Společnost
25/09/2020 Petr Broulík

Vypátrali jsme tajnou střelnici. Vítkovice tady testovaly pancíře tanků

Je tomu už pětasedmdesát let, co v dubnu 1945 obcemi Háj ve Slezsku a Velká Polom postupovala fronta nejtěžších osvobozovacích bojů na našem území, takzvané Ostravsko-opavské operace.

Domy v Háji ve Slezsku stejně jako v řadě obcí a měst na Opavsku a Ostravsku otřásala palba z děl a tanků a mnoho z obydlí tehdy i zničila. Pár let tu byl klid.

Avšak od padesátých let si obyvatelé Háje a dalších obcí museli zvykat na střelbu z dělostřeleckých kanónů znovu. Ozývala se pravidelně už v období „míru“ desítky následujících let. A to z tajné střelnice Vítkovických železáren, která sloužila k testování pancířů dodávaných tuzemským továrnám na výrobu tanků a dalších těžkých zbraní.

Kousek za obcí, v místě zvaném údolí Čertova mlýna totiž Vítkovické železárny zřídily od počátku padesátých let střelnici, v níž těžký kanón na železničním podvozku testoval střelbou pancíře, které se v podniku vyráběly.

Tyto pancíře Vítkovice dodávaly například na výrobu československých tanků v Novém Jičíně či slovenském Martině. Místo bylo oplocené, spíše tajné, a protože si je firma zřídila na docela pěkném místě, v pozdější době sloužilo kromě testů i k rekreaci komunistických pohlavárů. Byla tu prý i svazarmovská střelnice, kde se střílelo pistolemi i samopaly.

Střelnice utichla, dnes její trosky vlastní soukromí majitelé

Po roce 1989 přestala testovací střelnice sloužit původnímu účelu a postupně její pozemky a objekty získalo několik soukromých majitelů. Poslední halu prodaly Vítkovice až někdy v roce 2000. Donedávna v objektu vrátnice fungovala i restaurace U Jury, dnes je ale areál od hlavní silnice uzavřený branou, ač do něho turisté zejména od Čertova mlýna mohou.

Docela velký pozemek dnes patří rodině Žídkových a ta mu dala podstatně jiný, mnohem poklidnější účel. Vítězslav Žídek tu totiž chová svá včelstva, jeho syn Jiří tu má skladovací prostory.

Vítězslav Žídek. Foto: Petr Broulík

Zbytky objektů vítkovické střelnice tu ale současní majitelé ponechali. „Testoval se tu pancíř, jinak o tom moc nevím. Oslovili jsme vítkovický archiv, prý mají nějaké fotky a nějaké dokumenty, ale zatím se nám nic nepodařilo sehnat. Nikdo nic nemá. Jednou jsem tady měl akci, na kterou jeden pán přinesl nějaké fotky, později jsem ho oslovil, že bych si je ofotil, ale už je nemohl najít. Protože ale střelnice byla utajená, tak spíše existují fotky přední části této budovy. A pak existují nějaké dobové fotografie, protože kdysi nahoře byla hospoda s rybníkem, kde se jezdilo na lodičkách. Nahoře stával mlýn, proto se tomu říká Čertův mlýn,“ říká Jiří Žídek, současný majitel střelnice.

Nikdo sem nesměl, strážily to tady lidové milice

On sám jako dítě pamatuje původní vrátnici. „Bylo to obehnané plotem, uzavřené, nikdo dovnitř nesměl, strážily to tady vítkovické lidové milice a objekt hlídali vojáci. Chodili tady se psem. Když vás viděli na dva metry od střelnice, už za vámi šli. Co tady děláte, proč tu jste, milion otázek,“ vzpomíná.

Dodává, že v objektech u cesty byly kanceláře. „Tady byly garáže pro techniku, nějaké dílny. Tam jak jsou ty lavičky, byla kolárna a tady jak je ten komín, byl kotel, který párou vytápěl všechny objekty v areálu střelnice. Tam je plechová hala a v ní měli schované zásoby pancíře, který testovali. A tam dál měli kromě velké chaty na místě původního Čertova mlýna další dvě menší rekreační chaty. Tady v těch objektech měli v jednom střelivo a v tom druhém sestavovali munici pro testy,“ vysvětluje.

Kdysi bylo údolí střelnice bez zeleně, stromy tu začaly růst až po válce, většinou jsou to nálety. Střelnice vznikla až po druhé světové válce.

„Testovaly se tu pancíře prakticky každý týden až do doby, kdy se po roce 1989 zavřely zbrojařské podniky na Slovensku. Lidé v obci si ale stěžovali na hluk, ta střelba se nesla všude kolem a jim se třepala okna. Tak jsem slyšel, že se uvažovalo o tom, že celou střelnici dají do betonového krytu, aby střelba nebyla slyšet. Ale pak to zrušením střelnice celé padlo. Pozemky se začaly vracet do soukromých rukou,“ říká Jiří Žídek.

Postavili si tam tři chaty. Jezdil tam i Husák

Pětasedmdesátiletý otec majitele, Vítězslav Žídek, kterého jsme vyrušili od stáčení medu, nás ochotně bere na procházku bývalou střelnicí. Zná pamětníka, který pracoval od prvního „kopu“ při budování střelnice.

„Byl tu nejdříve jako kuchař a pak tady skončil jako snad vedoucí. Tahle budova byla postavena jako první v roce 1953, ještě tam je kámen, kde je vytesaný datum. Tady seděli vrátní, pak v ní i měřili ráz vzduchu, když stříleli, jak je hluk silný,“ říká pan Žídek.

Poblíž vznikla budova, v níž měly Vítkovice dílny, soustružnu, garáže a uklízečky a pracovníci střelnice v ní měli i šatnu. Střelnice prý měla třicet zaměstnanců.

„Oplotili postupně areál až nahoru. Zabrali všechno až skoro k Josefovicím. Ovšem nadvakrát. Nejdříve v roce 1953 oplotili území jen kolem samotné střelnice, ale poté, co přišli v srpnu 1968 Rusáci, tak tu oblast oplotili i kolem Čertova mlýna, dnes v něm je hospoda a ubytování. Tam si postavili celkem tři chaty. Takové letovisko. A jezdili tam vysocí pohlaváři včetně Husáka. Bylo to uzavřené, nikdo sem nesměl, dělali si tam dýchánky pro horních deset tisíc,“ vypráví Vítězslav Žídek.

Kanon jezdil po kolejích, střelný prach měl jištění, kdyby to bouchlo

A ukazuje strom, kde začínaly koleje, které vedly až nahoru k samotné střelnici. „Po nich jezdil kanón, se kterým stříleli do pancéřových plechů. V Dobroslavicích žije muž, který si ho pak po převratu odvezl domů. Byl to protiletecký kanon, on ho i nějak zprovoznil. Je to ale fanda, ne že by s ním střílel. Jestli ho ale pořád má, to nevím,“ říká Vítězslav Žídek.Dodává, že koleje zmizely po roce 1989, zřejmě skončily ve šrotu. „Jen nahoře kousek zůstal zabetonovaný v zemi. Tehdy tady všechno sběrači kovů rozebrali a odvezli, například i strážní věž, která v areálu stála. Bylo tady asi postupně několik majitelů a nájemníků, my jsme asi šestí, ale jsme tu nejdéle. Už šestnáctý rok,“ říká.

Po celém údolí jsou stále funkční rozvaděče elektřiny, jsou tu rybníčky, v nichž se chovali pro „vzácné“ návštěvy pstruzi. „Tady měli uložený střelný prach, už je to dnes zarostlé. Jsou tu velmi hrubé betonové zdi, byla tu jen dřevěná střecha. Když by to bouchlo, ať to letí nahoru a neohrozí to okolí. My tam máme teď sklad,“ vysvětluje spolumajitel bývalé střelnice.

„A tady v tomto objektu byla laboratoř. Tady se plnily střely do kanónu. Tady je objekt, kam vždy kanón schovali. Stříleli s ním na různé vzdálenosti, pohyboval se po kolejích, tady ještě kousek kolejiště zůstal. “

Tady byly dva kanony a kulomet. Tam se umisťovaly pancéřové desky

Přicházíme k betonové stěně se zvláštními otvory pro pravděpodobně dva kanony a kulomet. „Tady se střílelo pod dozorem střelmistra, obsluha děla musela být schovaná v těchto budovách. Stříleli vítkovičtí zaměstnanci, ale ke každé střelbě přicházeli jako dozor vojáci. Vše se zapisovalo, ráže, průraz, rychlost, jaký pancíř se tam dával a podobně,“ popisuje Vítězslav Žídek.

Před námi je betonový objekt, kde se umisťovaly tlusté pancéřové desky, do kterých kanony pálily. Pancíř se testoval pro výrobu tanků a další vojenské techniky. V Martině se vyráběly tanky, tady na Moravě taky. Svařovali je, někdy celou věž tanku přivezli. Materiál sem na místo přivážel jeřáb. Tady jsou sloupy, kde byl, tady se ukrývali při střelbě vojáci,“ ukazuje muž.

Místo kanonů bunkrů a skladů jsou tu dnes včelíny. A komáři

Na řadě míst jsou v areálu bývalé střelnice vidět včelíny, také v jednom z betonových objektů na střelný prach má dnes pan Žídek své včely. Kvůli stálé teplotě.

„Mám tu včelnici, asi osmnáct produkčních včelstev. Ale chovám tu hodně matky. Ale letos medu moc nebylo, protože celé dva měsíce, když mají včely sbírat, většinou pršelo,“ říká.

Ač pracoval u měřicí techniky na koksovně Nové huti, včelaří od dětství, kdy vyrůstal v sousední obci Smolkov. „Už od doby, kdy jsem začal chodit, tak mne strýc vodil ke včelám. A od patnácti let už včelařím,“ říká muž, který letos chodí vpodvečer po areálu ve včelařské kukle i z jiného důvodu. Deště i tady totiž „pomohly“ výskytu komárů, a když tu přestane hřát letní slunce, vyrojí se jich kolem „miliony“.

Majitelé tu mají koně, Vítkovice tu chovaly stádo ovcí

Otec a syn Žídkovi se snaží dávat „zbořeniska“ bývalé střelnice trochu dohromady. „Ale nikdo nepochopí, co je tady práce. Postupně to podle možností spravujeme, sadíme v některých místech les, dříve to bylo holé, byly tu vysečené louky. Spásaly je tady ovce, když byl ředitelem Vítkovic Rudolf Peška, bylo tady třicet ovcí. My máme dvě. A máme tu i koně, chceme je sem příští rok vypustit, ale nejdříve pro ně musíme udělat ohradu. Rádi bychom i areál střelnice otevřeli lidem na rekreaci,“ říká Vítězslav Žídek.

V šedesátých letech brigádnicky pracoval na střelnici několik let i pan Karel Musil, původem také ze sousedního Smolkova.

„Z Vítkovic se sem na nádraží do Háje vozil vlakem materiál, z nádraží na střelnici se to vozilo na náklaďácích nebo traktorech. My jsme to na nádraží nakládali a na střelnici skládali. Na autě často přivezli třeba celou vrchní kopuli tanku, jeřábem ji pak skládali z auta. Jindy stříleli do pancéřových desek. Byl to dobrý přivýdělek, za šichtu jsme dostávali 122 korun, to byly v té době pěkné peníze. Dostal jsem se tam po známosti, byli jsme taková parta. Měl jsem pětatřicet, měl jsem rodinu a znal jsem se se synem šéfa, který na střelnici také dělal,“ říká Karel Musil.

Střelba bývala hlučná a někdy trvala i dva dny. Lidé si ale stěžovat moc nemohli

Pracoval od roku 1961 až do důchodu ve Vítkovicích, nejprve na závodě 3 a poté do roku 2003 na ředitelství Vítkovic, kde se výrobou pancířů pro zbrojní výrobu zabývali. Vyráběli tam nejen pancíře, ale i testovací válcované pancéřové desky pro střelnici, široké kolem deseti centimetrů.Materiál na testy ve střelnici byl podle Karla Musila ze státních hmotných rezerv. Vzpomíná, že střelba do vzorků na střelnici byla hlučná a někdy trvala třeba celý den. Někdy i dva dny, někdy jen třeba jen tři hodiny. Ale lidé nesměli moc protestovat, byl to státní zájem,“ říká Karel Musil, který si pamatuje i na kanon na střelnici. Nikdy však samotnou střelbu neviděl. Jen slyšel ze svého domu na kraji Háje ve Slezsku.

Archiváři z Vítkovic našli Jiskru z roku 1990. Jděte do Háje!

O střelnici Vítkovických železáren v Háji ve Slezsku opravdu historikové moc nevědí. Pouze, že v Háji ve Slezsku byla. Pracovníci Archivu města Ostravy či Slezského ústavu opavského archivu řekli, že o ní vědí jen obecně a odkázali nás také na Archiv společnosti Vítkovice. Tam nás vítkovičtí archiváři předem upozornili, že téma tajné střelnice v Háji není dosud zpracované. Ale něco tu přeci jen mají.

„Za dobu posledních třiceti let se tímto tématem nikdo nezabýval,“ říká pracovník archivu společnosti Vítkovice Ondřej Štarman. Protože ho však toto téma samotného zaujalo, vyskládal na stůl fascikly dokumentů, na nichž je často razítko „důvěrné“ nebo „tajné“, což už samozřejmě dávno neplatí. Najde i výtisky podnikového časopisu Jiskra, který o areálu střelnice přinesl v lednu roku 1990 dva články. Jedna reportáž nese titulek „Jděte do Háje!“ a napsal ho šéfredaktor Jiskry Zdeněk Havlena.

Konglomerát objektů, kde se střílí do plechů na vzdálenost 100 metrů

„Kdepak pár hektarů obklopených drátěným plotem. Už pomalu čtyřicet let tudy nesmějí tímto prý stále malebným údolím procházet „nepovolané osoby“. S členy Občanského fóra Vítkovic, Ostravy a vojáky, kteří areál v lednu 1990 převzali, procházíme prostorem přísně utajovaným. O celém prostoru se nesmělo psát, mluvit. Vše bylo tajné, popisuje Zdeněk Havlena.

Co všechno skrývá území nazvané zkušebna Háj? Především vlastní zkušebnu – nesourodý konglomerát několika nevelkých budov a kůlen včetně bunkru, ve kterém se do upevněných plechů střílí z lehkých dělostřeleckých a z pěchotních zbraní na vzdálenost 100 metrů. Tím se zkouší odolnost materiálu. A pak jsou tu tři v oploceném a hlídaném území tři objekty. Jedná se o tři chaty.

Naposledy tu byl někdy v listopadu velvyslanec SSSR Lomakin

První, ta nejmenší byla postavena v roce 1967, druhá největší v roce 1977, a poslední, dvoupodlažní chata s podkrovím, v roce 1987. Není třeba velké fantazie, aby si člověk v přízemním salonu poslední chaty s velkým barem a kuchyňkou veselý večírek s obchodními partnery či stranickými funkcionáři.

Plány přestavby Čertova mlýna na rekreační středisko

Paní Soukeníková, která pracovala ve zkušebně 27 let, tehdy řekla novinářům: „Jezdily sem občas návštěvy. Naposled, někdy v listopadu Lomakin, velvyslanec SSSR. Jsme tady tajný podnik, podepisovali jsme mlčenlivost. Vysvětlovali nám, že to tady slouží na obchodní jednání a ta přinášejí efekt, ze kterého se to tady všechno bohatě zaplatí,“ řekla tehdy paní Soukeníková.

Jídlo se sem vozilo z Atomu. A obsluhoval personál nóbl hotelu

Ve velké chatě, postavené v místě, kde stával Čertův mlýn, jsou dvě dvoulůžková apartmá a jeden jednolůžkový pokojík. V přízemí hala, stůl s dvaadvaceti místy, křesla s ovčími kůžemi. Zatímco tato chata stála Vítkovice pět milionů, nejnovější menší dva miliony.

„Jídlo se sem vozilo z Atomu, o obsluhu se staral hotelový personál,“ popsala paní Soukeníková, která patřila k jedenácti lidem, kteří na zkušebně, jak se střelnici oficiálně říkalo, pracovala. Pět mužů a šest žen. Když nebyly střelby, ženy pomáhaly při úklidu chat. Pokud nebyla práce v chatách, kosily ženy trávu nebo sušily seno.

Vítkovice v jednom z prvních víkendů roku 1990 zpřístupnily celý ohrazený prostor i střelnici lidem. Přišlo jich na šest tisíc a mohli si prohlédnout to, co se jim tolik let tajilo. Oblast pak 10. ledna přislíbili k 1. květnu stejného roku zpřístupnit.

Testovaly se tu i náboje s ochuzeným uranem? Zkazka?

„Lidé se tehdy po listopadu 1989 začali do areálu tajné zkušebny hrnout. Hlavně je zajímalo, co se mohlo dít v té rekreační chatě. Tedy spíše bulvární věci. Proto je tehdy v lednu 1990 vedení Vítkovických železáren jednorázově v tom revolučním čase zpřístupnilo. Přesto třeba kolem samotné střelnice dodnes panují různé dohady. Třeba, že se tam snad testovaly i náboje s ochuzeným uranem a podobně,“ říká vítkovický archivář Ondřej Štarman.

Podle něho je paradoxně relativně dobře známá zbrojní výroba Vítkovických železáren z dob Rakouska-Uherska až do roku 1945. „Zabývalo se jí několik lidí, naposledy například Aleš Materna. Zajímají se o to také lidé, kteří mají jako koníčka historii meziválečného československého opevnění, takzvaní bunkráci. O zbrojní výrobě po druhé světové válce však už není mnoho známo,“ říká archivář.

Vítkovice podle něho vyráběly v rámci zbrojní výroby pancéřové zvony, ale i součásti plynových masek. Začínaly s výrobou pancéřových plechů pro rakouské námořnictvo, vyráběly i náboje do děl v období první světové války.

„K tomu je materiálů dost. Od padesátých let už ale byla zbrojní výroba ve Vítkovicích tajná a problém je také, že se dokumenty o zbrojní výrobě po roce 1989 nemusely dostat sem,“ míní Ondřej Štarman, kterého téma střelnice v Háji ve Slezsku zajímá a zvažuje, že se je časem pokusí prozkoumat. „Ale bude to hledání v kupce sena,“ podotýká.

Štosy dokumentů k areálu v Háji ve Slezsku většinou dokládají vznik střelnice z let 1953 a 1954. Jsou tu záznamy o předání a kolaudacích objektů střelnice, ale také kupní smlouvy, které Vítkovice tehdy sepsaly s celkem šesti majiteli pozemků, na nichž areál střelnice vznikl. A jsou tu dokumenty k restauraci Čertův mlýn, kterou Vítkovice zbouraly a později na jejím místě vybudovaly větší rekreační chatu pro různé akce a významné hosty. Rekreačních chat v areálu střelnice vzniklo více, celkem tři. Další dvě byly menší.

Proč nevětrají kryty? Kolik unese jeřáb pro oblast střelby?

Ale i v těchto papírech k chatám jsou zajímavé informace. Například v protokolu ze září roku 1953 se zpracovatel ptá, proč byla na vybavení krytu pro zkoušky vynechána nejdůležitější otázka větrání a že zdravotní komise trvá na vybavení krytu ventilátory a periskopem. V dalším zápise z října 1953 je uvedeno, že „uživatel“ dosud neví, na jakou nosnost je stavěný jeřáb dopravující v oblasti střelby testované pancíře na místo, kde byly dělem testovány. „Ač už jeřáb nějakou dobu pracuje v ostrém provozu,“ zní v zápise, který nabádá k nápravě nedostatků.

Pozoruhodné jsou návrhy kupních smluv pro šest majitelů pozemků, na nichž areál střelnice vznikl.

Z jejich textů vyplývá, že majitelé museli kupní smlouvu schválit, jinak jim hrozilo, že jim stát tyto kupované pozemky vyvlastní. Ceny nebyly na současné poměry nijak velké. Pro zajímavost: jedna ze smluv určovala cenu pozemku o výměře 2 698 metrů čtverečních na celých 2 178 korun.

Čertův mlýn vystřídala moderní chata. Mamula v ní prý pořádal večírky

V materiálech jsme narazili také na záznamy o stavbách první chaty a na projektovou dokumentaci v roce 1977 dokončeného rekreačního zařízení na místě bývalého Čertova mlýna. Ta první menší chata se ve studii z roku 1965 až 1966 ještě nazývala „podniková chata“, druhá, největší, se v projektové dokumentaci z roku 1975 nazývala „správní a sociální zařízení Háj“.

Tak vypadá hotel u střelnice dnes

Z jednoho z dokumentů z roku 1954 také vyplývá, že svou restauraci Čertův mlýn musel prodat státu také Eduard Pešat a je tu i soupis veškerého zařízení a vybavení, které podnikatel státu tehdy odprodal. V sedmdesátých letech vystavěné nové podnikové chatě, která vznikla na místě Čertova mlýna, se dochovaly v archivu společnosti Vítkovice i původní vizualizace.

„Kdesi jsem slyšel, že v areálu střelnice za normalizace krajský tajemník KSČ Mamula pořádal večírky, ale co je na tom pravdy, bohužel nedokážu říct,“ sdělil například vedoucí oddělení historického výzkumu Slezského ústavu v Opavě Ondřej Kolář.

Skladiště střeliva, střelného prachu či zbraní, hlavní cílový bunkr i laboratoř

Z jednoho z dalších dokumentů zase vyplývá, co všechno v areálu střelnice v rozmezí let 1953 až 1954 vzniklo. Kromě vrátnice tu byly i skladiště střeliva, střelného prachu či skladiště zbraní, vlečková kolej, hlavní cílový bunkr, laboratoř a střelecká linka. V dalším dokumentu z roku 1954 je uvedeno, že areál pořídil k testům kompletní sadu měřicích přístrojů Cerlikon ze Švýcarska.

Při probírání složek zahrnujících materiály týkajících se výroby Vítkovických železáren jsme narazili ještě na docela obsáhlou složku: na soupis strojů, které v roce 1954 podnik Vítkovice používal ve svých provozech k výrobě munice.

Kromě dlouhého seznamu strojů, které Vítkovice měly pro zbrojní výrobu za Rakouska-Uherska, první republiky či za druhé světové války, kdy byly součástí státního koncernu Hermann Göring Werke a z dob Rakouska, není v těchto dokumentech o výrobě munice ani slovo.

Odborník: kanony z Dubnice, skrytá výroba pod zemí

Co Vítkovické železárny v době komunistického režimu pro zbrojní výrobu vyráběly, ví dlouholetý pracovník ve strojírenské výrobě, který je dnes špičkovým a ceněným odborníkem v oboru hydrauliky a pneumatiky. Dobře znal i hutní výrobu v bývalém socialistickém Československu. Ten byl ochoten nám upřesnit, jakou zbrojní výrobou se Vítkovické železárny zabývaly, ovšem při zachování anonymity.

„Pancíře v tajné střelnici v Háji ve Slezsku se prostřelovaly municí, která se vyráběla v Závodech všeobecného strojárstva v Dubnici nad Váhom. Používaly se k tomu kanóny a houfnice, které se v dubnických Strojárských a metalurgických závodech v několika typech vyráběly. V Dubnici byla tato zbrojní výroba asi z poloviny skryta v několikapatrových bunkrech v zemi. Opracovávaly se tam třeba deset metrů dlouhé dělové hlavně, tepelně se zpracovávaly totiž ve svislé poloze. Pracoval jsem sice v těchto závodech v Dubnici dvacet let, ale nikdy v životě jsem se do této „kanónky“ nedostal,“ vypráví oslovený odborník.

Stačilo odhrnout ve Vítkovicích vrata a viděli jste ty tankové věže

Dodává, že plechy pro pancíře, které se v Háji testovaly, se vyráběly ve Vítkovicích. „A to v těžké válcovně KVARTO, kde se dodnes válcují, ale jako lodní plechy. Na počátku padesátých let bylo v těžké strojírně Vítkovických železáren, kde se dodnes vyrábějí například velké zalomené hřídele, tajné oddělení, kde se opracovávaly tankové věže, většinou do sovětských téček. Věž se nejdříve v podobě těžkého odlitku z ocelolitiny odlila a poté se v těžké strojírně opracovávaly otočné dráhy věží a podobně. Když jsem studoval na střední strojní vítkovické škole, tak jsme se do tohoto tajného oddělení dostávali na exkurzích nebo při brigádách v provozech. Stačilo jen odhrnout vrata a viděli jste ty tankové věže. Tehdy se tomu říkalo mezi zaměstnanci z legrace holubičí program,“ říká odborník na huťařskou výrobu a hydrauliku.

Fotografie z Háje? Oficiálně nejsou, na střelnici se nesmělo fotit

Prakticky nemožné je dnes sehnat nějakou fotografii, která by dokumentovala tajnou střelnici v době jejího provozu. Nepochodili jsme ani v Archivu města Ostravy, ani ve Slezském muzeu Opava, přestože tam jsme dostali naději od historika Ondřeje Koláře, který oslovil některé z pamětníků. Získali jsme ale jen snímky, které podle něj nejsou publikovatelné, přesto fotografii zveřejňujeme.

„Bohužel to je asi slepá ulička. Paní našla jen pár nepříliš kvalitních fotek z toho areálu, které však asi nebudou pro článek použitelné. Jinak jen obecně ví, že tam byla střelnice a později rekreační objekt, ale detaily si nevybavuje,“ říká Ondřej Kolář. „My o střelnici víme jen obecně. Fotky ve Slezském zemském muzeu bohužel nemáme.“

Vojenské archivy i vojenský historický ústav krčí rameny

Požádali jsme o nějaký dobový snímek „vítkovické“ střelnice i Vojenský historický ústav a Ústřední vojenský archiv. Ani tam jsme nepochodili. Zkoušeli jsme to také ve vojenském útvaru, který leží jen pár set metrů od této střelnice, ale sloužil hlavně jako sklad. Jeho náčelník, major Leoš Koutný nám řekl: „V tom vás asi nepotěším, protože do roku 1990 se v té střelnici nesmělo fotografovat. Takže tady u nás v útvaru žádné fotky z provozu střelnice nejsou. Nemáme žádné fotografie ani z té doby z našeho areálu. Všechno se tehdy utajovalo, a když tam někdo fotil, tak jen v nějakém zvláštním režimu. A bůhví, kde ty negativy skončily. My tady určitě nic nemáme,“ říká major Leoš Koutný, náčelník zásobovacího úseku v Háji ve Slezsku.

Tehdejší VŽKG produkovaly pancéřové prvky a odlitky věží pro výrobu tanku T-34/85

Ředitel Ústředního vojenského archivu v Praze Josef Žikeš nám sdělil, že v žádosti o poskytnutí informací a fotografií nám nedokáže vyhovět. „Je sice pravdou, že tehdejší VŽKG Vítkovice produkovaly pancéřové prvky a odlitky věží pro výrobu tanku T-34/85 a zřejmě i dalších obrněných vozidel, ale informace o podnikové střelnici pro zkušební střelbu do těchto prvků se nám v našich materiálech nepodařilo vyhledat,“ sdělil ředitel Josef Žikeš.

Dodal, že z mimoarchivních zdrojů o její existenci vypovídal jeden z průvodců muzea opevnění z Areálu Darkovičky, který předpokládal použití menších ráží.

„Její lokaci pak umisťuje do lesíka pod památníkem Ostrá Hůrka a Čertovým Mlýnem. Každopádně se na nalezené mapě se zákresem střelnic provozovaných MNO, Svazarmem a Ministerstvem vnitra z roku 1967 nenachází. Pokud je nám známo, zkoušky kvality výroby tanků spojené s ostřelováním provádělo Ministerstvo národní obrany ve svých prostorech a vlastními palebnými prostředky,“ dodal ředitel vojenského ústředního archivu v Praze.

Jak šel čas v údolí Čertova mlýna a kdy mlýn dostal čertovo jméno

Web obce Velká Polom nechal zpracovat přehlednou historii území Kremlicova, tedy Čertova mlýna, které bývalo do doby, než území zabrala střelnice v Háji, oblíbeným výletním místem.

Mlýn byl zřejmě postaven v roce 1645, prokazatelně existoval v 17. století a byl vybudován na katastru Velké Polomi. Přístupný však byl i z Háje ve Slezsku.

V letech 1645 až 1740 provozuje mlýn rod Kremliců, ti vodu zachycovali do rybníka z Podhrabyňky a z Niv, mleli hlavně po deštích a za tání sněhu. Dle Karolinského katastru to bylo roku 1723, co Martin Kremnica mlýn nechal zapsat jako selský.

Majitel mlýna tu nechal manželku se dvěma dětmi a odjel do Ameriky

Poté mlýn kupuje Jiří Blažej, zakladatel velkého mlynářského rodu. Vlastnil mlýny v Chabičově, Velké Polomi a Krásném Poli. Tento rod vlastní mlýn do roku 1885. Koncem 19. století se mlýnu říkalo podle majitele „U Vrby“.

Po Vrbovi koupil mlýn v roce 1906 i s přilehlými pozemky Eduard Pešat. Mlýn se stává výletním místem, majitelka získává hostinskou licenci, místo se začíná nazývat Čertův mlýn, nebo U Čertovej báby. Majitel Eduard Pešat však pravděpodobně proto, že živnost nevynášela, zanechal tu manželku se dvěma dětmi a odjel do Ameriky.

Když Eduard Pešat v Americe zemřel, odkázal tehdy již zletilým dětem slušnou částku, za kterou v roce 1931 odstranily zbytky mlýna a místo něho postavily jednopatrový hotel s cizineckými pokoji, výčepem a sálem, který dobře prosperoval.

A v roce 1951 celé údolí zabírají Vítkovické železárny, které ho proměnily na vojenský prostor, kde se zkouší vojenský materiál, zvláště pancíře. Vzniká zde hotel a později nedaleko i luxusní vila, které slouží vedení Vítkovic i k ubytování komunistických pohlavárů.

Sdílejte článek