Vladimír Mráz z ostravského qqstudia: o Zlatovlásce, dětských pořadech i umělé inteligenci

Ostravské filmové qqstudio funguje více než třicet let. Za tu dobu dosáhlo mnoha úspěchů a podílelo se na spoustě velkých projektů. V jeho čele stojí úspěšný scénárista, režisér a producent Vladimír Mráz, jenž se svým týmem pracoval i na vizuálních efektech na nové Zlatovlásce.

Jejich rukopis nese také oceňovaná pohádka Princezna zakletá v čase, známá televizní znělka nebo oblíbené dětské pořady na Déčku.

Kde se vzal nápad založit si vlastní studio?

V devadesátkách jsem pracoval v České televizi, ale chybělo mi studio, které by umělo dělat triky a animace. Tak jsme nakoupili techniku a začali. Navázali jsme na tradici ostravského studia Prométheus, které zaniklo v roce 1992. Ve stejném roce jsme my spustili první počítačovou animaci.

Na čem jste tehdy pracovali?

V ČT tehdy grafiku nikdo neřešil, to jsme změnili. Dělali jsme třeba 70 znělek ročně, reklamy, prostě žně. Některé znělky běží dodnes – Bludiště, Na stopě, Kvarteto. Nejvíc mě bavilo vymýšlet nové pořady: vzít tužku a začít kreslit, jak by mohly vypadat.

Jak jste se vlastně do ČT dostal?

U přijímaček na FAMU jsem byl první, ale kvůli otci antikomunistovi mě poslali na „převýchovu“ do Krátkého filmu Ostrava. Pak jsem vyhrál soutěž amatérů, a šel o tom mluvit do Televizního klubu mladých. Tam si mě všimli a nabídli mi práci. Bylo to těsně před revolucí. Tehdy ČT Ostrava vyráběla obrovské množství pořadů, což je nesrovnatelné s dneškem, kdy je její situace bohužel dost kritická.

Snil jste už jako malý o tom, že jednou nakouknete do filmo­vého světa?

Upřímně? Ani ne. Odjakživa mě bavila hlavně hudba, a muzika byla moje první velká láska. Jenže pak přišly amatérské filmové pokusy a najednou se to nějak začalo dít. Velkou roli v tom sehrál filmový klub Konglomerát při Domu kultury Vítkovice. To bylo místo plné úžasných lidí, kteří pro film doslova dýchali. Třeba takový Miroslav Taichl – můj úplně první produkční. To byl člověk, který mi pro můj amatérský film dokázal zařídit i pronájem tramvaje! A tak jsem tehdy natočil kritický film o stereotypech v komunismu. O té zvláštní letargii všedních dnů, kdy se pořád dokola dělo to samé, bez špetky naděje nebo změny. A světe div se, ten film zaujal. Dokonce tak moc, že se líbil i střihači Valušiakovi, který seděl v porotě Mladé kamery. Po promítání si mě vzal stranou a začal mě přesvědčovat. Ty bys měl jít na FAMU! Film je tvoje cesta! A tak jsem najednou stál na startu cesty, která vedla k filmu.

A není hudba čistší umění než film?

Když o tom přemýšlím, vlastně to cítím dost podobně. Hudba a film jsou pro mě propojené nádoby. I když dělám televizní pořady, přistupuji k nim jako ke skládání symfonie. Všechno musím nejdřív slyšet. Představuji si, jakou barvu budou mít hlasy, kde zazní výrazný ruch, kdy se ozve ticho. A teprve potom do toho začnu skládat obrazy, které mi ta hudba vykresluje v hlavě. Hudba mi dává obrovskou svobodu fantazie, obrazy se v ní rodí skoro samy. Ale přitom se snažím držet čisté tvary, aby divák nezabloudil a mohl se v příběhu snadno orientovat. Chaos mě nebaví. Jsem nepřítel zmatků ve filmech, a vlastně i v životě. Než vkročím na plac, mám to v hlavě co nejlíp srovnané. Hudba mě v tomhle učí řádu. Je to můj vnitřní metronom.

Když jste qqstudio zakládali, byli jste tři. Mimo jiné i vaše manželka. Jaké ty začátky byly?

Začátky byly hodně divoké. Zrovna se nám narodil syn, takže manželka se k nám naplno přidala až o něco později. Od úplného začátku s námi byl Lukáš Najbrt – jméno, které filmová a grafická branže dobře zná. Dnes je z něj uznávaný počítačový mág, tehdy to byl náš parťák do všech nesmyslů a výzev. Hodně nám pomohli lidé z oboru. Někteří si u nás předem objednávali práci, což nám dalo šanci pořídit si tehdy šíleně drahou techniku. Tohle je totiž obor, který byl, pořád je, technicky hrozně náročný. Bez pořádného vybavení to prostě nejde. Ale časy se mění. Co tehdy stálo majlant a působilo jako sci-fi, to dneska zvládne chytrý telefon v kapse. Jenže jedna věc zůstává stejná – i ta nejlepší technika je vám k ničemu, když nemáte nápady a lidi, co do toho jdou s vámi naplno.

Povídejte…

Dneska je kvalitní technika skoro pro každého. Stačí dobrý mobil, pár chytrých nápadů a můžete si klidně natočit a sestříhat celovečerní film rovnou v obýváku. Logicky jsme čekali, že tahle technická svoboda přinese i revoluci v obsahu. Ale… nic moc se nestalo. Proč? Protože žádná technika nenahradí to nejdůležitější, tedy tvůrce s jedinečnou vizí. Když k nám chodí studenti na praxi, občas si s obrovskou sebejistotou řeknou rovnou o místo režiséra. Jenže nechápou, že režisér neroste ze dne na den. To je jako dobré víno, i to musí uzrát. Nestačí jen zmáčknout REC a čekat, že se z toho stane umění. Ještě víc mě ale mrzí, že spousta lidí se v téhle záplavě možností a rychlých sociálních sítí stala jen formalistními kopírkami. Víc než vlastní pohled je zajímá, jak to dělají „úspěšní“. Ctrl C, Ctrl V, a hotovo. Jenže filmy nejsou excelová tabulka. Bez vlastního názoru, bez odvahy říct něco po svém, to nikdy nebude ono.

Natáčení pořadu Ty Brďo. Foto: se souhlasem Vladimíra Mráze

Doba jde rychle kupředu. Byl vývoj takto rychlý vždy?

Od devadesátých let procházíme neuvěřitelnou mediální revolucí. Jen v Česku bylo v roce 1993 pouze pár televizních stanic, internet používalo sotva pár procent lidí a mobilní telefon byl luxusní novinkou. Dnes je situace úplně jiná! Podle statistik používá internet více než 90 % Čechů a sociální sítě denně sleduje přes 70% populace. Televize, která kdysi byla hlavním zdrojem informací, se postupně stává spíš médiem pro starší generace. Průzkumy ukazují, že televizi stále sleduje kolem 80 % lidí nad 65 let, zatímco mezi mladými pod 30 let je to méně než polovina. Sociální sítě mezitím převrátily celý mediální prostor vzhůru nohama. Každou minutu se na YouTube nahraje přes 500 hodin nového obsahu, na Facebooku přibude 147 000 příspěvků a na Instagramu 347 000 stories. To je sice ohromující, ale množství neznamená kvalitu. Důležité informace se v tom často ztrácejí a místo nich vládnou emoce, virály a dezinformace.

Samostatnou kapitolou je umělá inteligence. Používáte ji?

Jasně, a řekněme to rovnou, je to fakt zábava! Počítače s umělou inteligencí totiž konečně přestaly být jen takové poslušné krabičky, které čekají na kliknutí. Dřív jste jim něco nainstalovali, nakrmili je daty a pak doufali, že vám to vyplivne něco rozumného. S AI je to jiná jízda. Tady už nejde o suché příkazy, musíte si s ní povídat. A ne jen tak ledajak! Stáváte se jejím kouzelným našeptávačem, který vymýšlí ta správná slova, aby AI pochopila, co vlastně chcete. Trochu jako když se snažíte vysvětlit babičce, jak si objednat pizzu přes aplikaci, jen s tím rozdílem, že tahle „babička“ má v rukávu všechny recepty světa. A když jí něco řeknete špatně? No, pak dostanete pizzu s ananasem, i když jste chtěli šunkovou. S AI se prostě musíte naučit mluvit, je to taková hra na detektiva i básníka v jednom. Čím lepší otázky položíte, tím lepší poklady vám AI vykouzlí.

Takže, co se stane, když se s ní naučíme mluvit?

Pak se začnou dít kouzla. AI vám najednou začne servírovat odpovědi, které jsou tak trefné, že budete mít pocit, že vám čte myšlenky. Ale pozor, i ona má své mouchy. Pořád není vševědoucí a občas si vymýšlí pohádky. Co je ale fascinující je to, že při tom učení nezkoumá jenom zadání, ale tak trochu i vás samotné. Snaží se pochopit, jak přemýšlíte, co vás zajímá, jak mluvíte. Jednou mě dokonce pochválila za skvělý dotaz. A já se přistihl, že mi to vlastně udělalo radost.

Kam to celé směřuje?

Těžko říct. Možná nás jednou AI naučí mluvit líp samotné se sebou. Možná nám ukáže, co jsme o sobě vůbec netušili. A možná nás jednou překvapí tak, že i ta televize z devadesátek spadne ze stolu úžasem.

Jak může změnit mediální svět?

Umělá inteligence žije z toho, co už někde někdo řekl, napsal nebo natočil. Je doslova napěchovaná knihami, články, scénáři, rozhovory. A přesně ví, kam sáhnout. V tomhle je vlastně geniální knihovník s dokonalým systémem. Stačí naznačit, co potřebujete, a ona vám hned vyskládá celý regál inspirace. To se při psaní scénářů hodí víc, než byste čekali. Jenže pozor, stejně jako starý knihovník, který si občas rád přidá nějakou historku navíc, i AI si občas vymýšlí. Má fantazii, a ne malou. Umí propojit věci, které by vás možná ani nenapadly, ale jestli jsou pravdivé, to už je na vás. Ověřování je pořád klíčová disciplína. Ve finále je to jedna obrovská knihovna zaplněná až po strop, ale sama od sebe nic nového nevytvoří. Čerpá z minulosti. Jenže já žiju tady a teď. Chci tvořit něco, co má smysl pro budoucnost. A v tomhle tanci mezi tím, co bylo, a tím, co bude, máme pořád hlavní slovo my – lidi.

Máte dvě děti, zpěvačku Elišku a syna Dalibora, který je skvělý ve hře na bicí. Jak se jim daří?

Myslím, že se jim daří. Dcera žije v Praze, ale natáčí po celém světě. Společně s bráchou dělají mimo jiné hudbu do mých dětských pořadů, hrají v Ty Brďo! a jsou vážně moc šikovní. Oba vzpomínají, že je rodiče pořád do něčeho honili. A mají pravdu – měli toho fakt plno. Kroužky, klavír, tancování… pořád bylo co dělat. Ale víte co? Když vidím, že je to baví a že jsou v tom dobří, jsem za tu „rodičovskou buzeraci“ vlastně rád. Hlavní je, že se mají dobře a dělají věci, které jim dávají smysl.

Oba jsou hudebníci. Zdědili talent po vás?

Já jsem hrál v kapele a občas jsem zastupoval i na bicí. Ale tak dobře, jako hrál Dalík už ve čtvrté třídě, jsem nikdy nehrál. Hraje tóny, za které ho obdivují i v Americe. Hraje jako génius, jenže pro génia jeho typu u nás není obživa. Podobné je to u Elišky. Už jako malá krásně zpívala, oba mají absolutní sluch a jsou neuvěřitelně nadaní. Jenže podle mě pro ně není v naší společnosti místo.

Čím si to vysvětlujete?

Každý si dělá to své, žijí si svůj život, jsou spokojení. Ale já vidím, že mohli být jinde. Když jsem já kdysi vyhrál soutěž a měl jsem talent, hned se mě ujali, poradili mi, bylo to prostě přirozené. To se dnes neděje. Aby je někdo pořádně ocenil, tak by museli odejít pracovat do zahraničí.

V qqstudiu jste udělali už mnoho úspěšných projektů. Kterého si vážíte nejvíc?

Pro mě je nejvzácnější naše parta, která se tady drží už přes 30 let. Naskakují do ní dospěláci, kteří jako děti chodili do našeho qqklubu. Nic už si vlastně nemusíme ani vysvětlovat, všichni mluvíme stejným jazykem.

Můžete vyzdvihnout pár milníků qqstudia?

Začínali jsme znělkami pro televizi, ale brzo jsme se pustili i do větších věcí. Třeba s Milanem Lesniakem jsme udělali Pučálkovic Aminu, první večerníček kolorovaný na počítači. Zlom nastal v roce 2000, kdy přišla nabídka na celovečerák Báječná show. Zapojili se do něj nejen skvělí animátoři jako Karel Trlica nebo Ivo Hejcman, ale i ostravští herci, třeba Bertík Lichý. Hudbu složil fenomenální Boris Urbánek a zazpívali Lucie Vondráčková, Dan Bárta nebo Vilém Čok. Měli jsme rok na dokončení, a zvládli jsme to! Měnili jsme výtvarné styly, ale plastelína byla náš základ. Velkou roli sehráli i profíci, kteří po revoluci zůstali bez práce, ale byli hladoví po tvorbě. My měli techniku, oni zkušenosti a obrovský elán, zkrátka ideální spojení. Postupně jsme pronikli i do pražských zakázek a začali růst. Dalším velkým projektem byl seriál Pytlíkov a od roku 2013 děláme Draky v hrnci, kteří se stali vlajkovou lodí Déčka. V roce 2015 se přidalo Ty Brďo! Teď chystáme něco nového, velkého a hodně pracného.

Natáčení pořadu Draci v hrnci. Foto: se souhlasem Vladimíra Mráze

Prozradíte, co to bude?

Zatím ne! Můžu jen říct, že technicky je to fakt výzva. Děti se mají na co těšit, bude to totiž plné pohádkových postav.

Povedl se i váš časosběr o Ostravě…

Jo, to je srdcovka. V jednu chvíli jsem se cítil trochu utahaný z běžné práce, tak jsem si pro radost začal točit časosběry. A z toho nakonec vznikl film o Ostravě, jaký nemá žádné jiné město v republice. Vysílal se v roce 2008 a měl obrovský úspěch. Nikdo o něm dlouho nevěděl, a na premiéře pak seděl i tehdejší primátor, který byl z projektu úplně v šoku. Časosběry děláme dodnes, začali jsme v roce 2002 a spolupracujeme i přímo s městem.

V roce 2020 přišla pohádka Princezna zakletá v čase, pak pokračování a letos Zlatovláska. Berete to jako ocenění vaší práce?

Určitě! Mezitím jsme posílili tým, přidali jsme zvukaře, specialisty na 3D modelace a animace. Dneska tady v Ostravě zvládneme vyrobit v podstatě jakýkoliv trikový záběr. O Princezně zakleté v čase dokonce psali, že má triky na úrovni Hollywoodu. Spousta lidí vůbec netuší, co všechno se u nás ve studiu děje. Ale to nám nevadí. Nechceme se producírovat na výsluní, chceme další zakázky a hlavně si dál hrát. To nás baví nejvíc!

Nová Zlatovláska má velký úspěch. Věřil jste jí?

Já jsem filmu věřil. Že to bude fungovat, to mi říkal rozum, u Zlatovlásky se však otevřelo i srdce. A to je ohromně důležité. Film působí upřímně. Cítil jsme, že se lidem bude líbit.

Co všechno jste ve filmu měli na starost?

Na filmu pracovalo víc než 30 lidí z qqstudia. Zlatovláska má celkem 620 trikových záběrů, což je asi polovina filmu. Naším hlavním úkolem bylo ztvárnit zvířata, která nemůžou hrát. Takže maximálně realisticky. Ve filmu tak figuruje kouzelná ryba, mravenci, poštolka, orel či vrabec. V některých záběrech je použito i digitální dvojče psa Štístka. Druhým velkým úkolem bylo vytvořit ostrov Zlatovlásky. Palác je sice skutečným zámkem Lednice, ale je doplněný o mořské útesy a vlastně celý ostrov je digitální. Do záběrů města s přístavem proto byly doplněny nové stavby, mola, stromy a další drobnosti. Digitální je pak třeba i mořská hlubina. Jen pro zajímavost, polovinu všech trikových záběrů tvoří úpravy vlasů Zlatovlásky. Takže v každém záběru, kde se Zlatovláska vyskytuje, byly upraveny její vlasy tak, aby byly krásně zářivé.

Natáčení Zlatovlásky. Foto: se souhlasem Vladimíra Mráze

Chystáte nový pořad pro Déčko. Co dalšího máte v plánu?

Práce je víc než dost. Každý rok děláme pět filmů, k tomu Draky v hrnci, Ty Brďo! No a nový pořad, který mi dává zabrat víc než celovečerák. Když něco běží každý týden, musí to být promyšlené tak, aby to vydrželo a neslo se to i za pár let. Žádný rychlokvašek.

Dřív jste měli i dětský filmový klub. Proč už nefunguje?

Táhli jsme ho deset let ze svého, ale bez podpory to dál nešlo. Byla to škoda, děti u nás natáčely v profi podmínkách a vyhrávaly soutěže, třeba Ekofilm. Občas ale kurz vyhlásíme i dnes, takže dveře jsou pořád pootevřené.

Co děláte, když zrovna nepracujete?

Sleduju oceňované filmy, poslouchám audioknihy, studuju historii. Chci mít v hlavě něco, co za to stojí. A hlavně venčím psa Míšu. S manželkou s ním chodíme na cvičák a hrozně nás baví zkoumat, jak s ním mluvit, aby nám rozuměl. Je to úplně jiný svět.

Máte ještě nějakou vysněnou metu?

Celovečerák mě neláká. Potřebuju být ve studiu mezi lidmi. Ale co by mě bavilo, je dětská soutěž. Ne vědomostní. Spíš taková, kde děti trénují cit, postřeh a schopnost vnímat souvislosti. To dnešní chytré děti dost často postrádají.

Píšete i pohádky, že?

Psaní pohádek je mojí velkou vášní už od roku 1986. Od té doby se v mém světě zrodila celá řada příběhů, které spojuje jedna kouzelná postava – skřítek Obchodníček. K dnešnímu dni jsem napsal již 26 pohádek, které byly, s ohledem na ekonomické úspory, vydány pouze v audioverzi. Všechny jsou namluveny v češtině hlasem Bertíka Lichého — a ve slovenštině díky Milanu Kňažkovi. Tyto pohádky nesou v sobě lehký duch klasických příběhů Jana Wericha — nechybí jim moudrost, hravost, jemný humor ani morální ponaučení. Nejde však o pouhou napodobeninu, ale o originální svět, kde se obchodní duch mísí s fantazií, lidskostí a laskavým pohledem na svět.

Prozraďte, proč jste zůstal věrný Ostravě?

Měl jsem nabídky z Prahy, ale Ostrava je domov. Narodil jsem se tu, zamiloval, vychoval děti. To město má barvy, duši, historii. Je pravdivé. A co si budem – vedle Nohavici ve Futuru se sedí úplně jinak než vedle Michala Davida v pražské kavárně.