Václav Daněk: Jsem rád, že mohu být součástí rozvoje našeho regionu

V kanceláři majitele společnosti RIDERA je jedna celá velká stěna pokrytá fotografiemi známých osobností. Václav Daněk se s nimi vyfotografoval během své úspěšné kariéry v rámci byznysu, ale i společenských setkání.

Když se tak dívám na tu stěnu slávy, vzpomenete si na nějaké setkání, které by z té řady osobností, se kterými jste se během kariéry potkal, nějak vyčnívalo?

Pro mě není nic staršího než včerejší noviny, ale každé auto by mělo mít zpětné zrcátko. Já jsem se s těmi lidmi potkal v nějaké situaci, v nějaké době a určitě, když se na to podívám, tak to nebyli lidé jen tak ledajací. Ať už máme dneska názor jakýkoliv, já jsem se potkal s Václavem Klausem, když byl prezidentem, předtím byl premiérem, Miloš Zeman byl prezidentem, jsou tady ministři, primátoři, rektoři.

Vážím si setkání s Josefem Masopustem, který byl fenomén fotbalu a držitel Zlatého míče Evropy. Taky je tu Karel Gott, který u nás zpíval na Rideře Sport, támhle je slavná architektka Eva Jiřičná, se kterou jsme se Sky Barandov vyhráli Developerskou stavbu roku v roce 2019. Krásný projekt, který ona navrhovala.

Takže jsou tu lidé, kteří v mém životě měli svou roli a já jsem byl rád, že jsem je potkal, ať už to bylo v situaci vzájemné symbiózy, nebo i třeba tehdy, když jsme neměli úplně shodný pohled na svět. Člověk by měl mít nějakou historii, a kdo ji nemá, ten je mi vždycky podezřelý.

Já bych se rád vrátil na začátek vaší kariéry. Vzpomenete si ještě, čím jste chtěl být jako kluk?

Protože tu sedíme jako chlapi, tak mi jistě potvrdíte, že každý chlap měl nějaký sen, když byl klukem. Já jsem hrál fotbal a měl jsem na zdi plakát Beckenbauera, protože to byl pro mě fotbalový bůh. Já hrál fotbal docela dobře, nastupoval jsem za krajské výběry žáků, dorostenců, juniorů, a už jsem se viděl, jak na mě čeká reprezentace.

Postupem času jsem zjistil, že to asi tak slavné nebude. Pochopil jsem, že musím něco vystudovat a stavařina byla od začátku můj směr a toho se držím celý život. Já jsem i soudní znalec nemovitostí, 15 let jsem dělal soudního znalce, udělal jsem 556 odhadů a dneska můžu říct, že stavařina je nádherná, těžká, a ne zrovna extra výdělečná činnost, ale je krásné, že po vás něco zůstane.

Až se otočíte zpátky, tak to není jako snědlo se, vypilo se, povykládali jsme filozofické přednášky, skládali jsme básně. To všechno je krásné, já to nezpochybňuji, ale mě těší, že po vás zůstane něco hmotného, ten výsledek těžké práce, kde tisíc lidí musí spolupracovat, aby společně vytvořili jednu stavbu, tak to je ta moje radost.

Mrzelo vás někdy, že jste větší polovinu svého dosavadního života strávil v socialismu, v režimu, který neumožňoval moc svobodného podnikání?

Nechci vypadat jako trpitel, já jsem nikdy netrpěl. Byl jsem kluk, který neměl nic, dělal jsem mistra na stavbě, pak stavbyvedoucího, hrál jsem fotbal, vlastně mi nic nechybělo.

Pak za mnou přišli, že budu výrobní náměstek. Aha! Pak jsem dělal ředitele odboru, a po revoluci mě Občanské fórum zvolilo hlavním inženýrem.

Miloval jsem fotbal, miloval jsem děvčata a miloval jsem život.

Takže jste si nikdy neřekl, že kdybyste začal podnikat dřív, třeba v roce 1980, tak jste mohl být dál?

Nejde to tak srovnávat. Kdyby ne­existuje. Prostě člověk žije v reálném čase s reálnými možnostmi. A já mám jednu premisu – v každé etapě života by měl člověk hledat radost. A tu já pořád hledám.

Máte ve své bohaté kariéře nějaký konkrétní projekt, na který jste fakt hrdý, na který nikdy nezapomenete?

Všechno je to v čase. Já osobně jsem neskutečně pyšný na to, že naše firma Tchas tenkrát postavila poprvé v historii porevoluční stavbu roku, což byla rekonstrukce Plynáren. Kdy se na panelový věžák postavilo 350 tun spřažené ocelové skleněné konstrukce. Dělal to skvělý architekt Kuba, můj kamarád. Já jsem mu tenkrát říkal, že se zbláznil, že na takový věžák nejde postavit loď.

A on říkal, když to neumíš, tak to nedělej. A měl pravdu. My jsme se tenkrát sešli jako tým a řekli jsme si, že když to on vyprojektoval, tak my to přece musíme postavit. Postavili jsme, a nakonec dostali první porevoluční stavbu roku v našem regionu. Dodneška je tam, je krásná a řekl bych, že je to taková skleněná věž v Louvru, prostě kombinace starého s novým, ale krásným. Klobouk dolů pro architekta Kubu.

Když jsme u těch cen – stavba roku, je to pro vás důležité ocenění. A teď nemyslím to konkrétní, ale řekněme odborné, anebo je pro vás důležitější, když od svých známých a třeba i obyčejných lidí slyšíte, že ten dům se jim prostě líbí, i když žádnou cenu nevyhrál?

To jsou dvě otázky. První je odborná. Tady nehraje roli žádný politický nebo komerční vliv. Komise architektů projde stavby a objektivně je hodnotí. Tady se skláním před tím, jak za ta desetiletí komise opravdu vybíraly stavby, které jsou unikátní.

Toto ocenění jsme dostali za naše Plynárny. Byl to administrativní objekt, takže tam, že by lidi chodili rádi do kanceláří, to nedokážu posoudit, ale prostě vážím si toho, že nás takhle vybrali odborníci.

Později v roce 2006 jsem i já sám byl oceněn jako manažer roku českého stavebnictví, takže jsem do toho více viděl, a skutečně je to ocenění, kterého si každý musí vážit.

Když jsme u těch radostí života, pojďme to otočit. Vzpomenete si, který okamžik byl v té vaší kariéře byznysově nejtěžší?

Určitě ho mám ukotvený v hlavě. Já jsem byl po revoluci, jak jsem se zmínil, zvolen hlavním inženýrem VOKD a posléze Báňských staveb Ostrava. To byla firma, která měla patnáct a pak osm tisíc lidí. Byla to nádherná firma, a já jsem byl samozřejmě najatý manažer. Ale viděl jsem, že nejlepší lidé začali odcházet, zakládali svoje firmy, a to byl pro mě signál, že se musím zamyslet.

No tak jsem se zamyslel, odešel jsem, a tím, že jsem nebyl vyhozen, nesměl jsem rok vstoupit na VOKD, protože jsem zklamal pana generálního ředitele.

Pak mě ale pozval k sobě a řekl mi – já ti dám všechny areály, ale vezmi si všechny lidi. Takže já jsem měl najednou v roce 1992 tisíc tři sta lidí, ale neměl jsem peníze na ty základny. Takže jsme to asi pět let spláceli. Byla to doba rychlého přechodu, ve které někdo něco zprivatizoval, někdo vymyslel něco nového, a já jsem šel do stavařiny tímhle způsobem.

Karolína Plazza, Praha. Foto: se souhlasem Ridera Stavební a.s.

Nebylo to lehké, dlouho jsem se rozhodoval, jestli můžu odejít z takové funkce, měl jsem rodinu. Rok jsem řediteloval, protože ředitel byl nemocný, měl srdeční problémy, a bylo to těžké rozhodnutí opustit jistotu.

Takže potom takové ty další turbulence, včetně nějakých krizí a covidu, to už vás tak nebolelo?

Víte co, krize je příležitost. Já si myslím že jsme součást nějakého vývoje života, to je to, co jsme se před chviličkou bavili. Nejde dneska říct, tenkrát kdyby… Žijeme v reálném čase, s reálnými možnosti a s reálnými radostmi. A někdy, když se vrátíme v čase, tak třeba říkáme, hm, mohli jsme to udělat jinak, ale to je kdyby. Na kdyby se nehraje.

Tohle nemáte rád-ohlížet se a říkat, tohle jsme mohli vymyslet jinak?

Chyba minulosti by měla být motorem nápravy budoucnosti. Nikdo nejsme bez chyb. Každý děláme chyby, ale měli bychom se z nich poučit. To je to, co bohužel vidíme, že naše společnost ještě příliš nedovede.

Nedávno jste s panem Pavlíkem oznámili, že po deseti letech generálního partnerství prodlužujete spolupráci s HC Vítkovice Ridera o další dva roky. Taková věrnost není ve světě sportu úplně obvyklá. Co vás k tomu vede?

Víte, možná to bude znít trošku nadneseně, ale myslím si, že každá firma, která se rozvíjí v našem regionu jako ta naše od roku 1991, by mu měla něco vrátit.

My bychom měli držet víc pohromadě, ne že tady prostě jeden na úkor druhého musíme chtít získat nějaký prospěch. Já si myslím, že je skoro naší povinností pomoct regionu. Nemyslím to jako klišé, ale opravdu pomoci, protože tady žijeme, to není o tom, že tady jenom pracujeme-my tu žijeme, a on život není jen o práci, je o kultuře, o sportu, o vzájemné pomoci. Myslím, že náš region je přesně v přerodu tak, jak to bylo, když se transformovalo Porůří nebo třeba Detroit. Ještě před deseti lety bylo sedmdesát procent lidí zaměstnáno v pěti největších firmách. A dneska ty firmy v podstatě neexistují. My musíme v tom novém světě najít hlavně sami sebe a pomoci regionu.

Zrovna ty naše hokejové Vítkovice, kdyby se na začátku nenašly soukromé peníze, tak by už neexistovaly. Dneska klobouk dolů za pomoc města, kraje, ale ten začátek byl těžký. Já už jsem deset let generálním partnerem, a od roku devadesát osm partnerem klubu.

Čím to je, že to jsou zrovna hokejové Vítkovice, a ne třeba fotbalový klub, když jste sám hrával fotbal?

Člověk v nějakém čase přilne k něčemu, no a u mě to je hokej. Hokej má neskutečně dynamický projev. Hráči jsou takoví bojovníci v ringu. Bojují o každý puk, baví mě ta dynamika a radost z vítězství.

Ten fotbal je trošku poplatný vývoji fotbalu u nás, kdy je dnes naše reprezentace, já nevím, čtyřicátá čtvrtá, pátá na světě, ale není to tak dávno, co jsme byli na špici. I ten Baník býval kdysi ozdobou ligy, dneska hledá sám sebe, a já jim strašně držím palce, aby zase byli úspěšní.

Foto: Aleš Krecl

Klobouk dolů pro Vaška Brabce, který se toho chopil, klobouk dolů pro Aleše Pavlíka. Oba to jsou lidé, kteří dělají maximum pro to, aby tady v regionu bylo úspěšné duo Baník a Vítkovice, a já přispívám k tomu, aby Vítkovice prostě byly vidět.

Můžete prozradit, o jaké částky se jedná?

To je obchodní tajemství, omlouvám se, to nemohu říct.

Vyplatí se vám to? Přináší vám to osobní i byznysové benefity?

Nevyplatí.

Takže je to jen osobní radost?

Není to jen osobní radost. Je to takový pocit empatie ke klubu. Já to vnímám jako takovou vnitřní radost. Víte, když vám položím otázku, co stojí hodina radosti?

Nedá se vydělit, nedá se vynásobit, vyčíslit. Tak mi dělá radost, ale nejen mně, všem nám tady ve firmě dělá radost, že jsme součástí úžasného týmu a třeba i toho fanklubu, který drží s Vítkovicemi, který, když se jim nedaří, tak ho podpoří. Oni jsou příkladem toho, jak bychom se všichni měli chovat.

Prostě nejde ti to, pojď, já ti pomůžu. Dneska nemáš den, jak ti můžeme pomoct? Jedeme s tebou na venkovní zápas, podpoříme tě. Baník to má samozřejmě taky, ale já jsem ve Vítkovicích. Nemůžete být všude, je to finančně náročné.

Jaký jste vlastně partner Vítkovic? Jste takový ten srdcař, co je na každém zápase, když může? Nebo jdete ještě dál, že občas zajdete do kabiny, máte někdy chuť mluvit s trenérem a říct mu, co si o tom myslíte, nebo se držíte na distanc a jste jenom v uvozovkách partner a fanoušek?

Když jsme potřebovali koupit hráče, přidali jsme na něj, to udělat můžeme, ale do trénování se vůbec nepletu. Já mám tady svých starostí dost a člověk by měl dělat to, čemu rozumí.

Já hokeji zase tak nerozumím, abych mu přišel do kabiny říct, že si mají vzít delší hokejky nebo tak něco, to by mě ani nenapadlo.

A jste na každém zápase, když to je trochu možné?

Ano.

Nenapadlo vás, nebo neřekl vám někdy za těch dvacet sedm let spolupráce s HC Vítkovice někdo, abyste postavil novou hokejovou halu? Protože i pan primátor nedávno zmínil, že halu by měl postavit soukromý investor ve spolupráci s městem. Neměl jste vy někdy chuť postavit novou hokejovou arénu ve stylu třinecké Werk Arény?

Myslím, že pan primátor má pravdu. Město tomu jde vstříc, pomáhá tomu záměru, protože stávající hala, která má kapacitu skoro deset tisíc diváků, je multifunkční, a to je špatně. Dneska koncert, zítra hokej, ale ten hokej je energeticky šíleně náročný.

Kromě toho, technologie už tam je taky nějaký pátek, to znamená, že kdyby se postavila hala pro pět, sedm tisíc lidí, tak ta je zaprvé věčně plná a je opravdu ergometricky připravena pro lední sporty, pro hokej, bruslení a bude vytížena celý rok.

A vás to nenapadlo, postavit hokejistům novou arénu?

S majitelem Vítkovic, inženýrem Pavlíkem, o tom diskutujeme, protože město k tomu přistupuje podle mě velmi správně tou myšlenkou, že by podpořilo tuto výstavbu, když se toho chopí nějaké konsorcium soukromých firem. A my o tom skutečně diskutujeme.

Víme, že Ridera podporuje také další sportovce, projekty i dobročinné aktivity. Můžete nějaké zmínit a můžete říct, jak je vybíráte, jestli máte nějakou komisi, která to řeší, nebo vybíráte spíše srdcem?

My podporujeme sport jako celek. Nakonec naše Ridera Sport je areál, kde se letos hrál prestižní WTA turnaj. A to jsou ztrátové věci, nebo přesněji, nevydělají na rozvoj. Ten platíme my.

Máme Skalka Family Park. Ten navštívilo od ledna do října sedmdesát tisíc lidí. Taky na sebe ještě nevydělá. Budujeme Ostravici, šestihektarový areál, kde bude taková horní oblast Vítkovic, jak tomu říkám. V dubnu, květnu budeme otevírat.

Nová Pila Ostravice. Vizualizace: se souhlasem Ridera Stavební a.s.

To jsou altruistické věci, ke kterým nemůžete přijít s prizmatem podnikání. Vy k tomu musíte přijít s prizmatem přístupu k lidem.

A já si myslím, že tady toto trojhvězdí, které teď dáváme dohromady, našemu regionu nedělá ostudu.

Stalo se vám někdy, že vám nějaký poradce nebo váš nějaký manažer řekl, jako dobrý, ale měli bychom se víc věnovat byznysu a těch peněz, co dáváme tam a tady je opravdu zbytečně moc, nebo máte ve firmě takové slovo, že vám to nikdo nedokázal ani naznačit?

To je správná otázka. Kdybychom ty peníze dali do nových technologií, nových příležitostí, tak jsme dál. To je pravda. Jenomže bavíme se o tom, že my žijeme život, nejenom byznys. Byznys by měl být součástí života, ne celý život. Máme svoje rodiny, svoje přátele, svoje radosti, svoje starosti. Nikdo nejsme věčně zdravý, věčně mladý. Nejde říct jenom pojď, budeme dělat byznys a ostatní ať tady neklepou a neobtěžují, protože my jdeme tvrdě za byznysem.

Může to tak být, jsou takoví lidé, jsou takové firmy, ale u nás v Rideře jsou lidé nastaveni podobně jako já, nakonec ten výběr lidí do managementu nebyl náhodný.

Vy jste před lety, myslím, že velice úspěšně, prodal svou firmu Tchas. Kdybyste tehdy chtěl, tak předpokládám, že byste mohl odejít do nádherného předdůchodu nebo důchodu – říkejme tomu jakkoliv, a užívat si života. Bylo to v nějakou chvíli na stole, anebo jste už tehdy věděl, že váš byznys nekončí a že chcete podnikat dál?

Víte, každá etapa jednou začíná, jednou končí. Moje etapa tady jednou skončí, to je logické. Na druhé straně, někteří chodí hrát golf, někteří okopávají zahrádky, a já chodím do práce.

Když mi někdo řekne, já jdu na dovolenou, abych si odpočinul, tak já se hrozím, že budu na dovolené, protože nebudu tady. To je otázka, kde se člověk cítí dobře. To je jak ten Svěrák z Vratných lahví, jak říkal: „Já už tu nejsem rád…“ Ale já jsem tu rád. Až tu nebudu rád, tak tu nebudu. To není otázka byznysu, to je otázka pocitu. Musíte se někde cítit dobře, když se necítíte dobře, tak tam prostě nepůjdete.

Proč jste tedy tehdy nepokračoval s Tchasem, proč vlastně došlo k prodeji a začal jste budovat novou firmu?

Víte, já to řeknu upřímně, já jsem těm Francouzům odolával rok a půl. Řeknu vám to na příkladu. Viděl jsem krásný film, renesanční zámeček ve Francii, tam snídala rodina a přišel takový člověk jako my. Šedivý, nevýrazný a říká, já bych to koupil, ten zámeček. A oni vůbec nereagovali. Já bych dal sto. Pak, když řekl, já dám pět set, tak se zvedli, nechali ležet příbory a odešli. Tak to bylo i v případě Tchasu.

Rideru vnímáme mimo jiné také jako významného obchodníka s palivy, kamenivem, uhlím. Platí to ještě dnes, nebo už se Ridera posunula někam jinam, stejně jako trh s uhlím?

Dnes je náš obrat kolem čtyř miliard a řádově polovinu dělá stavařina. Trading s palivy jde postupně dolů, protože svět kolem nás zrovna fosilní paliva nepodporuje. Co je pro mě úplným šokem je to, že v roce 2025 nám poptávka po fosilních palivech narostla až o 20 %. Vláda tvrdila něco, ale lidé mají svůj rozum a svoje rozhodnutí, a já teď nevím, co bude dál, je tu nová vláda.

Bytový dům Sokolovská, Praha. Vizualizace: se souhlasem Ridera Stavební a.s.

ETS2 je něco, co ty lidi poškodí všechny, já bych nechtěl být teď prognostikem, protože ta fosilní křivka se spíš otáčí nahoru. Lidé prostě vidí, že když nefouká, tak nemám elektřinu z vrtulí, nesvítí slunce, tak nemám fotovoltaiku, že tepelná čerpadla taky mají své limity. Neukotvená energetická strategie státu je jeden z největších problémů současnosti, proto budeme ještě možná překvapení, jak se bude trh vyvíjet.

Máte v plánu zařadit do skupiny Ridera novou divizi nebo nějakou překvapivou byznysovou novinku, nebo půjdete dál svým osvědčeným směrem?

Nikdy nemůžete jít jenom tím svým, musíte mít rozvoj, development. Takže i my máme v plánu další akvizice, které by měly podpořit zejména náš budoucí core business. A core business je dnes výstavba bytů. V současné době stavíme v Praze devět set šedesát bytů pro cizí developery, a v našem regionu osmdesát bytů pro sebe.

Děláme už čtyři roky jenom soukromé zakázky, neděláme veřejné zakázky. Náš směr je výstavba bytů a určité terciální potřeby, facility kolem toho.

Máme vlastní pozemky, vlastní inženýry, vlastní development, vlastní stavební firmu, vlastní financování, takže chceme stavět tisíc bytů, řádově za 4,5 miliardy, na které už máme konkrétní pozemky, projekty. Někde už máme územní rozhodnutí, někde stavební povolení.

Na Ostravici už máme stavební povolení, na Pavilon R máme stavební povolení, teď stavíme v Zábřehu náš třetí projekt, na Petruškové, takže náš core business na dalších x let, netroufám si říct kolik, jsou byty a obslužné objekty kolem toho.

My jsme se tady zmínili o tom, že vás nejvíc baví práce, a pak trochu hokej nebo hodně hokej. Máte ještě nějaké jiné zájmy, koníčky?

No jasně, já jsem vynikající tenista! Vyhrál jsem naposled se svými kamarády někdy v roce 2003, ale říkají mi, že jsem dobrý kávový nosič. Takže hraju tenis, mám tenisový areál, kde hraju dvakrát týdně. A děkuji mým kamarádům, že to se mnou vydrží při mém umění.

Foto: se souhlasem Václava Daňka

Máme Rideru Sport, kde je Národní tenisová akademie, kde je tréninkové středisko mládeže ČTS a letos tam byl turnaj WTA přímo v areálu, takže i tam už jsme dosáhli jakéhosi Oscara.

Stále častěji reprezentuje vaši firmu i váš syn Václav, znamená to, že v Rideře probíhá mezigenerační proces předávání firmy? Pokud ano, jak je to pro vás emocionální?

Já už jsem se zmínil o tom, že každá etapa začíná a končí. Pro nás všechny, všichni jsme smrtelní. Václav zatím vede developerskou divizi. Dělá vlastní projekty, nakonec ten výsledek je výborný, děláme už třetí vlastní projekt. Nejenom, že stavíme pro cizí investory. No a samozřejmě jednou se stane manažerem zodpovědným za chod celé společnosti. Kdy ten čas přijde, se určitě rozhodneme, ale zatím ještě nenastal a myslím si, že to je i v souladu s jeho radostmi a starostmi. Jsme dva, hlasujeme pravidelně na valné hromadě a vždycky se musíme dohodnout.

Jisté ale je, že mám skvělého syna a jsem na něj pyšný.

Z našeho rozhovoru jsem usoudil, že jste zcela jistě patriotem Ostravy a kraje. Můžete říct, jak vy vnímáte rozvoj Ostravy a kraje v posledních letech?

Myslím si, že teď už je Ostrava takzvaně na řadě. Protože tady končí, co musí nejdřív skončit, aby něco mohlo začít. Když vezmete, tak Mittal už je vlastně horní oblast Vítkovic, tam může být další skanzen.

Dolní oblast Vítkovic je dnes krásný industriální park. Vítkovice jako takové se rozebírají. OKD vyveze příští měsíc poslední vozík. Karviná je skoro půl okresu brownfield. Ostrava byla ještě nedávno 18 % brownfieldu.

To všechno je jakoby negativní informace. Ale není, ona je to pozitivní informace. My máme úžasnou příležitost, protože takové plochy, kde může vzniknout provoz na dvaceti, padesáti hektarech, v Evropě už nejsou.

Co tomu brání, je bohužel taková ta občanská svoboda, že se čtyři lidé rozhodnou, že se to nepostaví. Že mají pozemek vedle a odvolají se. Takže dokud se nezmění určité priority, kdy svoboda člověka je nadřazená potřebám společnosti, možná i reglement v ústavě, který vznikl v době, kdy byli lidé utlačovaní, tak se řeklo a teď žádného člověka nemůžeme obejít, bude nás to brzdit.

Protože každý člověk není dobrý. Některý je dobrý, některý je méně dobrý a některý skutečně zlý. Pak vidíme, že dálnice na Hradec se staví devatenáct let, tady u nás prodloužená Rudná třináct let. A kdybychom tomu nepomohli, kdyby tehdy ten majitel nedostal peníze a dostal je od nás, protože tam máme naši Skalku, tak by to blokoval ještě déle.

Tito vyděrači jsou bohužel často úspěšní. A dokud se tohle nezmění, tak ten proces je dva kroky dopředu a krok zpátky.

A rychlost pak je taková, že si zahraniční investor najde příležitost někde jinde. A v tom je to naše neštěstí, že vlastně procesy trvají dlouho, nejenom díky úřednickému šimlu.

A ještě do toho přijdou osobní zájmy lidí, kteří včera měli pole za tři koruny a zítra chtějí mít stavební místo za třicet tisíc. A dokud toto stát nezmění legislativně, tak se to nezlepší.

Na závěr chci však skončit pozitivně. Jsem obklopen svoji velkou úžasnou rodinou, svými dětmi a zejména díky své ženě mohu věnovat své práci a svým projektům někdy více času než své rodině. Touto cestou jim tedy všem, a především své ženě Nikol, upřímně a z celého srdce děkuji, že stojí vždy za mnou.