Vrásky? Ty mám od smíchu! Marie Rottrová o milované Ostravě: do ulic se zase vrátil život

​Řeka lásky, Markétka, Lásko, voníš deštěm, Střapatá, nohatá, Lásko, Máma. To je jen několik songů, které se zapsaly do historie české populární hudby a stále znějí z rádií.

Stejně nestárnoucí je jejich interpretka Marie Rottrová. Ač už se před pár lety se svými fanoušky loučila, vrátila se na jejich volání zpět na pódia a dál nás okouzluje – písněmi, krásou i šarmem.

Obyvatelé Ostravy se o tom mohli přesvědčit nedávno, kdy Marie Rottrová otevírala velkým koncertem z gruntu rekonstruovaný Dům kultury Poklad. A právě v šatně nově otevřeného Pokladu jsme si s Marií Rottrovou před jejím koncertem v letním kině Amfi povídali o Ostravě. O městě jejího dětství a mládí, ze kterého se sice před časem odstěhovala, ale do kterého se stále vrací a má ho ráda.

Čím pro vás je Ostrava?
Ostrava je pro mne domov. Narodila jsem se tady, vyrostla a prožila jsem tu kus krásného života. A ráda se do Ostravy vracím.

Spíše vždy na podobný koncert, jako je tento k otevření Domu kultury Poklad, nebo i za kamarády?
S manželem sem jezdíme vždy v období Dušiček. Jinak většinou na koncerty, ale když tady přespím, tak se sejdu se svými sestřenicemi nebo s lidmi, kteří jsou mi blízcí.

Jak na porubský dům kultury vzpomínáte?
Pro mě je to opravdu poklad, proto jsem se usmála, když jsem poprvé slyšela tento nový název. Znala jsem ho v mládí prostě jen jako dům kultury v Porubě. Ale právě tady jsem vlastně začínala své soulové období se skupinou Majestic a zpívala jsem tu celé tři roky. Čaje, nedělní čaje, zkoušeli jsme tady v domě kultury každý týden nové písničky. Kluci z kapely tu hráli i jako doprovodná skupina v tanečních a na těch prodloužených. Tehdy tu vedla taneční Jarka Calábková, která později měla ten svůj úžasný taneční soubor, jehož páry jezdily na taneční soutěže a hodně vyhrávaly.

Čím pro vás toto období v Porubě bylo?
Byly to pro mě opravdu tři krásné roky, dokonce jsem tehdy v Porubě i bydlela, pak jsem se přestěhovala do Třebovic, takže jsem se kolem Poruby nebo v Porubě pohybovala prakticky pořád. A kulturák byl pro mne zásadní startovní éra mé soulové a rockové hudby.

Které kouty máte v Ostravě ráda? Ostrava se hodně mění, nezmizely vám nějaké?
Ou. Moje kouty, na které ráda vzpomínám, zmizely. Hlavně nestojí můj rodný dům a vlastně ani má rodná část Ostravy, obec Hrušov. To byla tenkrát Ostrava 10, tak teď aspoň žiju v Praze 10. Žili jsme tehdy přímo na Bohumínské ulici, naproti kostela byl park a vedle toho parku jsme bydleli. Tak to je dnes všechno pryč. Akorát stromy z toho bývalého parčíku tam ještě jsou.

Takže „váš“ Hrušov zmizel...
Je teď úplně jiný. Nedávno jsme tam byli natáčet, tak jsem si mohla porovnat, jak se změnil. Hrušov byl úžasná obec, bylo tam úplně všechno. Bylo to tam skvělé, krásné koupaliště, tenisové kurty, nádherná dřevěná kuželna, dvě fotbalová hřiště, krásné náměstí, několik pekařství, řeznictví, pošta či spořitelna, lékárna. Všechno, všechno, všechno, veškerá vybavenost. Na náměstí byl z poloviny park, na druhé polovině obchody. Lavičky, stromky, byla to fakt krásná část Ostravy.

Na která místa v Hrušově vzpomínáte nejvíce?
Jako děti jsme v podstatě vyrostly u Odry. Kousíček za naším domem byl takový val, jaké se tehdy stavěly proti povodním, a na tom valu jsme se procházeli a jako děti jsme z něho sáňkovaly směrem k Odře. On byl tedy trochu dál od Odry, takže se rodiče nemuseli bát, že bychom skončili se sáňkami v řece. A kousek přes most už byl Koblov, takže tam už bylo Opavsko, tedy Hlučínsko. Tam jsme z petřkovické strany chodili s tatínkem na procházky na Landek, tam kde je dnes hornické muzeum. A přes Landek dolů do Petřkovic, tam byla krásná hospoda U Sněhotů, která je teď obnovená.

Takže i do hospody?
Ano. Když jsme šli s tatínkem na procházku, tak on měl vždycky cíl. A to bylo pivo. Takže jsme vždy skončili procházku někde, kde byla hospoda, kde si to pivko pak mohl dát. No a my děti limonádu, že jo. A nějaký páreček nebo něco podobného. Takže tak vypadaly naše nedělní nebo i sobotní procházky. Ale samozřejmě nejen na Landek, ale ten se mi teď vybavil, jak ty procházky tam s tátou byly hezké.

Je to škoda, že Hrušov vašeho mládí zmizel, nebo je to daň za pokrok a době?
Je to veliká škoda.

Proč?
Je veliká škoda, že zanikla jedna ostravská čtvrť a jako na potvoru je to ta moje. To mně štve nejvíc ze všeho. Protože spousta lidí vás může přivést ke svému rodnému domu a může říci: Tady jsem se narodil, tady jsem chodil do školy, tady do školky. Já už tu možnost nemám. I když jedna škola, kam jsem chodila, tam pořád ještě stojí. Druhý stupeň základní, je to vedle kostela, tam jsem chodila od šesté do deváté třídy. Stojí i budova spořitelny, ve které jsem začínala pracovat po maturitě. Takže pár domů zůstalo, ale je to takové opuštěné. Staví se tam nějaké logistické haly, ale je už to jiný Hrušov.

Vy jste se vlastně narodila za druhé světové války, ale asi si to už nepamatujete...
Já si pamatuji takový prazážitek na osvobozování Ostravy, ale jen ten moment, kdy jsme se běželi schovat do sklepa před náletem. Že hučela letadla a padaly bomby a my jsme běželi do sklepa, to mi byly necelé čtyři roky, asi tři a půl. A pak nás tatínek hned druhý den odvezl ke svému kamarádovi do Metylovic, tady pod beskydský Ondřejník. Tam bydlel jeho spolužák z varhanické školy, měl statek a tak mě, bráchu a maminku vzal k sobě. Tatínek tam pak každý den jezdil do kostela a hrál mši.

Vnímala jste Ostravu v té době jako průmyslové, drsné hornické město?
Ne. Vždyť já jsem se tu narodila! Sama jsem byla Ostravačka, brala jsem to jako úplně normální a beru to tak pořád. Pořád se tu cítím dobře. Když jsme tady před týdnem natáčeli, přišel Radek Pastrňák a nějací muzikanti, bylo to super a bavili jsme se skvěle, jsou to skvělí a zábavní kluci z Ostravy. Takže mám Ostravu ráda a lidi z Ostravy taky.

Možná Ostrava trochu může i za váš výraz a výběr hudby, se kterou jste měla vždy úspěch?
Tak Ostrava je na rozhraní Polska, je kousek od Slovenska, takže tady jsou vlivy trochu jiné než v Čechách. My jsme koukali hodně na polskou televizi, já jsem obdivovala polské zpěváky a jejich písničky a jejich muziku. A myslím si, že polská muzika nás tehdy docela ovlivnila.

Zanedlouho v listopadu má mít v Ostravě koncert Maryla Rodowicz. Jste kamarádky?
To ani ne, mihnuli jsme se dvakrát, třikrát kolem sebe. Jednou to bylo v Sopotech, kde jsem soutěžila s dvěma písničkami a ona tam vystupovala jako hvězda a na závěr měla svou show a jednou nebo dvakrát jsme se viděli na natáčení a nějakém open air venku na Výstavišti v Praze, kde ona nějakou dobu bydlela. Já mám stále v repertoáru její dvě písničky, Małgośku tedy Markétku a Balladu wagonowu, kterou zpívám s českým textem Kůň bílý. Vždy jsem ji obdivovala, Maryla Rodowicz je úžasná zpěvačka.

V Ostravě jste začínala v generaci s Hanou Zagorovou, Věrou Špinarovou, Ostrava dala rockové a populární hudbě Buty, Kryštof, Citron. Je Ostrava líhní kvalitní populární hudby?
Všichni to říkají, tak to musí být pravda. Začalo tady hrát spoustu muzikantů a zpěváků, protože skoro každý důl nebo huť měla svůj kulturák. A všude v nich se živě hrálo, ale nejen tady, také v Karviné, Havířově, v Zábřehu, ve Vítkovicích, všude se pořádaly plesy, taneční a na nich se živě hrálo. A tam vznikaly nové generace muzikantů a zpěváků. Ostrava byla tenkrát v tomto skvělá. A dnes tu působí hodně výborných kapel. Když nějaká v Ostravě vznikne, tak skoro vždycky je dobrá. Je tu totiž konzervatoř, která chrlí každý rok nové muzikanty a zpěváky. I když my jsme třeba konzervatoř neměli, ani Věrka Špinarová, ani Hanka Zagorová, byli jsme samouci.

Kde jste se tedy učila zpívat?
Zpívala jsem v tatínkových sborech. Tatínek měl dva sbory, jeden na Slezské Ostravě při dole Petr Bezruč, kde byl skvělý smíšený sbor, který tatínek řídil. A potom kostelní sbor v Hrušově. Měli jsme také školní kapelu, když jsem dělala gymnázium v tehdy Novém Bohumíně, takže tam všude jsem zpívala, hlavně v těch tatínkových sborech, tam jsem se vyzpívala. To byla moje konzervatoř.

A pak jste v dospělosti přešla k soulu a rocku. Podporoval vás v této muzice tatínek?
Ne, ne. Nikdy jsem od něho necítila podporu, že jsem začala hrát s kapelou. On si mě představoval někde v oblasti vážné hudby, jako zpěvačku nebo klavíristku. Ale později, jednou v kostele na nějaké mši jsem zaslechla, jak si preluduje Wykrentovu písničku Lásko, nevymřeš po přeslici. A tam jsem si říkala: Ááá, tatínek je pěknej starej lišák! On mi nic k mé hudbě neřekne, ale vlastně dobře sleduje, co zpívám, a dokonce si některé písničky dobře pamatuje, že je umí zahrát. No, asi se mu líbilo, co dělám, ale nemluvívali jsme o tom.

Dům kultury Petra Bezruče nasadil teď po prázdninách novou ambiciózní hru Špinarka o Věře Špinarové. Jak jste ji zažila vy?
Věra pro mne byla od své první písničky totální bomba. Já jsem něco takového, jako byla ona, do té doby v československé hudbě prostě nezažila. Už od těch prvních skladeb, třeba „milej pane, to já bejt váma, zejtra koupím si musicbox (zanotuje), to fakt byla bomba. A čím víc písniček zpívala, byla skvělejší a skvělejší. Pro mě to byla hvězda a tehdy největší zpěvačka v československé popmusic a považuji ji za ni stále.

Ostravané ji milovali. Když hrála v Ostravě, rozbouřila to své publikum...
Byla to Ostravačka se vším všudy, která tu vydržela pořád. Já jsem tu také dlouho zůstávala, ale moje stěhování nebylo za kariérou. Měla jsem tu velké zázemí v ostravském rádiu, takže jsem nikam odcházet nepotřebovala. Věra Špinarová ale žila tady, pak se jen odstěhovala na svou chalupu za Ostravu, ale byla s Ostravou stále spojená. A zůstala ikonou ostravské hudby, ale nejenom ostravské, i té celorepublikové. Všude měla své publikum.

Byly jste kamarádky?
Hodně jsme se potkávaly, třeba když byly v tom dnes už neexistujícím amfiteátru na ostravské Černé louce Den tisku, rozhlasu a televize nebo Den horníků. Tam se vždy střídaly kapely a všichni jsme tam hráli a zpívali. Já jsem měla Věru ráda, hodně jsme si povídaly, často i přes telefon. Zvláště potom v posledních jejích pěti letech, to jsme si nějak i více rozuměly, než když byla mladší. Protože byla ve svých začátcích přeci jen o něco mladší, tak jsem ji tehdy spíše brala jako nastupující generaci. Ale pak jsme se opravdu hodně skamarádily.

Je to škoda, že odešla. A vlastně docela brzo...
Je to škoda, samozřejmě.

Při koncertu v „Amfíku“ s vámi vystoupí váš další velký kamarád, zpěvák Petr Němec.
Ano, Petr Němec už je dva tři roky součástí mých koncertů, zpíváme duety a pak zpívá on sólově své skladby. S Petrem se mi vždycky dobře zpívalo, natočili jsme spoustu duetů v ostravském rozhlasu nebo pro Supraphon. Petr je opravdový kamarád a mám ho ráda.

V Ostravě existovala spousta hudebních klubů, na které si starší generace pamatují. Které jste měla ráda, které vám přirostly k srdci?
Když jsem ještě nezpívala s Majesticem, měla jsem ráda Kavárnu mladých, ta byla naproti divadlu, taková rohová kavárna v prvním patře. Tam se konaly úžasné akce, byla tam třeba soutěž klavíristů, kam se do finále dostal třeba Láďa Figar, pozdější kapelník Plameňáků, skvělý jazzový pianista a skladatel Karel Růžička či dokonce instrumentalista a skladatel Jan Hammer, tvůrce veškeré hudby a písniček z Šíleně smutné princezny, který pak zůstal v USA a hrál v legendární jazz rockové kapele Mahavishnu Orchestra, který tu soutěž tady vyhrál. Ale spíše než kluby znamenaly pro hudbu v šedesátých letech kavárny.

Těch bylo prý v Ostravě více na čtvereční metry než v Praze…
Milovala jsem například ostravskou kavárnu Fénix, tam jsme chodili. Pak vznikla také na vítkovickém náměstí kavárna Veronika, ze které vznikl klub Flamingo, a v něm jsme pravidelně hrávali. Bývaly tam i besedy a večery, ty pořádal tehdy Miloš Zapletal (pozdější prezident Miss České republiky či zakladatel Manéží Bolka Polívky, pozn. red.), který tenkrát působil v ostravském rádiu a byl později i náš manažer. Pak tady byly i skvělé divadelní kluby, ale jelikož nejsem noční pták a nejsem moc na noční sezení, tak jsem šla vždy spíše spát. Jsem celý život takové ranní ptáče.

Jaká je Ostrava dnes? Je lepší, horší? Spousta věcí zmizela…
Zmizela spousta věcí, ale je to vývoj, který se nedá zastavit. Když se postavila před pár lety Nová Karolina, tak se mi zdálo, že se tam snad všichni z Ostravy odstěhovali a všichni snad tráví čas v tom centru. Ale teď mi připadá, že se do ostravských ulic vrátil život. Mně se líbí třeba Zámecká ulice vedoucí od Imperialu k Masarykovu náměstí, jsou v ní letní restaurace, také Nádražní je dnes pěkná, je to hezké kolem Nové radnice. Krásné jsou Komenského sady, tam jsme teď s televizí natáčeli. Mám opravdu pocit, že Ostrava začíná ožívat.

Jste krásná, jste stále idol spousty mužů. Máte na to nějaký zázračný recept?
Nemám žádný recept, vůbec žádný recept. Stárnu jako každý jiný, furt se dívám do zrcadla (pohlédne do zrcadla v šatně), jestli jsem to pořád já, ale to je vlastně úplně jedno. Nějaké vrásky na čele, jak koukám, mám, mám i vrásky kolem očí. Jako každý, kdo se usměje a je veselý, což já jsem. No a to čelo? No tak cóó? Vždyť mám už nějaký věk, tak mám na nějaké ty vrásky nárok.

Myslel jsem, jestli běháte, udržujete si linii…
Ne, nikdy jsem neběhala. Ale ráda plavu. Přes léto i to letošní jsem furt a denně v bazénu, udělám dvacet bazénů, trošku poležím na sluníčku, chvíli něco doma, pak zase dvacet bazénů. Něco dýchání a takto se udržuju. A chodíme s manželem na procházky.

Před vánocemi roku 2019 jste řekla, že možná vydáte novou desku. Že už na ni máte nazpívanou jednu píseň. Bude tedy vaše nová deska?
Nebude, nové cédéčko zatím nebude. Právě proto, že se mi nesešel dostatek písniček, za kterými bych si stála a které bych stoprocentně chtěla zpívat. Takže nové cédéčko ne, ale Supraphon mi vydá vinylovou LP. Bude to výběr z CD Lady Soul a jako bonus tam bude vánoční písnička, kterou mi napsal můj syn Vítek a jmenuje se Pozhasínej. Deska vyjde před Vánoci, tak doufám, že ji nějaké rádio bude hrát.