Sport
20/10/2018 Jan Smekal

​Z házenkáře fotografem. Daniel Hojník fotí hráče, se kterými kdysi hrával

Mnoho sportovců se po ukončení aktivní kariéry věnuje trenérství, pokud chce v této branži zůstat. Bývalý házenkář Daniel Hojník však zvolil jinou cestu.

I díky své manželce se vydal na dráhu fotografa, který zaznamenává momenty z extraligových utkání.

Daniel Hojník patří mezi české házenkářské světoběžníky. Ve své bohaté kariéře oblékal dres Ostravy, pražského Allrisku, Cementu Hranice, Frýdku-Místku či Kopřivnice. Kromě toho působil také v Řecku, Itálii, Polsku a okusil i exotické angažmá v Saudské Arábii.

Za své největší úspěchy považuje zisk stříbrné medaile na evropském šampionátu hráčů do 19 let v Estonsku v roce 1997, triumf v arabské lize mistrů s týmem Al-Khaleej a 2. místo v řecké lize v barvách Panelliniosu Atény.

Předloni definitivně ukončil aktivní hráčkou kariéru. Diváci jej však na házené mohou vídat i dnes. Nikoli však jako hráče či trenéra, ale jako fotografa.

Hodně sportovců po ukončení aktivní kariéry u daného sportu zůstane a začne se věnovat trénování. Neuvažoval jste někdy o této možnosti?
Trénovat jsem začal ještě jako hráč. Když jsem hrál poslední sezónu, domluvil jsem se s Jardou Kalousem, že mu pomůžu v Bohumíně, kde začínali s ženskou, resp. dívčí házenou. Dostal jsem na starost mladší dorostenky a mohu říct, že mě to chytlo. Bohužel házená není fotbal, trenéři působí v klubech většinou jako dobrovolníci, popřípadě za nějakou směšnou korunu a já jsem věděl, že za těchto podmínek nebudu moct fungovat dlouho. Pakliže bychom na tom byli stejně, jako naši kolegové v Polsku a náš čas by byl nějakým způsobem ohodnocen, bylo by více trenérů, kteří házené rozumí. Nabídky na trénování mám stále, neboť se objevuji v halách. Ať už jako fotograf, nebo otec mladého házenkáře.

Zmínil jste, že se objevujete v halách i jako fotograf. S trochou nadsázky se tak dá říct, že se stále pohybujete na palubovce, i když mimo hřiště. Co všechno se musí stát, aby se z extraligového házenkáře stal fotograf, který jezdí pravidelně fotit zápasy?
Muselo se stát hodně věcí, které vedly k tomu, že stojím za lajnou a v ruce držím foťák. Předně s tím začala žena, která mě doprovázela na mých zahraničních misích. V Řecku jsme koupili první foťák, žena fotila, bavilo ji to, já jsem zase fotil ji a taky mě to bavilo. Pro mou ženu (mimo jiné skvělou fotografku), se z koníčku stalo povolání, do kterého mě postupně zapojovala. Nejdříve jako „podrž tašku“, později jako asistenta a teď v mnohých případech jako druhého fotografa. Takže jsem už 5 let přítomen na svatbách, při rodinném focení a na podobných akcích.

Kolem focení už se tak pohybujete poměrně dlouho. Kdy jste začal uvažovat o tom, že byste začal fotit zápasy v házené? Co bylo prvotním impulsem?
Předloni mě napadlo, že bych si chtěl vyzkoušet vyfotit to, co jsem dělal celý život, házenou. A vzhledem k tomu, že jsem se chodil dívat na házenou do Karviné, tak jsem tam jednoho dne vytáhnul foťák a snažil se něco zachytit. A teď již dělám fotky pro jeden extraligový klub.

Všímal jste si nějak fotografů už když jste hrál? Díval jste se v té době na fotoreportáže z jednotlivých zápasů či turnajů nebo vás takové věci vůbec nezajímaly?
Jako hráč jsem byl vždycky rád, když jsem viděl nějakou fotku, na které jsem byl zachycen. Žena je vystřihovala a někde lepila. Nejvíce mě fascinoval náš fotograf v Řecku. Vyfotil zápas a za půl hodiny už byl u nás v kabině s náhledy fotografií. Pokud si hráč nějakou fotku vybral, tak mu jí v pondělí na trénink přinesl. Malý formát 10 na 15 centimetrů vyšel na tři eura. Větší 20 na 30 na pět eur. Vždy jsem si nějakou pořídil. Když jsem pak působil ve Frýdku-Místku, objevovaly se na internetu galerie ze zápasů. Vždycky jsem si je celé prohlížel.

Házená je velice rychlý a dynamický sport, takže vytvořit krásný snímek bývá mnohdy hodně náročné. Pomáhá vám v tom fakt, že tento sport znáte i z pozice bývalého hráče?
Myslím si, že oproti fotografům, kteří tento sport neznají, určitou výhodu mám. Vím, jak se hra bude vyvíjet, co se hraje, co kdo dělá, kdo má rád balón v ruce, ale jinak sbírám zkušenosti v kompozici, nastaveních a dalších fotografických záležitostech.

Co všechno musíte udělat pro to, abyste z každého utkání odcházel s několika povedenými záběry?
Hlavní je soustředit se na to, aby vám nic neuniklo. Musíte být pořád ve střehu. Není vůbec šance si zápas užít tak jako divák. Vnímáte maximálně atmosféru, jak lidé povzbuzují, ale jinak z utkání nemáte nic. Zatímco se ostatní rozplývají nad pohlednou akcí, fotograf se už dívá na displej fotoaparátu, jestli má záběr ostrý. Akce střídá akci. Není čas si jednotlivé momenty užívat. Je dobré taky měnit místa a hledat zajímavé úhly záběru. Nejhorší je udělat dobrý záběr a zjistit, že máte špatně nastavený foťák.

Fotografové často mluví o tom, že v některých halách bývá špatné světlo. Zvlášť při sportu to není ideální. Máte podobné zkušenosti? Existuje hala či haly, kde se musíte vypořádat s tímto problémem?
Ano, světlo je problém. Pro běžné oko dostačující, pro foťák slabé. Čím více ho je, tím je výsledek lepší. Z tohoto důvodu mám rád haly v Polance, Ostravě, Frýdku-Místku a Karviné. A pokud možno, když se hraje za denního světla. V některých halách je to trochu horší, ale problémy jsou od toho, aby se překonávaly. Naštěstí se to dá vylepšit v postprocesu. Obecně bych byl raději, kdyby byly haly světlejší, ale kvůli nám je asi nezmění.

Podle čeho si vybíráte, na které zápasy pojedete fotit?
Zápasy jsem si vybíral podle volného času, dokud jsem to dělal jenom pro to, abych nasbíral zkušenosti, tak jsem jel tam, kde se hrálo. Zajímavá byla pro mne derby, tam jsou fajn emoce. Teď jezdím přednostně do Kopřivnice, protože jsme tak domluveni a dál, jen když mě někdo osloví.

Mezi házenkáři je pořád hodně hráčů, kteří vás znají. Překvapuje je, že jste začal házenou fotit? Případně obrací se na vás, abyste jim pak poslal fotky?
Pravda je, že mě zná většina hráčů, která běhá po našich palubovkách. Myslím, že ze začátku byli celkem překvapení, když mě viděli stát vedle hřiště. Teď už si na to zvykli, a tak očekávám, že mi začnou přibývat lajky u fotek. Zatím to dělám tak, že pokud mají kluci zájem, rád jim fotky pošlu. Ale chtěl bych zavést systém, který je běžný na západě. Chceš pěknou fotku, i ta něco stojí. Celkově si přeji, aby si nás fotografů začali všichni více vážit, trochu lépe nás začali platit a brát nás jako součást týmu, kterému děláme v dnešním digitálním světě obrovskou reklamu.

Najdou se mezi hráči i takoví, kteří už před zápasem zjišťují, jestli dorazíte fotit?
Třeba Kombo (Honza Holbein) mi vždycky píše na messenger zrovna v den utkání, jak se mám, tak mu na to odpovím, že přijedu.

Momentálně jezdíte na různé extraligové zápasy. Chtěl byste se v budoucnu dostat i na nějakou prestižnější akci jako fotograf nebo takto vůbec nepřemýšlíte?
Uvidíme, co přinese budoucnost. Určitě bych si chtěl vyzkoušet něco prestižnějšího, ať už v házené, nebo i jiných sportech. Evropské a světové šampionáty či olympijské hry jsou snem snad všech, nejenom sportovců. I když mistrovství světa v šachu nebo biliáru moc fotogenické nebude.

Fotíte výhradně jen zápasy v házené nebo se věnujete i jiným žánrům?
Postupně chci zapojovat i jiná sportovní odvětví. Čím dynamičtější, tím lepší. Na fotbale či hokeji je fotografů dost, ale sportů je mnoho. A pokud se chtějí dostat do zájmu veřejnosti, tak přes fotky je to ideální příležitost. Takže očekávám nabídky. (směje se)

Které fotografické žánry krom sportovních byste si chtěl v budoucnu vyzkoušet?
S žánry je to složitější, každý je jiný, na každý je potřeba trošku jiná výbava. Určitě bych si chtěl vyfotit někdy divoké šelmy ve volné přírodě, protože miluji zvířata. Obecně bych chtěl fotit spíš veselé věci jako sport, svatby, rodiny, reklamy, jelikož se mi zdá, že smutných a hlubokých věcí je v poslední době až moc. Fotky z válek, z chudých zemí a zemí zpustošených přírodními živly v poslední době vyhrávají všechna prestižní ocenění, ale já bych chtěl dělat fotky veselé, plné radosti, smíchu a slz štěstí.

Co se vám na focení nejvíce líbí? Čím to je, že jste se mu začal věnovat tak intenzivně?
Na focení se mi líbí emoce, které dokáže fotoaparát zachytit. Při svatbách lásku, štěstí, dobrou náladu, při rodinném focení pohodu a při sportu emoce výher a proher, dynamiku, zapálení, radost. Baví mě to pozitivno, které chci zachytit. Ale musím podotknout, že kdyby moje žena, která mě k tomu přitáhla, fotila rozvody a pohřby, tak bych se k focení asi vůbec nedostal.

Sdílejte článek