Nejnovější zprávy: Pamatujete? Na podzim 1984 byl v Ostravě otevřen Prior Obrazem: Legendy pokřtily novou knihu o Milanu Barošovi

Společnost

Záchranář, kreslíř, tramp, učitel. Oldřich Hyvnar si plní dobrodružné sny

​Jeho obrázky znají podvědomě tisíce studentů, protože dlouhá léta tvoří výukové plakáty, naučné školní tabule a pomůcky, které se dostaly do škol v řadě evropských zemí.

Foto: Petr Broulík a archiv Oldřicha Hyvnara

Knižní ilustrace zase zná spousta mladých čtenářů i letitých trampů. Letos dobrodruh, gymnazijní učitel výtvarné výchovy, dlouholetý člen beskydské Horské služby a obdivovatel velikánů knižní ilustrace Oldřich Hyvnar zabrousil opět do vln komiksu.

Pro interaktivní expozici Niké se vrací domů, kterou po koronavirové krizi znovu 25. května v hale U6 v Dolní oblasti Vítkovice otevře nadační fond Historie dobrodružství, vytvořil obrázkovou podobu života mořeplavce Richarda Konkolského.

Poprvé nakreslil komiks podle scénáře ostravského televizního matadora Milana Švihálka. Kreslený seriál ztvárňuje dětství a zrání slavného českého mořeplavce a jachtaře Richarda Konkolského a nezapírá inspiraci slavným českým komiksem Rychlé šípy, na němž vyrostla spousta generací.

První komiks? Pro trampy o Mauglím. Po revoluci přišel časopis Tramp

Stěny bytu Oldřicha Hyvnara v Novém Jičíně jsou plné map a visí na nich jeden obraz vedle druhého, dokonce několik originálů od ilustrátorů Gustava Kruma či Zdeňka Buriana.

"Samozřejmě jsem také vyrostl na Rychlých šípech, jsou pro mne srdcovou záležitostí. Maminka měla schované dětské časopisy, jako byl třeba Vpřed, a ty jsem v dětství hltal jako spousta mých vrstevníků. Komiksy jsem později i sám tvořil, pro skauty třeba komiks o Mauglím,“ říká Oldřich Hyvnar, který se už jako patnáctiletý kluk v osmašedesátém účastnil v Praze setkání klubu přátel Jaroslava Foglara.

Celý život pak maloval a kreslil, hodně pro trampy. Po revoluci v roce 1989 často ilustroval stránky v Ostravě obnoveného časopisu Tramp.

Na komiksu ho baví, že má podobu filmu. „Někdy je třeba natlačit děj a několik významů nebo posun děje do jednoho obrázku. Někdy se scéna rozfázuje do více obrázků. A celá kapitola se musí vlézt do dvou stran. V tom byla výhoda Milana Švihálka, je to zkušený televizní scénárista. Do podoby komiksu hodně mluvil i sám Richard Konkolski a ten je zase přesný technik a detailista. Lpěl třeba hodně na přesné podobě svých lodí. Někdy jsme pilovali jeden díl i docela dlouho,“ říká Oldřich Hyvnar.

Táta ho přivedl na výstavu rodáka Zdeňka Buriana

K lidem z nadačního fondu Historie dobrodružství se dostal přes syna, který s těmito obdivovateli matadorů dobrodružství spolupracuje. „Hledali někoho zkušeného, kdo má rád hory a cestování. Já jsem dělal třicet let v Horské službě a pořád někam cestuji, tak jsem se jim hodil,“ zasměje se muž, který se s Milanem Švihálkem seznámil před několika desítkami let při tvorbě ostravském dokumentu o kopřivnickém rodákovi Zdeňku Burianovi.

Pamatuje si na první velkou kopřivnickou výstavu Zdeňka Buriana v dětství, na kterou ho vzal otec. „Za ručičku. Od malička jsem už maloval, k Burianovi tíhnu od té doby,“ říká muž, který se jako už jako malý kluk stal skautem.

Zůstal mu skautský klobouk i jméno Sama Hawkinse z příběhů Vinnetoua

„Měl jsem štěstí, že nás za bolševika nalákali do turistického oddílu mládeže, který fungoval v Kopřivnici na skautské bázi. Dodnes mám skautský klobouk a prostě k tomu tíhnu, jak tady u mne doma ostatně všude vidíte,“ vzpomíná.

Tam také získal svou přezdívku Sam. „Ta mi zůstala po celý život. Tehdy frčel Vinnetou a Old Shatterhand a mayovky. A jako první film k nám přišel Poklad na Stříbrném jezeře, ten jsem viděl jednou třikrát během jednoho dne. Okouzlil mne v nich ten humorný dědek Sam Hawkins. Já už jsem tehdy kreslil na tabule Indiány a měl jsem vždy trochu smysl pro humor. A náš vedoucí mi najednou začal říkat Same. A už mi to zůstalo, tak to používám i jako pseudonym na své kresby. Časem jsem tam přidal zkratku st. jako starší, protože mému synovi ve skautu říkali Samík po tátovi. A můj vnuk od Samíka je pokřtěný Samuel,“ směje se Sam, který má tři syny a každý má z něho něco. „Nejstarší je horolezec, prostřední je skaut a nejmladší kreslí.“

Propadl navždy trampingu. Dnes už tady trampa stěží potkáte, říká

Oldřich Hyvnar zažil i obnovení skautské organizace Junák v roce 1968. „Ale když ho zase v jednasedmdesátém zrušili, tak už jsem měl osmnáct a dal jsem se na tramping. Vždy jsme se sjížděli v Suchdole nad Odrou, část od Ostravy, další od Brna a Přerova, a jezdili jsme směrem na Budišov, Klokočov, Čermnou ve Slezsku. Tam byly naše osady. Je tam nádherně, ty šífráky a štoly. Dodnes mne to drží, pořád mám pětistrunné banjo a kytaru,“ ukazuje zákoutí svého bytu.

Dnes už tramping mladé moc neoslovuje. „V Praze ještě možná ano, ale potkat trempa v maskáčích tady na Ostravsku se dá těžko. Ale pořád jsem se starými trampy v kontaktu, nedávno jsem pro jejich oslavu půlstoletí existence trampské osady na Hadince dělal kresby pro jejich zpěvník. Avšak na osady už se nejezdí jako kdysi vlakem, ale auty. Přitom kdysi se všechno táhlo ve vlacích, pamatuji se, jak jsme na vandr do slovenské Maninské úžiny pěšky táhli třeba kontrabas,“ usmívá se Oldřich Hyvnar.

Jako student zvažoval, že zůstane ve Francii

Když spousta trampů po invazi vojsk Varšavské smlouvy odešla do emigrace, bylo mu patnáct. V jednasedmdesátém roce však i on na třítýdenním výměnném studijním pobytu mládeže ve Francii zvažoval, že se už do normalizačního Československa nevrátí.

„Byla to výměna studentů v rámci družby mezi Kopřivnicí a městem Trapez, kde vyhráli volby komunisti. Studoval jsem na gymplu francouzštinu a tam mi nabízeli, že můžu potom učit místní děti. Ale já už jsem byl tenkrát zamilovaný, a holt jsem se vrátil,“ pokrčí rameny.

Přitom odmalička tíhnul k Americe, píše si s Američany, má v bytě americkou vlajku, má rád americký bluegrass. „Chtěl jsem vždycky do Ameriky, Divoký Západ, to bylo vždy moje. Hodně takových lidí po srpnu 1968 tam odešlo, teď už se tam dělají celosvětové potlachy,“ říká ilustrátor a tramp.

Třicet let byl u Horské služby. U spousty svozů zraněných a pátrání

Kdy se Oldřich Hyvnar dal k Horské službě? „Když jsem byl v Brně na vysoké, tak mi už u trempování začal trochu vadit takový ten trampský alkoholismus. Já jsem nepil, měl jsem k tomu tehdy spíše odstup, i když dnes si pivo rád dám. Tenkrát jsem však byl spíše sportovně založený, odmalička jsem třeba lyžoval. A chtěl jsem mít trochu v životě řád,“ říká Oldřich Hyvnar.

A když jednou dělal na Gruni v Beskydech lyžařského instruktora, seznámil se u piva s dnes už bývalým náčelníkem Horské služby Jaroslavem Kozákem. A ten mu nabídl místo u Horské služby. A tak Oldřich Hyvnar nastoupil v roce 1981 na služebnu záchranářů na Pustevnách.

Přestože před pár lety, přesněji ve svých dvaašedesáti letech už jako záchranář skončil, zrovna teď pracuje na druhém díle kroniky beskydské Horské služby. „Ale v posledních letech už jsem kvůli problémům s nohama jezdil jen na skútru nebo seděl u vysílačky,“ dodává dnes čestný člen Horské služby.

Za těch třicet let byl u řady svozů zraněných, u zlomených nohou či infarktů. „Většinou u starších lidí, když své tělo přetížili třeba na běžkách. Byl jsem i u několika smrťáků. Jednou jsme hodinu až hodinu a půl oživovali staršího pána. Protože smrt může potvrdit jen lékař, i když už ten člověk jeví příznaky smrti. Tehdy ještě vrtulníky nebyly, tak jsme ho skútrem dovezli na chatu, bylo spousta sněhu a to trvalo, než přijela na Pustevny od Zavadilky od Bečvy sanitka,“ líčí Oldřich Hyvnar.

Kolikrát přišel po celé noci pátrání ráno do školy promočený

Vzpomíná, že po celonočním zimním hledání občas přišel jako učitel gymnázia ráno do školy celý mokrý. „Jednou jsme tahali dva manžele poblíž velké sjezdovky z potoka, do kterého postupně spadli. Nebyl vidět, byl zasypaný sněhem a byl už večer. Nejdříve tam spadla ta žena, když šla ve sněhu za batohem, který jí ze svahu od cesty hodil do toho sněhu manžel. Zapadla i s tím ruksakem do horského potoka, a když jí šel pomoct manžel, skončil v tom horském potoku i on. Oba stáli v tom potoku a volali o pomoc, náhodou je slyšeli lyžaři, kteří byli poblíž,“ líčí zásah.

Lyžaři tehdy zavolali záchranáře, a ti měli pouze ve dvou co dělat, aby dvojici z potoka dostali nahoru. „Museli jsme dolů spustit saně a já jsem k nim slezl do potoka. Musel jsem si ale dávat bacha, ať tam nezahučím taky. Naštěstí nebyli zranění, chytli se saní a vytáhli jsme je skútrem, ale ten les nám musela nasvítit rolba, kterou jsme přivolali ze sjezdovky,“ popisuje Oldřich Hyvnar a poznamená, že když poté oba záchranáři sepisovali v hotelu Ráztoka zápis o tomto zásahu, vyhodila je z hotelové restaurace vrchní, protože jí dovnitř přinesli sníh.

Seskočil kvůli manželce z lanovky. Když ho dopravili k záchrance, omdlela jeho paní

A vzpomíná ještě na jednu trochu kuriózní záchranu. „Jel jsem ten den lanovkou v pátek ve tři odpoledne do služby na Pustevny. A náhle slyším, jak o pomoc řve chlap, který dole pod lanovkou leží mezi šutry ve vysoké trávě. Vypadal trochu jako opilý dřevorubec. Ptám se, co tam dělá, a on, že spadl. Říkal jsem si v duchu, jestli to je nějaký parašutista. Ale on, že spadl z lanovky,“ popisuje bývalý záchranář. A vysvětluje, že ten člověk byl účastníkem zájezdu a čekal dole v Ráztoce na ženu, která špatně chodila. Lanovka tehdy jezdila co hodinu.

„Když dlouho nejela, sedl ten pán na lanovku a jel zpátky nahoru. A teď vidí, jak jeho paní jede na lanovce v protisměru dolů. On by musel vyjet lanovkou zase až nahoru a pak zpátky. A tak skočil. Je tam asi nejnižší místo na trase lanovky, ale i tak tam sedačka jede ve výšce asi pěti metrů. Když spadl, polámal se a zjistil, že se nemůže hýbat,“ líčí Oldřich Hyvnar.

Tehdy vyjel nahoru a hned zavolal kamarádům, kteří měli gazíka. „My jsme měli na služebně jen motorku. Šli jsme dolů shora. Našli jsme toho pána, později lékaři zjistili, že měl pádem zlomenou pánev a přeraženou stehenní kost. Dali jsme ho do dlah a svezli jsme ho v gazíku na vojenských nosítkách dolů. Tam už byla spousta lidí z toho zájezdu. Přijela rychlá záchranka, tehdy ještě stará avia s dýchacími přístroji. Její osádka vytáhla vozík, my jsme vytáhli toho chlapa a nakládali jsme ho do rychlé. Když ale manželka uviděla svého muže v tomto stavu, tak se složila. Takže doktorka nařídila chlapa vyložit a na vozík a do avie naložit naopak jeho ženu. A vezli ji do špitálu, zatímco pána odvezla později přivolaná dvanáctsettrojka,“ vzpomíná s úsměvem Oldřich Hyvnar.

Zažil i těžké případy. „Třeba jsme zasahovali u případu paraglidistky, která se zapomněla přivázat. Letěla z Javorníku, vypadla z vaku a spadla mezi stromy. To bylo dost drsné vidět pak neštěstí člověka, který při takovém pádu přijde o tvář,“ vzpomíná.

Jeho velkými vzory jsou kreslíři Neprakta a Saudek. Uspořádal jim výstavy

Ale zpět k novojičínskému gymnáziu, kde Oldřich Hyvnar učí. Jací jsou dnešní mladí, které vyučuje?

„Jsou jiní, ale vůbec ne špatní. Málokdo z nich však sportuje nebo čte knihy, pokud to není povinná četba. Nic jim neříká Hitler, Stalin, nevědí moc o historii a dějinách. Proto se jim snažím ukazovat cestu k umění, snažím se, aby používali fantazii. Třeba aby si vymysleli příběh, ilustrovali ho a pak ho vyprávěli. Každý rok mi nakonec pár děcek z výtvarky maturuje a pak jdou dál na architekturu nebo na půmyslový design,“ říká Oldřich Hyvnar.

Nakreslil už spousty obrázků, jeho velkými vzory v kresbě jsou Jiří Winter Neprakta a Kája Saudek. Za kreslířem Nepraktou kdysi jezdil do Prahy.

„Tehdy už Neprakta měl kolem devadesátky a měl Parkinskonovu nemoc. Chtěl jsem od něj koupit i obrázek. A přestože je zapsán ve Guinessově knize rekordů za více než 35 tisíc kreslených vtipů, nakonec jsem žádný originál jeho ilustrace nezískal. A to mi třeba do telefonu říkal, že už to má nachystané, že mám přijet a když jsem přijel za ním do Prahy, neměl pro mne už nic. Přitom namaloval tolik obrázků,“ vzpomíná Oldřich Hyvnar, který v té době zorganizoval Nepraktovi v Novém Jičíně stejně jako Kájovi Saudkovi velkou výstavu.

Výpravami na opuštěné ostrovy si plní dětské sny. Ten největší však zůstává

Přestože Oldřich Hyvnar sám hodně kreslí, měl zatím v životě jen jedinou výstavu. Ke svým šedesátinám. „Já ale výstavy nepotřebuju, mými výstavními sály jsou školy,“ naráží na práci v podobě stovek školních plakátů a naučných tabulí, které vidí v třídách a kabinetech osmi zemí v Evropě.

Má stále dobrodružnou povahu a cestuje po celém světě. Loni byl v Kolumbii, předloni na Filipínách, byl v Indonésii, v Panamě a letos už má s kamarády koupené letenky opět na Filipíny a do Vietnamu. Celosvětová koronavirová krize však partě kamarádů letošní plány nabourává.

„První komiks, který jsem si sám nakreslil do školního sešitu bez linek, byl o příbězích dvou trosečníků, tehdy jsem ty postavičky dělal právě podle Neprakty. Vždy jsem miloval tajuplnost opuštěných ostrovů. První dobrodružnou knihou, kterou jsem přečetl, byl Robinson Crusoe. Vždy jsem snil o těchto ostrovech. Avšak měl jsem přítelkyni, která byla spíše na Evropu. Až když mi před čtyřmi lety odešla za chlapem s mercedesem a zlatým řetězem na krku, začal jsem si dětské sny plnit a mohu si dovolit náročnější cesty. Takže jezdíme s přáteli právě po těch ostrovech. Tam je azurové moře, džungle a zvířata ve volné přírodě. Dokonce jsem tam potkal buvola, který mne pořádně prohnal do kopce. Ale já bych nemohl být někde v hotelu nebo na výletní lodi,“ usmívá se.

Ten největší dobrodružný sen se mu však zatím nesplnil. „Vždycky jsem se chtěl podívat do Severní Ameriky. Mezi Indiány a kovboje, do Arizony, ke Grand Canyonu. To mne pořád láká, “ říká Oldřich Hyvnar a věří, že se mu i tento velký sen jednou splní.

Fotogalerie