Gastronomie
30/09/2020 Jaroslav Baďura

Včely mě hodně naučily, říká bývalý manažer, který si zvolil hospodaření

​Nejčastěji jej najdete v krásném krámku v areálu Zámku v Šilheřovicích nebo mezi včelami. Robert Chlebiš se oklikou vrátil ke včelám, které u nich byly po generace doma.

Jak se člověk dostane ke včelám?
Já bych řekl, že spousta těchto věcí začíná jako tradice v rodině a stejně tomu bylo i u mě. Vyrůstal jsem v tom a ani jsem si neuvědomoval, jak moc mě to ovlivňuje. Můj děda včelařil a já jsem se od mých tří, čtyř let pohyboval okolo úlů, pomáhal jsem dědovi vytáčet med ve včelíně, tenkrát ještě pomocí klasických medometů na ruční pohon.

I váš otec tedy včelařil?
Ano, otec také včelařil, a to právě s dědou. Kdysi vlastnili statek a včely v tu dobu na vesnici patřily skoro ke každému stavení. Každá rodina mělo jedno až tři včelstva.

Takže jste měl od malička nalajnováno, že se budete věnovat právě této profesi?
Právě naopak, musel jsem ujít velký kus cesty, než jsem se vrátil k tomu, co je mi blízké a u čeho chci dnes už zůstat. Rád bych v tom vychovával i své děti a ukázal jim, že i tímto se dá nějakým způsobem uživit.

Jak dlouho trvala tato oklika, která vás nakonec přivedla zpět?
Asi dvacet let. Vystudoval jsem Strojní průmyslovou školu ve Vítkovicích, pak jsem měl určitou pauzu a vrátil se ke studiím na vysoké škole, konkrétně na Technické univerzitě v Ostravě, obor bezpečnostní inženýrství, ve kterém jsem určitou dobu působil. Byl jsem v různých organizacích na manažerské pozici, ale po zhruba osmi letech mě to přestalo bavit a začal jsem si hrát s myšlenkou, zda bychom jsme se mohli jako rodina opět začít živit včelařstvím.

Je to takový ten typický návrat uhoněného manažera zpátky k přírodě, nebo to u vás bylo jinak?
Tak to není. Nějaký syndrom vyhoření u mě asi byl, ale spíše jsem částečně prozřel a chtěl jsem dělat něco, co mi bude dávat smysl. Chtěl jsem mít nějaký vlastní produkt. Předtím jsem totiž působil v neziskovém sektoru, dělali jsme spoustu zajímavých projektů třeba v oblasti aplikovaného výzkumu, které mě obohatily, ale po nějakém čase mě to omrzelo.

Robert Chlebiš se svým otcem. Foto: Vladimír Pryček

Využil jste své manažerské a organizační schopnosti během zakládání vaší firmy?
O nějakých manažerských schopnostech u sebe nemůžu úplně hovořit. Řekl bych, že je to spíše o nějaké vůli a odhodlání. Člověk v sebe musí jednoduše věřit, a to mu dá podle mě daleko víc než veškeré kurzy a certifikáty na manažerské schopnosti a neschopnosti. Přeci jenom existuje spousta manažerů, kteří jsou neschopní, a i přesto řídí důležité firmy a spoustu lidí.

Kdy jste začal v tomto oboru fungovat naplno?
Myšlenku živit se včelařstvím jsem v sobě asi rok zpracovával a různě se o ní bavil s kolegy v práci, se známými, rodinou, kteří z toho byli naprosto nadšení. Jediný můj otec mi řekl, že to bude sakra dřina. Po těch několika letech mu teď musím dát za pravdu, jelikož během sezony je to opravdu velmi fyzicky náročná práce. Je samozřejmě nutné mít i nějaký time management, nicméně většina včelařů je vždycky malý krůček za přírodou. Každý rok je jiný a nedá se přesně odhadnout, kdy a co udělat. Člověk se musí umět přizpůsobit.

Je pravda, že až vymřou včely, vymřou i lidé?
Říká se to, těžko říct. Já si to nemyslím.

Kolik máte dnes včelstev?
Zhruba dvě stě. Jednu polovinu máme okolo Šilheřovic, kde žijeme a máme zde i naši medárnu. Druhou polovinu máme okolo vodní přehrady Kružberk, kde se hospodaří v režimu ekologického zemědělství a kde je krajina stále velmi pěkná a pestrá právě pro včely.

Je hodně poznat to, kde včely med sbírají?
Neřekl bych. Pro nás jako pro včelaře je med sice důležitý, ale důležitější jsou pro nás rozhodně včely. Jde o to, aby byly zdravé a silné. Očekáváme, že zvládnou sezonu a královny budou produktivní. To je jednoduše na prvním místě. To, že pak máme nebo nemáme med a kolik jej ve výsledku je, je v rukou božích a rozhoduje o tom hlavně příroda.

Říkal jste, že polovinu včelstev máte právě v krajině s režimem ekologického zemědělství, podepíše se to pak nějak na chuti finálního produktu?
To si nemyslím. Například lipový med ze Šilheřovic je podle mě naprosto fantastický. Já často ochutnávám a zkouším medy a přesně to pak radím i lidem. Je třeba si veškeré medy ochutnat a až poté člověk přijde na to, co mu vlastně chutná. Stejně to je i u vína. Přece jenom existují someliéři v obou oborech. Existuje dokonce kurz medového someliéra.

A vy poznáte různé druhy medu?
Určitě ano. Sám pro sebe jsem si dělal i senzorické zkoušky první kategorie na jižní Moravě, kde to je sice určeno pro vinaře, ale na základě získaných dovedností a vnímání toho, co člověk nachutnává – barvu, vůni, chuť, konzistenci, je to velmi podobně. V rámci Evropy je pestrost medů naprosto neskutečná. I můj med chutná každý rok trochu jinak. Někdy je tam více lípy, méně hořčice, inkarnát…

Dá se med také archivovat, pokud by si jej chtěl člověk zachovat déle?
Rozhodně. Dokonce existuje med, který byl starý 2300 let a našli jej v jedné z pyramid v Egyptě. Pokud má med dobré podmínky, tak zkrystalizuje a dokáže se uchovat opravdu dlouho. Až desítky či stovky let.

Jakým způsobem je do vašeho podnikání zapojená vaše žena?
Máme spolu dva šikovné kluky a po mateřské se manželka zapojila do práce v Medoo, kde má na starosti naši Zámeckou medárnu. Jelikož jsme malá rodinná firma, děláme hodně věcí společně.

Jak je to ale například na trhu? Prodávat sklenice s medem přeci nemůže být dlouhodobě vystačující?
Takto to funguje u lidí, kteří chodí do práce, kde za ně jejich zaměstnavatel odvádí zdravotně-sociální a oni jako včelaři v podstatě nemají žádnou legislativu, která by je nutila k tomu mít potravinářský provoz, který vyžaduje určitý standard a tím jsou jejich náklady na včelařství velice nízké. Tím pádem si pak sami ani nedokáží spočítat, že pokud prodávají med za 140 korun, tak jejich hodina strávená se včelami vyjde asi na 20 korun. Mnozí to dělají jako přivýdělek, určitě je pár těch, které to opravdu baví, ale většina to má jen jako finance navíc. Momentálně sleduji trend, kdy si spousta hasičů a policistů a celkově lidí, kteří pracují v ozbrojených složkách, přivydělává právě takto.

Kdy jste tedy začali přemýšlet nad jinými produkty z medu?
Zhruba dva tři roky zpátky se začala rodit myšlenka ohledně rozšíření spektra výrobků. Včelaření není jen o tom, že „podojíme“ včely, uděláme med a máme peníze. Má to rozhodně hlubší přesah. Tím, že jsme a staráme se o včely, tak přispíváme krajině k tomu, že je zavčelená a tohle dokáže ocenit málokdo. Proto jsme chtěli rozšířit naši nabídku výrobků a tím, že jsme již dodávali med do Mléčného baru NAPROTI, což je sociální podnik. Manželka má vystudovanou sociální práci a má zkušenosti z oblasti personalistiky, tak nás právě toto odvětví sociálních podniků zaujalo. Přejmenovali jsem proto firmu na Medoo Silesia, přihlásili jsme ji k principu sociálního podnikání a v tom stejném okamžiku jsem také využil mé zkušenosti s evropskými dotacemi a podařilo se nám tak získat dotaci z místní akční skupiny Hlučínsko na vybudování naší medárny a nákup některých technologií, které nám právě umožnily výrobu dalších produktů.

Díky tomu asi vaše podnikání nabralo obrátky, je to tak?
To se říci nedá, jelikož letos bohužel přišel koronavirus. Loni jsme tohle všechno vybudovali, zaměstnali jsme lidi, což byl jeden ze závazků dotace. Bylo třeba vytvořit pracovní prostředí pro lidi s nějakým handicapem či zdravotním znevýhodněním. V rámci sociálního podniku tedy měla vzniknout přidaná hodnota našich produktů. To jsme úspěšně splnili, spolupracujeme s úřadem práce v Opavě i v Hlučíně, kde jsou rádi za možnost dát právě těmto lidem pracovní nabídku.

Kolik máte momentálně zaměstnanců?
Podle potřeby se to pohybuje okolo tří až pěti zaměstnanců. Zároveň je třeba brát v potaz jejich zdravotní stav a k tomu také přizpůsobit pracovní dobu a nároky na jejich výkon.

Můžete zmínit některé z výrobků, které u vás vznikají a rád byste je dostal mezi lidi?
Kromě medu jsou to určitě pekařské výrobky. Pečeme výborné medovníky, medové kuličky a perníčky. Připravujeme stále nové druhy medovníků, protože bohužel všichni dnes znají pouze výrobek frýdecko-místecké firmy a stejně tak ho i nazývají a my bychom rádi ukázali, že medovník není jen Marlenka a může existovat v různých podobách a velikostech.

Co dalšího umíte z medu vyrobit?
Děláme také medové zmrzliny. Máme štěstí, že naše medy dodáváme do kvalitních gastronomických podniků, díky čemuž se potkávám se zajímavými lidmi a jedním z nich je i David Kravčík, velmi schopný kuchař s vytříbenými chuťovými buňkami. Právě s ním jsme vymysleli medovou zmrzlinu, na kterou se lidé rádi zastaví. Na jaře jsme třeba měli medovo-kopřivovou zmrzlinu z mladých kopřiv. Oslovili jsme také několik regionálních firem, mezi kterými je například Bopcorn, který s naším medem vyrábí skvělý medový popkorn. Spojili jsme se také s Heřmanickým pivovárkem, kde vzniká medové pivo. Líbí se nám, že jsou zaměřeni hlavně na kvalitu piva a ve spojení s naším medem je to skvělý zážitek. Jsme propojeni také s firmou Mysoap, kde dodáváme med a panenský vosk pro kosmetické výrobky na balzámy na rty, medová mýdla, šampóny a podobně.

Ve vašem obchůdku nejsou jen vaše produkty, ale najdeme tam také víno, medoviny, čaje a další věci. Proč dáváte prostor i jiným a nedržíte se jen svých výrobků?
S našimi medy jsme jezdili na různé farmářské trhy a stánkové prodeje, kde jsme potkali spoustu skvělých lidí, kteří mají podobnou cestu jako my s našim medem a tímto způsobem bychom je chtěli podpořit a případně i do budoucna více propagovat. Je třeba podpořit naši lokální ekonomiku.

Jak jsou na tom vaše jednoporcové medy?
Náš cíl je samozřejmě dodávat medy do kvalitních gastropodniků. Rádi bychom dodávali i jednoporcové medy, jejichž kvalita je u nás podle mě bohužel velmi nízká. Chceme, aby si mohli dát Češi ke kávě či čaji kvalitní med. Díky dotaci jsme si mohli pořídit technologii, která nám umožní vyrábět 13 gramové medy, které bychom chtěli začít od podzimu distribuovat do některé z obchodních sítí případně napřímo do podniků jako jsou hotely, restaurace a penziony. Zároveň bychom chtěli pracovat na skleněných jednoporcových medech, které bychom pak distribuovali do svatebních agentur či firem, které by se mohly využívat v podobě dárků.

Je něco, co vás v podnikání naučily právě včely?
Stále mě ještě učí, a to čím dál tím větší pokory.

Vaše žena říkala, že když jste začínali, tak jste ještě po tom manažerském působení nebyl úplně vyklidněný a první měsíce mezi včelami jste dostával poměrně dost žihadel, protože včely vycítí, že člověk není v úplné pohodě. Dostal jste prý okolo 80 až 90 žihadel za rok, je to tak?
První rok jsme měli jen 15 včelstev a bylo to opravdu okolo 80 žihadel. Kdybychom to dali k poměru 200 včelstev, co máme dnes, tak už bych asi nebyl mezi námi. Spousta lidí si možná právě proto volí včelaření jako koníček, protože vás to naučí vnitřnímu klidu. V jiném případě vás totiž včely k sobě nepustí.

Sdílejte článek