​Vychází román Až uvidíš moře. Inspirací byli také Řekové z Ostravy

V Česku žije mnoho lidí s řeckými jmény i kořeny. Jsou mezi nimi úspěšní podnikatelé, lékaři, muzikanti. Jejich předkové se tady usadili na přelomu čtyřicátých a padesátých let po útěku před občanskou válkou.

Novinářka Scarlett Wilková z Ostravy napsala román inspirovaný jejich neuvěřitelnými osudy. Kniha Až uvidíš moře, která nyní vychází, je o ztracených domovech, o lásce, o naději.

Co bylo hlavním impulsem napsat román?
Celý život se věnuju novinařině. Dělám rozhovory, zpracovávám příběhy konkrétních lidí, vyhodnocuji fakta. Tak jsem chtěla zkusit, jestli si dovedu vymýšlet. Knihkupectví jsou zavalená knížkami, ale mám pocit, že většina autorů se nyní šťourá ve svých pocitech. Já raději čtu rodinné ságy, velké klasické příběhy, které se nějak dotýkají zajímavých dějinných událostí. Prostě jsem se pokusila napsat něco, co by mě bavilo číst.

Nakladatelství už nyní o titulu Až uvidíš moře hovoří jako o knize s velkou nadějí na úspěch. Tak čím je výjimečná?
Možná nakladatelství připadalo zvláštní, že zpracovávám kapitolu českých dějin, o které se nepíše, nemluví. Myslím, že většina lidí neví, že Československo kdysi přijalo tisíce Řeků, kteří uprchli z vlasti po prohrané občanské válce. V první vlně šlo převážně o děti. O sirotky nebo o ty, které jejich rodiče poslali do ciziny, aby doma nezemřely. Šestileté děti jely samy mnoho dnů v nákladních vlacích, neuměly ani slovo česky a ocitly se v cizí zemi, bez rodičů, bez příbuzných. V té době tady vznikla řada dětských domovů pro malé řecké uprchlíky, byl tady tábor pro raněné Řeky.

Jaké konkrétní osudy jste zpracovala?
Pracuji už dlouho mimo jiné pro společnost Post Bellum, která provozuje sbírku Paměť národa, jež zpracovává a uchovává výpovědi pamětníků historických událostí. Několik řeckých pamětníků žijících v Ostravě jsem natáčela a editovala další, které natočili jiní dokumentaristé v dalších krajích. S dalšími Řeky jsem si jen tak povídala. Ta vyprávění byla fascinující. Tak jsem se jimi lehce inspirovala, ale celý příběh je fikce. Všechny postavy i osudy jsou smyšlené. Není to dokument, je to beletrie.

Proč vás zaujala právě tato kapitola dějin?
Mám Řecko ráda. Jím řecká jídla, piju řecký čaj a řecké kafe, nosím řecké oblečení. Zajímá mě vše, co se té země týká. Udivilo mě, jak málo se ví o řecké občanské válce. O těch krutých bojích v horách, kdy proti sobě stáli bratři, bratranci, když letadla shazovala bomby na vesnice a vypalovala je napalmem. Jedna strana konfliktu snila o tom, že v Řecku budou vládnout komunisté, druhá bojovala proti nim. Komunisté to prohráli a Československo jim nabídlo azyl s tím, že z jejich děti tady budou vychováni příkladní soudruzi. Což se moc nepodařilo. Paradoxně se z mnoha z nich stali podnikatelé.

Proč jste si oblíbila právě Řecko?
Líbí se mi jeho rozmanitost. Každý ostrov je úplně jiný. Lidé si pod pojmem Řecko zpravidla představují kýčovité pohlednice s bílo modrými domečky a západy slunce na úhledných plážích. Ale Řecko tvoří obrovské hory, ve kterých sněží, staré vesnice, kamenné mosty, pevnosti, vodopády. Stále ještě se tam dají najít místa, kde se jako by zastavil čas. Jenže to obvykle lidé, kteří tráví dovolenou u bazénů v hotelových rezortech, netuší.

Psala jste v Řecku?
Jasně. Po nocích, za zvuku cikád a vřískajících koček. V městečku Parga, pak na Kefalonii... Jinde se román o Řecku napsat nedá.

Jak často Řecko navštěvujete?
Obvykle dvakrát ročně. Na některá místa se vracím, ale zároveň se pořád snažím prozkoumávat nové ostrůvky, na kterých jsem dosud nebyla. Samozřejmě, že tam jezdím kvůli koupání, tepla a skvělého jídla, ale stejně tak mě zajímá, jak Řekové žijí. Mně se totiž jejich přístup k životu moc líbí.

V čem?
Dám příklad ze života Řeků žijících v Ostravě. Ještě jsou mezi nimi ti, kteří přišli jako dětští emigranti po roce 1948. Setkala jsem se například s dámou, která bojovala jako partyzánka v řeckých horách a pak prožila velkou část života v Ostravě-Porubě nebo s paní, která opravdu jako holčička utíkala před bombami. Zároveň je tady spousta jejich dětí, vnoučat. A oni si společně, staří i mladí, pronajmou sál v ostravském kulturním domě třeba jen proto, že je 201. výročí povstání Řeků proti Osmanské říši. Nebo si dělají velkou slavnost každý rok v den, kdy Řekové v roce 1940 odmítli nadvládu Italů. Prostě se takhle několikrát ročně scházejí a slaví. Mně se jejich hrdost a vlastenectví moc líbí. Na druhé straně dobře vím, že jejich životní styl by většině Čechů nevyhovoval. Když ti v Řecku praskne vodovodní trubka a voda proudí do bytu, tak si instalatér, až po delší době přijde, nejdříve zakouří a až pak se ji pokusí zastavit. Pak řekne, že přijde zítra a dorazí za týden. V lepším případe, pokud je to kámoš. Jinak přijde za měsíc. Nebo taky nikdy.

Je pravda, že jste před vydáním románu pocítila určité podobnost s tím, co se nyní děje na Ukrajině?
Jedna z dam, které sem kdysi přišly jako dětské uprchlice a celý život žije v v Ostravě, mi nedávno vyprávěla, jak je zdrcená, když sleduje, že malé děti opět utíkají před válkou. Staří Řekové vidí v malých Ukrajincích sebe. I oni prchali do neznáma, ze dne na den ztratili své domovy, své jistoty. Velmi se jich to dotýká, jsou z toho zoufalí, přispívají penězi, pomáhají. Když jsem knížku psala, nikdy by mě nenapadlo, že něčeho takového budu svědkem. Že v této době zase bude v Evropě válka, že lidé budou ztrácet domovy. Je to neuvěřitelná shoda náhod, že knížka vychází právě v této době a že jí v nakladatelství vymysleli slogan: Domov si nosíme sami v sobě. Když vznikal, netušili jsme ještě čeho budeme svědky.

Kde vy máte domov? Pocházíte z Ostravy, často býváte v Beskydech a v Praze….
V Ostravě jsem se narodila, ale nepatřím mezi lidi, kteří tvrdí, že je tam nyní vše skvělé, že se mění k lepšímu. Vyhovuje mi střídat různá místa, takže stejně často bývám v mém druhém domově v Beskydech nebo jezdím za prací do Prahy. Právě proto mám ráda novinařinu - člověk se při ní pohybuje, setkává se zajímavými lidmi, takže pak nepodléhá pocitu, že někde je to úžasné a výjimečné jen proto, že se tam prostě náhodou narodil.

Jste ve své profesi úspěšná, vaše rozhovory a témata vás proslavily. Máte ještě nějaký novinářský sen?
Děkuju, to je přehnaná chvála. Je pravda, že jsem se díky práci pro Magazín DNES setkala s výjimečnými lidmi, od těch nejznámějších až po ty naprosto neznámé, zdánlivě obyčejné, s nimiž jsou ale rozhovory mnohdy o to víc zajímavé a překvapivé. Možná to bude znít jako fráze, ale mi moje práce i po mnoha letech připadá senzační. Je to ale asi tím, že jsem začínala jako investigativní novinářka, deset let jsem se zabývala justicí, policií a kriminálními případy na severu Moravy. Kdo dělal novináře v této oblasti v divokých devadesátých letech, je pak poněkud otrlý a každá jiná oblast novinářské práce mu poté připadá příjemná. Takže rozhovor s vědcem, lékařem, umělcem nebo jakoukoli protivnou sebestřednou seriálovou hvězdičkou je pak naprostá pohoda.