​Z Aše do Bukovce. Poutníci z Pražma ušli Stezkou Českem dvakrát tisíc kilometrů po hranicích

Tito tři mladí muži žijí v beskydské obci Pražmo a dva z nich se znají už z mateřské školky. Beskydy znají jako své boty, mají je i prošlapané.

A tak si jednou na parkovišti za hospodou Ondráš řekli, že chtějí více poznat i další kouty naší republiky. Ne na nějakém běžném výletě, ale pořádně.

Doslechli se o pozoruhodném projektu Stezka Českem, která nabízí cestu kolem České republiky po její hranici. A tak si tito tři chlapíci z Pražma řekli, že poznají Česko nejprve po severní „větvi“ této trasy a další rok si projdou tu jižní. Každý pochod měřil něco kolem jednoho tisíce kilometrů a Viktor, Vašek a Matěj tuto vzdálenost ušli vždy zhruba za měsíc.

Severní větev Stezky Českem šli kamarádi z Pražma nakonec pětatřicet dnů a tu jižní loni třicet. Jeden si vzal na pouť neplacené volno, ač nejdříve zvažoval výpověď, druhý byl v té době nezaměstnaný a třetí kvůli pouti skončil pracovní poměr ve školce.

„Pro každého z nás to bylo asi nejdelší pěší putování, co jsme kdy absolvovali,“ říká čtyřiadvacetiletý Viktor Pindel ve frýdecko-místeckém Sokolíku, kde jsme si o jejich dvou túrách z Aše do Bukovce po hranicích České republiky povídali.

Foto: Petr Broulík

Beskydy už jim nestačily, chtěli poznat více z republiky

Tři poutníci z Pražma začali nejprve chodit po Beskydech a horách v Moravskoslezském kraji. Pak však objevili projekt Via Czechia, což je důkladně zmapovaný a podrobně popsaný systém nejdelších turistických a poutních dálkových tras v České republice. A někdy za covidu je napadlo, že zkusí obejít republiku po jejím hraničním obvodu.

„Ale zjistili jsme, že existuje Stezka Českem, která má severní a jižní větev. A tak jsme předloni prošli republiku po severní hraniční trase a loni po jižní,“ říká třiadvacetiletý Václav Ožana.

Autoři Stezky Českem se k jejímu vzniku inspirovali, když v minulých letech prošli takzvanou proslulou Pacifickou hřebenovku a také jeden z nejtěžších treků na světě, Great Divide Trail v Kanadských Rockies. To je 1 200 kilometrů dlouhý přechod naprostou divočinou, kam se vydá nejvýše padesát lidí ročně. Když se vrátili, řekli si, že je škoda, že nic takového nemá Česká republika. O rok později proto vymysleli Stezku Českem.

Na celou Stezku Českem potřebuje poutník dva měsíce

Stezka Českem využívá na své tisícikilometrové trase také pomoci místních lidí, kteří na ní žijí, a dobrodružný projekt se jim líbí. Poutníci proto na některých místech mohou přespat, mohou si u místních nabít powerbanky, vyprat nebo usušit zpocené či zašpiněné oděvy. Někde mohou získat i jídlo nebo vodu. „Díky tomu může jít Stezku Českem každý, třeba jen nějaký úsek,“ říká Václav Ožana. A dodává, že těmto lidem na stezce se říká Trailangels neboli andělé stezky.

Foto: Viktor Pindel

Kdyby chtěl někdo projít trasu Stezky Českem opravdu celou, se všemi odbočkami měří asi 2 200 kilometrů. Trasa počítá s tím, že poutník ujde tak dvacet až třicet kilometrů denně. Jsou lidé, kteří ji projdou kolem celého obvodu republiky, musí si na to ale vyčlenit tak dva měsíce volna. Trasa má své odbočky, nejjižnější a nejsevernější body, upozorňuje na zajímavá hraniční místa. „Prošli jsme hromadu zřícenin a hradů,“ říká Vašek.

Nejsilnější zážitky? Ponurý mlýn v Sudetech a bunkry

Matěj Říha má nejsilnější zážitky z putování oblastmi bývalých Sudet. „Studoval jsem v Ostravě historii, takže vím hodně o odsunu Němců po druhé světové válce. Byli jsme například v opuštěné vesničce. Byla i dnes celá vybydlená a rozbitá, a v jednom baráku, tuším starém mlýnu, který z těch rozpadlých domů nejlépe držel, byla zřízená útulna. Tekl tam potok, byla mlha, celkově divné počasí a močál, takže to byl opravdu velmi silný zážitek, až trošku hororový,“ vzpomínají poutníci z Pražma.

Mezi další silné zážitky z cesty po severní větvi stezky počítají i Orlické hory a bunkry a pevnosti pohraničního pevnostního opevnění, vybudovaného před druhou světovou válkou na obranu před Hitlerem. „Sice jsme se nepodívali do toho hlavního komplexu, ale ty renovované a opravené bunkry jsou rovněž velkým zážitkem,“ říká Matěj Říha.

Za dva dny jsme doma, nevěřili si zpočátku

Svou trasu začali tři mladíci z Pražma z vesničky Krásná, která je nejzápadnějším místem republiky, ještě dále na západ než Aš. „Tam jsme začali obě cesty, je tam taková krásná, nově postavená luxusnější útulna, od které si v prvním baráku vezmete klíče a můžete tram přespat. Ale dostat se do ní z Pražma nám trvalo vlakem a trasami přes republiku skoro celý den,“ říká Viktor.

Foto: Viktor Pindel

Ten se přiznává, že tehdy na počátku první cesty s kamarády nevěřil, že „to dají“. „Myslel jsem, že za dva dny jsme doma,“ říká Viktor.

Česká republika je naštěstí tak civilizovaná, že kdo chce, ujde Stezku Českem bez velkých problémů, pokud má správné vybavení. Trasy umožňují sejít do různých vesniček a pořídit si tam v obchůdku jídlo nebo se naobědvat v místní hospodě. „Lidé ve vesnicích jsou i přívětivější než ve městě, naštěstí Stezka Českem větší města většinou obchází. Ale občas jsme potřebovali něco dokoupit, třeba náplasti nebo se někomu prodřely ponožky, tak jsme si přes Mapy.cz našli stezku do města a šli jsme po ní. Pak jsme se zase vrátili,“ říkají poutníci.

Asfalt cyklostezek je rozčiloval, těžké batohy nechali loni doma

Někdy Stezka Českem využívá i cyklistických asfaltových stezek. „To třeba mně vadilo. Jít třicet kilometrů po asfaltu je zaprvé nuda, bolí z toho nohy a člověk jde jako robot. Člověk si představuje, že půjde lesem a cesta po asfaltu podél hlavní cesty člověka za nějakou dobu i štve. Občas jsem zvažoval, že si půjčíme kola, ať máme tu cestu po asfaltu dříve za sebou. Třeba při etapě Český les,“ říká Václav Ožana.

Foto: Viktor Pindel

Snažili se také šetřit elektřinou, protože často se dala powerbanka nabít jen v nějaké hospodě a tam museli strávit nějakou dobu. Po první předloňské zkušenosti ze severní větve stezky se chlapi z Pražma poučili i v tom, že na loňskou pouť si vzali jen nezbytné věci. „S patnáctikilovým batohem se prostě nejde úplně dobře. Loni jsme už nesli nejvýše sedm kilo, jen základní jídlo a vodu, protože jsme věděli, že někde si zásoby po cestě nabereme,“ říká Viktor.

Filtrovali vodu z potoků, spali často v bivacích

Poutníci z Pražma využívali i filtry, které dokážou upravit k pití i znečištěnou vodu. „Někdy si musíte nabrat i špinavou vodu a než si putování pokazit nějakou úplavicí, tak ji radši přefiltrujeme, než nést při túře třeba čtyři nebo pět litrů vody nabrané někde v hospodě. Při tom se člověk tak nadře. Zatímco filtry dokážou upravit vodu i z potoka, když ji nenabíráte z nějaké bažiny. Někdy jsme si do té vody dali šumivé tablety nějakého vitaminu nebo minerálu,“ říká Vašek.

Stezka Českem naštěstí nabízí každý den možnost nějakého přespání. „Potkávali jsme hodně jednoduchých přístřešků nebo bivaků, které už tam pro ten účel byly, například v Krušných horách na severní větvi jich bylo opravdu hodně,“ říká Viktor Pindel.

Lidi jim v hospodách kupovali pivo, nechávali přespávat

Někdy přespali na zápraží nebo na verandě trampské chajdy. „Když tam člověk neudělá nepořádek, tak mnohým lidem nevadí, když si lehnete v dešti na verandu a přespí pod střechou. Když člověk nemá dva metry, tak se vyspí i na loveckém posedu, kterých je tam spousta,“ říká Vašek.

Foto: Viktor Pindel

Také lidé spíše třem poutníkům z Pražma pomohli. „Dostkrát se nám stalo, že když se nás chlapi v hospodě zeptali, odkud jdeme, tak na nás uznale koukali a nakonec nám i koupili pivo. Když jsme přišli na Valachy někam k Velké nad Veličkou do hospody pro vodu, tak na nás koukali, protože pršelo, bylo asi sedm stupňů a já jsem měl jen takové šortky. Když jsme jim řekli, že jdeme od Aše, tak nám ti chlapi koupili pivo, panáky a ještě nás jeden nechal přespat na nějakém baráku, co chtěl rekonstruovat, a dal nám najíst,“ vzpomínají na jeden z noclehů pod střechou při loňské pouti.

Lidé jim umožnili si i přeprat zpocené věci. „Člověk si totiž zvykne spát pod širákem, ale nezvykne si na to být týden v jednom tričku a jedněch kraťasech. Navíc nám hodně pršelo. Z těch čtyř pěti týdnů putování nám tak tři týdny pršelo a byla celkem zima,“ říká Viktor.

Boty podle pacifické hřebenovky, trika, co méně smrdí

Všichni tři poutníci dbali na to, aby se na měsíční túru dobře obuli. „Boty jsme sice prošlapali, ale šli jsme tu trasu v botách, v kterých chodí dobrodruzi v Americe pacifickou hřebenovku Pacific Crest Trail. „V těchto botách, které jsou vlastně plátěné tenisky, se chodí jako v papučích a tyto boty s přehledem tu stezku vydrží. Měli jsme v tom pár nějakých puchýřků většinou z promočených nohou, ale kdybychom šli v nějakých běžných pohorkách, tak máme určitě nohy do krve,“ říká Vašek.

Foto: Viktor Pindel

Všichni měli také speciální trička, vyrobená z merino vlny ze specifického druhu ovcí. „Tato trika, když svléknete, tak sice smrdí potem, ale mnohem méně než běžná trika. Přepláchnete ho někde v potoce, to triko velmi rychle uschne a je zase k použití na další tři čtyři dny,“ říká Viktor. A dodává, že toto tričko vydrží i dvě stě kilometrů chůze. „Ale pak už je třeba opravdu vyprat. V pračce,“ směje se.

Velkým problémem však na takové pouti je, když ráno objevíte po večeři neumytý vařič a chcete si v něm udělat na snídani ovesnou kaši nebo při sušení ztratíte jednu ponožku z páru a máte už jen jedny náhradní na spaní.

Foto: Viktor Pindel

„Doma byste si řekl, však mám doma dalších třicet párů, ale na takové pouti je to zásadní problém. Na druhé straně na takové cestě člověk oprostí od spousty běžných problémů. Zajímá vás jen, kde se nají, kde si nabere vodu a kde dnes večer přespí. A jestli bude zítra svítit slunce nebo pršet, “ smějí se.

Místo proteinových tyčinek čokolády a pardubický perník

Při cestě chlapíci z Pražma nakupovali ve větším třeba čokoládu která dodává energii. „Hodně lidí si na túry bere různé proteinové přípravky a tyčinky. To člověka baví tak dva dny a pak zjistí, že se více posílí někde gulášem v restauraci. Já jsem třeba při loňské cestě hodně ujížděl na pardubickém perníku. Někdy jsem si v obchodě koupil i šest balení,“ směje se Vašek.

Viktor dodává, že když se člověk na takové túře rozejde, ujde denně až třicet kilometrů a spálí docela dost energie. „Takže má opravdu velký hlad. Řešil jsem to čokoládami, hodně jsme si kupovali tortily místo pečiva, protože ty vydržely dlouho. Měli jsme vždycky v batohu nějaký suchý salám a naše asi nejoblíbenějším jídlem byly rychlovarné těstoviny, parmezán a tuňák. A někdy k tomu i sušená rajčata, když jsme chtěli být gurmáni a člověk to nejí dvacátý den po sobě. To jsme si vařili většinou večer na vařiči na plynové kartuši,“ usmívá se Viktor Pindel.

Pražmo, kde to je? „Ponorky“ je zbavili souputníci

Po trase Stezky Českem propagovali poutníci z Pražma svou podbeskydskou obec. „Mám na baťohu cedulku s logem naší obce a vydržela mi obě cesty, severní i jižní. Lidé se ptali, odkud jsme, a když jsme jim řekli, že z Pražma, většinou nevěděli, kde to je,“ říká Vašek. Ale chápou to, vždyť jak s nadsázkou říkají, Pražmo tvoří „jedna zastávka, jedna hospoda a jeden kostel“.

Foto: Viktor Pindel

Všichni tři se shodují, že projití Stezkou Českem je více stmelilo. „Třeba já jsem nebyl na tak velké trasy zvyklý, předtím jsem jen vyšel na Sněžku, a myslel jsem, že třetí den na Stezce Českem skončím. A nebýt tady kluků, tak to možná i tak dopadlo. Vašek mi však trochu nadal, že kdyby chtěl na hory ubrečenou ženskou, tak si na ně nevezme mě. A tak jsem zapojil všechny síly a postupně se rozchodil. A pak už to šlo,“ vzpomíná Matěj Říha.

Samozřejmě zažili i klasickou ponorkovou nemoc. „Ale pak jsme potkali na stezce další souputníky, kteří nám pouť zpestřili. Jedny jsme potkali v jednom z lesních barů, které na trase jsou. Kus cesty šli s námi, mohli jsme se bavit o něčem jiném než spolu a bylo to fakt oživení. Také nás popohnali, protože chodili rychleji než my,“ směje se Matěj.

Od doby, co prošel stezku, cítí se mnohem více Čechem

Severní větev Stezky Českem se jim zdála dobrodružnější a to díky tomu, že je na ní více hor a kopců. „Ale na jižní jsme zase procházeli Pálavou, Podyjím a Bílými Karpaty a tam je také moc krásně. Mnoho lidí si také asi na Stezce Českem uvědomí, v jak pěkné zemi žijeme. Já se třeba od té doby cítím mnohem více Čechem. Jsem více hrdý na svou zemi, než jsem byl. Protože máme opravdu krásnou zemi a člověk, když sedí pořád někde ve městě, tak to ani moc neví,“ říká Vašek.

Foto: Viktor Pindel

Viktora zase bavilo, jak jsou lidé v Česku rozmanití. Bavilo ho, že ač ta místa nebyla nijak moc vzdálená, vždy v nich lidé mluvili nějak po svém, měli své místní zvyky.

„Každá vesnička vzdálená o sto kilometrů dále byla sice svým způsobem stejná, ale měla své místní rozdíly. Jiné vesnice byly na jihu, jiné na horách. Například Boží Dar je moc krásný. Ale nejvíce se mi líbili lidé. Říká se, že Češi jsou takoví studení čumáci a nepomohou vám, tak kdykoliv jsme o něco požádali nebo se na něco zeptali, tak znám vždycky pomohli. A kolikrát, když jsme jim řekli, kam jdeme, tak nám fandili,“ říká Viktor Pindel.