Z válečné Ukrajiny na česká podia. Příběh mladé harfistky, která se nevzdává

Kateryna Holub je uprchlice z ukrajinského Dnipra. Nyní hraje v orchestru Filharmonie Brno a vystupuje i sólově. Hrála už na pódiích různých zemí Evropy a nyní ji uslyší i Ostravané.

V Ostravě se v sobotu 20. prosince koná charitativní vánoční koncert Ščedryk, který propojí ukrajinské a české hudebníky. V kavárně Stará Aréna zazní známé vánoční melodie, mimo jiné i v podání Kateryny.

Před koncertem si s ní Magazín PATRIOT povídal o hudbě, životě v Česku, válce na Ukrajině a vystoupeních daleko od domova.

Její příběh je příkladem toho, jak talent a láska k umění pomáhají nejen překonat obtíže, ale také najít nový život v zahraničí. Válka přinutila Katerynu opustit rodné město, ale hudba zůstala věrným kompasem, který ji vede vpřed, inspiruje posluchače a podporuje ukrajinskou komunitu v Evropě. Do hudby byla zamilovaná od dětství. Začínala hrou na housle, ale osud ji později přivedl k harfě.

„Po mnoha letech hry na tento nástroj si pokaždé uvědomuji, že je opravdu magický. Má totiž zvláštní, uklidňující tón,“ říká Kateryna Holub. „Možná proto jsou harfisté často klidní lidé. Všichni hudebníci se s nástrojem sžijí, protože s lety praxe a zkušeností se vyvine svalová paměť rukou. Prostě si sednete k nástroji a nemusíte přemýšlet, kam dát prst nebo jak zahrát akord. Vše funguje na intuitivní úrovni.“

Do 24. února 2022 Kateryna osm let hrála v symfonickém orchestru v Dnipru a studovala na Kyjevské městské akademii. Její tvůrčí cestu přerušila válka.

„S začátkem plnohodnotné války na Ukrajině bohužel nebyla práce pro hudebníky,“ vzpomíná Kateryna. „Seděla jsem jen u příbuzných, což jsem vůbec nechtěla. Chtěla jsem nějak podporovat svou Ukrajinu: pořádat charitativní koncerty, sbírat peníze. Ale v tu chvíli to nebylo možné. Lidé se báli o svou bezpečnost, takže takové koncerty prostě nemohly probíhat.“

První dny plnohodnotné invaze si Kateryna vybavuje s hrůzou. „Myslím, že tyto pocity zná mnoho Ukrajinců. Díky Bohu, že byla rodina blízko, mohli jsme se trochu uklidňovat. Přesto jsme stále přemýšleli: a co když nebezpečí přijde k nám? Co budeme dělat? V noci se spalo těžko. Neustále jsem naslouchala každému zvuku, bála se, že uslyším výbuch a budu muset okamžitě vstát a utéct.“

Navzdory nebezpečí Kateryna nechtěla opustit rodné Dnipro ani Ukrajinu. Ale láska k hudbě ji donutila udělat rozhodnutí a odjet do Česka, které tehdy vůbec neznala. Zapsala se na konzervatoř v Brně, kde její schopnosti a zkušenosti ocenila lektorka Ivana Švestková a pozvala ji do orchestru filharmonie města. Kateryna říká, že podpora Ivany je pro ni neocenitelná:

„Je to opravdu zlatý člověk. Přivítala mě zde v Česku, všechno mi ukázala na konzervatoři, vzala mě jako studentku a později velmi pomohla v orchestru. A stále pomáhá. Teď jsme spíš na úrovni přátel: přátelé - kolegové. Skoro hned jsem pokračovala ve své práci. V orchestru jsem jako hostující umělkyně. Obvykle to bývají dva až tři koncerty měsíčně, i když harfa nezazní v každém programu. Někdy kolegyně požádá, abych zahrála celý koncert místo ní, nebo hrajeme spolu — dvěma harfami.“

Přesto se Kateryně dosud nepodařilo získat stálé místo v orchestru. Podle jejích slov prostě nejsou volná místa a na každou nabídku se vyhlašuje velká soutěž. „Když někdo odejde do důchodu nebo skončí, vyhlašuje se soutěž. Ale přijede hodně harfistů, kteří také čekají na možnost oficiálně se zaměstnat v orchestru. Pokud soutěž není naslepo, často dávají přednost místním. Při slepém výběru hodnotí komise pouze zvuk a styl hry — a tehdy je šance uspět.“

Studium a práce s kolegy Kateryně pomohly rychle zvládnout češtinu. To jí umožnilo zkusit se v nové roli — mimo jeviště. Již rok pracuje v pokladně filharmonie. „Když hraju v orchestru, vidím publikum, a pak ještě sedím u pokladny a prodávám lístky. Někdy mě poznají — a je to hodně vtipné. Návštěvníci se ptají: Vy jste hrála na harfu, že? Nebo jste to nebyla vy?" směje se Kateryna.

Kateryna má své žáky v jedné z hudebních škol v Brně, koncertuje s orchestrem a vystupuje sólově v Česku i dalších evropských zemích. Také ji zvou do prestižních restaurací, aby vytvářela hudební atmosféru. „Tento směr mě opravdu baví. Tam většinou nehraju klasickou hudbu, ale něco populárního v aranžmá pro harfu. Na taková vystoupení mám malou elektrickou harfu. Standardní harfu je těžké převážet: váží přibližně 38–40 kg a je vysoká téměř dva metry.“

Zvláštní pozornost Kateryna věnuje charitativním koncertům a vždy se je snaží podporovat. „Byly to koncerty v Brně, Praze, Vídni, Berlíně a Stuttgartu. Také vystoupení ukrajinské harfové komunity s hudebníky z různých koutů Evropy. Když slyším o charitativním koncertu na podporu Ukrajiny, snažím se jet. Já odjela, a rodina zůstala doma. Hodně Ukrajinců také zůstalo. A já jim opravdu chci pomoci.“

Kateryna dokazuje, že hudba není jen nástroj, ale způsob, jak zůstat sama sebou, pomáhat ostatním a dávat lidem emoce. Spojuje tvořivost, výuku, charitu a každodenní práci, ukazujíc, že opravdové umění žije tam, kde je srdce a touha tvořit.