Z Kuby do Československa. První dojem z Ostravy byl strašný, přiznal García

José García je Kubánec, který v Moravskoslezském našem kraji žije od roku 1987, tedy více než polovinu svého života. Na Kubě se vyučil automechanikem, ale v Česku se postupně vypracoval až k zaměstnání ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré u Frýdku-Místku.

Setkání u piva se nám podařilo až na podruhé. Letos v červnu ho sklátila neznámá viróza a s čtyřicítkami ho převezli do nemocnice. Na začátku prázdnin už byl opět zdravý jako rybička, a v tričku s rajskou polévkou v plechovce od Andy Warhola mi vyprávěl o šťastném dětství v městečku Sancti Spíritus uprostřed Kuby.

Jeho nejstarší vzpomínka se shodou okolností také týká rajčat, konkrétně rajčatové bitvy, kterou svedl se svými kamarády, když mu byly čtyři nebo pět. Dodneška si pamatuje ten pocit, jak ho jedno z rajčat trefilo do oka.

Na zemi svého původu, rajský ostrov uprostřed Karibiku ovšem nedá dopustit, a dokud to jde, tak ho hájí. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla dobrá, praví. Občas něco chybělo, ale nikdy jsme netrpěli hladem. Země socialistického tábora si solidárně pomáhaly, a také díky tomu byl v roce 1986 vybrán k čtyřletému výměnnému pobytu v ČSSR. Bratrance nevzali, proto dnes žije stále na Kubě a já ve Frýdku-Místku, vysvětluje.

Společnost Bydlel v garáži, neměl ani na jídlo. Pak umělec Rataj vystoupal na vrchol 05/10/2023

Příjezd do Ostravy v roce 1987 byl strašný. Mladší ročníky si už nepamatují, ale severomoravská metropole tehdy byla šedivá až černá, a smrděla. Jak tady lidé vůbec mohou žít, říkal si. Prvních šest měsíců navíc strávil v areálu Moravských chemických závodů, kde se učil česky a spravoval vysokozdvižné vozíky.

Znečištěné ovzduší z Kuby, kde průmysl prakticky neexistoval, vůbec neznal. Prvních pár týdnů měl zaječí úmysly, ale zavázal se na čtyři roky, a vrátit se moc jednoduché nebylo. Po dvou letech navíc přišla revoluce, a hned po ní José poznal svou ženu, se kterou žili 23 let a mají spolu tři děti, dnes už dospělé.

Pivo na Kubě za dvě stovky

Zajímalo mě, co se bude dít po pádu komunismu, říká José, a jestli to bude lepší nebo horší. Po více než třiceti letech od sametové revoluce je možná vhodný čas k ohlédnutí, navrhuji. José určitě nelituje, že u nás zůstal. Cítí, že díky svobodě volby jsou dnes mladí lidé vystaveni mnohem větší nejistotě, ale jak je tak pozorujeme u vedlejších stolů, moc jim to nevadí.

Situace se navíc mění i na Kubě, které už několik let nevládne dynastie Castrů, ale nový prezident Miguel Díaz-Canel. Stále se jedná o socialistickou společnost, ale podnikání v malém je opět povoleno. Můžete například provozovat hospodu, ale maximálně pro deset lidí, vysvětluje José.

Zatímco dříve na tom byli zaměstnanci jak v Československu, tak na Kubě podobně – předstírali že pracují a stát předstíral, že je platí, dnes už se společnost více diverzifikuje. Na jedné straně jsou lidé, kteří pracovat nechtějí, na straně druhé relativní boháči. Nicméně diskotéky jsou vždy plné mladých lidí, přestože José vůbec netuší odkud berou peníze. Kupříkladu pivo je na Kubě mnohem dražší než u nás, zaplatíte za ně necelé dvě stovky!

Zajímá mě, jak si žije takový typický kubánský hospodský. José jednoho zná, říkejme mu třeba Armando. Má hospodu s deseti židlemi, ve které se pije a vaří, a když tam přijde trochu více lidí, tak se zase tolik nestane, pokud si tedy někdo nebude stěžovat.

Biden ještě přitvrdil

Na Kubě vás dnes úřady nechají v klidu žít, pokud se nepletete do politiky, dozvídám se. Armando si za poctivě vydělané peníze může koupit krásnou vilu se zahrádkou, odhadem za cca půl milionů českých korun. To zní lákavě, ale pokud byste na Kubě chtěli investovat vy, Češi, tak narazíte. Cizí státní příslušníci totiž nemovitosti kupovat nemůžou.

Kdyby si chtěl Armando koupit nový automobil, bude mít smůlu. Je to sice možné, ale import vozů na ostrov je tak drahý, že by svou hospodu asi musel rovnou prodat. Naopak může vyrazit na dovolenou, ale pouze do vybraných zemí. Spojené státy Americké jsou mu zapovězeny, Rusko ho však vždy přivítá s otevřenou náručí. Stejně jako Panama nebo Haiti. Do Evropy se může podívat, pokud ho někdo jako José pozve.

Do Ruska jezdí hodně Kubánců, vozí si odtamtud náhradní díly pro staré ameriky, plymouthy, lincolny, buiky nebo fordy. Náhradní díly letadlem..., divím se. Prý to funguje tak, že si zaplatí stokilové zavazadlo, a co si do něj dají, je už jen na nich.

Dobře to s Kubou vypadalo po nástupu Obamovy administrativy, vysvětluje José, kdy se uvolňovaly napjaté vztahy s USA. Ale Trump vše vrátil do starých kolejí a Biden ještě přitvrdil. Kdyby byli Američané chytřejší, mluvili s námi a zrušili embargo, komunismus na Kubě by už dávno neexistoval, říká José. Za současného stavu jsou Kubánci nuceni hledat spojence v Rusku.

Ale že můžou mít soukromé hospody jen deset hostů, to nevymysleli Američané, ujišťuju se.

Malý český kubánský sen

José má už dlouho českou občanku a je tedy občanem členské země NATO. S cestováním na Kubu naštěstí problém nemá, díky čemuž se může ve volném čase věnovat průvodcovství. Organizuje poznávací zájezdy, kdy lidem dává ochutnat skutečnou, nikoli turistickou Kubu. Naposledy byl na ostrově s osmičlenou skupinou Čechů. Před odjezdem si vždy sednou a pobaví se o tom, co by chtěli zažít. Mohou bydlet ve skutečných kubánských rodinách, nejen v hotelích, chodit na pláže, ale i do hor, navštívit krokodýlí farmu nebo fabriku na doutníky.

Brzy bude možné na Kubu létat přímo z Prahy, takže vše bude ještě jednodušší. Napadá mě, že Josého seznámím s majitelem ostravské agentury Radynacestu.cz, která s Magazínem PATRIOT rovněž spolupracuje, a připravuje poznávací zájezdy do celého světa. A to by mě pak mohli společnými silami vyslat na první zahraniční reportáž, maluju si vzdušné zámky. Prostě takový malý český kubánský sen!