Nejnovější zprávy: Před 90 lety vznikla Vazební věznice Ostrava VŠB-Technická univerzita Ostrava a pivovar Ostravar budou spolupracovat

Sport

Vítkovické století: Hráli jsme dobrý fotbal, ne odvar pro horníky, říkal Pepi Bican

Magazín PATRIOT připravil společně s MFK Vítkovice seriál „Vítkovické století“, který je součástí letošních oslav 100. výročí od založení vítkovického fotbalového klubu. Prostřednictvím článků a rozhovorů si připomeneme některé klubové úspěchy, velké zápasy a významné osobnosti.

Josef Bican střílí gól za Slavii v zápase proti SK Slezská Ostrava (Foto: archiv, MFK Vítkovice)

O jednom z nejlepších fotbalistů 20. století Josefu Bicanovi se vyprávělo mnohé. V době, kdy hrával, se vedly celospolečenské spory třeba o to, zda slavný střelec je, či není, hýčkanou primadonou, která se vyhýbá ostřejším soubojům.

A představte si, že se tahle „primadona“, která na vrcholu kariéry vydělávala více než předseda vlády, na přelomu 40. a 50. let objevila v tehdy druholigových Vítkovicích.

Stál za tím všehoschopný komunistický režim, jehož představitelé se chtěli po roce 1948 vypořádat se symboly „buržoazní“ minulosti. Zaměřili se na známé osobnosti, jako byl třeba herec Vlasta Burian, i na některé fotbalové kluby. Jedním z nich byla Bicanova Slavia.

Když soudruzi rozhodli o její eliminaci, poslali největší hvězdu v roce 1949 do „proletářské“ Ostravy.

Nevíme, zda Bican zpolitizovaný přestup považoval za trest. Jako rodák z vídeňské dělnické čtvrti Faworiten dobře věděl, jaký dokáže život být. Zvláště když v osmi letech přišel o tatínka a později o staršího bratra, který zaplatil nejvyšší daň za drsný život na ulici.

V biografii „Bican – pět tisíc gólů“ přiznal, že se se Slavií loučil s těžkým srdcem a ohledně přestupu myslel na Bratislavu. „Jenže o Bratislavě nechtěl nikdo ani slyšet. Když přišly Vítkovice a chtěly, abych jim pomohl k postupu do ligy, uskutečnil se přestup na to šup,“ uvedl legendární útočník.

Traduje se, že mu po válce některé kluby z Itálie nabízely miliony korun jen za podpis smlouvy. Od Vítkovických železáren tolik čekat nemohl. Podle spisovatele a staroslávisty Vladimíra Zápotockého však bývalo zvykem, že Bican všude, kde působil, vyžadoval dva platy.

Nejen na nich se zřejmě „na to šup“ ve Vítkovicích domluvil a s postupem do ligy na hřišti pomáhal skoro jako příkladný úderník.

Naposled králem střelců

Pepi Bican zvedl střelecký potenciál mužstva na celkových 104 branek, z nichž během druholigové sezóny dal 44 gólů, a to za pouhých 17 odehraných utkání!

Nebylo divu, že k němu Ostrava byla laskavá a že si jej publikum rychle oblíbilo.

„Ve Vítkovicích na mě byli moc hodní, funkcionáři, spoluhráči a hlavně diváci. Snažili jsme se, abychom jim udělali radost, se čtyřbodovým náskokem jsme vyhráli zemskou soutěž před Svitem Gottwaldov a postoupili do ligy,“ ohlížel se Bican za ročníkem 1949, který se hrál od jara do podzimu.

Zatímco dříve chodilo na Vítkovice maximálně pět tisíc lidí, v roce 1950 na ligovou premiéru proti Spartě (1:3) dorazilo 20 tisíc Ostravanů.

Fanoušci se pak mohli radovat ze slušného čtvrtého místa, ke kterému Pepi Bican přispěl 22 brankami. V sedmatřiceti letech se naposled v kariéře stal nejlepším střelcem soutěže.

V roce 1951, kdy se do ligy vrátil i Baník, byly Vítkovice dokonce ligovým půlmistrem, ale v podzimní části už se jim tolik nedařilo a skončily opět čtvrté. Snad i proto, že Pepi skóroval „jen“ osmkrát.

„Život ve Vítkovicích byl pěkný, ale měl i stinné stránky. Stěhovat se s rodinou z Prahy jsem nechtěl. A jezdit dvakrát týdně mezi Ostravou a Prahou nebylo nic příjemného. Proto jsem se s Vítkovicemi domluvil a v lednu 1952 přešel do Hradce Králové, abych to měl trochu blíž,“ vracel se ke konci angažmá, které patří mezi historické milníky vítkovického fotbalu.

Krompáč, lopata a bomba ve Vítkovicích

Možná, že se nakonec trochu ulevilo i ostravským komunistům, kteří nebyli moc nadšení ze skandování „Ať žije Bican“ během prvomájových průvodů.

Kromě úsměvných historek měl Bican později s komunisty vážné problémy. V roce 1956, kdy už byl opět slávistou, poskytl Svobodné Evropě interview o cestě do Jihoafrické republiky, kde fotbalisté dělali „křoví“ vládnímu obchodu s atomovým výzkumem a diamanty.

Záhy po vyhazovu ze Slavie, kterou komunisti přejmenovali na Dynamo, přišel dokonce zákaz hráčské i trenérské činnosti. Bican skončil u krompáče a lopaty, což dobový tisk označoval za správnou sebekritiku.

Pepi ale ani přesto nezahořkl. K fotbalu se v 60. letech vrátil jako trenér. Místo získal dokonce i v belgickém Tongerenu a jeho jménu se postupně dostalo patřičného uznání.

Jak autor neuvěřitelných 644 ligových branek, které nasázel v rakouské a československé lize, s odstupem času vzpomínal na Ostravu?

„V Ostravě se fotbalisté museli vždycky snažit o dobrou hru, protože tisíce horníků a ocelářů nechtěly vidět nějaký odvar kopané. Ve Vítkovicích měli návštěvy tři až pět tisíc, po mém příchodu dvacet až třicet tisíc. To dokazuje, že v Ostravě chtěli vidět dobrý fotbal a my jsme jej předváděli,“ tvrdil Bican.

Mistrovský titul Vítkovic z roku 1986 považoval za „bombu“, která mu udělala velkou radost.

Těžko říct, co by Pepi říkal na současnost, kdy se Ostravané musejí ve druhé lize obejít bez podpory silných železáren, zatímco „jeho“ slávisté se těší finanční přízni čínských komunistů.

I tak brilantní střelec, jakým byl Bican, by snad musel uznat, že to je pořádný gól…