Výstava Půda a přátelé v ostravské městské galerii PLATO: Vrátit uhlí zpět do země!

Výstava Půda a přátelé v ostravské městské galerii PLATO otevírá téma, které se týká každého z nás — našeho vztahu k přírodě, městu i místu, kde žijeme.

Kurátorka Edith Jeřábková v rozhovoru mluví o tom, proč je půda důležitější, než si připouštíme, jak může vypadat galerie propojená se zahradou a proč bychom měli ukládat uhlík do země.

PLATO letos slaví 10 let. Co se vám vybaví jako první, když se za tou dobou ohlédnete?

Já jsem v době vzniku PLATO jej vnímala jako návštěvnice z Prahy. Jeho začátky jsem sledovala skoro nevěřícně – jak je možné stvořit instituci jako výraz touhy místní kulturní scény. A také mě překvapilo zaměření galerie, které nepřinášelo přehlídky ostravského, českého nebo světového umění, ale spíše témata současnosti a určitý názor. A hledalo formáty, jak být galerií a galerií v Ostravě. Také počáteční nomádství galerie, která jako pastevecké kultury putovala z místa na místo, pomáhalo opakovaně přemýšlet o poslání městské instituce v ostravském kraji, který svébytně a nepřevzatě definuje svoji kulturu.

V čem je podle vás dnes PLATO jiné než na začátku?

Začala bych tím, čím je stejné, a to je jeho tým, který lidově řečeno táhne za jeden provaz. Snažíme se dělat věci společně a pomáhat si a věříme tomu, co děláme a vždy myslíme na naše návštěvnictvo – místní i vzdálené i na „komunitu“ kolem PLATO. Může se to zdát jako samozřejmost, ale není, chce to péči, nadšení a slušnost.

Foto: se souhlasem PLATO

A to, co PLATO proměnilo v poslední době nejvíce, byl přesun do současného sídla bývalých městských jatek. Je známo, že architektura ovlivňuje lidi, jejich vztahy a to, jak se věci dějí. Zrekonstruovaná jatka působí jako muzeum umění, kamenná instituce s vážnou tváří. Doufám, že jsme nezvážněli i my. Na druhou stranu přibyl mezidruhový program zahrady, rezidenční pobyty mezinárodního umělectva a jiné formáty.

Výstava Půda a přátelé, kterou kurátorujete společně s Mariannou Dobkowskou a spolupořádáte s Centrem současného umění Zamek Ujazdowski ve Varšavě, je hlavním projektem výročí. Proč právě půda? A kdo jsou ti přátelé?

V dnešní složité době máme tendence se trápit nad obrazy politických událostí a máme dojem, že jsme bezmocní. Války, globální oteplování, sucho, epidemie, ohrožená demokracie – ale místo, kde se všechny tyto projevy scházejí, je právě půda, která nás zároveň živí a díky konfliktní povaze lidstva i rozděluje. Výstava je zaměřená hodně na zemědělství, péči o půdu, která rychle ztrácí úrodnost a mění se v poušť, a na mezidruhovou půdní solidaritu – přátelství různých organismů včetně lidí, které společným působením a obohacováním půdy o uhlík mají šanci zvrátit další oteplení planety. Výstava ale také mluví o půdě, kterou jsme zapletli do kolonizační a mocenské politiky válek a ekocidy. To vše umělectvo ve výstavě reflektuje a zároveň se snaží představovat si pro nás jinou budoucnost. Přátelé jsou všichni, kdo cítí spříznění s půdou nebo s přáteli půdy, a to rozhodně nejsou jen lidé. Jak cítí spříznění s půdou další-než-lidské organismy my lidé vůbec nemusíme chápat, ale musíme to respektovat. (pozn. Termín další-než-lidské označuje organismy kromě lidí jako jsou rostliny, zvířata, houby, bakterie.)

Jak byste představila někomu, kdo běžně na současné umění nechodí?

Zkušenost se současným uměním vůbec není nutností. Výstava nechce být elitní, naopak se snaží být sdílná. Chce nabídnout ono přátelství všem, kteří se zajímají o budoucnost svých rodin, lidí, zvířat, rostlin, hub i těch nejmenších půdních živáčků. Přátelství je začátkem pochopení toho, že půda nám může pomoci v zastavení nebo dokonce napravení klimatických problémů planety. Stačí jen přehodnotit to, co děláme a dělat to jinak. A jak? To nám ukazuje příroda, která to dělá už minimálně 420 miliónů let. Příroda ukládá uhlík do půdy – organickou hmotou zakrývá povrch země, aby se v půdě tvořila nasákavá „půdní uhlíková houba“, která zadržuje vodu. Náš průmysl a průmyslové zemědělství jsou ale postaveny na přesném opaku – na spalování uhlíku, což tady v Ostravě známe zblízka, a na odkrývání půdy zemědělskou, lesnickou, průmyslovou a stavební činností. Umělkyně Denisa Langrová v jednom svém videu vrací uhlí zpět do země – to je poselství, které provází i její soubor video rozhovorů s australským půdním mikrobiologem a klimatologem Walterem Jehnem, který ukazujeme v PLATO.

Foto: se souhlasem PLATO

Představila byste nám další nějaká díla, která to dobře ilustrují?

Díla ve výstavě nejsou ilustrativní, vyprávějí vlastní příběhy rozmanitými médii – instalace, fotografie, filmy, videa, audia, sochy, kresby. Například práce Ingely Ihrman se nepřímo vztahuje ke vzniku půdy na Zemi. Ukazuje prostřednictvím podobných světů řas v moři a moře bakterií, prvoků, hub a virů v našem břiše náš společný vývoj. Ihrman studovala mořské řasy po vzoru viktoriánské hospodyně, spisovatelky a amatérské mořské bioložky Margaret Gatty, která trpěla vyčerpáním po deseti těhotenstvích. Ihrman chce tímto historickým příkladem, ale i vlastní zkušeností mluvit o tom, jak spolu souvisí mozek, žaludek a společné pobývání s dalšími organismy, než jsme my, lidé.

Nebo příklad nizozemského umělce a zahradníka Yoeriho Guepina, který svůj umělecký projekt věnoval babičce. Ta se svým manželem zakládala regenerativní způsob pěstování v Nizozemí a ve výstavě máme mimo jiné i její deník z té doby.

Lenka Škutová z Ostravy připravila pro výstavu ručně vytlačované vázy s tématikou provázanosti lidí a rostlin a Barbora Lungová pro ně připravila koncepci řezaných květin, které jsou zapleteny do lidské kultury jako symboly různého společenského kódování – národního, queer apod.

Můžeme my, lidé z města, udělat něco pro půdu?

Chtělo by se mi říct musíme, ale je to příliš rozkazovačné. Je třeba vtáhnout regenerativní zemědělství do měst a podpořit potravinovou soběstačnost. Čím blíže bude pěstování potravin spotřebitelům, tím méně budeme spalovat podzemní zdroje uloženého uhlíku, který potřebujeme udržet v půdě. A také je nutné co nejvíce ozelenit města, ne však trávníky, po kterých jezdí sekačky a spalují další ropu, ale loukami, zahradami a trvalými porosty. Počítá se každá střecha, balkon, každý osázený truhlík! Nebo už jen to, od koho kupujeme jídlo výrazně ovlivní, kde a jak se budou potraviny pěstovat.

Co vás na ostravské krajině nejvíc fascinuje?

Její schopnost regenerace a divotvorby. Mám ráda ta prostředí, která nejsou designována lidmi – respektive ta místa spontánní sukcese, která jako by příroda tvořila sama. Ale to není tak docela pravda, protože například náletové porosty tisů se na haldy dostaly z okolních zahrad čili z „umělého prostředí“. Je to fascinující krajina vytvořená lidmi, novými horninami, ptáky, větrem, rozmanitou schopností rostlin se pohybovat. Líbí se mi ta hybridnost nového městského lesa a to, jak je složité nebo nemožné doložit tu původnost v neustálých proměnách a jak se o to lidé přesto rádi pokoušejí!

Kus městské přírody sama v Ostravě vytváříte. Jste kurátorkou zahrady PLATO. Jak vznikl Váš nápad ji pojmout jako permakulturní?

Já jsem přišla do PLATO v roce 2020 a ředitel Marek Pokorný nám představil budoucí sídlo galerie. Viděla jsem velkou plochu kolem a hned mi zajiskřily oči. Byla jsem plná permakultury, kterou jsem studovala u Denisy Tomáškové a Katky Horáčkové z Permakultury.cs a uvědomovala jsem si paralely mezi permakulturou v zahradě a v galerii. Permakultura totiž není jen zahradničení, jak se mnozí lidé domnívají. Je to péče o planetu, která může zahrnovat právě i galerijní činnost, péči o pracovní tým, návštěvnictvo atd. A Markovi Pokornému se pak opravdu podařilo prosadit zahradu jako galerijní program, který ukazuje, jak důležité je pečovat o půdu bez chemie, bez rytí a společně. Zahradě dáváme stejnou pozornost, jako sálům uvnitř galerie, je stejně důležité, aby člověk, který přijde do galerie, se mohl zastavit v zahradě a uvidět rozmanité dění, které se v ní odehrává a kterého se může přímo účastnit bez zprostředkování technologickými médii.

Foto: se souhlasem PLATO

Může zahrada změnit vztah lidí k městu?

No, chceme v to věřit! Kromě nadšených komentářů k zahradě plné bylin, včel, čmeláků, brouků, vodního hmyzu, ptáků a dalších jsme dostali i reakce o zaplevelené zahradě a podobně. My se snažíme lidem vysvětlovat, že posekaný trávník v parku není ideální nejen pro nás, ale ani pro další život. Je to monokultura, která vyžaduje intenzívní péči, a to není udržitelné. Na zahradě máme také zeleninové záhony, ovocné stromy a keře, čímž chceme dát najevo, že město je vhodné prostředí k pěstování, a to máme potvrzeno i vědecky. Po analýze toxicity vzorků našich plodin a plodů víme, že nevykazují žádné rizikové faktory. Takže naše heslo je zazelenit každý volný prostor a pěstovat si jídlo sami či komunitně raději než ho kupovat v obchodních domech, kam putuje kamiony z celého světa a jeho kvalita je pochybná. A zahrada má nejen pro lidské organismy terapeutický význam. Je místem k regeneraci, odpočinku a radosti z pohledu na kmitající hmyz nebo do záhonu růží.

Působila jste v Praze, dnes žijete blíž přírodě – jak se to promítá do Vaší práce?

Ano, já pokud nejsem v PLATO, tak žiji v lese ve společnosti zachráněných zvířat a divokých i zemědělských rostlin. Je úžasné v rámci každodenního bytí pozorovat komunikaci všech různých tvorů, kteří také chtějí žít vícedruhově, protože je to pro ně různými způsoby prospěšné. S partnerem se staráme o zahradu a les a já zajišťuji naši částečnou potravinovou soběstačnost – co nesnědí slimáci, zůstává nám a je toho docela hodně s přihlédnutím k tomu, jak málo času na záhony mám. Jedeme na ostrovní systém – solární panely a studna – a jsme tedy závislí „jen“ na počasí, živlech a sezónách, které respektujeme. Když delší dobu nesvítí slunce, tak se prostě v pračce nepere. Zdá se to být omezující, ale za chvíli tento pocit zmizí. A tohle všechno ráda přenáším i do práce – respekt k potřebám druhých, nedělat věci za každou cenu, nechat místo pro odpočinek (to se ještě pořád učím), nezatěžovat výstavami životní prostředí nebo jen minimálně. Základním principem je, že co si z přírody nebo odkudkoliv vezmu, to tam zase nějakým způsobem vrátím.

Edith Jeřábková

Patří k výrazným osobnostem české kurátorské scény. Od roku 2020 působí jako kmenová kurátorka ostravské galerie PLATO, kde se dlouhodobě věnuje tématům krajiny, ekologie, mezidruhových vztahů a propojení umění s péčí o prostředí. V minulosti pedagogicky působila na pražské UMPRUM a jako kurátorka v Galerii Klatovy / Klenová, Muzeum umění Olomouc, pražské Fotograf Gallery nebo ve Vědecko-výzkumném pracovišti Akademie výtvarných umění v Praze. Kurátorsky se podílela mimo jiné na výstavě Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985–2012 v Národní galerii Praha nebo na oceňované retrospektivě o Ester Krumbachové, kterou připravila pro Dům umění města Brna. Je členkou kurátorského sdružení Are a spolku LES – společenství pro pěstování, teorii a umění.

Foto: se souhlasem Edith Jeřábkové