Nejnovější zprávy: ​Házenkářská extraliga je plná trenérských změn, Karvinou povede Brůna Tři malé kluky zabil granát z první světové války. Událost připomíná obnovený pomník

Společnost

V Ostravě si lidé nejsou lhostejní, říká badatel Kamil Rodan

​Knihy, studie a výstavy historika Slezského zemského muzea v Opavě a kronikáře Nové Vsi v Ostravě Kamila Rodana mají velmi rozsáhlý záběr.

Kamil Rodan. Foto: Petr Broulík a archiv Kamila Rodana

Ostravský rodák a obyvatel ostravské Nové Vsi vydal například už třetí knihu o významných evropských aristokratkách, zabývá se však také československou populární hudbou, dějinami i současností Národního divadla v Praze či rodinou prezidenta Edvarda Beneše.

Nedávno sepsal také podrobnou, pro mnohé neznámou, historii hostinců v rodné Nové Vsi a těsně před koronavirovou krizí vydal knihu Neklidné století aneb Žít se ctí, v níž na neuvěřitelných osudech pětadvaceti absolventů dívčího reálného gymnázia v Prostějově líčí události uplynulého 20. století.

Přestože jednačtyřicetiletý Ostravan bádá, kde se dá, Ostravu by za nic na světě nevyměnil.

Jak se člověk z Ostravy dostane k podrobnému studiu historie rodu britské královny a dalších panovnic?
Při studiu němčiny. Moje babička se o historii aristokratických rodů zajímala a často mi o současné britské královně Alžbětě II. nebo její babičce královně Mary vyprávěla. V porevolučním Československu se objevovaly informace o evropské šlechtě pouze sporadicky, chodil jsem proto často do antikvariátu Artfórum v centru Ostravy, kde jsem si po sedmi korunách kupoval dobové německé časopisy a při zdolávání němčiny jsem se dozvídal novinky z královských dvorů. Bylo to období, kdy se tady o královských rodech mnoho nevědělo. Za časů habsburské monarchie vznikaly většinou chvalozpěvy na císaře a jeho rodinu, které po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 vystřídaly knihy plné zášti o upírech vysávajících český národ. Oddychové společenské časopisy dvacátých a třicátých let typu Eva či Listy paní a dívek sice formou kaleidoskopu českým čtenářům sem tam nějakou tu informaci o evropské šlechtě předhodily, po „vítězném“ únoru však byl s touto tématikou na dlouhých čtyřicet let amen.

Po roce 1989 se to změnilo?
Částečně ano. Nakladatelství však většinou chrlila knihy o britském následnickém páru Charlesovi a Dianě a informovala o právě probíhající manželské krizi a následném rozvodu. Hodně publikací vycházelo také o populární rakouské císařovně Alžbětě zvané Sissi. Zájem o legendární panovnici a její sourozence, děti, milence a diety však zaplavil český porevoluční trh a způsobil jeho zahlcení touto bezesporu zajímavou osobností rakouských dějin. O zástupcích jiných vládnoucích rodů se nepsalo nic. Přitom existuje plno jiných zajímavých příběhů z okruhu královských rodů, o kterých nemá český čtenář ani tušení. Začal jsem se jimi proto zabývat a dnes už si s mnohými členy královských rodů a jejich potomky dopisuji. Moje knihy s touto tématikou si brzy našly své čtenáře, nepíšu je jako bulvár a snažím se čtenáře seznamovat s bílými místy světové i naší historie. První kniha Ženy s korunou už je vyprodaná, volná pokračování Život a korunou a V lesku koruny jsou ještě na pultech, na dalším díle právě pracuji.

Takže se soustřeďujete na příběhy? Které vás nejvíce zaujaly?
Zajímám se o panovnické rody a osudy jejích představitelů v devatenáctém a dvacátém století. Když se však na svých přednáškách posluchačů zeptám, jestli znají toho či onoho belgického nebo švédského krále, odpověď zní v drtivé většině, že nikoli. Média se dnes zabývají výhradně britskou královskou rodinou a jejími problémy. Podrobně informují o narozeninách královny Alžběty II., o autohavárii jejího manžela prince Filipa, korunním princi Charlesovi nebo o soukromém životě jeho synů, princů Williama a Harryho. Už šestým rokem přednáším historii evropských královských rodů na univerzitě třetího věku na Ostravské univerzitě a nyní jsme se dostali i k panovnickým rodům na Balkáně, které smetla druhá světová válka. Ani v odborné literatuře se čtenáři o panovnících v Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii nebo Řecku mnoho nedozví. Mne osobně baví příběhy členů vládnoucích rodů v kontextu doby. Život králů a císařů není pouze o zásnubách, svatbách a nevěrách.

Jsou u nás lidé, kteří vzpomínají na habsburskou monarchii a říkají, že se Rakousko-Uhersko nemělo nikdy rozpadnout, patřil mezi ně například ilustrátor Adolf Born. Jak se na to díváte vy?
Generace lidí, kteří se narodili a vyrostli za Rakouska a neměli existenční problémy, se se zánikem monarchie v roce 1918 nemohla dlouho vyrovnat. Pro ně věrnost císaři a jeho rodině byla na prvním místě. Ostatně mediální obraz Tomáše G. Masaryka byl pro mnohé v podstatě pokračováním stylu Rakouska-Uherska a paralelou císaře Františka Josefa I. Masaryk se stal prezidentem v kmetském věku, bydlel na Pražském hradě a na zámku v Lánech, jezdil na koni a v kočáře, a stejně jako někdejší mocnář nosil mužný vous. Je všeobecně známo, že Masaryk neměl tak negativně vyhraněný vztah ke šlechtě jako jeho nástupce Edvard Beneš a například v dodnes diskutované kauze dětí v Sarajevu zavražděného rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este požadoval jejich ochranu. První republika také nebyla tak ideálním státem jako v Domácím štěstí.

Jak to myslíte?
Poválečnou chudobu, hladové bouře, vysokou nezaměstnanost a politické šarvátky tak přebila nostalgie po starých dobrých časech. Když jsem popisoval osudy dam z dívčího reálného gymnázia v Prostějově, setkal jsem se s názorem, že prezident Masaryk byl pro jejich generaci narozenou na počátku 20. let 20. století pouze vzdálenou ikonou, kterou díky rodinné i školní výchově uctívaly. Jejich prezidentem byl však Edvard Beneš, se kterým prožily své dětství a mládí. S Edvardem Benešem a paní Hanou, která se pro dospívající dívky stala vzorem ideální dámy, prožily soumrak demokracie i období druhé světové války. Nelze se proto divit, svému prezidentovi a jeho paní zůstaly celoživotně věrny.

Přitom Edvard Beneš ustoupil dvakrát jako prezident největší totalitě. Hitlerovi a Gottwaldovi.
Jednání prezidenta Beneše v klíčových okamžicích našich národních dějin vyvolává ještě dnes řadu otazníků a pochyb. Lidé, o kterých jsem psal v knize Neklidné století aneb Žít se ctí, však vnímali dobovou realitu jinýma očima. Je těžké posoudit, co učinil Edvard Beneš dobře a co nikoliv. Rok 1938 pro něj představoval celoživotní trauma. Ve svých vzpomínkových textech se k němu neustále vracel a obhajoval své tehdejší činy. V roce 1948 to byl navíc politik na konci kariéry a nemocný a značně vyčerpaný člověk, kterého od smrti dělilo pouhých pár měsíců. Vadí mi, když některé současné filmy překrucují historickou realitu a představují tehdejší aktéry současnýma očima. Nemyslím si například, že odkaz ministra zahraničí Jana Masaryka dnešku spočívá v tom, že byl alkoholik, narkoman a děvkař, což je způsob, jakým byl zcela nedávno české veřejnosti představen.

Věnování íránské císařovny Farah Diby Kamilu Rodanovi

Vás zajímá i Hana Benešová, manželka kontroverzního prezidenta…
Jsem z rodiny, kde se o Benešových hodně mluvilo a má babička byla jako studentka zmiňovaného dívčího reálného gymnázia přesvědčený „Benešovec“. Když Edvard Beneš na počátku září 1948 zemřel, dala babička mezi kastlíková okna černý flór, svíčku a fotku pana prezidenta. Samozřejmě, že to nezůstalo bez odezvy místních komunistů. Sbírám staré dokumenty a svou pozornost věnuji také manželům Benešovým, zejména pak paní Haně. Podařilo se mi sehnat její fotografie, korespondenci s rodinou (většinou přání a poděkování), dopisy manželce ministra Bechyněho z britského exilu, přání do nového roku ad.

Dá se Hana Benešová přirovnat ke královnám?
Rozhodně je stejně tak zajímavá. Její život skrývá řadu tajemství a záhad, které už asi zůstanou nezodpovězené. S ohledem na její vzdělání, šarm a vybrané chování se zdá například málo pravděpodobné, že by byla dcerou železničáře, stejně tak jako byla vyslovena řada domněnek stran změny jejího jména apod.

Jak jste se dostal k sepsání životních příběhů maturantek z prostějovského gymnázia?
Ve Slezském zemském muzeu probíhala před pár lety ke stému výročí republiky výstava nazvaná Neklidné století. V návaznosti na ni mě lákalo popsat osudy studentů konkrétní maturitní třídy na pozadí událostí československých dějin. A hlavně - moje babička do této prostějovské třídy ve třicátých a na počátku čtyřicátých let chodila. Z jejího vyprávění jsem znal důvěrně nejen prostředí meziválečného a válečného Prostějova, ale i osudy jejích profesorů a spolužáků. Chtěl jsem zachytit prostředí, ve kterém jako studentka vyrůstala včetně dobových zvyklostí, jakými byly například pravidelné návštěvy rytmiky, soukromé hodiny jazyků a hra na vybraný hudební nástroj. Studentky dané třídy zažily demokratickou republiku, mnichovské události a druhou světovou válku stejně jako zavření českých vysokých škol, osvobození republiky a všechny dějinné zvraty po únoru roku 1948. Pestrá sociální skladba studentů, neboť ve třídě maturovali kvůli probíhající válce také chlapci, mi umožnila nahlédnout do různých prostředí a seznámit se se spoustou zajímavých lidských osudů.

Asi to nebyla lehká práce…
Materiály z gymnázia byly vyskartovány, většina žen se v průběhu nebo na konci druhé světové války provdala a měla jiná příjmení než zamlada. Téměř rok jsem jezdil po českých zemích a pátral v archivech, na katastrech i po hřbitovních správách po příbuzných a známých někdejších studentech. Podařilo se mi vypátrat všech pětadvacet rodin a navázat s nimi mnohdy přátelské vztahy. Z přímých aktérů žije v Brně už pouze jediná z těchto dam, paní Vlastimila Krásenská rozená Brodická, která oslavila v loňském roce krásné 97. narozeniny.

Který z osudů vás zaujal nejvíce?

Každý z nich měl něco do sebe. V knize se seznámíte například s příběhem zaměstnankyně francouzského velvyslanectví paní Věry Běhalové, která byla na počátku listopadu 1952 odsouzena v největším církevním procesu za špionáž a velezradu k sedmiletému trestu. Po jeho odpykání a před emigrací na konci 60. let našla uplatnění v památkové péči, kde evidovala a zachraňovala interiéry plzeňských vil světoznámého architekta Adolfa Loose. Zajímavý je i přerod Zdeňky Soldánové rozené Jančíkové z levicové intelektuálky v důslednou odpůrkyni komunistického režimu. Život po boku účastníka západního odboje vězněného na počátku 50. let na Mírově ji poznamenal natolik, že po nervovém zhroucení vystoupila ze strany a svým žákům při výuce historie podávala fakta tak, jak se skutečně udála.

Takže opravdu osudy žen v neklidném století…
Přesně tak. Po přečtení všech pětadvaceti příběhů bude mít čtenář před sebou 20. století jako na dlani. Málokde a málokdy se na tak malé ploše, jakou je gymnaziální třída, setkáte s tak zajímavými a nevšedními životními osudy. Zájemci o umění a literaturu mohou například sledovat nelehkou životní cestu Zdeňky Foukalové rozené Smékalové, která se stala jednou z inspirativních múz básníka Jaroslava Seiferta. Pohledná lékárnice okouzlila umělce natolik, že ji toužil přenést přes pult lékárny a odvést si ji do ticha samoty. Poutavé jsou však také příběhy čtyř mladých mužů, kteří ve třídě maturovali, například vynálezce Stanislava Miškaříka nebo přesvědčeného komunisty Zdeňka Toběrného. Každý z příběhů v sobě skrývá kostičku z mozaiky událostí 20. století.

Ke knize o dámách z prostějovského gymnázia vás přivedla vaše babička. Jak?
Hodně na gymnaziální léta vzpomínala. Díky ní může být také v knize spousta fotografií, z nichž mnohé nejsou ani v prostějovském archivu. Jsou na nich pohledy do třídy, fotografie všech studentek, tabla, program maturitního večírku, i báseň, kterou věnoval třídě básník Petr Bezruč a spoustu dalších dokumentů. Moc mne potěšilo, že kniha není jen pro maturantky a jejich rodiny, či pro prostějovské rodáky a obyvatele města Prostějov, ale kupují si ji čtenáři ze všech koutů republiky. Působí na čtenáře spíše jako román o dramatických událostech dramatického století.

Co vás přivedlo k tomu, že jste zpracoval i historii novoveských hostinců?
Rovněž rodinná historie. Dva z hostinců v Nové Vsi totiž patřily naší rodině. Když jsem o nich v archivech vyhledával všechny dostupné údaje a zpracovával je do svého soukromého archivu, řekl jsem si, že jsou to tak zajímavé příběhy, že by byla věčná škoda je blíže nepopsat. Navíc Nová Ves je obcí, kterou odpradávna kráčela historie. Obcí, která vznikla díky protékající řece Odře na předělu mezi Moravou a Slezskem, procházela od 18. století říšská silnice, po které denně cestovalo mnoho pěších a projíždělo nespočet povozů. A právě na této rušné silnici vznikaly hostince nadregionálního významu. V době výrazného rozšiřování obce na konci 19. a na počátku 20. století fungovalo v Nové Vsi až pět hostinců. A všechny se uživily.

Nová Ves je dnes jako část města až nenápadná…
A zná ji velice malá část obyvatel Ostravy. I rodilí Ostraváci si ji často pletou s Novou Bělou a dalšími obcemi v Ostravě v jejím okolí. Někteří se chytnou až poté, co zazní jako záchranný bod vodárna, jinak je to zapomenutý kraj. Při výstavbě „nové Gottwaldovy třídy“, dnes ulici 28. října, na počátku 80. let byla Nová Ves od vodárny až po Svinovské mosty rozdělena na dvě části. Řada domů musela ustoupit budovanému rychlospoji na Porubu, byla zrušena původní tramvajová trať, která jezdila kolem hostince U Boříka, zbourán byl i původní most přes Odru. Postupné vylidňování dokonala povodeň v červenci 1997. Velká voda kromě škod na domech zničila i spoustu cenných dokumentů a historických fotografií. Záběry Nové Vsi, kterých nebylo nikdy mnoho, jsou proto velkou vzácností. Těším se z každé objevené fotografie, která připomíná život obce a jejích obyvatel v minulosti. Člověk se totiž srovná se škodami, které utrpěl, vizuální paměť, o kterou přišel, mu již nikdo nevrátí.

Stavba rychlospoje do Poruby

Jak historicky významná tedy bývala a je Nová Ves?
Když jsem pořádal komentovanou procházku po Nové Vsi, byli její účastníci překvapeni, jak bohatou historii obec má. Nevěděli například, že se na jejím katastru nachází kostel svatého Bartoloměje, jehož historie se ve formě kapličky připomíná v dokumentech již roku 1443. Tím se z historického hlediska řadí hned za kostel svatého Václava v centru Ostravy. V Nové Vsi se také nachází škola, která byla v roce 1976 posunovaná na kolečkách od hlavního tahu z Ostravy do Poruby či památné lípy, jedna pamatuje dokonce husity.

Kolik fungujících hospod ze zlaté éry v Nové Vsi zůstalo?
V podstatě dnes funguje pouze jediná, hostinec U Boříka. V sousedství někdejšího hostince Na Balkáně existuje menší zařízení Přístav, kde se dá rovněž posedět. Všechny ostatní hostince odvál čas. Zatímco budovu hostince U Rotha zasáhla při osvobozování Ostravy v dubnu 1945 letecká puma a byla odstraněna, zbylé hostince postupně ukončily provoz. Kromě budovy hostince Na Balkáně, která ještě stojí, šly všechny k zemi a dnes je připomínají pouze historické fotografie, které jsou dnes na zastávkách městské hromadné dopravy.

Hostinec u Boříka

Jarkův hostinec prý býval oblíbeným místem všech Ostravanů…
Ano, byl to jeden z výletních hostinců, kam si lidé z centra Ostravy jezdili zatančit na tehdy moderní jazz a foxtrot. V šedesátých letech byl však objekt restaurace stržen. V jeho okolí zůstaly pouze rybníky, které připomínají zašlou slávu místního hostince. V dobách největší slávy restauračního zařízení se tu mohli výletníci projet po rybnících na lodičkách a chytit si vlastníma rukama rybu, kterou jim poté paní s dcerami připravila podle jejich přání k večeři. Byl to zcela jiný svět, než jaký známe dnes, taková idylka. Přesto i dnes vnímám Novou Ves jako oázu klidu uprostřed města. Téměř každý z místních má rodinný domek, zahrádku a psa. Známe se, scházíme se v hostincích nebo na kulturních akcích.

Jarkova restaurace

Mohl byste někdejší hostince v Nové Vsi nějak popsat?
Každý měl jiný charakter. Například hostinec U Lípy, který sloužil původně jako obecní krčma, se v průběhu 20. let 20. století přeměnil na sklad litovelského piva. Vedl ho otec operního pěvce Jaroslava Hlubka. V úloze obecní krčmy ho poté vystřídal hostinec U Boříka, kam často chodili sedláci. Hostinec Rothův, kde obsluhovali livrejovaní číšníci, navštěvovali většinou přespolní. V hostinci se nacházel i prostorný sál, který vedle ochotníků hojně využívaly místní spolky, například sbor dobrovolných hasičů nebo dělnická tělovýchovná jednota. Každoročně na konci srpna se v něm konala také dvoudenní krmášová zábava. Hostince Na Balkáně a U Bally sloužily jako spádová restaurační zařízení pro obyvatelstvo severní a jižní části obvodu.

Hostinec U Rotha

Název hostince Na Balkáně zní poněkud exoticky…
Ano. Hostinec, projektovaný v roce 1911, se měl původně jmenovat U Modré hvězdy. V době balkánských válek, ve kterých bojovali v letech 1912–1913 národy Balkánského poloostrova proti Turkům, jej majitelé po dostavbě na znamení sympatií k těmto národům pojmenovali Na Balkáně.

Hostinec Na Balkáně

Jak jste se dostal k tématu československé populární hudby?
Opět, stejně jako mnohokrát v životě, mě k ní přivedla náhoda. Během doktorského studia na Ostravské univerzitě jsem zpracovával tématiku zemědělství v rakouském Slezsku od poloviny 19. století do první světové války. Ovšem na konferencích, kde jsem měl prezentovat výsledky své práce, nebyl moc o tuto problematiku zájem. Protože mě populární hudba vždycky zajímala, nabídl jsem proto na doktorandskou konferenci, která se konala na univerzitě v Hradci Králové, příspěvek o situaci na poli populární hudby v období srpnové invaze a krizových letech 1968–1969. Zajímalo mě, kde se v té době zpěváci populární hudby nacházeli, jakým způsobem se dopravovali do Československa, jak se organizoval odpor v oblasti hudby, které songy v té době vznikaly a jak se promítla politická situace do vznikajících písní.

Co se dá v takovém tématu zkoumat?
Třeba jakým způsobem se upravovaly texty. A jakým způsobem fungovala cenzura, ač oficiálně nebyla. Nikdo z pronásledovaných zpěváků neměl žádný zákaz, ale každý organizátor věděl, kdo smí a nesmí zpívat. Neexistoval například papír, že Karel Černoch nesmí vystupovat, ale najednou se dozvěděl, že organizátor má jiný plán, že zpěvák se nehodí do dramaturgie pořadu a tak dále. Zajímavé je také sledovat, jakým způsobem museli textaři měnit texty písniček kvůli někdy až neuvěřitelným hloupostem, touto problematikou se také nikdo nezabýval. Například textař Michael Prostějovský mi vyprávěl, jaký problém měl s textem písničky Pět havranů pro skupinu The Rebels. Cenzoři si totiž vzali do hlavy, že se jedná o vojska pěti „spřátelených“ zemí, které k nám vtrhli v srpnu 1968. Bohužel přímých aktérů ubývá, proto je potřeba tyto věci rychle zaznamenávat.

Byli zpěváci v roce 1968 bojovníky? Tedy i díky textařům, kteří jim odvážné texty psali? Mnohé písničky z toho roku skončily v trezoru…
Jak kdo. Záleželo na tom, kdo měl odvahu kam zajít. Většinou se však jednalo o mladé lidi, kteří chtěli protestovat a vyjádřit svůj názor. Když však po nástupu normalizace v dubnu 1969 bylo jasné, že se šrouby pomalu, ale jistě utahují, odvážlivců ubývalo. Odvážné texty o střílení, potrestání viníků a soudech postupně mizely a měnili v jinotaje určené pouze vytříbených uším. Exemplární příklad Marty Kubišové, mazání písniček a razantní zákazy činnosti však nakonec umlčely všechny.

Dnes plno mladých lidí znovu poslouchá Michala Davida, Helenu Vondráčkovou, „hvězdy“ osmdesátých let se objevují v televizních talk show či na velkých akcích. V jakém stavu je současný český pop?
Podle mého názoru prochází značnou krizi. Undergroundové skupiny a exiloví zpěváci, od kterých polistopadová společnost tolik očekávala, nedokázali využít situaci ve svůj prospěch a z podstaty věci s ohledem na obsah své tvorby nedokázali normalizační hvězdy nahradit. Střední pěveckou generaci, mezi kterou patří třeba Leona Machálková, Daniel Hůlka, Iveta Bartošová, Bára Basiková či Petr Muk, semlely muzikály, které se staly obživou také pro hudební skladatele někdejších hitů. Největší koncertní produkci a vyprodané sály mají nadále zpěváci jako Hana Zagorová, Petra Janů, Dalibor Janda a Michal David, jejichž hity slyšíme denně z rádií. Pokus zaplnit populární scénu hvězdičkami z pořadu Superstar se evidentně nedaří. Nejsem si vědom, že by protagonisté této soutěže, např. Zbyněk Drda, Vlasta Horváth, Emma Drobná nebo Tereza Mašková trhali rekordy hitparád. Oživit porevoluční populární hudbu pomohly pouze skupiny, když se po bok stále populárnímu Olympicu postavili zpěváci z Chinaski, Kabátu nebo skupiny Kryštof.

Měli jsme tedy v šedesátých letech nejlepší a nejkvalitnější pop ve své historii?
Je pravda, že tehdy jakoby platilo, co písnička, to hit. Možná to bylo i tím, že byly desetiletí uzavřené hranice a tak se hrálo jen to, co vznikalo tady. Vznikla spousta skvělých písní, které fungují dodnes.

Zajímáte se o evropské královské rody, o populární hudbu, Vaše poslední kniha zahrnuje pestrou paletu lidských osudů. Čím je pro vás rodná Ostrava?
Ostravu mám moc rád. Je specifická a svá, stejně jako lidé, kteří v ní žijí. Často jezdím do Prahy a vždy mě vytočí, když o nás místní hovoří jako o oblasti nebo o venkovu. Stejně tak mi připadá nepatřičný názor, že kvalitní a ve své profesi špičkoví odborníci bydlí Praze. Znamená to tedy, že se postupně přestěhujeme všichni do hlavního města? Mně se naopak v Ostravě líbí, píšu dokonce o Ostravě knížku. Líbí se mi ostravský kolorit, takový ten správný cvrkot. Jezdím výhradně hromadnými dopravní prostředky, Ostravu mám prochozenou, ale stále objevuji nová místa. Rád se zastavuji s lidmi a mám pocit, že lidé v Ostravě si nejsou navzájem lhostejní.