Nejnovější zprávy: Od počítače do slévárny. Mladý pár vyrábí unikátní litinové nádobí Ochutnejte regionální produkty, vyzkoušejte tradiční řemesla. Do Ostravy míří Moravskoslezský jarmark

Kultura

Werichovci z Markvartovic na Opavsku dál předávají humor svého oblíbence

​Jan Werich. Jméno tohoto oblíbeného herce, divadelníka a spisovatele si už před třiatřiceti lety dali do svého názvu členové spolku Werichovci.

Foto: Werichovci

Mnozí by sázeli na to, že takový spolek může vzniknout jen v Praze, kde Jan Werich žil a se kterou byl bytostně spjat. Jenomže nápad založit takovéto sdružení dostal v roce 1989 Karel Bartovský z Markvartovic na Opavsku.

Nadšenec, fanoušek Osvobozeného divadla Per Pedes. A právě díky této kapele, která hrála písničky Ježka, Voskovce a Wericha, vznikli v roce 1989 prapůvodní Werichovci.

Ostravská kapela mapovala tvorbu Osvobozeného divadla

Kapela Per Pedes šířila už od sedmdesátých let svými komponovanými pořady, především třemi díly pořadu Procházka Osvobozeným divadlem a Divotvorný pan Werich, písničky a ideje Osvobozeného divadla, které působilo v Československu za první republiky. Per Pedes tehdy se svými komponovanými pořady vystupoval v klubech, ale i ve školách a na učilištích. Mladým lidem se prý písně tehdy velmi líbily.

Ostravskou kapelu ostatně v roce 1979, tedy v předposledním roce svého života, podpořil dokonce i sám Jan Werich. Karel Bartovský mu totiž napsal, Per Pedes ho zvali i na pořad do Ostravy.

Jan Werich však byl tehdy už hodně nemocný. „Ale napsal nám: Držte se elánu, to je největší droga! Ze mě už ten elán dávno vyprchal. Ten jeho dopis máme dodnes v kronice a my se toho vzkazu pořád držíme,“ říká dnešní vrchní Bidelnice spolku Werichovci, která převzala jeho vedení po smrti Karla Bartovského v roce 2013.

A dodává, že Karel Bartovský se s Werichem kdysi i osobně setkal. „Šel za ním do šatny a povídali si. Karel na to často rád vzpomínal,“ říká Libuše Čížková.

Werichovci jako první usilovali o to, aby z vily na Kampě vzniklo muzeum

Už někdy v roce 1990 začal Karel Bartovský ze sdružení Werichovci z „dalekých“ Markvartovic jako jeden z prvních aktivistů usilovat o přeměnu vily na pražské Kampě, ve které Werich bydlel, na dnešní muzeum Jana Wericha.

Požádal také umělce Jana Vodňanského o vypracování „nástinu dramaturgické koncepce muzea V+W“. Trvalo to nakonec hodně dlouho, něco přes čtvrtstoletí, než se tak nakonec opravdu stalo. Karel Bartovský už se toho bohužel nedočkal. Dnes je však Werichova vila Mekkou všech fanoušků jedinečného Osvobozeného divadla.

„Karel Bartovský doslova bombardoval úřad Prahy 1, aby se z Werichovy vily nestalo nějaké komerční zařízení, i když si myslím, že dnes to trochu komerční zařízení je. Nicméně je tam spousta skvělých materiálů o Werichovi, Voskovcovi a Ježkovi. My jsme tam také nějaké věci dlouhodobě zapůjčili, a sice pár osobních věcí Jana Wericha, které jsme dostali od paní Jarmily Strnadové, manželky pana Josefa Strnada, se kterým chodil Werich kdysi na ryby,“ říká Libuše Čížková.

Boty z Pana Tau či klobouky Jana Wericha

Paní Strnadová nejdříve věci po Werichovi spolku Werichovci zapůjčila na jednu z výstav, která se konala v Praze ke sto letům výročí narození Jana Wericha v roce 2005. „A potom je darovala Werichovcům. Já jsem je poté představovala na několika výstavách, které jsem jako kurátor připravovala,“ vzpomíná Libuše Čížková.

A co to jsou za pamětihodné věci? Jsou to například boty, ve kterých Jan Werich hrál milionářského dědečka v jedné z řad seriálu Pan Tau.

„Potom to jsou dva zelené kloboučky, takové tyroláčky. Jeden z nich Werich nosil na lov, druhý na ryby, když jezdil s panem Strnadem na Oravu chytat hlavatky. Pak tam máme koženou brašnu s takovým dlouhým uchem, kterou Werich používal na patrony a na další lovecké potřeby. Také revolver s koženým nábojovým pásem, který byl používán ve hrách Kat a blázen a Don Juan. A poté máme ve Werichově vile takovou zapichovací skládací koženou sedačku, kterou mu poslal jako dárek Jiří Voskovec z Ameriky. Ta se rozkládala a po složení se z ní dala udělat taková tyčka,“ popisuje Libuše Čížková.

Lovecký kufřík ze skříňky na líčidla

Od Voskovce měl i skříňku na líčidla, kterou si ale Jan Werich předělal na rybářský kufřík. „Bylo tam totiž hodně přihrádek, mělo to tři patra a dalo se to vyklopit. A Werich si tam dal všechny ty háčky a mušky, takže se z kufříku na líčidla stal de facto rybářský kufřík,“ říká nejvyšší „Bidelnice“.

„Jednou se mi však vynořilo v mysli, že Werichovy věci by měly být přece ve Werichově vile! Takže, když se v Praze tvořila expozice Werichovy vily, která se otevřela v roce 2017, tak jsem ty věci do této expozice dlouhodobě zapůjčila,“ říká vrchní Bidelnice spolku Werichovci.

Kdo chce, může všechny tyto osobní věci Jana Wericha vidět ve Werichově vile v místnosti, která je zařízena jako obytná, aby si lidé udělali představu, jak Werich v domě bydlel a pracoval, kde měl i svůj psací stůl. „Musím jet ale do Prahy a zkontrolovat, jestli ty věci jsou v pořádku. Protože tyto předměty potřebují péči a musí se občas vyčistit a nakonzervovat. A protože byl koronavirus, tak jsem tam dlouho nebyla,“ říká Libuše Čížková.

Dodává, že Werichovo muzeum na Kampě se trochu dramaturgicky liší od původních představ Werichovců, které navrhl známý písničkář Jan Vodňanský. „Ale v podstatě jsem ráda, že toto stálé muzeum vzniklo. A naše pražská Bidelnice Eva Gutová tam v podkroví občas může pořádat pro sympatizanty Wericha, Voskovce a Ježka různá setkání a akce,“ říká Libuše Čížková.

Největším Werichovým pokračovatelem je Jiří Suchý

Čestnými členy spolku Werichovců se za dlouhou dobu jeho existence stala spousta význačných osobností. Asi největším pokračovatelem Jana Wericha je však podle Libuše Čížkové Jiří Suchý, který se k odkazu Osvobozeného divadla s Jiřím Šlitrem vždy hlásil a s Werichovci občas spolupracoval.

Jedním z dalších čestných členů je také Ondřej Suchý a Jitka Molavcová. Spolek založený v Markvartovicích také pořádal v Praze takzvané Werichiády, jedna se konala také v Markvartovicích.

Největší Werichiáda se však odbyla na Kampě. Vystoupila na ní řada umělců a pamětníků i orchestr Jaroslava Ježka. Akci tehdy natáčela Československá televize. Celostátní akcí Werichovců je i tradiční vodnický festival Čochtanova Třeboň pořádaný každoročně v srpnu, který připravuje pražský Shluk Werichovců s Bidelnicí Evou Gutovou.

Werichovci také vydali jako svou členskou prémii Moudra Jana Wericha. „V brožurce je řada citátů Jana Wericha a měla velký úspěch,“ říká Libuše Čížková a dodává, že ona sama má jeden z citátů velmi ráda: „Všechno je konečné, tak to říká rozum, i když cit mu do toho často a rád kecá.“

Werichovci mají v Markvartovicích také své malé muzeum

Málokdo ví, že Werichovci v Markvartovicích mají také své malé muzeum Jana Wericha - budovu, kde je klub Hej rup a v něm stálá expozice výstavy Plakáty a fotografie Osvobozeného divadla, kterou lze navštívit (po zavolání den předem na telefon 776 162 041).

Funkci nejvyššího „Bidelníka“ začala Libuše Čížková vykonávat poté, co Karel Bartovský v roce 2013 zemřel. „Hrozilo, že se naše sdružení Werichovci rozpadne, nebo bidlo spolku někdo převezme a spolek bude fungovat dál. Taky mi bylo líto nechat rozpadnout takovou fajn partu lidí stejné krevní skupiny,“ říká Libuše Čížková.

Ta také s Karlem Bartovským a kytaristou Jaroslavem Holešem zvaným „Pavča“ sdružení Werichovci zakládala. V začátcích užívali ještě poměrně dlouhý název Werichovci - sdružení pana Jana pro srandu a kulturně společenský život mladých věkem či duchem.

Werichovci mají své Shluky a Bidelníky

Velký a silný, takzvaný Shluk Werichovců působí v Praze, kde jej vede jako „Bidelnice“ Eva Gutová, tam také vzniká takzvaný Obšťastník, což je zpravodaj, který vychází dvakrát ročně pro členskou základnu.

„V Těžké Barboře říká Jan Werich Horníčkovi, že je dobré bydlo býti bidelníkem, proto jsme si funkce vedoucích shluků nazvali Bidelníky. Podle Wericha je to totiž osoba, která šťouchá ze zákulisí divadla bidlem do pozadí herce, aby nezaspali svou repliku. V našem spolku tato osoba pošťuchuje členy, aby byla ve sdružení pořád nějaká sranda a nějaká smysluplná činnost,“ vysvětluje Libuše Čížková.

Když Werichovci vznikli, hlavním mottem sdružení byla sranda

Ona sama byla nejdůležitější osobou už na začátku, kdy Karel Bartovský rozhlásil v médiích a mezi přáteli, že Werichovci hledají mezi sebe spřízněné lidi, kteří mají rádi Jana Wericha a srandu.

„Přitom jsem v prosinci roku 1989 o tom v podstatě ani nevěděla, jenomže Karel všude uvedl moje telefonní číslo, takže mi od jisté chvíle prakticky neustále zvonil telefon a na druhé straně drátu byli lidé, kteří se do sdružení chtěli přihlásit,“ vzpomíná Libuše Čížková.

Toto sdružení si dalo po vzoru Jana Wericha a jeho nejbližších za úkol usilovat především o člověčenství, optimismus, moudrý humor, ale samozřejmě i bujarou srandu. „Spojuje nás především smysl pro humor,“ zdůrazňuje. „Ale snažíme se také naší činností - předávat mladé generaci kulturní dědictví, které nám zanechali Jan Werich, Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek a jejich následovníci.“

Werichovy pohádky a Werichovy písničky. Pro děti

Libuše Čížková se dnes snaží hlavně předávat odkaz Osvobozeného divadla dětem a mladým – třeba v podobě pohádek Jana Wericha či písniček Jaroslava Ježka.

Každý jistě zná dnes už proslulou pohádkovou sbírku Jana Wericha nazvanou Fimfárum, Libuše Čížková však vybrala do publikace Werichovy pohádky ty méně známé. Například To by se dnes nemohlo stát, Čekanka, Za šťastnou lásku bas, ale také Královna Koloběžka první, O rybáři a jeho ženě či Paleček.

V současnosti chystá jako členskou prémii pro Werichovce i Werichovy písničky s notami a akordy. Tam Libuše Čížková zařadila takové písničky, které se líbí i dětem, jsou jim blízké svými slovy ač třeba ani nevědí, že je slavná trojice z Osvobozeného divadla složila nebo nazpívala.

A tak tady naleznou písničky Babička Mary, Civilizace, David a Goliáš, Hodné štěně, Nebe na zemi, Lodnická, Holduj tanci pohybu, Šaty dělaj člověka, Tragédie vodníkova, V domě straší duch, Zlatá střední cesta či Ten dělá to a ten zas tohle. Obě publikace s pohádkami i písněmi ilustroval opavský kreslíř Bořík Frýba, bývalý člen Werichovců, který však loni odešel do uměleckého nebe.

Dnešní děti o trojici V+W+J moc neví. Ráda by to změnila

„Připadá mi, že mladá generace o Voskovcovi, Ježkovi a Werichovi moc neví. Že děti ve školách moc podrobně Osvobozené divadlo a jeho osobnosti neprobírají. Publikace pohádek a písniček vznikly z našich putovních výstav. Tvorba V+W+J je totiž naše kulturní dědictví, na které bychom neměli zapomenout a přes mladou generaci předávat postupně dál,“ říká Libuše Čížková.

Také proto uspořádali Werichovci v českých a moravských školách celostátní soutěž pro mladé literáty. „Tam jsem zadala určitá témata a jedním z nich bylo třeba téma, jak by vypadala škola, kdyby v ní učil Jan Werich. Děti psaly, že by v takové třídě byla sranda, láska a dobro, že by se neznámkovalo a že by se v ní učila hlavně čeština a literatura. Děti psaly také na témata Život je jen náhoda nebo měly napsat dopis Janu Werichovi. Další z témat bylo: Co by tomu řekl pan Werich, kdyby... Ty nejlepší práce jsme pak vydali v jedné z našich členských prémií,“ říká Libuše Čížková.

Je ráda, že se objevil genetický pokračovatel Jana Wericha

A když už jsme u těch dětí, Libuše Čížková je ráda, že se před časem „našel“ Werichův utajený syn Jiří Petrášek. „Jsem ráda, že má pan Werich syna. Sice jsem se s ním osobně nesetkala, ale vím, že se přihlásil do naší členské základny Werichovců. Pan Petrášek je hodně Werichovi podobný a jsem opravdu ráda, že je tady genetické pokračování pana Wericha,“ říká s úsměvem Libuše Čížková.

A kdo by se chtěl některé akce Werichovců zúčastnit nebo vidět, kde je jejich malé Werichovo muzeum, tak může navštívit v kulturním domě u obecního úřadu v Markvartovicích jednu z jejich akcí.

V pátek 22. dubna v 17 hodin Werichovci pořádají koncert kapely Swing páni se swingovou tančírnou. Tanečníci připraví i workshop, kde budou návštěvníky učit pár základních swingových kroků. Jede tam z Ostravy autobus číslo 68.