Společnost
30/06/2022 Roman Vojkůvka

Zachraňují kočky a koťata, pak je dají jen tomu, kdo si je zaslouží

​Anně Doksanské nikdy nebyl lhostejný osud opuštěných koťat a zraněných koček - a tak se rozhodla jim pomáhat.

V rozhovoru pro Magazín PATRIOT spoluzakladatelka a předsedkyně Kočičí školky odpověděla mimo jiné i na otázky ohledně fungování dobrovolného spolku, jehož provoz může podpořit každý, kdo je naladěn na stejné vlně.

Jak dlouho váš spolek existuje?
Kočičí školka začala fungovat začátkem roku 2019.

Co bylo impulsem k jejímu vzniku?
Kočkám jsem pomáhala už dříve. Z počátku na své náklady, potom jako dobrovolník u dvou spolků. A pak jsem se s kámoškou Míšou domluvila, že založíme spolek vlastní. Protože jsem Polka a na úřadech je dokonalá znalost jazyka důležitá, nebylo to pro mě jednoduché. Ale zvládly jsme to. A tak jsem ředitelkou Kočičí školky (směje se).

Jak se školka vyvíjela?
Postupně se k nám přidala Táňa a Andrejka, a jelikož je to školka, jsme tedy chůvy. V roce 2020 jsem na kočičí stránce na Facebooku poznala lásku svého života, velkého kočkomila, který chápal, že kočky jsou můj život a nevadilo mu, že většinu volného času trávím s nimi na veterině. A tak jsem se rozhodla z Kopřivnice přestěhovat na druhý konec republiky. Vše jsme s holkama probraly a dohodly se, jak budeme pokračovat. Holky v Kopřivnici a já v Horním Slavkově u Karlových Varů. Občas se k nám přidá někdo další, ale většinou jen na chvíli. Buď zjistí že je to časově náročné, nebo si kočičku nechá a tak už nemá místo pro další. Takže jsme čtyři, no a můj manžel, který mi hodně pomáhá. Díky tomu můžeme v Horním Slavkově přijmout víc koček.

Anna Doksanská. Foto: Roman Vojkůvka

Jak Kočičí školka funguje a co je náplní její práce?
Jak fungujeme? Převzít kočku, vyléčit, vykastrovat, naočkovat a najít nový domov, takový je plán. Ale v praxi to vypadá různě a bohužel nemáme možnost pomoct všem. Nepřijímáme kočky od nezodpovědných majitelů, kteří se jich chtějí zbavit, ani od těch, kteří namnoží koťata a nechtějí vykastrovat kočku. Bohužel jsou to dost časté případy. Jelikož máme omezenou kapacitu, tak musíme vždy rozhodnout, jak akutní je to případ. Přednost mají samozřejmě zraněné kočky a koťata. Když přijmeme kočku, musí být v karanténě. Ne každá zdravě vypadající kočka je opravdu zdravá. Jsou nemoci, které se projeví až za pár dnech. Hned jak je to možné, bereme nováčka k veterináři. Ten zkontroluje zdravotní stav, udělá testy, popřípadě zvolí léčbu, nebo pokud je kočka starší než půl roku, domluví se termín kastrace. Až je kočička úplně zdravá, tak ji postupně naočkujeme a propouštíme z karantény mezi ostatní. Většinou je ráda a seznámení probíhá v klidu, samozřejmě některé kočky na to potřebují víc času. Pak ji nabízíme k adopci. Nedávno jsem četla, jak si někdo stěžoval na nějaký spolek. Ptal se, jestli je možné, že kočka si určuje, do jakého domova půjde. Ano, je to tak. Chceme pro naše svěřence to nejlepší. Proto pozorujeme kočky, zjišťujeme, co se jím líbí a co ne. Třeba kočku, která se při návštěvě dětí okamžitě schová a nevyjde, dokud z bytu nezmizí, k dětem nedáme. Jsou i kočky, které mají šílený strach z mužů, nebo kočky, které si nerozumí s ostatními kočkami a chtějí být samy, jen s člověkem. Vždy prosazujeme to, co chce kočka.

Kolik koťat, koček a kocourů se vám do dnešního dne podařilo zachránit?
Za tři roky fungování spolku jsme přijali 263 koček. Myslím, že je to obrovské číslo na to, že máme k dispozici jen čtyři byty.

Předpokládám, že kromě těch nalezených máte i kočky vlastní. Jak se ve společné domácnosti sžívají?
Ano, máme i své vlastní kočky. Ty už jsou většinou na vetřelce zvyklé. Nejlíp přijímají koťata. Většinou jím dělají náhradní mámu, nebo tátu. S dospělými musí seznámení proběhnout pomalu, v klidu, a hlavně pod dohledem. Občas se stává, že můžeme mít v bytě i deset koťat, vše je v pořádku a nikdo se nehádá. Ale občas jsou v bytě tři dospělé kočky a jsou problémy s chováním a socializací. V tomto případě nemůžeme přijmout další, alespoň dokud tyhle nenajdou domovy, nebo se neskamarádí.

Můžete popsat, jak funguje záchrana kotěte?
Když nás někdo informuje, že našel kotě, okamžitě se vyptáváme, kde přesně je, jak je přibližně staré, nebo kolik váží a jestli už přijímá samo potravu. A pak se všechny spojíme a řešíme, co dál. Pokud je to úplně malé kotě, musíme najít někoho, kdo má možnost a je ochoten krmit ho z lahve každé tři hodiny, tedy i v noci. My pracujeme a kotě nevydrží osm hodin, než se vrátíme z práce. Musíme samozřejmě zvážit, jestli máme místo. Bohužel, často se stává, že se opravdu místo nenajde a jsme nuceni říct nálezci, že nemůžeme pomoct. Stejně tak, když máme v karanténě nová koťata, nemůžeme k nim šoupnout další. Můžou mít nemoc, kterou nakazí ty stávající. Když máme místo, tak se s nálezci domluvíme, jestli nám ho doveze, nebo jestli si pro něj přijedeme. Ne všechny jsme pojízdné. Co nejrychleji se řeší veterina, buď ten den, nebo následující. A je jedno, jestli kotě vypadá zdravě, nebo ne. Testy se musí udělat co nejdříve. Nejvíc se bojíme panleukopénie. Tu už jsme měli jednou v Kopřivnici a dvakrát v Horním Slavkově. Je to šílená nemoc, která se přenáší i na botách a na oblečení. Když pohladíte venku nemocnou kočku, tak si tuhle nemoc můžete donést domů. Nejvíc nebezpečná je pro koťata, ale už nám na ní umřela i dospělá kočka. Proto je strašně důležité očkování. A to i těch koček, které ven nechodí. Po dvou, třech týdnech v karanténě, když je kotě zdravé, tak je puštěné mezi ostatní, naočkuje se, a můžeme ho nabízet k adopci.

Je jasné, že někteří z nalezenců můžou být v tak špatném stavu, že je prostě nejde zachránit. Jak často dochází k těmto smutným případům?
Bohužel stává se, že kočka se k nám dostane pozdě. Pamatuji, jak mi kamarádka psala, že na zahradě, kam často chodí toulavé kočky na jídlo, už druhý den leží kocour a nevypadá dobře. Přijela jsem na místo, vzala jsem kocoura do přepravky a cestou na veterinu jsem mu říkala, že už bude dobře, že mu pomůžu. Už jsem přemýšlela, jaké jméno dostane. Netušila jsem, že už je pozdě. Veterinář řekl, že pomoci mu už bohužel může jen ta poslední injekce. Vím, že to pro něj bylo osvobození od bolesti a trápení, ale trpěla jsem i já. Brečela jsem. Podobně dodělanou kočku Lili dostala chůva Míša. Bojovaly jsme, doktor zkoušel všechno možné. Nepodařilo se. V takových těžkých chvílích je nejhorší říct : Dobře, ukončíme to trápení. To je věta, kterou nesnášíme. Kdy cítíme obrovskou bolest, podlomí nám to kolena, prožíváme bezmoc, zlost. A často pak padá věta: Já už nemůžu, končím… A úplně nejhorší je, když to je koťátko. U koťat každá nemoc probíhá zrychleně. Na každou, i nejmenší změnu, musíte reagovat okamžitě, bohužel se stává, že ani okamžitá pomoc nepřijde včas. Když se dívám na naše záznamy, tak letos jsme doprovodili za takzvaný duhový most dvě kočičky. Minulá léta to bylo šest až jedenáct koček ročně. Na tohle si nikdy nezvykneme. Pokaždé to moc bolí.

O kolik koček se průběžně najednou staráte, jinými slovy, jaká je kapacita Kočičí školky? A co v případě, kdy máte plno a nalezených koťat neubývá?
Těžko říct, jakou máme přesně kapacitu. Vždy to záleží na tom, jak si kočky rozumí, jak jsou staré. Třeba v Horním Slavkově jsme si říkali s manželem, že můžeme mít deset koček dohromady i s našimi, kterých máme šest. Ale když jsme jich měli deset a na veterině nám doktorka řekla, že jí paní donesla kotě, co jí někdo hodil na zahradu, tak jsme neváhali ani chvíli. Paní doktorka se sestřičkou pojmenovaly kotě Béďa Trávníček, podle místa nálezu. Když v areálu firmy umíralo kotě, taky jsme je vzali. Letos jsme se drželi počtu devíti. Najednou mi známá záchranářka koček volá: Mamina porodila na seníku, nemůže tam zůstat, můžete ji přijmout? Já mám plno. Tak jsme souhlasili. Maminka Rozárka má sedm koťat a tak jsme měli, včetně nich, dohromady dvacet koček. Chůva Míša má teď šest školkových koček. Ale snaží se počet snížit, má teď menší byt a čtyři z kočiček jsou nemocné tak, že je problém je vyléčit. Chůva Táňa má čtyři, akutně ještě může nějaké kotě přijmout. Chůva Andrejka má šest. A zrovna se snažíme odchytit dvě koťata v Novém Jičíně, která vezme k sobě. Takže opravdu nejde říct, kolik koček můžeme mít v rámci Školky najednou. Pokud jsou dospělé, tak přibližně dvacet. Ale vždy se to může změnit.

Kočka Žabka. Vpravo po přijetí do Školky, vlevo po vyléčení. Foto: archiv Školky

Jaký je váš akční rádius působení? Tím myslím, jak daleko od vašeho působiště jste ochotni zajet pro kotě, kočičku?
Snažíme se pomáhat hlavně ve městě, kde bydlíme a v nejbližším okolí. To znamená, že holky v Kopřivnici mají ještě Nový Jičín, Frenštát pod Radhoštěm, Tichou a Štramberk. Já zase hlavně Horní Slavkov. Už se nám ale stalo, že přišla prosba o pomoc z Olomouce, Třince a podobně vzdálených míst. Lidé často nabízí, že kočku dovezou. Bohužel z kapacitních důvodů nemůžeme vždycky pomoct, ale aspoň doporučíme nějaké spolky v okolí. Ale samozřejmě každý případ je jiný, každý řešíme individuálně, a už se stalo že jsme jeli pro kočku i padesát kilometrů. Třeba když nás požádá o pomoc spřátelený spolek a my pomoct můžeme.

Jaké kuriózní případy nalezených koťat, koček a kocourů jste zažili?
Myslím, že nejúžasnější příběh patří kocourovi jménem Panda, který získal krásný domov, ale přišel o něj. Víc ale prozradit nemůžu. Celé vyprávění je v knize Kočkolásky. Je to nádherná kniha, unikátní soubor autentických příběhů z prostředí českých záchranářů koček, depozit, útulků a spolků. Knihu máme pořád k prodeji. Ale ráda vám popíšu jiný kuriózní případ. Jela jsem s novou kočičkou na vstupní prohlídku na veterinu a tam ji vyndala na stůl. Doktorka chvíli stála a koukala na kočku a po chvíli říká: No… Nevím jak začít… Já nechápala, proč váhá, vždyť nám vstupní prohlídku dělá každou chvíli. Tak říkám: No vezmete jí krev na testy… Doktorka se podívala na sestřičku, ať jí pomůže s tím, co mi chce sdělit. A v tu chvíli mi bylo vše jasné. Zeptala jsem se: Tak kolik jich máte? Sestřička se nevinně usmála a říká: Jen jedno kotě. Kočička. Paní ji donesla. Zřejmě na ni zaútočil pes. Má zlomenou nohu. A my nemáme rentgen, nemáme jí jak pomoc a… Moje reakce byla okamžitá. Samozřejmě, že ji vezmu. Koukla jsem na hodiny. Ano, stihnu to. Kočičce doktorka vzala krev. Na výsledky jsem nečekala, vzala jsem kočku a koťátko a rychle jela na veterinu s rentgenem. Tam se zjistilo, že kotě má zadní nožičku zlomenou a kost posunutou. Jelikož jí bylo jen šest týdnů, operace nebyla možná. A taky jsem dostala od doktora otázku, jestli jí má utratit nebo se jí pokusíme vyléčit. Já ale bez boje nic nevzdávám. Koťátko dostalo jméno Pipi. Nafasovali jsme antibiotika a sirup proti bolesti. Pipi tahala nožičku za sebou, ale zvládala úplně všechno. Najíst se, jít na záchod, hrát si. Jaké bylo moje překvapení, když si lehla, aby se podrbala a začala hýbat tou zlomenou nožičkou. Jeli jsme na veterinu pochlubit se doktorovi. Byl nadšený a ukázal, jak mám nožičku cvičit. Doma jsem se radovala, protože Pipi rehabilitace nepotřebovala. Začala s koťaty lítat po škrabadlech a nožku používat, jako by jí nic nebylo. Šťastný a neuvěřitelný konec. Našla úžasný domov, přestala kulhat. Vyhrála boj o život. A já jsem byla nejšťastnější na světě. Takové případy nás naplňují a dodávají sílu a energii bojovat dál.

Kolik nalezenců se vám už povedlo udat k adopci?
Za ty tři roky, co fungujeme, do nových domovů odjelo bezmála dvě stě koček. Teď máme v Kočičí školce třicet úžasných žáčků.

Co je nutné splňovat, aby si u vás mohl někdo adoptovat jednoho z vašich svěřenců, jak probíhá samotná adopce a jak to funguje po ní? Předpokládám, že okamžikem, kdy kotě opustí Školku, vaše starost o ně nekončí.
Pro nás jsou ty kočky jako děti. Dostaneme je z nejhoršího, dáme je do pořádku, věnujeme jim svůj čas. Máme k nim obrovský vztah. A pak se s nimi musíme rozloučit. Občas po měsíci, někdy po roce. A někdy to prostě nejde. Ano, už se stalo, že jsme se zamilovaly natolik, že jsme řekly: zůstává. Vlastně každá z nás má nějakou kočku ze školky. Když hledáme nový domov, chceme, ať je úžasný. Proto, když má někdo zájem o adopci, zajímá nás, jak bude kočka bydlet, jestli v bytě nebo v baráku s přístupem ven, nebo bude jen venku. Zda jsou v rodině jiná zvířata, nebo děti. To všechno je hodně důležité. Chceme pro naše svěřence to nejlepší. A hlavně, každá kočka je jiná. A my víme, co ty kočky potřebují. Známe je, máme je v bytech, v posteli. Takže pokud chce někdo kočku, která bude jen venku s přístupem do garáže, tak to ne. Záleží nám na jejích pohodlí a bezpečí. Raději ať u nás zůstanou déle, než aby se jim něco stalo. Někteří nás za to kritizují. Dokonce na nás i útočí. Stalo se, že když jsme odmítly dát kočku do adopce, tak nám zájemce nadával a tvrdil, že vůbec nechceme těm kočkám najít nové domovy. Pravda je, že my se koček nezbavujeme, ale hledáme jim ty nejlepší domovy. Když jsme si jisté, že se kočička u zájemců bude mít fajn, domluvíme se na návštěvě. Většinou jezdí zájemci k nám. Když máme pochybnosti, chceme nový domov nejdříve vidět. Taková předadopční návštěva trvá 15-30 minut. Samozřejmě dáváme přednost konverzaci, navzájem si klademe důležité otázky a obě strany se dozví, co potřebují. Jinak řečeno si s nimi dáme kafe a vše jim vysvětlíme. Po podepsání adopční smlouvy má kočka nový domov. Ale vždy upozorňujeme že bude potřebovat čas, aby si zvykla na nové prostředí a ani ta nejmazlivější se nebude hned mazlit. Jsme novým majitelům k dispozici. Vždy prosíme, ať neváhají napsat, když bude nějaký problém. A pokud se už nebudou chtít, nebo moci o kočku starat, musí se vrátit k nám. Máme to i v adopční smlouvě a vždy na to upozorňujeme. A největší radost máme z fotek z nového domova.

Kocourek Béda Trávníček. Foto: archiv Školky

Proč jste nuceni brát adopční poplatek?
Koťata i dospělé kočky většinou přicházejí ve špatném stavu. Je tedy nutné je odčervit a to minimálně dvakrát, některé i vícekrát, což stojí 50 - 200 korun. Testy na FIV/FELV stojí 500 korun, na panleukopénii u koťat 350 korun. Odblešení 350, kastrace 700 - 2000, očkování dvakrát 350 korun. Ceny na jednotlivých veterinách se liší. Krmivo a stelivo na měsíc je zhruba za 500 korun, pro koťata používáme kvalitní granule a konzervy, po kterých nemají střevní problémy. Souhrnná částka vynaložená na nově přijatou dospělou zdravou kočku je cca 2800 - 4200 korun, v případě nemoci šplhá suma mnohem výše, zvlášť když musíme využít pomoc odborné kliniky. Pokud je šance, že kočce to pomůže, neváháme do ní investovat. Náš adopční poplatek činí 700 korun, výlohy za ošetření ale šplhají i do řádů tisíců. Je však nutné si uvědomit, že díky tomu si zájemce adoptuje zdravé zvíře. Poplatek je tedy jen zlomek výdajů, neslouží k obohacení členů a je nadále používán pro další kočky a koťata.

Kde je možné vyhledat si na vás kontakt, popřípadě informace o Kočičí školce?
Všechny informace dáváme na naši stránku na Facebooku: https://www.facebook.com/kociciskolka/ . Většinou komunikujeme přes messenger. Na telefonování opravdu nemáme čas, své soukromé číslo dáváme jen, pokud je to opravdu nutné. Taky je možné kontaktovat nás na emailu kociciskolka@seznam.cz. Hlavní informace máme na internetové stránce: https://kocici-skolka.webnode.cz/ , bohužel nezbývá nám čas dávat tam novinky o kočičkách, příjmech atd. Takže jsme hlavně na Facebooku.

Kde a jak sháníte peníze na provoz? Jak mohou lidé, kteří vám fandí pomoct?
Finance jsou hodně důležité, bez nich by Kočičí školka samozřejmě nemohla fungovat. S žádným městem nemáme podepsanou smlouvu o spolupráci, nemáme velkou kapacitu a nechceme abychom něco „musely“. Fungujeme z pomoci dárců, kteří nám posílají penízky na náš transparentní účet 2101643653/2010. Ale to nestačí. Takže každou chvíli děláme aukce na facebookové stránce Dobročinné aukce pro Kočičí školku: https://www.facebook.com/groups/667970473245777/?ref=share . Věci do aukce dostáváme od dárců. Práce na nich je náročná, ale vyplatí se. Dražící získají pěkné věci a my peníze na kočičky. Mezi našimi fanoušky jsou oblíbené i věci s naším logem. Teď zrovna máme na prodej bavlněné nákupní tašky. A na podzim připravujeme kalendáře s fotkami našich koček. Minulý rok jsme udělali hlasování, v němž si fanoušci sami zvolili, jaké fotky chtějí v kalendáři Kočičí školky. Bylo to podnětné a rozhodly jsme se, že z toho bude tradice. Pokud by nám někdo chtěl pomoct, ale nechce posílat peníze, rádi přijímáme i materiální dary. Granule Brit a Josera, konzervy hlavně Smilla, ale můžou být i jiné. Stelivo krabicové z DM nebo Kauflandu, stelivo silikátové Tigerino. Veterinární přípravky na odčervení, pipety proti blechám a klíšťatům, přípravky proti průjmu. Toho máme vždy velkou spotřebu. Občas je naše práce v Kočičí školce hodně náročná. Hlavně na psychiku a časově. Ale my se nevzdáme a budeme dělat vše na maximum.

Sdílejte článek
zavřít reklamu
Reklama