Za volantem kamionu po 30 letech? Jako z trabantu do rakety!

V dřevních dobách, kdy autor této reportáže ještě netušil, že se bude živit novinařinou a vypadalo to spíše na řemeslo, se chopil volantu Tatry 815 a krotil toto vozidlo na zkušební dráze automobilky Tatra Kopřivnice. Po letech se díky opavské společnosti TQM a jejich dvornímu dodavateli AGROTEC kruh uzavřel.

Společnost Po čuni! Jak tvrdý chleba má řidič moderního kamionu 17/07/2025

Sny o tom, že jednou jako táta pojedu s tatrou na Dakar, vystřídala tužka a novinářský blok a náklaďáky mi zmizely ze života.

Až do letošního července, kdy mě pozvali do opavské firmy TQM, bývalého podniku ČSAD Opava, jestli bych si na chvíli nechtěl zkusit řídit kamion značky Iveco, které nejen do Opavy dodává společnost AGROTEC.

"No jasně," zajásal jsem a radoval se až do chvíle, než jsem si uvědomil. že jsem za volantem těžkého nákladního auta seděl naposledy někdy v roce 1990.

Ale pak jsem si řekl, že když jsem si už nestihl splnit dětské sny o tom, že budu za volantem kamionu jezdit po celém světě, můžu si to alespoň na chvíli zkusit.

A pak jsem jej uviděl, nádherný, úplně nový a zářivě žlutý kamion Iveco S-Way s návěsem. Stál tam osamocený na velkém dvoře, který celý uklidili, asi abych s ním na své spanilé jízdě nic nepřerazil. Naštěstí k autu byl k dispozici i skvělý odborník David Vávra, který jako šofér a nyní dispečer působí u firmy už 16 let.

Krátká procházka okolo auta (fakt je to kolos) a pak už za volant. A tady to začalo. V tatrovce byl volant, tři pedály, šaltrpáka. A dost.

No a tady? Pedály dva, protože automat, že, u levé nohy vedle sedadla jakási krabička s tlačítky, startovací klíč, všude spousty tlačítek, asistentů, vedle mě lednička, kousek dál mikrovlnka, patrové dvoulůžko, klimatizace, navigace...

Anatomická sedačka s tolika nastaveními, že moje ještě nedávno nové osobní auto jich tolik zdaleka nemá, odvětrávání, nastavitelný volant, zkrátka jsem měl pocit, že mě z trabantu, který jsme znal kdysi, přesadili do kosmické rakety.

Když mi David Vávra trpělivě povysvětloval, kde co je a k čemu co slouží (potřeboval bych aspoň dva dny), konečně jsem mohl nastartovat.

Odpojili jsme návěs a já se projel "kolem komína" poměrně svižně a s pocitem, že fakt nevím, co ti kamioňáci na tom řízení mají, když to je taková paráda.

No a pak to přišlo. Zkoušel jsem nacouvat pod návěs a připojit jej, což bych, kdyby to bylo čistě na mně, dělal ještě dnes, kdyby mi David nepomohl.

No a pak jízda s návěsem. Hele, fakt to není žádná sranda. Máte za sebou předlouhý náklad, při zatáčení musíte brát v potaz, že vybočujete, musíte si hlídat všechny úhly včetně těch mrtvých.

Když už jsem nabyl pocitu, že tedy aspoň pár kilometrů po nějaké rovné cestě bez zatáček a hrbolů už bych s tím mohl popojet, dostal jsem úkol s tím návěsem zacouvat na určené místo.

No, milí čtenáři, nebudu vás napínat, ukázalo se, že stát se novinářem zachránilo nervy a životy mnoha a mnoha šoférů, kteří mě s tím kamionem ve světě mohli potkat.

Když jsem na třicátý sedmý pokus skutečně jakžtakž zacouval, ukázal mi ještě David, co všechno musí šofér zastat nejen okolo volantu, ale i pod vozidlem, na ploše, při zapojování a odpojování návěsu...

Řeknu vám, že za ty dvě hodinky jsem se kromě zjištění, že ne každý může řídit kamion, dozvěděl leccos i o fakt tvrdé práci šoférů kamionů a možná se teď na ně budu dívat trošičku jinak, až je na svých cestách potkám.

Tedy, ne že bych se nevztekal, až se budou zase dvacet minut předjíždět, jen už jim budu možná malinko více fandit.

Foto: Vladimír Pryček, Magazín PATRIOT