Nejnovější zprávy: Paštiky, trhané i sušené maso, cider. A všechno s medem, doporučuje včelař ze Šilheřovic Do opavského babyboxu dnes někdo odložil holčičku. Dostala jméno Olinka

Sport

Vždy jsem dělal všechno pro tým, říká Ondřej Palát o své cestě na vrchol

Ondřej Palát dovezl na začátku září Stanley Cup do rodného Frýdku-Místku, který mu ten den ležel u nohou. Není divu, třicetiletý hokejista se díky svému umění a skromnosti těší obrovské popularitě.

Ondřej Palát vyhrál s Tamu Bay dva Stanley Cupy. Přidá letos třetí? Foto: Vladimír Pryček

Rodák z Frýdku-Místku si odbyl premiéru v NHL v sezoně 2012/13 a od té doby už v nejlepší lize světa zůstal. Palát vyzrál do role jednoho z lídrů Tampy Bay, se kterou letos získal druhý Stanley Cup v řadě.

Loni to nevyšlo, letos už jste ale Stanley Cup domů přivezl. Co to pro vás znamenalo?

Je to super. Myslím, že Frýdek-Místek si to zaslouží. Stejně jako frýdecko-místecký hokej, který je, i díky spolupráci s Třincem, na vzestupu. Já si tady pamatuji ještě starou halu, na které se hrála druhá liga, zato teď máme krásný nový stadion, na který chodí lidi.

Pro spoustu dětí z Frýdku-Místku jste vzorem. Jste rád, že k vám vzhlíží?

Snažím se všechny děti pozdravit, podepsat jim kartičky. Sám vím, jaké to je, když jsem kdysi na staré hale sledoval, jak trénoval Pavel Kubina. Byl to pro mě velký zážitek.

Taky po celém světě šíříte slávu Frýdku-Místku...

Jsem rád, že město můžu reprezentovat. Ale taky jsem rád, když dojedu domů a jsem s rodinou. Ten klid si užívám.

Chtěl byste se tady jednou natrvalo vrátit?

To uvidíme. Tady máme rodinu a zázemí, ovšem to stejné se dá říct taky o Tampě. I tam jsme doma. To všechno se ale příští rok může změnit, takže to zatím necháváme otevřené.

Dokážete si představit, že byste si jednou za Frýdek-Místek, nebo třeba za Třinec, zahrál?

Asi jo, ale já jsem teď spokojený tam, kde jsem. Ovšem ke konci kariéry, pokud by byla možnost, a byl by o mě zájem, tak proč ne?!

Kdybyste měl ve zkratce shrnout vaši cestu na vrchol – jaká byla?

Začínal jsem s taťkou. Vzal mě na přípravku, prošel jsem všechny třídy a v devítce jsem šel do Vítkovic, ve kterých jsem dostal skvělého trenéra Zdeňka Motáka, jenž mi dal hodně. Ve Vítkovicích jsem se rozehrál a dostal se do kanadské juniorky. Pak byl draft, dařilo se mi i na farmě a pak už přišla NHL.

Jako malý jste hrával i fotbal. Neuvažoval jste o tom, že byste brusle vyměnil za kopačky?

Hokej byl vždy na prvním místě. Ale na časy, kdy jsem hrál fotbal za Staré Město, vzpomínám moc rád. Byla tam super parta a dávalo mi to hodně. Šlo mi běhání, ale nebavila mě letní příprava. Takže když jsem během léta chodil na fotbal, tak jsem pracoval i na kondičce. Měl jsem tam kamarády a bylo to super.

Pamatujete si, kdy vás poprvé napadlo, že byste to s hokejem mohl dotáhnout někam dál?

Hrál jsem srdcem, ovšem nikdy jsem neměl vidinu toho, že bych byl v NHL. Pořád to pro mě byla vzdálená meta. Až pak, po dobré druhé sezoně na farmě, jsem začal pomýšlet na to, že by mě mohla povolat Tampa. Do té doby jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že bych mohl hrát v NHL. Ale rval jsem se o to a v zámoří jsem pořád hrál svou hru.

Jak moc vám na vaší cestě na vrchol pomáhala rodina?

Celá moje rodina tomu obětovala hodně. Mamka každý zápas natáčela na kameru, taťka byl všude se mnou, sestra mi zase pořád hodně fandila. Určitě to pro ně bylo náročné. A to stejné teď platí také o mé manželce a dceři.

Bylo pro vás důležité, že jste měl dlouho rodinu po svém boku?

Určitě. Ale taky jsem rád, že jsme se v mých sedmnácti letech rozhodli, že odjedu do zámořské juniorky a osamostatnil jsem se. Do té doby jsem byl pořád s rodiči a nevěděl jsem, jaké to je být pryč. Myslím, že dva roky v juniorce mě hodně naučily. Osamostatnil jsem se a to bylo hodně důležité.

Teď už jste sám tátou a s manželkou vychováváte malou dceru. Jakým jste rodičem?

Snažím se být jako můj taťka. Je sice přísný, ale vždy se mi věnoval. Byla s ním sranda. Místo toho, aby šel večer na pivo, tak byl s námi a hrál si s námi. A já se snažím dělat to stejné. Vím, že jsem hodně pryč, ale když jsem doma, tak se dceři věnuji co nejvíc. Ale samozřejmě, že když zlobí, tak se na ni nebojím zařvat. Kázeň tam musí být.

Je tomu už deset let, co jste prošel draftem NHL. Tampa Bay na vás tehdy ukázala až v sedmém kole. Bylo to pro vás zklamání, nebo naopak další motivace?

Jako zklamání jsem to nevnímal. Byl jsem rád, že mě draftovali, což jsem nečekal. Znám hráče, jako třeba Tylera Johnsona z Tampy, kteří draftem ani neprošli a jsou v NHL. Možná mi to pomohlo, že na mě nebyl žádný tlak. Přišel jsem do kempu a všichni se na mě dívali jako na posledního hráče draftu. Nikdo ode mě nic nečekal a já jsem se o svou šanci porval.

Šanci v NHL jste dostal docela brzy. Čekal jste to?

V té době už se to čekalo. Na farmě se nám dařilo, hráli jsme dobře, ale nijak jsem netlačil na pilu. Věděl jsem, že pokud budu hrát pořád stejně, tak šance přijde, a taky že přišla. Pak už jsem se v NHL udržel.

Rychle jste se taky stal jedním z lídrů Tampy...

Bylo super, že jsem přišel do týmu skvělých hokejistů. Byli tam hráči jako Lecavalier nebo St. Louis. Řádil tam i tehdy dvaadvacetiletý Stamkos, který dal šedesát gólů. Hodně mi pomohli, abych vyzrál. Nikdy jsem nebyl tím, kdo promlouval v kabině, ale co řekl trenér, to jsem vždy udělal. Šel jsem příkladem tímto směrem.

O vaší síle hodně ukázala letošní sezona. Když bylo třeba, patřil jste k ofenzivním hvězdám, stejně tak jste ale dokázal zareagovat na defenzivnější roli. Co je vám bližší?

Dělám to, co mi řekne trenér. Týden před sezonou mi sdělil, že Kučerov nebude hrát celou sezonu a že budu hrát na jeho místě v přesilovce. Mohl jsem se z toho složit, že budu muset rozehrávat puky Hedmanovi, Stamkosovi nebo Pointovi, ale já jsem tu šanci chytil. Začal jsem to trénovat před tréninkem i po tréninku a stalo se to, že jsme byli mezi nejlepší čtyřkou v power play. Neříkám, že to bylo jen díky mně, ale jsem rád, že jsem tu šanci chytil.

Nakonec z toho byl druhý Stanley Cup. Jaké byly oslavy?

Byly divoké. Byli jsme zase na lodích a slavili jsme asi šest dnů v kuse. Byla to paráda.

Máte dva Stanley Cupy. Který byl těžší?

První je vždy speciální. Bylo to hodně náročné, byli jsme v bublině, ale obhájit Stanley Cup je vždy nejtěžší. Moc týmům se to za éry platového stropu nepovedlo. Obhájit Stanley Cup je něco speciálního.

Váš táta slíbil, že se po Stanley Cupu nechá potetovat. Jdete do toho s ním?

Já ne. Ale doufám, že taťka do toho půjde. Říkal jsem mu, že když vyhrajeme i potřetí, tak si musí udělat všechny tři Stanley Cupy.

Myslíte, že dokážete zaútočit na třetí pohár?

Já vždy říkám, že je třeba dostat se do play-off. Na to tým máme. A co bude pak, to se uvidí.

Jste rád, že jste Stanley Cup mohl po dvou letech ukázat i rodičům?

Byl to náš sen. Toužili jsme po tom, že si sáhnu na Stanley Cup a zvednu ho nad hlavu. Teď už se to povedlo dvakrát. Jsem rád, že jsem pohár mohl dovést domů a že ho mohli vidět i táta s mámou a sestrou. Za ty dva roky totiž neměli možnost se do Tampy podívat.

Po sezoně však přišel rozšiřovací draft, ve kterém na vás mohl ukázat Seattle. Bál jste se toho, že vaše éra v Tampě skončí?

Už jsem s tím trošku počítal. Nakonec si vzali Gourdeho, takže jsem rád, že v Tampě ještě rok zůstávám. Po sezoně mi ale končí smlouva a uvidíme, co se bude dít potom.

Myslíte, že v Tampě zůstanete?

Nemám tušení. Zatím vážně nevím.

Na klubové úrovni jste dosáhl nejvýš, jak jen to šlo. S reprezentací jste hrál na mistrovství světa, olympiádě i Světovém poháru, ale na velký úspěch čekáte. Mrzí vás to?

Je mi to líto. Mám dva Stanley Cupy a teď bych rád dosáhl na nějaký úspěch i s reprezentací. Česká republika na to čeká už dlouho, chtěl bych nějaký úspěch zažít.

Věříte, že se to může povést na olympiádě v Pekingu?

Bude to extrémně náročné. Ale vím, že pokud se dostanu do českého týmu, tak udělám maximum pro to, abychom dosáhli co nejlepšího výsledku.

O vás se často hovoří jako o jednom z nejvíce podceňovaných hráčů na světě. Není vám to líto?

Já mám rád, když na mě není vyvíjený žádný tlak. Takto se mi hraje lépe.

Hodně sledovaná byla i Zlatá hokejka, ve které jste letos skončil druhý za Davidem Pastrňákem. Cítil jste, že to mohlo vyjít?

Byla to asi největší šance. Ale na druhou stranu, Pasta byl po operaci, naskočil do sezony a zase byl nejproduktivnějším českým hokejistou v NHL. Za ty své předvedené výkony si to zasloužil.

Máte pověst skromného hokejisty. Myslíte si, že i to je tím důvodem, proč jste se dostal tak daleko?

Myslím si, že jo. Bylo tam i štěstí, ale nikdy jsem nebyl žádný frajírek, který prohlašoval, že by chtěl hrát v NHL a vydělávat miliony. Hrál jsem prostě hru, kterou miluju a na ledě jsem pokaždé udělal všechno pro tým. A to si myslím, že mi pomohlo.