vás to nějakým způsobem?
Během celého mého podnikáni jsem zažil už asi tři nebo čtyři krize. V té době byla zrovna Klausova měnová krize, kdy došlo k devalvaci koruny. Tehdy jsem ale celý příběh poradenství stavěl na zkušenostech z Romo, kde jsme v osmičlenném týmu pomohli zvednout tržby ze 150 milionů na půl miliardy během tří let. A na tomto jsme právě chtěli stavět myšlenku v podnikání.

Jak?
Chtěli jsme i českým firmám podobným způsobem zvednout tržby. Už v roce 1997 byla tedy založena společnost ISMM Project & Training a začali jsem s poradenstvím v oblasti marketingu. Firmy v tu dobu zajímaly hlavně zahraniční trhy a jak se na ně dostat. Už v Tatře jsem poznal Němce Hanse-Joachime Spädteho a ten měl business projekt Mobil Büro. Toto auto na bázi T 613 je dnes v technickém muzeu v Kopřivnici. Byla to jakási vize kanceláře v autě. Byly zde umístěny veškeré komunikační prostředky jako telefon, fax, televize atd. On tento koncept zainvestoval, a právě toto auto jsem viděl na veletrhu ve Frankfurtu, kterého jsem se účastnil. Jelikož jsme zůstali v kontaktu i jako přátelé, tak jsem ho později oslovil, zda by se se mnou nechtěl pustit do projektu, který by pomáhal hledat českým firmám německé partnery. Postupně se nám to začalo nabalovat a měli jsem opravdu slušnou síť v Německu a rozhodli jsem se, že budeme nakonec nabízet německým firmám síť českých dodavatelů.

Jak se vám to dařilo?
Byl o to obrovský zájem a díky tomu jsme tedy navázali první kooperace a vznikla druhá firma ISMM Trading & Consulting. Ta dělala tradingovou činnost a dostali jsem se tak do prvních obratů. Naše úplně první zakázka byla za nějakých 3 tisíce marek pro výrobu komponentů. Postupně jsme se tedy rozrůstali, obrat šel nahoru a za deset let jsme se dostali na nějakých 70 až 80 milionů a čím dál tím více jsme byli fixováni na síť dodavatelů. Tam se různě měnilo vedení a díky tomu padlo rozhodnutí, že půjdeme do vlastní výroby a začalo to právě areálem v Jistebníku v roce 2007. Rozrůstalo se nám množství zákazníků a dnes máme celkem pět společností a 350 zaměstnanců. Kumulovaný obrat za celou skupinu je asi 750 milionů a hlavní firma se obratově pohybuje někde přes půl miliardy.

Dá se v tom tedy ještě růst?
Dá, ale je třeba se podívat po jiných sektorech.

V jakém stádiu jsou výrobky, které dodáváte?
V různé fázi. Většinou je to včetně laku a funguje to jako montážní skupina, která jde někam na linku a tam už se používá. Jedná se hlavně o komponenty, ze kterých se pak staví celý stroj.

Je ještě v tomto oboru kam růst, nebo je výroba komponentů pro zemědělskou techniku pro zahraniční odběratele již vyčerpaná?
Z top deseti evropských výrobců zemědělské techniky obsluhujeme pět těchto firem, takže u těch zbylých pěti by byl ještě nějaký potenciální prostor. Dále dodáváme do segmentu automotiv – manipulační technika, např. podskupiny pro jeřábová ramena.

Děláte pro české firmy?
Ne, vůbec. Všechno je to export, akorát některé německé firmy mají v česku vlastní závody, takže dodáváme tam.

Proč neděláte pro Českou republiku?
Nijak jsme se na to nezaměřovali, tudíž nemáme ani žádné kontakty. Nejsme nijak provázání s českým průmyslovým trhem. Sem tam nás oslovily nějaké české firmy, ale jelikož máme určitou kvalitu, od které se odvíjí i cena, tak to ne vždy bylo v jejich finančních možnostech. Tím pádem jsme přestali být pro určité firmy atraktivní a spíše se obracejí na menší a levnější dodavatele.

Jakým směrem by se měl ubírat váš další rozvoj?
Přemýšlíme nad nějakou diverzifikací businessu, ať už v podobném duchu jako byl nákup štramberského hotelu Gong nebo již zmíněné firmy Teso, které vlastníme. Můžeme jít dvojím směrem, buďto bychom šli do úplně nových vod nebo do strojírenské firmy, která má problémy, ale mohla by nám přispět novými technologiemi, které my nemáme. Momentálně disponujeme komplexním technologickým vybavením - jako jsou lasery, plazma, ohraňovací lisy, svařovny, roboty, horizontky, CNC obráběcí stroje, máme jednu z největších lakoven na Moravě, která se otevřela v roce 2015, a to včetně montáže. Technicky jsme velmi dobře vybaveni, ale občas se stane, že nám nějaká technologie chybí a musíme se obrátit jinde. Motivace přichází vždy s novými zakázkami. Takto v podstatě fungoval celý náš růst.

Rozhodl jste se také poměrně výrazně pomoci kopřivnickému sportu, co vás k tomu vedlo?
Celý život jsem sportovec, za Chlebovice jsem hrál aktivně fotbal, když jsem tam ještě bydlel. Nějakou dobu jako žák jsem hrál i hokej za Slezan Frýdek-Místek. Pak jsem přešel na tenis, jelikož dcery jej hrály vrcholově a společně jsme projeli celou Evropu. Jako rodina jsme bydleli v Kopřivnici a ukázalo se, že tamní házené chyběl generální partner a předseda klubu Lubomír Veřmiřovský a místostarosta Adam Hanus to nabídli mně. Domluvili jsme se, ale měl jsem podmínku, že je třeba změnit název. Díky tomu tedy vzniklo KH ISMM Kopřivnice. Podobně to bylo i s hokejem. Oslovili mě hokejisté a domluvili jsme se. Dále ještě podporuji fotbal v Jistebníku. Je to dobrá propagace pro firmu a zároveň to pomáhá sportovcům.

Sdílejte článek