​Vznikl nenápadný stroj, který možná pomůže zachránit svět od záplavy plastu

Ve Dvorcích u Bruntálu jede ve zkušebním provozu technologie, která od základů mění přístup k recyklaci plastů. A ekologickou formou si poradí i s těmi plasty, které běžně končí ve spalovnách.

„Využíváme technologii, která je teoreticky známá už sto let a vychází z depolymerizace plastů. Zjednodušeně řečeno, rozkládá plast na uhlík. A na uhlíku jede celý svět - je z něj ropa, zní se opět vyrábí plast a díky naší technologii se kruh uzavírá opětovným rozložením plastu na uhlík. Je to takhle jednoduché, jen to není bohužel perpetuum mobile,” říká Michal Pivrnec, zakladatel společnosti Green Future, která za projektem stojí.

Jak přesně vaše zařízení ve Dvorcích funguje? Vstupní surovinou je nadrcený plast, který se zahřeje, a co se děje dál?
Z plastu se stane aerosol, ten šokově ochladíme a vznikne z něj plyn a olej. Plyn vyčistíme a stlačíme do skladovací nádrže. Olej pak ještě jednou štěpíme, čímž zněj vznikne finální produkt – pyrolýzní olej pro novou výrobu plastů. V praxi je ten postup samozřejmě trochu složitější.

Využit se dá jen olej nebo i zmíněný plyn?
Výsledkem recyklace jsou tři produkty, přičemž všechny je možné dále využít. Prvním je olej, který představuje až devadesát procent vstupního recyklovaného materiálu. Po pěti procentech to je pak energetický plyn a pevný zbytek, který časem může být například využit při zadržování vlhkosti vpůdě. Z plynu lze zase vyrábět elektřina, která může sloužit v rámci komunitní energetiky, případně se na ni můžou napojit různé projekty, jakou jsou například hydroponické skleníky na pěstování zeleniny. Náš plyn obsahuje zhruba třináct procent vodíku, který umíme oddělit. Mohli bychom tak provozovat i energetické centrum napájené vodíkem. V úvahu připadá třeba stanice na CNG, protože ten také umíme vyrobit. Možností je ale daleko víc.

To ale opravdu zní skoro jako perpetuum mobile.
Skoro. Je to všechno o energii. Energie se nevyrábí, ale přeměňuje z jedné formy do druhé. Ropa jako fosilní zdroj má obrovskou energii, která se přemění na plast. Z plastu ji tedy vezmeme a zase z ní zpátky uděláme energii ve formě ropného produktu nebo plynu. A na tuto přeměnu musíme dodat trochu elektrické energie.

Celý svět desítky let řeší, co splasty. Jak je recyklovat, jak zařídit, aby bylo odpadu co nejméně. Projektů je určitě celá řada. Ale jak je možné, že se partě chlapů spozemkem ve Dvorcích u Bruntálu podařilo najít něco, na co svět ještě nepřišel?

Svět se na tu technologii snaží přijít už nějakou dobu. V Evropě je několik start-upů, které technologii vyvíjí. Většinou se jedná o obrovské chemické fabriky. Ale pokud kdekoliv vEvropě na něco podobného narazíte, tak je to zahaleno rouškou tajemství. Oproti tomu naše technologie existuje, funguje a je možné ji vidět v provozu. Není to tak, že bychom vše vymysleli přes noc. Na vývoji pracoval tým odborníků a trvalo více než deset let, než jsme se dostali tam, kde jsme teď. Náš systém je uložený všesti lodních kontejnerech, nemá komín, nedělá hluk a ani nevytváří emise. Genialita tvůrců dokázala skloubit jednoduchost s ekologickým, a hlavně ekonomickým provozem – a to se prozatím nikomu nepovedlo. Komerční provoz nikde jinde na světě neběží, ale to by měla právě naše technologie změnit.

Michal Pivrnec. Foto: se svolením společnosti Green Future

Takže vy jste přišli se speciálním řešením? Máte jej patentováno?
Technologie jako taková patentovaná není, princip depolymerizace je totiž všeobecně známý. Pod elegantní slupkou se nachází srdce a tam již nějaký patent dostat lze. Vsoučasnosti řešíme, jestli a co z toho budeme patentovat. U patentů je problém v tom, že do nich může každý nahlížet, a my určitě nechceme ostatním ukázat, včem jsme je dokázali ve vývoji předstihnout.

Jak jste se dostal k takovému projektu?
Já jsem od přírody zvídavý a vždycky mě zajímaly věci okolo mě, které jsem neznal. A občas mě dokážou pohltit. Například před dvanácti lety jsem takhle stavěl hydroelektrárnu na Labi. Přes známého jsem se dostal kčásti areálu, kde bylo za první republiky pět turbín s ohromným výkonem. Tak jako spoustu jiných věcí, i tuhle elektrárnu zničili komunisti. My jsme se pak rozhodli znovu vystavět jednu z těchto turbín. A vlastně dost podobně jsem se dostal k technologii termochemické recyklace plastů. Před lety jsem si o ní něco přečetl a zaujala mě natolik, že jsem si o ní začal hledat další informace a objížděl firmy, které technologii vyvíjejí. Zjistil jsem tak na vlastní kůži, jaká je realita. Všichni říkali, jak jsou ve vývoji daleko, jak si poradili stím a oním problémem, ale zrovna jim chybí ten kus stroje, do kterého se dává plast a ze kterého teče pyrolýzní olej. Přišlo mi strašně zvláštní, že v principu je to tak jednoduchá věc.

A vám to funguje?
Ano, nám to funguje. Přes firmy, které se mi snažily prodat technologii, ale nikdy jsme ji nemohli vidět vchodu, jsem se dostal až ke společnosti Enress, kde měli vyvinutý prototyp – už tím byli daleko před ostatními. Jel jsme se tam podívat a byl jsem třístý v řadě, který jim říkal, že je to super, že se mu to líbí, že bych to chtěl. Těch dvě stě devadesát devět lidí přede mnou řeklo: Až vám někde bude fungovat první kus, tak my přijdeme a koupíme si další.

A vy jste nechtěl čekat?
Přesně tak. Oni totiž vyrobili zmenšený funkční prototyp, ale neměli peníze na velkou komerční linku. Já jsem se do té technologie hned zamiloval a rozhodl se podstoupit riziko, které dvě stě devadesát devět lidí přede mnou podstoupit nechtělo: podepsal jsem smlouvu na komerční linku. Říkal jsem si, že je to životní šance, a buď můžu být teď u začátku něčeho, co má potenciál celosvětového dopadu, nebo se to už nikdy nemusí povést. Uvrtal jsem do toho spoustu známých a příbuzných a dali jsme dohromady peníze. Ty nás dostaly až na cestu, na které jsme dnes. Rád bych řekl, že to bylo postaveno lusknutím prstů a vše fungovalo na první dobrou, ale zvětšit prototyp nebylo tak jednoduché, jak jsme si mysleli, a při stavbě jsme nabrali asi roční zpoždění.

Kolik stála výroba prvního kusu?
V tuhle chvíli jsme do ní investovali něco přes sto milionů korun, a ještě nekončíme.

Podařilo se vám najít ideální velikost nebo chcete technologii ještě zvětšovat, například pro použití v továrnách?
Ideální velikost pro komerční použití jsme už našli. Zpracuje sedm set dvacet kilo plastového odpadu za hodinu, což je asi pět tisíc osm set tun ročně. To je stejně kolik váží 135 tanků T-72. Žádná jiná velikost se vyrábět nebude. Menší by nefungovala ekonomicky a větší zase provozně. Uvnitř musíme udržovat přesně dané procesní podmínky, a to by u větší technologie nefungovalo.

Mohlo by řešením být více menších zařízení na jednom místě?
Přesně tak. Obrovskou výhodou je, že můžete postavit tolik linek, kolik na daném místě potřebujete. Navíc díky umístění v kontejnerech je stavba velmi jednoduchá a rychlá. Prozatím to máme spočítané tak, že ideální by byly dvě linky v každém okrese, ideálně hned u třídírny odpadu. Aby plast k recyklaci nemusel zbytečně cestovat.

Pro recyklaci je celkem zásadní druh plastu. Někde se recykluje například jen PET. Jak to je u vaší linky? Jaké druhy vaše technologie zvládne?
Největším rozdílem mezi současným zpracováním plastů a naší technologií je to, že my dokážeme zpracovat veškerý plast ze žluté popelnice. Nevadí nám různé druhy smíchané dohromady, ale ani nečistoty a zbytky jídla. Jediné omezení je vPET, kterého může být ve směsi recyklovaných plastů nanejvýš osm procent. Je to proto, že PET má na jednu molekulu uhlíku navázané dvě molekuly kyslíku. Naše technologie ale pracuje bez přístupu vzduchu a větší množství kyslíku by mohlo způsobit zahoření materiálu uvnitř. Neznamená to, že by začala celá technologie hořet. Máme bezpečnostní protokoly, které technologii včas automaticky odstaví, takže bychom se spíš potýkali stím, že by se nám technologie vypínala a my bychom ji museli zbavovat kyslíku. Proto je lepší hlídat už vstupní materiál.

Foto: se svolením společnosti Green Future

Zplastu PET jsou vyráběné láhve, je to tak? Není tohoto plastu většina?
I když se nám to tak může zdát, tak rozhodně není. Celosvětově je jeho množství asi sedmnáct procent. Navíc PET se recykluje jiným způsobem a jako jeden zmála plastů je v tomto ohledu prakticky vyřešený. Podobně je to i sněkterými druhy takzvaných čistých plastů, jako je například polypropylen. Na druhé straně stojí PVC, které dokážeme zpracovat v ještě omezenější míře než PET. Zvládneme zpracovat maximálně tříprocentí podíl PVC vrecyklované směsi. Je to dáno tím, že obsahuje chlor, který je velmi agresivní a musíme ho neutralizovat jak z oleje, tak zplynu. To samozřejmě umíme, ale při zvýšení podílu PVC bychom museli upravovat technologii a zvětšovat čističky chloru. A to není vůbec jednoduché. Výhodou ale je, že vjedné průměrné žluté popelnici bývá jen okolo jednoho procenta PVC. Nicméně nás zajímají všechny ostatní druhy plastů, protože jsme jediní, kteří si s nimi umí poradit. Mimochodem pro termochemickou recyklaci by bylo nejlepší, kdyby v Česku začalo fungovat zálohování PET lahví. Dá se předpokládat, že by PET prakticky zmizel ze žluté popelnice. My bychom ji pak mohli celou vzít, její obsah vysypat do drtičky a rovnou poslat do linky na recyklaci. Na rozdíl od třídíren neřešíme, jestli je obal mastný, jsou na něm zbytky jídla nebo nalepená papírová etiketa. Materiály, které obsahují uhlík, se přemění na olej a energetický plyn, a ty, které ho neobsahují, vyjdou ven z linky spolu spevným zbytkem.

Kolik modelově stojí energie, kterou do toho musíte vložit (pomletí, dovoz), a jak se to vyplatí?
Máme spotřebu 0,5 kW na jeden kilogram plastového odpadu. K nám do areálu přijde už nadrcený z třídírny. Jediným naším požadavkem je, aby byl nadrcený jemněji než obvykle, ale jinak plast žádnou speciální přípravu nepotřebuje. Prozatím to funguje tak, že v třídírnách se plast nadrtí a tato směs se vozí na skládky nebo do spaloven, za což platí obce a firmy, od kterých odpad pochází. My bychom rádi nabídli obcím i firmám levnější a ekologičtější způsob nakládání s plastovým odpadem, než využívají nyní. Ekonomický model Green Future totiž není postavený na tom, že likvidujeme odpad, ale na pyrolýzním oleji, který zodpadu vyrobíme. Budeme ho dodávat do rafinérií a velkým petrochemickým firmám, jako je Unipetrol, BASF nebo OMV, které zněj vyrobí nový plast.

Kdo se o recyklační linky bude starat, až je postavíte?
Vcizích zemích možná budeme mít partnery, ale jinak chceme technologii provozovat sami, a to kvůli ochraně investice. Jak jsem zmiňoval, celá technologie není patentovaná. Šly by tam udělat dva nebo tři patenty věcí, které jsou schované uvnitř, ale pokud je necháme patentovat, tak dáme ostatním návod, jak je okopírovat. Letos jsme schopni vyrobit asi čtyři linky. Jedna je ve Dvorcích u Bruntálu, jednu povolujeme v Rakousku a jednáme o stavbě dalších dvou areálů vČesku a vNěmecku.

Pro rozšíření technologie do světa jednáte s investory o dalších financích. Už vám věří?
Ano a ne. Prozatím vše financujeme zpeněz stávajících akcionářů a ti nám důvěřují. Spolupracujeme sčeským PwC (PricewaterhouseCoopers, pozn. red.) na získání jak strategických, tak finančních investorů. Začali jsme řešit i vstup společností, které potřebují ekologicky zpracovávat plastový odpad a investicí do nás si kupují i svou budoucnost a konkurenční výhodu. Od pár investorů jsme si vyslechli, že jsme malí a že tam, kde si vylámali zuby velcí hráči, nemůžeme uspět. Taky jsem slyšel, že od nich chceme hodně peněz, nebo naopak málo, že jdeme brzo na trh, nebo naopak pozdě. A když jsem dostal otázku, kolik procent společnosti dostanou navíc, když včas neotevřeme areál, tak jsme tato jednání ukončili a rozhodli se jít si pro bondové financování. To znamená, že si chceme peníze půjčit, a přesto za to dáme investorům podíl a peníze vrátíme. Hlavně je to ale za našich podmínek. Nechceme se dostat do stavu, kdy otevřeme areál o půl roku později zdůvodu průtahů ve schvalování na úřadech a investor nám vezme iks procent podílu ve firmě. Evropská unie mluví spoustu let o této technologii jako jediné na zpracování plastů, ale nepřipravila na to legislativu. Česko je vtom nejdál a naši úředníci ji snaží prosadit.

A co ministerstvo životního prostředí?
Můžeme si stěžovat, že čas úředníkův běží jinak, ale jsou tomuto oboru nakloněni. Před koncem roku vydalo ministerstvo průmyslu a ocbhodu a ministerstvo životního prostředí metodický pokyn, jak povolovat takováto zařízení. Teď chystají vyhlášku na plynná a kapalná paliva zodpadu. Protože podle zákona o odpadech je náš vodík odpad, byl vyroben z odpadu, tak je i nadále odpadem a místo energetického využití se musí likvidovat.

Začíná se tedy uvažování o termochemické recyklaci měnit?
Zrovna česká ministerstva se to změnit snaží. Ve Dvorcích se byli podívat úředníci zněkolika krajů a říkali, že naši technologii chtějí a budou nápomocni spovolením. Pak tady máme uvažování lidí, kteří se všeobecně bojí nových technologií, které nejsou rozšířené. Takže jsme si vyslechli, že je to sice super nápad i technologie, ale u nich to stát rozhodně nebude.

Jste optimista?
Ano, jsem optimista. Pustil jsem se do velkého světa a ten projekt nabral na velikosti. Na pomalé tempo rozvoje nám stačí naše peníze. Jak jsme se do toho víc ponořili, tak vidíme náš náskok na trhu a rádi bychom vybudovali velkou firmu. Vytyčili jsme si cíl do deseti let získat deset procent evropského trhu. To je asi 600 technologií po Evropě. A jsem připravený tohoto cíle dosáhnout. Pokud jste firma a chcete konkurenční výhodu, pokud jste investoři a chcete pomoci udělat svět o kousek lepším, chcete vydělat nebo se podílet na něčem jedinečném, tak se přijďte podívat, jak technologie funguje, a věřím, že vás nadchne také.

Kolik jedna linka stojí? Představme si, že jsem starosta středně velkého města, a chci ji.
Pokud je plastový odpad váš, pak je to jednoduché, pronajměte nám pozemek u třídírny, my ten areál postavíme a budeme provozovat. Celá investice do areálu je 250 až 300 milionů korun a jde za námi. Technologii vám sice neprodáme, ale nemusíte jít do rizika investice.

Takže obec to nestojí nic?
Ne, nestojí, naopak obec může ušetřit peníze zobecní pokladny za skládkování nebo spalování plastů, které od ní budeme odebírat.

Město se tedy zbaví plastů, které nemusí odvážet na skládku nebo platit jejich recyklaci. Získá ještě něco?
Kromě uspořených obecních peněz a ekologické likvidace odpadu může být u recyklační linky i komunitní energo centrum, zbytkové teplo lze použít pro vytápění nebo na lokální skleníky, a v budoucnu tam může vzniknout třeba malá čerpací stanice na vodík.